Lékař musí být sociálním demokratem, vysvětluje profesor, který bude obhajovat křeslo v Senátu. Nechápe "demokraty", co zpochybňují výsledky voleb

Co pro vás znamená spojení politické dráhy s ČSSD, i když nejste jejím členem?

Přirozený soulad s většinou názorů strany sociálně demokratické, historické i současné. Nemohu vlastně ani nebýt sociálním demokratem, neboť po čtyřiceti letech práce ve zdravotnictví se člověk těžko stane opakem, tedy asociálem nebo nedemokratem. Asociální nedemokraté při práci ve zdravotnictví neuspějí, nevydrží nebo se mu zpravidla od počátku vyhnou. Se sociálním pojetím demokracie vskutku nemám problém. V konkrétních krocích pak už jde vždy o kvalifikované hledání aktuálně vhodné cesty, diskusi, alternativy, někdy horší, mnohdy lepší.

Jak vnímáte změny na české politické scéně, k nimž došlo během vašeho současného senátorského mandátu – zejména vzestup hnutí ANO a výrazné působení prezidenta Zemana?

Naštěstí se u nás už vše děje jen z vůle lidu. Lid většinově zvolil prezidenta, významným procentem podpořil nástup hnutí ANO. Politiky je možno naštěstí i měnit, lid bych neměnil. Respektuji i výsledky volby ostatních, o to raději, když se s nimi mohu ztotožnit. Mnohé současné útoky demokratů na výsledky demokratických voleb ani nechápu. Chtějí snad změnu k jinému systému nebo vítězství volby menšiny?

Z vašeho profesního zaměření je jasné, že se i v politice soustředíte na zdravotnickou problematiku. Zároveň na svém webu píšete, že jednou stránkou politiky je „dokladovat výsledky vlastní práce". Můžete zmínit tyto výsledky z vašeho působení v Senátu Parlamentu ČR?

Nejen na problematiku zdravotní, ale také sociální, vzdělávací a výzkumnou. Tyto oblasti jsou v praxi velmi propojeny a odděluje je často jen umělý resortismus. Za dobu mého působení v Senátu a jeho Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku bylo podle mých záznamů projednáno asi 85 návrhů zákonů se zdravotně-sociální problematikou, které musely být zpracovány a projednány, u některých jsem byl zpravodajem. Podařilo se nám dokonce zabránit některým nesmyslným návrhům, jako byl onen předvánoční 2014, který by vyvolal ve zdravotnické praxi chaos. Nejvíce si v poslední době vážím prosazení návrhu novely zákona č. 372, kde jsem se dost angažoval, a která dává po dvaceti letech prostor, aby veřejné prostředky byly pod veřejnou i racionálnější odbornou kontrolou a aby zdravotnictví bylo lépe řízeno na základě reálných údajů.

Usiluji v poslední době řadou kroků také o to, aby zdravotnický výzkum a Agentura zdravotnického výzkumu byly českou legislativou vůbec rozpoznány, protože v zákoně č. 130/2002 Sb. zdravotnický výzkum a inovace vůbec ukotveny nejsou, jakkoli to může připadat absurdní. Z toho pak také plynou četné nesrovnalosti i skandály při inovacích. I ve zdravotnictví funguje věda a nemělo by stát mimo strategii státu o podpoře výzkumu, vývoje a inovací. Čekáme netrpělivě na zcela nový zákon. Zpravidla se ví jen o tom co je neřešené nebo konfliktní, mnoho oblastí se daří klidně kultivovat. Snažil jsem se také účinně reagovat na potřeby a přání svého volebního obvodu, v některých obcích, školách, nemocnicích nebo hasičských sborech o tom vědí. V neposlední řadě mám radost i z některých zahraničních jednání a kontaktů navázaných z titulu práce senátora či předsedy výboru.

K jakému posunu za posledních šest let došlo v českém zdravotnictví a co je podle vás aktuálně prioritou změn?

Víceleté rekapitulace a srovnání stavu mají jistě smysl. Jsou dobrým lékem na deprese plynoucí často z klopotných jednání, neřešení a pocitů stagnace a zmaru. Rád si sám těchto srovnání dopřávám, nejlépe pak v objektivních číslech a analýzách. Ty důvěryhodné právě potřebujeme nejvíce a také proto jsem se tolik stavěl za novelu zákona č. 372, abychom měli přístup ke konkrétním odborným informacím více než dosud. Zdravotnictví se vlivem invaze nových léků a technologií ze zahraničí mění dramaticky průběžně a každým rokem čelíme novým výzvám. Jde však o to, abychom uměli držet krok také v profinancování nákladnějších změn a zlepšení, ale rovněž i ve specializovaném vzdělávání a v organizaci činností. Zdravotnictví je na jedné straně velmi progresivní častými odbornými inovacemi, na druhé straně je velmi konzervativní v organizaci zdravotní péče, v níž jsou inovace potřebné rovněž. Tam pak vždy narážíme na osobní nebo skupinové zájmy a pokrok vázne. Proto je tolik potřeba opakovat si stále co funguje dobře, co méně a co je třeba zvolna nebo už velmi rychle měnit.

