Vy jste zažil 17. listopad 1989 ve studiu Hlasu Ameriky ve Washingtonu. Hovořil jste vždy o tom, že to pro vás bylo „splnění snu“, který jste si v sobě nesl. „Sen byl, že naše země bude svobodná, demokratická, jako bylo Rakousko.“ Postupem času jste kritizoval hlavně Klausovu privatizaci a rozdělení Československa. Jak jsme na tom s demokracií a svobodou po třiceti letech?
Co jsme před třiceti lety chtěli? Svobodu a demokracii. Lidé také chtěli vyšší životní úroveň. Po třiceti letech můžeme být spokojeni, základní se podařilo. Máme svobodu mluvit, dělat teď spolu interview, lze zakládat nezávislé noviny, jít volit, být volen, demonstrovat, svobodu cestování. Máme svobodné demokratické volby. A co se týká vyšší životní úrovně, jsou skupiny, které si nepolepšily nebo mají pocit, že jsou na tom hůř než tenkrát, ale z celkového pohledu se naprostá většina společnosti má dnes lépe, než se měla před rokem 1989. Stačí se podívat před jakýkoli supermarket, jak to vypadá dnes.
V nedávné studii Světové banky se říká, že pokud jde o Českou republiku, bohatství země se za třicet let zvýšilo pětkrát. Důležité je, že se zvýšila délka dožití o neuvěřitelných osm let. To základní, za co lidé bojovali, o čem snili před třiceti lety, se podařilo. To samozřejmě neznamená, že bychom měli usnout na vavřínech. V naší zemi je spousta problémů a v rámci svobod je potřeba se jimi kriticky zabývat.
Podle předsedy spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře je naše demokracie nemocná. Na Letné budou chvilkaři žádat odstoupení premiéra i prezidenta. Jak se na tuto iniciativu díváte? „Nejsme happy“, jak říká Minář kvůli Babišovi a Zemanovi?
Kvalita demokracie v každé zemi je dána kvalitou společnosti. Když si na spoustu věcí stěžujeme, měli bychom si klást otázku, proč tomu tak je. Nemůžeme zpochybňovat základní atributy, že máme svobodu a demokracii. Milion chvilek se může organizovat, protestovat, žádat odchod Adreje Babiše nebo prezidenta Zemana. To je výraz svobody a demokracie. Na druhé straně je si potřeba si uvědomit, že Andrej Babiš jako premiér a Miloš Zeman jako prezident byli zvoleni právě v demokratických volbách, a jestli se to mnohým nelíbí – a mně se také nelíbí, že je Andrej Babiš premiérem – musíme si klást otázku, proč tomu tak je. Proč nezvítězily ostatní strany? Proč je lidé volili?
Toto nezměníme jenom pořádáním demonstrací. Ano, lidé vyjádří morální postoj k situaci, kterou máme, že je třicet let po listopadu předsedou vlády člověk, který pochází z komunistické nomenklatury a je zapsán na seznamu agentů StB. Na druhou stranu si musíme říci, jak to změnit. Milion chvilek měli myšlenku o tom, aby se lidé více zapojili do veřejného dění, do politiky, ať do stávajících stran nebo ať si založí spolky nové. To je cesta v demokracii. Rozhoduje se podle výsledků demokratických voleb. Demonstrace? Proč ne, ale uvědomit si i to druhé. Pokud lidé chtějí změnu, musí pro ni něco udělat, aby v příštích volbách vyhrál někdo jiný než Andrej Babiš. Zatím tomu tak není.
Část veřejnosti je rozladěná z vlády Babiše a Zemana, další si stěžují, že za komunistů bylo lépe, a kritizují sociální rozdíly, což bývají často i příznivci Babiše a Zemana. Skoro to vypadá, že máme vlastně všichni důvod k nespokojenosti, možná kromě těch, kterým se z nastaveného systému podařilo něco vytěžit. Samozřejmě čest výjimkám… Říkám si, kdo vlastně bude 17. listopad slavit radostně? Jak se na současnou atmosféru díváte vy? Mimochodem, když hovoříte o organizování spolků, spousta lidí vám řekne, že na takové věci nemá čas, protože musí vydělávat na nájem…
Proto já jsem celý život sociální demokrat. Sociální demokracie pro mě představuje spojení mezi svobodou, demokracií a co největší sociální spravedlností. V roce 1989 jsme měli šanci vybudovat spravedlivý systém, sociálně orientované tržní hospodářství. Ale připomeňme si, jaká vládla atmosféra.
