Proč bychom si podle vás měli stále připomínat srpen 1968?
 
Abychom si uvědomili, čeho je schopná totalita a jak rychle lze zlomit společnost k poslušnosti. Na vratech hasičárny v jednom městečku v roce 1968 bylo údajně napsáno: „1938 – šest let jsme na vás čekali, 1968 – tisíc let toho budeme litovat.“ Myslím, že je to stručné a výmluvné.

Máte nějaké osobní vzpomínky?
 
Jistě, mám. Sice mně bylo osm roků, ale zásadní věci, zpravidla tragické, se nedají zapomenout ani v časném mládí. Tak tedy, probudil jsem se před sedmou hodinou, bylo kalné ráno a maminka řešila, jestli má bratr odjet do Ledče nad Sázavou na takzvané pozemky, což byla brigáda v létě na školních pozemcích. Před tím byla uvolněná atmosféra, rodiče si dělali naději, že budou hospodařit zase na svých políčkách na Vysočině. Pamatuji si na máminu větu: „A je to v háji.“ No a potom za několik dnů dorazil i „Rusáci“, nikdo jim jinak neříkal, včetně místních soudruhů. Generace rodičů pamatovala válku a chovala se stejně jako v minulosti. Celá vesnice před vojenskou kolonou s dětmi prchala do lesů na jih, okupanti se zahrabali na Melechově, tedy od vsi na sever.
 
Když začala škola, maminka mě doprovázela, protože mě místní učitel učil hrát na housle a já se bál, že mě díky futrálu na housle zastřelí. Strach v celé vsi se umocnil totiž poté, co tam okupanti v polích rozebrali na šroubky takzvaný cepák, což byla sekačka na trávu s vysokým výfukem. Rusové ho údajně považovali za nějaké dělo. No a potom si pamatuji, že za nějaký čas mně učitel vynadal, když jsem řekl „Rusáci“ místo „Sověti“. Tak pro mě, žáka třetí třídy obecné školy, začala normalizace.
 
Petr Michalů, který emigroval do Ruska, napsal, že je štěstí, že u nás zasáhla sovětská vojska se svými tanky. „Znovu a neustále opakuji a budu všem vždy opakovat, že jsem tedy vděčný vojskům Varšavské smlouvy a Sovětské armádě za to, že od r. 1968 jsem měl šťastné dětství, rodiče zajištěnou práci, všichni kvalitní bezpoplatkovou lékařskou péči, jako stát jsme byli naprosto soběstační ve výrobě kvalitních potravin, vlaky a autobusy jezdily pravidelně i do každé vesnice, mohl jsem v míru a v klidu sociálních jistot absolvovat základní školu, vystudovat střední a VŠ. Stavěly se školy, nemocnice, elektrárny, přehrady, byty, dálnice, v akcích ‚Z‘ se zvelebovaly vesnice, prosperovala družstva, každý měl nejen právo na práci, ale i tu skutečnou práci, jisté důchody, velice kvalitní systém školství a vzdělávání, který nám záviděl celý svět. Byl mír, klid, pořádek, sociální jistoty, bylo dobře. Moc dobře. I právě díky té sovětské pomoci v roce 1968. V podstatě nás tak Sovětský svaz zachránil a ochránil dvakrát (1945, 1968),“ napsal. Co si tom myslíte?
 
Vždycky se najdou nějací velmi zvláštní lidé. Také si pamatuji na amerického emigranta do NDR Deana Reeda. Ale o panu Michalovi není slyšet, Reed si z toho udělal živnost. V USA se kdysi dočkal pouze zmínky v jednom lokálním plátku, že závodil s oslem v chůzi, tuším, že na sto mil, a vyhrál. Je asi zbytečné vykládat lidem typu pana Michala, že lidé v reálném socialismu umírali na bagatelní choroby, protože například dialýza byla jen pro papaláše, že vzdělaní lidé pracovali v kotelnách, že všude byla děsivá devastace životního prostředí, dálnice se moc nestavěly a byly nekvalitní, že z osmé ekonomiky světa socialismus poslal naši zemi do průměru, že na dovolenou lidé stáli fronty přes noc na devizový příslib, že fronty se stály na kdeco a lidem státní podniky produkovaly ve zboží brak.
 
Samozřejmě se našly výjimky, ale moc jich nebylo. Co se dalo prodat za dumping, to soudruzi udali pro tolik potřebné devizy. V Praze to páchlo jak v pekle. Z komínů se linul sirný pach z páleného hnědého uhlí, řeky byly stoky a průmyslová krajina byla měněna v měsíční krajinu. Na hranicích lidé umírali jen proto, že chtěli z tohoto ráje pryč. A mohl bych mluvit dál o zničených životech, lágrech, kriminálech, zmínit všeobecnou lež a tak dále.