Český prezident Miloš Zeman proslavil termín „lepšolidé“. Podle něj jsou to lidé, „kteří se považují za něco lepšího než my ostatní, kteří nám neustále radí, co máme dělat, kteří své názory považují za nadřazené názorům ostatních“. Jak to vlastně prezident myslel? Co je „lepšočlověk“ podle vás? Znáte nějaké?
Nejsem si zcela jistý, zda je to termín, který by vymyslel prezident Miloš Zeman. O „lepšolidech“ se hovořilo například před několika lety ve Freiburgu v souvislosti s migrační vlnou. Pravdu však Miloš Zeman má, že povětšinou jsou to osoby, které se snaží za každou cenu vnucovat svůj názor, jsou naprosto netolerantní, přestože mají plná ústa svobody vyjadřování a svobody slova, a povětšinou jsou to pokrytci, a často, jak u nás na Moravě říkáme, křiváci. Možná se dá říci, že kážou vodu a pijí víno, ne-li tvrdý alkohol. Prostě kavárenští povaleči.
Letos budeme slavit 30 let od revoluce. Co z těch 30 let bychom si měli připomínat jako to dobré, a co jako to horší?
Předně bych řekl, že se o žádnou revoluci nejednalo, revoluce bývá spojována s krvavými činy, a to při vší mediální masáži u nás takto neproběhlo. Je nutné si uvědomit, že jsme prošli bezprecedentním transformačním procesem. A ať si říká, kdo chce, co chce, tak tento proces byl nejúspěšnější ze všech zemí postsovětského regionu. Málokdo ví, že naše transformace byla daleko úspěšnější než např. začlenění bývalé Německé demokratické republiky do současného Německa. Také se málo ví, že dodnes probíhají transferové platby v podobě jakési solidární daně z oblastí dřívější Německé spolkové republiky do východní části Německa. Možná někteří vědí, jak došlo k vylidňování celých oblastí bývalého východního Německa. Jinými slovy se dá říci, že naše transformace byla určitě úspěšnější než sjednocování Německa.
Fotogalerie: - Vládní boj se suchem
Při poznání tehdejší politické reality a při sledování současných pseudopolitických debat v zákonodárných sborech je nemyslitelné, aby všechny transformační procesy, které se na počátku 90. let učinily ve velmi krátkém časovém období (včetně úspěšného rozdělení Československa), by mohly tak dobře proběhnout i v současnosti. Politický establishment byl v té době nesrovnatelně vzdělanější, pracovitější, efektivnější a přímočařejší než ten dnešní. Měl jasné cíle, zavést u nás historicky nejúspěšnější výrobní způsob, a to kapitalismus. Česká republika na rozdíl od jiných transformujících se zemí nezažila hyperinflaci, tedy několikasetprocentní míry inflace, nezažila škrtání nul u domácích měn, nezažila znehodnocení úspor v takové míře, v jaké tomu bylo v jiných zemích. Ze všech transformujících se zemí byla ta naše nejvíce sociální a z dlouhodobého hlediska přinesla nepochybně zvyšování životní úrovně prakticky všem sociálním skupinách a téměř všem jednotlivcům. Navzdory tvrzení některých politiků, nedovzdělaných žurnalistů a škarohlídů o tom hovoří tvrdá statistická data. To horší, co bych chtěl připomenout, je, že již nejméně poslední dekádu jsme sešli z cesty transformace a vracíme se zpět kruhem do kolektivistických vizí sociálních inženýrů pod kuratelou a bičem evropských eurokratů.
Vcelku nenápadně došlo na evropské scéně k zásadní změně. Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Jde o krok správným směrem? Je třeba pracovat na dalším sjednocení Evropy? Měli bychom se snažit na tom také podílet?
Německo a Francie učinily pro mě jako eurorealistu očekávaný krok ve snaze zabránit hroucení se tradičních eurohujerských přístupů jak ze stran národních politiků Francie, od Chiraca počínaje přes Sarkozyho, Hollanda a Macrona konče, tak i u v poslední dekádě selhávající Merkelové. Smlouva o společném partnerství je víceméně dílem eurokratických struktur, které se snaží zabránit očekávaným změnám po volbách do Evropského parlamentu, které proběhnou v květnu roku 2019. Podle mého názoru je zcela chybné pokračovat v dalším prohlubování politických integračních procesů, když EU nebyla schopná až dosud vybudovat ani vnitřní trh. Bylo by obrovskou chybou, kdyby se ČR měla podílet na snahách přeskakovat dílčí etapy ekonomické integrace a zavádět uměle ještě více politické aspekty integrace, a potlačovat tak menší státy a stavět je do role outsiderů.
Fotogalerie: - Blokáda Hradu
Nehrozí, že toto partnerství zcela vychýlí jazýček mocenských vah ve prospěch Paříže a Berlína na úkor zbytku Evropské unie?
Ano, hrozí, ale doufám, že svébytné země to aspoň dočasně nedovolí. Probudila se Visegrádská čtyřka, probouzejí se Rakousko, Itálie. Ve Španělsku existují síly, které usilují o rozdělení samotného Španělska, a občané Velké Británie snad v největší míře pochopili, že ze „zahnívající“ Evropské unie je potřeba vystoupit. Jsem obecně skeptický k referendům, ale je zřejmé, že Brexit upozornil eurokratické politiky na jejich odtrženost od reálných procesů a od života běžných občanů. A ti to dnes dávají ve skoro poslední křeči náležitě „sežrat“.
