Ladislav Větvička: Jsme Češi a nikdy se nevzdáme, slyšíte, nikdy! Má říct náš politik Západu. EU je nepřítel. Dováží mloky a chce nás trestat, že je odmítáme živit

Tak vás vítáme zpět doma. Uplynulo sotva deset dnů a je tady nový útok v Británii, tentokrát v Londýně. Je to podle vás důkaz vaší teorie o nemožnosti soužití dvou kmenů na jednom území?

Já k tomu předchozímu textu nemám co dodat. Víme, co je příčinou, víme, že jsme svědky války v přímém přenosu, víme, že ta válka je ulehčena existencí Schengenu a příčinou je záměrné míšení kultur a náboženství. Víme, že uplyne pár dní a bude následovat jiný útok ve Francii, Německu, Belgii, Rakousku, Makedonii. Víme, že EU už není našim přítelem, ale nepřítelem, který cíleně dováží mloky přes moře a chystá se nás trestat za to, že je nechceme krmit. Jak dlouho bude pan Povondra v klidu číst noviny a říkat, že nám se nic takového jako v muslimských státech západní Evropy nemůže stát?

Vrátil jste se z cesty mezi Teheránem, Jerevanem a Tbilisi. Tvrdíte, že důvodem, proč tam jezdíte, je, že toto území považujete za klíčové pro válku s islámem. Proč zrovna zde? Jak se ona důležitost projevuje?

Neřekl bych, že je to klíčové území, ale je velice poučné si uvědomit, co se děje v této oblasti, která není od nás tak vzdálená. Mimochodem, doporučuji všem tuto oblast navštívit. Ve všech státech na jih od Kavkazu se potkáte s příjemnými lidmi, Československo má tady pořád dobrý zvuk, budete přijímáni jako přátelé. Mám na mysli státy Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán i Írán. Gruzie a Arménie leží na hranici křesťanství a islámu, oba státy patří k prvním celkům, které přijaly křesťanství jako státní náboženství už krátce po roce 300 po Kristu. V Íránu se píše rok 1397 po Mohamedovi, všechny tři země patří mezi kultury tisíce let staré. V době, kdy tam se stavěly chrámy a kamenná města, u nás Kopčem tloukl mamuta šutrem. Ázerbájdžán je také státem s islámským státním náboženstvím, na rozdíl od šíitské verze v Íránu ovšem zastávají sunnitskou verzi.

Klíčové je toto území proto, že kdysi se islámská rozpínavost dostávala do Evropy třemi cestami – přes Iberii, přes Balkán a přes Kavkaz. První dvě cesty dnes byly prakticky opuštěny, protože v moderní době je jednodušší islamizovat Evropu vnitřně pomocí pátých kolon, kterými už je západní Evropa prošpikovaná. Proto je zajímavé sledovat tuto poslední oblast, která zachovává jasně vytýčené hranice mezi křesťanským a islámským světem. Je zajímavé být v horském průsmyku mezi jižní Arménií a Íránem, na jedné straně sledovat ženy zabalené do černých hader, na druhé straně ženy normálně oblečené, pijící v kavárně vinný střik a pochutnávající si na výborném vepřovém šašliku. Hranice mezi Íránem a Arménií je klidná a bezpečná, na rozdíl od hranice s Ázerbájdžánem a linií dotyku vojsk okolo Náhorního Karabachu.

Dá se nějak jednoduše vysvětlit čtenářům, o co v oblasti Náhorního Karabachu jde?

Ovšem, není to složité. Představte si následující situaci: Po první světové válce vzniká nezávislé Československo, ale Stalin někde v Moskvě v roce 1920 rozhoduje o tom, že území Moravy budou spravovat Albánci z Tirany. Následujících sedmdesát let budou Albánci protěžovat na Moravě své lidi, svou víru a budou potlačovat řeč, zvyky i kulturu Moravy. V roce 1988 po sérii demonstrací vyhlašují Moraváci nezávislost na Albánii a v 90 % hlasují pro odtržení od Albánie a přičlenění k „Čecho-Slovensku“, ke kterému historicky i národnostně náleží. Albánie si to ovšem nenechá líbit, separatistické snahy Moravy neuznává a zahajuje vojenské kroky, které vyústí ve válku. V roce 1994 ji prohrají a podepisují příměří, Morava vyhlašuje nezávislost, kterou ovšem právně nikdo na světě neuznává, takže zůstává nikým neuznanou, separatistickou Republikou Morava.

Zdá se to jako nesmysl, co? A teď si místo Moravy dosaďte Karabach, místo Albánie Ázerbájdžán a místo Československa Arménii. A máte přesný popis situace.

Když cestujete do podobných destinací... Je nějaké poučení, které jste si při cestách do této oblasti uvědomil?

Je třeba se chovat jako host a respektovat místní zvyklosti. U křesťanského kláštera v Arménii si nestěžujte, že vám chybí atmosféra ramadánu, u mešity v Íránu si nestěžujte, že si nemůžete dát rum, vepřový šašlik a chodit v kraťasech. Pokud budete respektovat místní mravy, budou vás místní milovat. Pokud nebudete, podřežou vás. Je na tom něco k nepochopení?

