Premiér Andrej Babiš na 5. sněmu hnutí ANO uvedl, že by chtěl být premiérem do roku 2025. „Náš národ geneticky je určen k tomu, abychom hráli větší roli než doposud,“ řekl také Babiš. Má pravdu? A bylo by pro ČR výhodné, aby zůstal dalších 6 let premiérem?
Především: výhodnost premiérování Andreje Babiše pro občany ČR závisí na tom, kdo by přišel po něm. Umím si představit výrazně lepší i výrazně horší premiéry. Příklad: na inkriminovaném sněmu Babiš navrhl, aby Jourová pokračovala jako eurokomisařka. Opravdu by něco takového udělal premiér hájící výhradně zájmy občanů? Pokud ani po tomhle se voličům ANO nerozsvítí, tak už asi nikdy. Na druhou stranu, aspoň že to není Telička.
Co se týče národa a jeho genetické výbavy: představte si, jak by věta vyzněla, kdyby byla řečena z hloubi srdce skutečného státníka… A ne z úst politika – oligarchy – kterou mu tam navíc vložil nějaký jeho marketingový „mág“. Přesto hodnotím pozitivně, že to padlo, a to ze dvou důvodů.
První je, že ještě vůbec slovo národ používáme v původním významu, protože dnes existuje poměrně intenzivní a sofistikovaná snaha vše „národní“ rozbít. Někdy se mi zvedá kufr nad různými progresivisty, kteří na jedné straně oslavují třeba hrdiny z první či druhé světové (kteří padli za vlast a národ), a na druhou stranu opovrhují současnými vlastenci a posílají je… do 19. století. To je buď těžká schizofrenie, nebo těžká manipulace.
Druhý důvod je, že pokud chceme mluvit o roli či poslání národa, překračujeme tím, chtě nechtě, genetické, jazykové a kulturní vymezení a dáváme existenci národa duchovní rozměr. V podstatě tím říkáme, že každý národ má určité kvality a poslání, kterými má přispět k vývoji lidstva jako celku. A má pro nás smysl se ptát, co je ona kvalita, čím originálním můžeme přispět celku. Moc hezky o tom psal před sto lety Rudolf Steiner. Mimochodem tvrdil, že na anglosaských a germánských národech leží vývoj „duše individuální“. Se všemi plusy a minusy. A slovanské národy, počínaje západními Slovany, mají v budoucnu vzít tuto rozvinutou individualitu a použít pro plně vědomou spolupráci (spolupráce jako opak boje). To je poměrně velká a vznosná vize. Do toho bych šel.
Fotogalerie: - Vesnice roku na Hradě
Je to zrovna Andrej Babiš, kdo může přispět k „předurčení“ českého národa k úspěchu?
Pokud bychom Rudolfa Steinera vzali vážně: znám jen málo lidí, kteří mají pro skutečnou spolupráci tak malou dispozici. Na druhou stranu je třeba každému dát právo na vývoj. Třeba se dočkáme překvapení.
Babiš obsáhle kritizoval 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit? Jak se v kontextu toho všeho dívat na skutečnost, že sám Babiš se v devadesátých letech stal velmi významným hráčem?
Úvahami nad devadesátými lety nemá smysl ztrácet čas. Již bylo vše pojmenováno, vše napsáno. Zde byly položeny základy současného stavu morálky, rozkladu hodnot i pracující chudoby. A pan Babiš byl významným aktérem té doby.
Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách, sdělil Babiš. Sdílíte toto hodnocení?
Ano, zásadní byla především privatizace bankovního systému do zahraničních rukou. Od toho se odvíjelo vše ostatní. Nejde přitom zapomínat na úděsnou roli České konsolidační agentury, která na sebe vzala toxická aktiva prodávaných bank, a tím celý tento proces zacálovali daňoví poplatníci. Až toto období budou hodnotit historici, prohlásí ho za nejostudnější část polistopadových dějin.
