Langšádlová: V Rusku se mluví o tom, jak rychle se ruská armáda dostane do Varšavy. Ruské zásahy zvýšily migrační vlnu do Evropy. Reakce NATO je správná

Co říkáte teroristickému útoku v Nice a na dalších místech?

Některé státy západní Evropy dlouhodobě podcenily integraci části muslimské komunity. Zajištění bezpečnosti nástroji prevence i represe musí být prioritou pro všechny evropské země

Co si myslíte o puči v Turecku?

V Turecku již několik let probíhá desekularizace a vývoj posledních dnů je dalším odklonem od demokratického vývoje. Dlouhodobě odmítám turecké členství v EU i uvolnění víz. Turecko však zůstává jak naším partnerem v NATO, tak strategickým partnerem při řešení migrace.

Expert ODS na školství Václav Klaus mladší v reakci na sérii vražedných útoků muslimských imigrantů v EU napsal: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“ Co si o tom myslíte?

Bezpečnost je velice důležitá. V této oblasti by měly státy EU více spolupracovat. Hermeticky uzavřené hranice jsou iluzí, pokud se pan Klaus nechce vrhnout do budování Severní Koreje uprostřed Evropy.

V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Faktem je, že v posledních letech Rusko učinilo některé nestandardní kroky. Byla i období, kdy v centrále NATO byly desítky zástupců Ruska a vztahy byly velmi dobré. Zejména po obsazení Krymu a poté, co se Rusko aktivně zapojilo do války na východě Ukrajiny, se vztahy velmi zhoršily. Je zcela na místě, že pobaltské státy a Polsko jsou velmi znervózněny, zvláště pokud se v ruských médiích hovoří o tom, jak rychle by se ruská armáda dostala například do Varšavy. Musíme si uvědomit, že pobaltské země i Polsko jsou státy, které mají tragické zkušenosti s Ruskem ze své historie.

Nehrozí tam jakási spirála eskalace napětí? Budou tam přesunuty jednotky, Rusko na to odpoví, budou přesunuty další jednotky a tak dále...

Problém je, že ruská vojska se k hranicím pobaltských zemí už dávno přesunula a probíhají tam velmi robustní vojenská cvičení. To nebyla akce NATO, která by byla podniknuta sama o sobě. Zatímco NATO dlouhodobě, když pořádá jakékoli vojenské cvičení, tak to podle všech dohod ruské straně oznamuje a hlásí, tak z ruské strany k tomu v průběhu posledních let nedocházelo.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Dialog je zejména potřeba vést v oblasti koordinace tak, aby nedocházelo k incidentům. V poslední době došlo k několika incidentům a týkalo se to ponorek i letadel. Je zde ale narušená důvěra a především na ruské straně záleží, zda bude důvěra obnovena. Nedovedu si představit, že by se ji podařilo obnovit na tu úroveň, jaká byla před krizí. Dialog je ale třeba vést. Zda se situace zlepší, záleží především na Rusku, protože i zkušenost ze Sýrie byla taková, že jen malá část zásahů Ruska byla proti Islámskému státu, zatímco velká část byla i proti civilnímu obyvatelstvu a zvýšilo to i migrační toky do Evropy. Koordinace je ale zcela jistě zapotřebí, protože víme, že z jedné třetiny byl Islámský stát založen lidmi pocházejícími z Ruska. Je tedy třeba zlepšit sdílení informací. V Rusku je velmi velká muslimská komunita a část teroristů, kteří způsobili tragický teroristický útok v Istanbulu, je z Ruska nebo ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Žijeme v globálním světě a je pro nás životně důležité být součástí Evropské unie. I z ekonomického hlediska nemohou jednotlivé země EU, a to i ty větší, než je Česká republika, samy o sobě konkurovat. EU je v tuto chvíli největším a nejbohatším ekonomickým hráčem na globálním poli. Signály propojování mezi Moskvou a Pekingem pozorujeme, ale na druhou stranu Rusko a Čína, tak jak tomu bylo v minulosti, mají své rozdílné zájmy a existují body, kde se neshodnou. Proto musíme být i velmi obezřetní k pronikání čínského kapitálu do Evropy a do České republiky, protože tento kapitál bývá velmi často spojován, a to bylo několikrát popsáno, s čínskou vojenskou rozvědkou.

Někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA – Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína–Rusko?

Demokratické Německo je v tuto chvíli stabilizujícím prvkem v Evropě, avšak historická zkušenost nám říká, že je důležité, aby tomu tak bylo i do budoucna. Německo a soukromé subjekty v Německu mají své ekonomické zájmy, a proto je zde také ten zmíněný Nord Stream, který určitě není pozitivním přínosem k evropské spolupráci. Ale je realitou. Na druhou stranu jsme byli svědky toho, že některé západní subjekty byly schopny se svých ekonomických zájmů vzdát. Teď hovořím o zrušení prodeje letadlových lodí Francií do Ruska.

Evropa se dostává do nedobré ekonomické perspektivy, protože byla uzavřena transpacifická smlouva mezi USA a asijskými zeměmi. Ve chvíli, kdy se nepodaří uzavřít TTIP, tedy smlouvu mezi EU a USA, tak si myslím, že nás to z hlediska obchodních vazeb oslabí. Bude zde méně pracovních příležitostí a budeme stát více na okraji obchodní výměny.