Tento proces je stálý a není vázán na to či ono funkční období. Je známo, že centrální management ovlivňuje skutečný vývoj v dané oblasti činností nanejvýš do 15 %, z toho jen v polovině pozitivně. Uměl bych teď jmenovat mnoho změn v profilujících oborech medicíny, ve svém oboru nebo tam, kde jsme mezinárodně nejlépe hodnoceni. Prioritou je nadále hlavně vůle stav zdravotnictví kultivovat, stabilizovat i zlepšovat, a to na základě validních přehledů a analýz. Nezahnívat. Proč třeba máme stále ve zdravotnictví práci hodnocenu v jakýchsi bodech a nikoli v platné měně? Každopádně změna, pokrok a úspěch se musí průběžně a neokázale odpracovávat na konkrétním místě – deklarace a verbální cvičení nestačí. To mě celoživotně učila chirurgie; a onkologie mě zase naučila pokoře.

Jedním z vašich protivníků v letošních volbách bude lékař Jiří Ventruba, který pravděpodobně bude také v kampani hovořit o českém zdravotnictví. Jak se vůči tomu budete jako kandidát ČSSD vymezovat?

Pana primáře Jiřího Ventruby si jako kolegy a odborníka v neurochirurgii nepochybně vážím. Neumím se proti němu dosud vymezovat, protože jeho politické názory neznám, na webu je jeho rubrika programu a cílů zatím prázdná. Vnímám, že ho podporují kolegové senátoři za ODS Přemysl Sobotka, Jaroslav Kubera, Miloš Vystrčil a nepochybně i předseda ODS Petr Fiala, dříve rektor naší brněnské univerzity, kteří pana kolegu Ventrubu znají lépe. Já jsem neměl možnost se s ním blíže seznámit a setkávat ani jako děkan brněnské lékařské fakulty. Na klinice, kde působí, úzce spolupracujeme jako onkologický ústav především s jeho nadřízeným profesorem Martinem Smrčkou. Myslím, že v celé řadě názorů na chod a potřeby zdravotnictví se shodneme, rozdíly asi budou odpovídat rozdílným politikám a představám ODS a ČSSD, především pokud jde o míru ingerence státu a odpovědnosti jednotlivce v sociálně-zdravotní oblasti, asi i jinde. Náš předvolební i povolební vztah bude nepochybně plný vzájemného respektu, kultivovaný a v soutěžení kolegiální, jak na to byl protikandidát zvyklý dříve také ve své sportovní kariéře. Asi jsme už oba v profesním i osobním životě mnohého dosáhli a nejsme nadbytečně přeplněni ambicemi.

Lékaři v České republice často v politice uspějí, zřejmě díky obecně vysokému kreditu této profese. Co pro vás tato skutečnost znamená?

Tato skutečnost pro mě znamená, že lékaři v České republice často v politice uspějí zřejmě díky vysokému kreditu této profese. Je to na závadu? Nevím, zda statisticky celkově uspějí více než právníci, ekonomové, starostové, stavaři, učitelé, případně politologové, sociologové a ti, kteří vyrážejí zastupovat a reprezentovat hned ze školních lavic. Zaměstnanci veřejného sektoru jsou v politice jako správě věcí veřejných zastoupeni více. Možná zatím. Jak se říká, Panta rhei, neboli vše plyne.

Jak si vysvětlujete současnou pozici české pravice, která se v preferencích pohybuje daleko za sociální demokracii i hnutím ANO?

Asi něco prováděla, co se většině lidí nelíbilo. S tím pravicově-levicovým pojetím už to stejně není tak jednoduché, ale chápu, že médiím toto tradiční dělení dělá život přehlednějším a snazším. Asi teď jde ponejvíce o různost názorů na míru role státu, samospráv a možností jednotlivce, ovšem také o míru vlivu nadstátních uskupení jako jsou třeba EU, NATO, V4 apod. Věřím, že už nesoutěžíme třeba v „národovectví“, v otázkách lidských práv nebo ve svobodě projevu. A že už snad máme i více společného zájmu bojovat s darebnostmi v politice i mimo ni.

Ve svém politickém krédu na webu píšete, že je důležité „nevzdalovat se lidem kolem sebe a problémům běžného života“. K těm v poslední době patří obavy z migrace a terorismu – jak by se k těmto problémům měla stavět česká politika?