Co se týče dividend plynoucích zahraničním matkám, nejen absolutní výše, ale především relativní ukazatele jsou pro ČR tristní. Například podíl vyplacených dividend z přímých zahraničních investic na HDP je v ČR vyšší než 5 % (nejvyšší, nebo jeden z nejvyšších v EU), v ostatních zemích V4 je znatelně nižší. V Polsku je lehce nad 2 %, stejně jako ve Velké Británii či v Rakousku. Německo, Francie či Itálie mají tento podíl pod 1 % HDP.
„Korupčním systémem“ v Česku Babiš dle svých slov „z duše pohrdal“, a proto se rozhodl sám vstoupit do politiky. Je to uvěřitelné, nebo jde o typické mimikry politika?
Kdo chce věřit, uvěří, kdo nechce, neuvěří. Shodneme se alespoň na tom, že to je akt víry?
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
ČSSD tvrdí, že by se měl zdanit kapitál, který z této země odchází, zatímco Babiš by investory rád přesvědčoval, aby kapitál reinvestovali v ČR. Který z těchto postupů je žádoucí z hlediska dlouhodobé perspektivy? Obstojí pohled, že jsme v rámci Unie vykořisťovanou zemí, nebo benefity členství v EU jasně převažují?
Zisk a jeho užití je jen vrcholem ledovce. To podstatné se děje „pod vodou“. Tedy, musíme se ptát, co se děje, než u nás vytvoří nějaká ta „dcera“ nějaký ten zisk. Má totiž spoustu možností, jak ho nevytvořit nebo snížit: 1) nadsazené marketingové, licenční a obdobné poplatky matce; 2) prodej služeb, výrobků nebo komponent za nákladové nebo téměř nákladové ceny matce; 3) reexporty produktů skrze matku do dalších zemí za vyšší cenu; 4) to vše si vynásobte uměle udržovanou nízkou cenou práce; 5) to vše si vynásobte kurzovými rozdíly, které vznikly měnovými intervencemi a dalšími netržními nástroji pro ovlivňování měnového kurzu; 6) to vše vynásobte cenovým dumpingem jako výsledkem dotační politiky konkrétních zemí v konkrétních oborech, kde zvýhodňují své producenty.
Dokud nepochopíme, že druhou stranou mince líbivých slov o svobodě, demokracii a tak vůbec je tato tvrdá globalizační strategie, v konečném důsledku neokoloniální, nic se nezmění.
Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý říkal, že máme příliš mnoho vysokoškoláků, antropologů a filozofů, a nikomu se moc nechce učit se řemeslnické profese. Premiér Andrej Babiš řekl, že v řemeslech vidí budoucnost. Ztotožňujete se s těmito pohledy? Jak by ČR měla postupovat, aby řemesla oživila?
Můžeme si vykreslit dva teoretické extrémy: úplně svobodné školství, kdy si rodiče vybírají pro své děti podle zájmu a bez ohledu na jejich budoucí uplatnění. Nebo druhý extrém, školství plně poplatné potřebám ekonomického sektoru a státu jako takového (bez ohledu na to, zda dokáže takové potřeby dostatečně předvídat).
Zastánci prvního extrému často hovoří o tom, že vzdělání je hodnota sama o sobě (a mají v tomto pravdu). Díváte-li se na věc optikou průmyslu, který školství svými odváděnými daněmi do značné míry platí, dostanete zase jiný, též „rozumný“ obraz.
Principiální otázka tedy zní následovně: je schopna „neviditelná ruka trhu“ vytvořit mechanismus, kterým se nabídka a poptávka vyrovná? Já si na tuto otázku odpovídám záporně, neboť zpětná vazba mezi nabídkou a poptávkou je příliš dlouhá, trvá 10–20 let, protože nejde jen o nabídku oborů, ale i o jejich prostorové, materiální a pedagogické zajištění.
Závěr tedy je, že střední a vysoké školství není trh, ale funkce státu, kterou je třeba do nějaké míry řídit a plánovat dle očekávaných potřeb uplatnění absolventů. Existuje tedy společenský zájem, který by měl stát sledovat a vytvářet podmínky pro jeho naplnění.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