Není u té smlouvy TTIP problém, že se stále pořádně neví, co v ní konkrétního je? Říká se, že se ďábel skrývá v detailu. Objevují se varování, že to může vyhovovat jenom americkým korporacím a že to podpoří jenom americký vývoz a náš to poškodí...

Samozřejmě, že abychom se mohli k té smlouvě vyjádřit, musíme znát konečné znění smlouvy. I z toho, jací vyjednávači EU a její zájmy zastupují, věřím, že bude vyjednána dobře. Podobně, jako se podařilo dobře vyjednat podobnou smlouvu například se Severní Koreou. Vyjednává se i s Kanadou. Kdybychom dopředu blokovali tuto smlouvu, tak to bude z dlouhodobého hlediska pro Evropu velký handicap.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?

Tyto tendence považuji za velmi nebezpečné. Měli bychom si velmi vážit, že žijeme v zemi, která byla vyhodnocena jako jedna z nejbezpečnějších, že jsme v zemi, která i díky tomu, že jsme součástí EU, je zemí s jednou z nejnižších nezaměstnaností a že je zde nízká míra ohrožení chudobou. Všechny tyto věci nejsou samozřejmostí a velmi souvisí s tím, že jsme součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance. Se zásadními orientačními body naší politiky a stability bychom neměli hazardovat.

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Je velmi důležité, aby politici co nejlépe reflektovali zájmy obyvatel svých zemí. Je třeba, abychom se dokázali o těch klíčových věcech bavit a aby co nejvíce lidí participovalo na té diskusi o směřování společnosti a aby se co nejvíce lidí zapojovalo do politických stran. Ti, kteří se dnes nabízí jako alternativa, ti, kteří se mnohdy nabízí s jednouchými řešeními, mohou Evropu zavléct do budoucna do velmi obtížné situace, kdy se mohou zhoršit vztahy mezi jednotlivými státy a může to mít i fatální důsledky.

Vidíte, že by se elity nějak poučily? Zaregistrovali jsme, že první věc, která přišla po Brexitu z Bruselu, byla směrnice o emisích na sekačky na trávu...

Tu směrnici považuji za nešťastnou, ale vůbec nesouvisela s Brexitem. To byl nějaký legislativní tisk, který doběhl v rámci svého legislativního procesu do Evropského parlamentu. Je podstatné, abychom se na evropské úrovni zabývali věcmi skutečně důležitými a přestali se zabývat věcmi méně důležitými, mezi které určitě emise sekaček patří. Jsem přesvědčena, že Evropa má mít silnou společnou bezpečnostní politiku včetně ostrahy vnější hranice, jsem přesvědčená, že bychom měli mít silnější zahraniční politiku a je určitě mnoho dalších věcí, kde bychom měli spolupracovat ještě více než dnes. Ale na druhou stranu je spousta otázek, které se týkají například zastoupení mužů a žen, různé genderové otázky a další, do kterých by Evropa vůbec vstupovat neměla.

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Myslím si, že to nelze takto zevšeobecňovat, protože v Británii má stále podporu Labour Party. Situace je v každé zemi jiná. Platí, že extremistické síly se spojují. Lidé, kteří volí protestně, mohou své hlasy dávat extrémní pravici či extrémní levici. To není nic tak unikátního.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?

Je třeba připomenout, že mladí lidé měli malou volební účast. To je varování, protože především o jejich budoucnosti se v referendu i v každých dalších volbách rozhoduje. Chybí tu občanské vzdělávání. Mladí lidé by si měli uvědomit, že jsou to oni, kdo může ovlivnit, jak ta země bude v budoucnu vypadat, a že každý z nás nese odpovědnost za to, jak se země, kde žijeme, bude vyvíjet. Právě mladí by v tom měli být aktivní, protože jich se to nejvíce týká. Je zajímavé, že oblasti, které mají největší zisk z Evropské unie, oblasti zemědělské, paradoxně volaly pro odchod. Nějaká podrobnější analýza je ale předčasná.

Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...

Tímto bychom si podřezali vlastní větev. Máme hovořit o tom, co by se mělo upravit, jak si spolupráci v rámci EU představujeme. To je zcela na místě. Ale odchod dalších států bych považovala za velké riziko a i poté, co se ukazuje, jaké problémy přináší Británii výsledek referenda, si myslím, že občané dalších států od podobných úmyslů odstoupí.

Mělo by se nějak změnit primární právo EU či změnit Lisabonská smlouva v tom směru, aby EU v některých oblastech tak intenzivně nezasahovala do národní legislativy?

O té úpravě lze diskutovat, ale neměly by to být nějaké rychlé úpravy reagující bezprostředně na Brexit. Měly by to být delší dobu diskutované úpravy s rozmyslem, a to tak, aby získaly podporu od jednotlivých států. Dovedu si představit, že by návrhy sekundárního práva nedávala jenom Evropská komise, ale i členské státy. Dovedu si představit, že by byla posílena role národních parlamentů. Dovedu si představit, že by v oblastech bezpečnosti byla spolupráce užší, v jiných oblastech bychom rozvolnili integraci. To je ale dlouhodobá diskuse a neměli bychom jednat v nějakém chvatu a zbrkle.