Obě strany žijí v permanentním tlaku. Ideologické motivy nutí jednu stranu být aktivní (někdo by řekl agresivní, arogantní) a prosazovat to, co je napsáno ve starých knihách. Tak to je a nikdy to nebude jinak. První muslimskou invazi odrazil Karel Martel v roce 732. V roce 1529 byly muslimské síly poprvé odraženy od Vídně, 1553 obsadili muslimové Konstantinopol, v roce 1683 byly muslimské jednotky podruhé poraženy u Vídně a roku 1687 byly muslimské síly odraženy od Moháče. Následujících dvě stě let se díky svobodnému zkoumání, a tím pádem i rozvoji technologií (a zbraní) začala převaha dostávat na naši stranu, ale po celou tu dobu se islám choval rozpínavě a prudil všude, kde byl, obzvláště na starých křesťanských územích na Balkáně a území bývalého Arménského království. Tak to prostě je, tato ideologie se rozpíná tak dlouho, dokud není silou zastavena. Představa, že pokud je necháme na pokoji, oni nám dají také pokoj, je mylná. Oni jednají podle své svaté knihy, nemějme jim to za zlé. Tak to prostě je, připravme se na to. Za posledních sto let, kdy se zprvu zdálo, že je toto učení poraženo, jsou zpět a v plné síle. Situace se změnila. Dnes mají vysokou životní úroveň díky penězům, které jsme jim dali za ropu, mají technické prostředky, mají zbraně a armády na špičkové úrovni. Oproti nám mají odhodlání nás konečně porazit, a hlavně našli novou strategii, jak využít našich pseudodemokratických pravidel, proniknout sem bez boje a obsadit nás, jak řekl alžírský prezident Boumedienne v roce 1974 „…dělohami našich žen a zalidněním Evropy našimi dětmi“.

Takže zpátky ke kavkazské oblasti – je to poslední místo, kde křesťanské a muslimské oblasti jsou striktně odděleny a kde probíhá tradiční rozpínání islámu. Pokud chcete naopak vidět smíšené oblasti, kde postupně vidíte drtivý nástup tohoto životaschopného živlu, jeďte se podívat do Sýrie, Kosova, Libanonu, Bosny nebo do Londýna, Mnichova nebo Vídně. Schválně jsem to uvedl v tomto pořadí…

Pokud jde o naše problémy s islámem, významnou položkou je právě Kosovo. Co soudíte o situaci v zemi, odkud obyvatelé utíkají, ač je tam mír a dokonce největší americká základna v Evropě?

To, že z Kosova utíkají lidé, není jejich problém, ale náš. Kosovo je nejrozvinutější zemí regionu (srovnávám Kosovo, Albánii, Srbsko, Bosnu, Makedonii a přilehlé oblasti bulharských hor). Jsou tam vidět masivní investice… Kdo ví, odkud? Můžete hádat, klidně i třikrát. Určitě to trefíte. Pokud z takové oblasti odcházejí lidé, je to problém toho, kdo je přijímá.

Osmdesátiny oslavila Madeleine Albrightová, v zásadě rodička Kosova. Co byste ji popřál?

Nic. Já nikomu nic zlého nepřeju, takže nic.

O víkendu proběhla návštěva místopředsedy české vlády Pavla Bělobrádka na setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Co na to říkáte?

Mám z toho radost, jak se někteří politici dokážou zdiskreditovat sami. Podívejte se, jak se snaží nenápadně používat salámovou metodu. Před pár lety pomohli při otevření Sudetoněmecké kanceláře v Praze (2003), vloni poprvé v historii vystoupil člen české vlády (z KDU) na Sudetoněmeckém dni, letos tam dokonce vystoupil už místopředseda vlády (opět z KDU). Od kdy se místopředseda české vlády účastní setkání s takovýmto politickým sdružením? Nestydí se to dělat při 75. výročí heydrichiády a vyvraždění lidických? Proč to dělá? Platí mu za to někdo? Nevím. Ale vím, že budu mít škodolibou radost, když to lidi letos všem multikulturním kolaborantům spočítají a strana jako KDU se letos nedostane do Parlamentu.

Já přitom proti dnešním Němcům, zvláště Bavorákům a potomkům těch, kteří žili v našich zemích, vůbec nic nemám. Právě naopak. Z germánských, latinských a franckých kmenů to jsou lidé, kteří mají snad nejblíže našemu způsobu života, naší kultuře a cítím se tam u nich jako doma. Nebýt nacismu a na něj navazujícímu komunismu, jsem si jist, že Čechy, Morava a Slezsko by hospodářsky na tom byly podobně jako Bavorsko. Na oddělení našich dvou národů doplatily obě strany, podívejte se, jak dodnes vypadá naše pohraničí? Ale odchod Němců z našeho území byl nutný a díky tomuto smutnému kroku jsou dnešní vztahy mezi Němci a Čechy na nejlepší úrovni za stovky let zpět. Je to zárukou míru, tak jako jasné hranice mezi všemi národy a náboženstvími. Já pán, ty pán. Každý na svém. Já nemám problém se Sudetoněmeckým dnem, nebo sdružením. Ať se lidi scházejí, komunikují, pracují a obchodují. Kdo pracuje a obchoduje, neválčí. Válčí ti, kteří nepracují a neobchodují spolu. To ale musí udělat lidé. Nemůže na Sudetoněmecký den jet člen české vlády!

Jak tam může místopředseda české vlády prohlásit: „…už nikdy se nesmí opakovat vyhánění lidí z jejich domovů jen proto, že jsou nějaké národnosti, náboženství nebo rasového původu!“

Proč zpochybňuje postupimskou konferenci? Dobře ví, že nebyli odsunuti „jen“ z národnostního důvodu.

Český politik musí být poučen z minulosti, musí být schopen tuto zkušenost zprostředkovat Západu a na základě toho se nesmí bát prohlásit: „Jsme připraveni odsunout z naší země kohokoliv, pokud bude porušovat zákony této země, bez ohledu na národnost, náboženství nebo rasu. Zákony platí pro všechny stejně. Jsme Češi. Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!“