Poté, co se ministr kultury Daniel Herman soukromě setkal s dalajlámou, vydali nejvyšší ústavní činitelé (prezident Zeman, šéf Senátu Štěch, šéf Sněmovny Hamáček a premiér Sobotka) společné prohlášení, ve kterém přijetí dalajlámy odsoudili s tím, že to není oficiální politika českého státu. Od příjetí se distancovali a dodali, že ČR respektuje celistvost Číny, jejíž je Tibet součástí. Strhla se lavina ostré kritiky. Co si o tom celém myslíte? Bylo, nebo nebylo správné a v pořádku, aby takové prohlášení vzniklo?
Vydávat takového prohlášení bylo naprosto nevhodné a chybné. Stačilo ujistit čínskou stranu prostřednictvím ministerstva zahraničí, že soukromá návštěva duchovního vůdce a nositele Nobelovy ceny míru dalajlámy v Praze nic nemění na skutečnosti, že Česká republika, podobně jako všechny ostatní státy EU, uznává politiku jedné Číny, plně respektuje územní celistvost ČLR, a na této politice i zájmu České republiky o rozvíjení přátelských, silných a vzájemně výhodných vztahů soukromá návštěva dalajlámy nic nemění. Namísto toho toto ostudné prohlášení.
Čínské ministerstvo zahraničí zaznamenalo jak Hermanovo přijetí dalajlámy, tak vyjádření ústavních činitelů. Podle nich provádí dalajláma v Česku protičínskou separatistickou činnost a vyzývají, aby se s ním žádný úřední představitel nebavil. Není to podle vás příliš? Nesnaží se Čína spíše poroučet než žádat?
Na tom, že ministr kultury jakékoli země přijme náboženského myslitele a nositele Nobelovy ceny, nevidím nic divného ani špatného. Co mě naopak udivuje je, že Čína, která se dostává do pozice světové hospodářské mocnosti, se neustále snižuje před ostatním světem lpěním na dalajlámovi. Tibet, který jsem procestoval, je plně integrován s ostatní Čínou, v Lhase i v dalších větších tibetských městech začíná v souvislosti se silnou asimilační politikou Pekingu převažovat etnicky netibetské obyvatelstvo, dalajlámovi je 81 let, a kdokoli přijde po něm, nebude již mít takovou pozornost, vliv a popularitu jako má tento čtrnáctý dalajláma. Jinými slovy, Čína by ve světě získala mnohem více přátel, kdyby se k dalajlámovi chovala otevřeněji, velkoryseji a přátelštěji.
Debata vznikla v souvislosti s ekonomickými zájmy republiky. V MF Dnes před časem předložili úvahy o možných čínských investicích. Velký obchod údajně chystá především skupina Penta, a to s čínskou firmou CEFC. Ta má koupit za víc než 280 milionů eur kancelářský komplex Florentinum. Kromě tohoto obchodu se však Číňané snaží i o vstup do ostravského železničního holdingu bratří Šušků či jednají o převzetí fotbalového stadionu Slavie v pražském Edenu. Spekuluje se i o zájmu o petrochemickou společnost Unipetrol atd. Do jaké míry jsou pro nás čínské investice důležité, když například německý vicekancléř Siegmar Gabriel chce naopak jejich přísnější kontrolu?
Čína v posledních několika letech masivně investuje po celém světě. Od dopravní infrastruktury v Kambodži a Myanmaru, nemovitostí v Austrálii, technologických firem v Německu až po atomové elektrárny v Británii. Částky, které investuje v naší zemi, jsou jen setiny procent, které investuje v ostatních zemích. To bychom měli vědet a zbytečně se neztrapňovat kvůli několika rembimbi, za které si koupí pražskou Slávii. Ano, usilujme o obchod, usilujme o investice, ale zachovejme si přitom čest a důstojnost. A také si chraňme naše know-how a technologie, podobně jak o tom v Německu mluví místopředseda vlády Siegmar Gabriel.
Odborník na česko-čínské vztahy Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních studií soudí, že si Česko nemůže dovolit na vládní úrovni, byť soukromě, přijímat představitele exilových vlád. Lidovci podle něho museli vědět, že tím dostanou Českou republiku pod tlak a do obtížné situace, kdy bude muset čelit protestům čínské diplomacie. Jakým způsobem k tomu všemu přistupovat? A jsme opravdu v situaci – buď lidská práva, nebo ekonomické vztahy?
Západní země, jejichž společenské systémy jsou postaveny na konceptu svobody, lidských práv a demokracie, ve styku s nedemokratickými státy tyto dva póly neustále vyvažují. Snaží se, někdy s lepším, někdy s horším výsledkem, o obchod i o lidská práva. Dělají to tak velké státy jako USA nebo Německo, ale dělají to tak i státy naší velikosti jako jsou Rakousko, Švédsko či Holandsko. Z těch bychom si měli brát příklad. Jejich obchod, investice i turistika s Čínou jsou větší než naše, ale zároveň se přitom nijak poníženě nehrbí.
Psali jsme:
Jak vnímáte spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebyl udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá? Jak jste ostatně vnímal návštěvu dalajlámy, která vzbudila vášně?