Smlouvu „upekli“ vrcholní představitelé obou zemí. Neměli by ale o něčem takovém hlasovat obyvatelé obou zúčastněných států?
To, že politikové upekli v tichosti tuto smlouvu, svědčí až o jejich panické hrůze z možných nastávajících dezintegračních tendencí. Přinejmenším by o těchto smlouvách v jejich zemích měly rozhodovat demokratické instituce, tzn. zákonodárci, příp. exekutiva. Nedostala se ke mně informace, že by diskuse a rozhodování o smlouvě na této úrovni proběhla.
Česko uznalo za prezidenta Venezuely Juana Guaidóa. Souhlasíte?Anketa
Smlouva také předpokládá snahu o stanovení Německa coby šestého trvalého člena RB OSN. Nejedná se o revizi výsledků druhé světové války?
Od konce druhé světové války uplynulo již více než sedm dekád. S takovým odstupem času může docházet k revizím. Nicméně že by se zrovna Německo mělo stát šestým trvalým členem RB OSN, ve mně žádné nadšení nevyvolává.
„Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani EU. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor,“ komentuje snahy Německa a Francie exprezident Václav Klaus. Lze s tímto výrokem souhlasit?
Václav Klaus má samozřejmě v této záležitosti pravdu. Zvláště pak by se jim podmanění Evropy mohlo podařit za pomoci eurohujerů a eurofilů ze členských států EU. Mnozí z nich již desítky let působí v eurokratických bruselských a štrasburských (dnes už by se dalo říci spikleneckých) centrech, nehájí zájmy občanů zemí EU, ale zájmy ryze osobní a zájmy některých lobbistických skupin.
Na sto německých plicních lékařů se v otevřeném prohlášení ostře ohradilo proti panujícímu konsenzu, že tvrdé emisní normy uvalované na automobily mají pozitivní efekt na lidské zdraví. Argumentují tím, že výzkumné metody použité ve studiích stojí na vratkých základech a je prý možné, že emisní normy nemají na naše zdraví vůbec žádný kladný efekt. Máme tady novou kauzu „globálního oteplování“?
Jsem dlouhodobě proti různým alarmistickým kampaním, které vyvolávají různé aktivistické skupiny s podporou mediokracie. Je až kolikrát směšné, že porovnáváme tzv. globální oteplování celé planety za poslední století a půl, a přitom na několika tisících místech, kde se dnes měří teploty, údaje z před stoletím a půl vůbec nemáme. Tito alarmisté nechtějí také slyšet, že před zhruba tisícem let se např. v Grónsku pásly krávy. Umělé přitvrzování emisních norem na současnou výrobu automobilů, které je vydáváno různými regulátory za jedinou správnou cestu, tak paradoxně zvyšuje náklady pro ty sociálně nejslabší skupiny. Výrobci tyto regulace promítnou samozřejmě do cen svých produktů, a zaplatí to tak spotřebitelé. Již nejednou se ukázalo, že řada výzkumů, na základě kterých se objevují další a další regulace, je tzv. cinknutých a slouží opět pro prosazování zájmů různých lobbistických skupin. Za času mých středoškolských studií se alarmovalo proti globálnímu ochlazování. Tak po těch pár desítkách let se alarmuje proti globálnímu oteplování. Všechno by se mohlo zdát v pořádku, kdyby to nestálo nesmyslné stovky miliard dolarů. A i kdyby se planeta měla za dalších 100 let oteplit o jeden stupeň Celsia, tak s tím určitě civilizace neskončí. Ovšem svatý boj proti globálnímu oteplování bude stát biliony dolarů, které by se mohly použít na boj s chudobou, místo na boj s globálním oteplováním.
Německo se rozhodlo do roku 2038 skoncovat s uhelnou energií, je prý moc špinavá. Zároveň ale již v roce 2022 uzavře všechny své jaderné elektrárny. Nabízí se otázka – kde potom vezmou elektřinu? V krátkém časovém horizontu totiž budou muset nahradit zhruba polovinu celkové produkce. Nebudou si nakonec nuceni kupovat třeba českou „špinavou“ elektřinu?
V Německu je to problém ideologický a politický. Myslím, že udělali významnou chybu ve své energetické politice s tím, že chtějí uzavřít své jaderné elektrárny již v roce 2022. Tzv. obnovitelné zdroje – solární energie, větrná energie, biomasa atd. (vzhledem k použité technologii je já v zásadě za obnovitelné zdroje ani nepovažuji, protože výroba panelů, větrných mlýnů a dalších komponentů je sama o sobě energicky náročná, neřkuli její likvidace) – nebudou potřebám německých firem a domácností stačit. Mohou si tak sami sobě způsobit energetickou krizi.
Podobně se na přechod na čistou energii připravuje také třeba Francie. Měli bychom následovat příkladu těchto zemí?
Při současných technologických možnostech považuji za nejčistší zdroje energie vedle vodních elektráren pracujících v přirozených vodních poměrech výrobu elektrické energie z jádra. Uspěchávat přechod bez významného technologického zázemí a pokroku považuji za hrubou chybu v hospodářsko-politickém rozhodování.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