Česká politika se k problémům akutní migrační invaze staví naštěstí poměrně sjednoceně a odpovědně. Protože je toto téma rozebíráno prakticky denně, názory na potřebu ochrany evropských i našich hranic a odpovědné regulace vstupů jsou prakticky stejné, necítím potřebu to opakovat. Názory se snad liší jen v razanci prevence a opatření.

Jiným vážnějším problémem je, že Evropská unie jako celek se teprve hledá. Pro evropskou konfederaci či dokonce federaci doba ani nálada jistě zralá není, příliš volné uskupení je však zjevně příliš volné, rozevláté i opouštěné a podoba jednotné Evropy žijící v stabilně souladu a míru se vlastně dosud hledá. Je to historický proces. Já jsem historický optimista, to znamená, že dvě tři další generace to zajisté zase posunou, ale vím, že optima se já sám už nedožiji. Nemá smysl, abych opakoval mnohá klišé, kterými jsou stejně už média přehlcena.

Nelze nevidět také dramatické existenční a ekonomické rozdíly Severu a Jihu a nelze se divit, že ti bídnější se tlačí za lepším, navíc když je zveme, a to nejen nemoudrými projevy některých představitelů, naštěstí ne našich, ale hlavně každodenní reklamou na blaho konzumu bez hranic.

Občas se objevují pochybnosti, zda je Senát vůbec v české politice zapotřebí. Co ze své senátorské praxe můžete uvést na obhajobu této komory Parlamentu?

Tak právě v mém funkčním období jsme nějakou dobu neměli funkční Poslaneckou sněmovnu a Senát se tehdy docela hodil. Občas vracíme nedokonalé návrhy zákonů, někdy jsou i samotní poslanci rádi, že je ještě prostor pro korekci. Senát představuje způsobem volby jistou kontinuitu a také atmosféra je v něm klidnější a rozvážnější.

Jistě známe státy dobře fungující se senátem i bez senátu. Demokracie dávané nám za příklad, jako Velká Británie, Francie nebo USA, horní komory parlamentu mají. Má ho i dědic starořímské senátní kultury Itálie. Leckde se bez senátu obejdou. My jsme se v ČR před lety rozhodli pro Senát, beru to jako fakt, pro tuto instituci pracuji a nemám důvod její ani svoji práci zpochybňovat. Bude-li někdy v budoucnu opět položena Parlamentu nebo v referendu otázka, zda mít nebo nemít Senát, zvážím aktuální stav chodu země a fungování jiných kontrolních mechanismů zákonotvorby či rizik a svůj názor svým jedním hlasem projevím.

Nevidím jako smysluplné polemizovat o zákonně existující zákonodárné instituci a jejím smyslu právě před volbami do ní. Máme jistě všichni zájem, aby k volbám občané chodili, že to má smysl a aby se uměle nezpochybňoval smysl voleb. V historii už fungovaly diktatury, různé monarchie, oligarchie, džamahírije, republiky různých typů. V České republice jsme se svobodně rozhodli mít na bázi parlamentní demokracie dvoukomorový Parlament, jeho úkoly a pravomoci jsou vymezeny, diskuse na toto téma je teď neaktuální.

Co je pro vás klíčovým problémem obvodu, v němž kandidujete?

Volební obvod je skladbou i zvyklostmi často jen nepříliš organický celek uměle vytvořený za účelem daných voleb. V senátním volebním obvodu 55 jeden jediný klíčový problém pojmenovat neumím, každý by ho viděl trošku jinak. Můj volební obvod je velmi různorodý. Patří do něj velká sídliště Bystrc, moderní příměstské kolonie v západním okraji metropole, ale také tradiční městečka a obce dlouhou historií a potřebami místní údržby a rekonstrukcí. Dopravně se liší problémy Rosicka, Ivančicka nebo Tišnovska. Také věková skladba obcí je různá a z toho plynou i zdůrazněné potřeby důchodců nebo naopak školáků. Zdravotnictví, školství i sociální péče jsou zde na velmi dobré úrovni. Je však třeba spíše lokálních pomocí, například speciální škole v Ivančicích, nemocnici v Tišnově, dopravní situaci leckde.

Náš obvod možná v něčem i trápí zastínění velkým městem Brnem, nedořešený dálniční tah na sever, ale hlavně řada dílčích problémů. I když právě Jihomoravský kraj se s onou ekvitou v přístupu k obcím a obvodům vyrovnává v rámci možností poměrně dobře. Na univerzální a velké problémy je zde spíše stát nebo kraj, v obvodu může senátor pozitivně působit spíše jako znalý poměrů, naslouchající poradce, vlivnější osoba, „ombudsman“ či lobbista jednající v místě nebo na kraji, což ale také není v praxi zanedbatelné a lidé i toto dílčí přispění oceňují.