Byl to Václav Klaus, který vyhrál s tezí svobodný trh bez přívlastků, s tím, že peníze až na prvním místě, když se privatizuje, musí se zhasnout, neznám rozdíl mezi čistými a špinavými penězi... a lidé ho volili. Téměř sedm milionů Čechů si pořídilo kuponovou knížku, když bylo od začátku jasné, že je to podvod, hra monopoly. Je to cena za demokracii. Samozřejmě, že lidé řeknou, nevěděli jsme, byli jsme obalamuceni, Klaus nás podvedl... Ale česká společnost si to zvolila.
Jsem celý život sociální demokrat, aby ve společnosti nevznikly tyto vrstvy, obrovské skupiny lidí, kteří si myslí, že systém je nespravedlivý a že na něm tratí. Buď se pak otáčejí nostalgickým způsobem do minulosti, která se nevrátí, nebo sednou na lep nějakému populistovi a nacionalistovi.
Dějiny nekončí, vývoj jde dá,l a je potřeba s tím něco dělat, aby nejen ti bohatí, ale i chudší vrstvy, které mají problém zaplatit účty, tyto pocity neměly a jejich situace aby se zlepšila.
Psali jsme:
Někteří se domnívají, že chybou bylo, že nedošlo k zákazu komunistické strany. V tomto směru jste před časem kritizoval Michaela Kocába. Říkáte, že s KSČM si poradí veřejnost ve volbách. Kdyby došlo k zákazu komunistické strany, stejně by její členové přešli do jiných stran. Jenže, to se stejně stalo. Vidíte dnes nějaké nebezpečí, co se týká dědictví socialismu, ve spojení s komunistickou stranou?
Pokud jde o dědictví éry socialismu, je stále v myslích mnoha lidí. Je to přirozené, starší generace v tomto systému vyrostla. Myšlení a jednání bylo utvářeno v té době. Vidíme v průzkumech veřejného mínění, že názory jsou jiné, než u lidí pod čtyřicet let, kteří už komunistický režim nezažili, nebo se narodili dávno poté. Dědictví je v našich hlavách a spoluurčuje naše jednání. Komunistická strana je spíš fraškou. Celou svou existenci vystavěla na boji proti kapitalismu a kapitalistům, a po téměř sto letech dnešní KSČM podporuje největšího oligarchu, největšího kapitalistu v zemi. Tomu už nemohou věřit ani skálopevní, kteří ve straně vyrůstali. Jejich strana, řečeno jejich terminologií, skončí na smetišti dějin.
Krásné by bylo, kdyby se to stalo v roce 2021 při parlamentních volbách, kdy si budou připomínat sté výročí. Dnešní KSČM je parodií na komunistickou stranu. To ale neznamená, že tam není zakořeněno nedemokratické myšlení. Koneckonců jsme to viděli nedávno ve vyjádření pana Grospiče v souvislosti s rokem 1968. Ani po více než padesáti letech si komunisté nedokážou otevřeně říct, že to byla invaze a okupace. Tohle je dnešní KSČM. Parodie na komunistickou stranu, protože podporují největšího oligarchu, a na druhé straně v nich zůstalo nedemokratické myšlení.
Dr. Libor Rouček
Zaznívají stesky, že nám chybí v politice skutečné osobnosti. A právě už zmiňovaný Michael Kocáb pro Rádio Impuls zmínil, že uvažuje o kandidatuře na prezidenta: „Přemýšlím, že bych do toho tentokrát šel. Byl bych schopný zvednout hodnoty, za které jsme bojovali v roce 1989. Jsem si jistý, že takových politiků moc nebude.“ Zvedne Kocáb ty správné hodnoty?
Při vší úctě k písničkám Michaela Kocába a k roli, kterou hrál právě v listopadu 1989 před třiceti lety, nemyslím si, že je Michael Kocáb ten správný člověk, aby kandidoval na prezidenta. Samozřejmě může, máme svobodu, ale aby měl šanci vyhrát… Už neúspěšně kandidoval na senátora.