Celý spor ukazuje na neskutečnou provinčnost a malost české politiky. Návštěva dalajlámy nikdy neměla být spojována s udělováním státních vyznamenání. Pokud jde o návštěvu samotnou, nebýt postoje Číny, reakce českých ústavních činitelů a její spojování s ministrem Hermanem a jeho strýcem, jsem přesvědčen, že by nikdy nevzbudila takovou pozornost. A to navzdory skutečnosti, že poslouchat dalajlámu a jeho úvahy o světě, životě, člověku i společnosti je opravdový zážitek.
Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítli přijít na státní oslavu 28. října a místo toho uspořádali vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti? A když už ani slavit neumíme spolu, chceme si spolu vůbec ještě povídat?
Jednání zodpovědných politiků by mělo neustále směřovat ke sjednocování společnosti. Jednání většiny českých politiků bohužel vede k jejímu neustálému rozdělování. Výsledkem pak je stav, kdy máme státní svátek, který podobně jako když se v Americe slaví Den nezávislosti, by měl nám i světu ukázat naše hodnoty a naši jednotu. Namísto toho ukazujeme světu naši rozhádanost, rozpolcenost a nejednotu. Smutné.
Debata se točí kolem prezidenta Miloše Zemana. Toho má část společnosti za hrubiána, burana, ruského a čínského kolaboranta a podněcovatele nenávisti. Jiná část ho zase bere za lidového a přímého muže, svého advokáta proti elitám a za někoho, kdo otevřenou politikou vůči všem velmocím koná pro naši zemi dobro... a kdo ji také chrání před islámem. Do které skupiny na základě posledních Zemanových kroků řadíte sebe?
Já sebe neřadím do žádné z těchto skupin. Společnost a její názory jsou barevnější a rozvrstvenější, než je toto rozdělení. Je zde například také mnoho lidí, kteří se řídí svým vlastním úsudkem a názorem, bez ohledu na to, co si myslí či říká prezident.
Prezident Miloš Zeman prohlašuje, že kolem sebe sjednotil většinu české společnosti. Může ale ta koalice ,,prasknout“, kdyby například již nebyl problém s imigranty, který Zemanovi pomohl? Anebo je to tak, že příznivci Zemana prostě ,,svého Miloše“ už neopustí, protože je chrání před těmi ,,zmetky z Prahy“ a před ,,kavárnou“ a ,,Bruselem“?
Miloš Zeman bohužel českou společnost nesjednocuje. Svým jednáním, mnohdy velmi urážlivým k jednotlivcům i celým společenským skupinám (jeho výrazy o debilech, póvlu, hnoji, žumpě, atd., atd.) společnost naopak neustále rozděluje. Části se to líbí a je jeho chováním nadšena, druhou část to popuzuje a uráží. A na tomto rozdělení a konfliktu on politicky žije. Čím větší rozdělení a konflikt, tím více se o tom mluví a tím větší je motivace pro jeho příznivce. Zda mu to tak vydrží i do budoucna, to si však nejsem jistý.
Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící spíše ve městech, vzdělanější, milující Václava Havla, otevření vůči EU i imigrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém s tou první skupinou. Je i na nich jakási vina za rozdělení společnosti? Jak se dívat na mediální vystoupení lidí jako Halík, Horáček, Šiklová, Kroupa či Kocáb?
Nemyslím si, že bychom měli klást mladým, vzdělanějším a otevřenějším lidem za vinu dnešní rozdělení naší společnosti. Již svým mladším věkem na tom žádnou vinu nést nemohou. Mělo by být ale v zájmu těchto lidí se o věci veřejné a budoucnost jejich země více zajímat. A postupně si vytvořit také své vlastní vůdce. Jména, která zmiňujete, jim v tom moc nepomohou. A to i z důvodu, že kdykoli šli do volebního měření politických sil, tak většinou výrazně prohráli.
Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí ,,obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu jakožto o ,,náročném úkolu,“ ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to správný výklad? Co je to dnes ,,Západ“ a co „Východ“? Mnozí tvrdí, že EU zaniká pod náporem imigrantů, zadlužení, neomarxismu, ekonomických problémů. Jak to jde dohromady s tím ,,pithartovským“ výkladem?
„Západ“ je společenství států, které je postaveno na principech svobody, základních lidských a občanských právech, pluralitní demokracie a respektování vlády práva. Vedle evropských a severoamerických států sem řadíme například i země jako jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko či Jižní Korea. Pojem „Východ“ si naopak spojujeme s autoritářskými režimy, omezováním práv, masivní korupcí, hospodářskou a společenskou zaostalostí či špatně fungující veřejnou administrativou. Nemyslím si, že Západ nějak zaniká. To, že se například Britové rozhodli pro Brexit, neznamená ještě, že se vzdají svých staletých demokratických hodnot a půjdou někam na Východ. Mimochodem kolik lidí například odchází ze zemí EU žít do Ruska? Já žádné neznám. Znám ale spoustu Rusů, kteří jsou šťastní, že mohou žít u nás, a odejít z toho jejich marasmu. A to měl zřejmě Petr Pithart na mysli. Abychom si byli více vědomi hodnot, na kterých je Západ postaven a nezklouzávali k myšlení, chování a jednání, které charakterizuje Východ.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