Když Michael Kocáb mluví o hodnotách, tak by měl také zmínit to, že v roce 1992 zakládal investiční fond Trend a v tom fondu bylo podvedeno sto tisíc lidí. K tomu se dnes tak nějak pořád nemá, nehlásí, ani k tomu, aby všechno vysvětlil. Ano, je tu jeho role v roce 1989, to nikdo nepopírá, ale když mluví o hodnotách, poctivě, sebekriticky musí vysvětlit kauzu Trend.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Když si to lidé dají dohromady, nemá sebemenší šanci uspět. Ale máme svobodu, tak ať kandiduje.
Michael Kocáb, Tomáš Halík, Michael Žantovský a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně?
My Češi máme vlastnost, že nejsme schopni se na své významné lidi, na státníky, podívat poctivě, s nadhledem, kriticky. Zmíním našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka. Už během jeho života i poté z něj lidé udělali tatíčka. Tatíček Masaryk. Tomáš Garrigue Masaryk byl zakladatel republiky, úžasný člověk, ale člověk z masa a kostí. Totéž platí o Václavu Havlovi. Představoval bych si, že po třiceti letech budeme schopní vést poctivou objektivní diskusi, a nevidět vše černobíle.
Buď adorujeme, nebo zatracujeme. Je to nefér jak vůči Václavu Havlovi, tak vůči celé společnosti. Je to člověk, který navždy zůstane spjat s bojem za lidská práva, s bojem proti komunismu, seděl za to ve vězení. Je světově uznávaným symbolem vítězného boje. Proto má bustu v Kongresu Spojených států. Proto i já jsem v Evropském parlamentu zařídil, aby se jedna z budov EP jmenovala po Václavu Havlovi.
Ale to neznamená, že v některých věcech, třeba při dělení Československa, že bych si nepřál, aby hrál pozitivnější roli. A když jsme mluvili o kuponové privatizaci a budování kapitalismu bez přívlastků... I to se dělo za prezidentství Václava Havla a trvalo dalších pět let, někdy do roku 1997, 98, kdy Václav Havel začal vidět tyto věci kriticky. I Václav Havel udělal spoustu chyb nebo věcí, o kterých si myslíme, že je mohl udělat jinak.
Nyní, s odstupem třiceti let, je potřeba se o tom bavit poctivě, s tím, že Václav Havel byl člověk, který se největším dílem zasloužil o svobodu a demokracii, kterou dnes máme.
Mezitím se prezident rozhodl, že 17. listopadu raději pojede do Bratislavy. Premiér Andrej Babiš stráví neděli s premiéry V4, a o tom, zda půjde na Národní třídu, přemýšlí. Na Novinkách konstatoval, že když půjde na Národní, budou mu sprostě nadávat, a když tam nepůjde, bude poslouchat, že tam jít měl. O čem to svědčí?
O tom, že naše společnost je rozdělená... Minulý týden byly oslavy 30. výročí pádu berlínské zdi a v Německu prezident i kancléřka slaví s lidmi. U nás je toto nemožné. Jak Andrej Babiš, tak Miloš Zeman se bojí jít na Národní třídu. Andrej Babiš je symbol nomenklaturního komunisty, člověka zapsaného ve svazcích StB, a mnozí si nemyslí, že to, co dělá, dělá poctivě. Miloš Zeman na Národní třídu chodil, i já jsem tam s ním byl několikrát, když byl předsedou ČSSD a předsedou vlády, ale teď se dostal do situace, kdy se sám zamkne na Hradě a zapálí si svíčku.
Je to smutné, ale to je realita dnešní doby. Přál bych si, aby prezident, předseda vlády, byli schopní si připomínat výročí s lidmi. Co je ale pozitivní, že přestože vládní moc žádné oslavy nepořádá, občanská společnost si je udělá sama. Ukazuje to pozitivní sílu občanské společnosti.
Pane doktore, jak vy si připomenete 17. listopad 1989?
V Praze. V neděli se budu akcí účastnit s přáteli. Uděláme si hezký den, připomeneme si, o co jsme vlastně usilovali před třiceti lety, a co máme dnes. Den poté pojedu do Bratislavy a budu tam mít besedu se slovenskými přáteli. Při této příležitosti představím i svou knihu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
