Libor Rouček ukazuje na aféru, která prý může zlomit Trumpovi vaz. Může mít obrovský a nepředstavitelný dopad

V minulém rozhovoru jste mluvil o tom, že by byl Martin Schulz dobrým kancléřem a může působit na voliče jako živá voda. Hovoří se o „efektu Schulz“ či „schulzomanii“. Skutečností je, že preference SPD stoupají, na druhou stranu kancléřka může působit na německé voliče jako určitý stabilní bod v politice. Čím může nejvíc kandidát na kancléře Martin Schulz zaujmout, v čem může mít výhodu Angela Merkelová?

Paní Merkelová jako stabilní bod v politice zůstává. SPD jde v preferencích nahoru, ale CDU má pořád přes třicet procent. Stabilita, kterou CDU vytváří, samozřejmě zůstává. Co ale oživilo německou politickou scénu, je právě příchod Martina Schulze. To je, jako když do rybníka, kde jsou líní candáti a kapři, pustíte štiku. Martin Schulz se svou schopností mluvit racionálně, ale zároveň vyvolat pozitivní emoce, německý stabilní klidný rybník rozvlnil. Není žralok, je to štika, a jak víme, v každém rybníce mají štiky blahodárný účinek.

Nad stavem německé sociální demokracie se ve svém komentáři pro MF Dnes zamyslel Vojtěch Varyš. Podle jeho slov se SPD podařilo nejen prosadit vlastního kandidáta na prezidenta, ale zároveň s lídrem, bývalým předsedou Evropského parlamentu, aspiruje na vítězství v podzimních parlamentních volbách. „Jak prosazení Steinmeiera za prezidenta, tak přenechání postu stranického lídra Martinu Schulzovi jsou obratnými tahy dosluhujícího vicekancléře Sigmara Gabriela,“ dodává Varyš. Jak to vidíte vy?

Samozřejmě, že to obratný tah ze strany vedení SPD byl. Ale po pravdě řečeno, když SPD o postu prezidenta s CDU/CSU vyjednávala, strana měla dvacet procent a nikdo si nemyslel, že půjde tak raketovým způsobem nahoru. Aby právě byla stabilita v německém politickém systému a na politické scéně, CDU a CSU přistoupily na to, že Franka Waltera Steinmeiera podpoří. Ale mezitím přišel Martin Schulz ve straně, o které si už nikdo nemyslel, že může být tak vážným konkurentem, a vytvořil novou situaci. Někteří poslanci CDU/CSU jsou z toho nešťastní a myslí si, že třeba udělali chybu. Ale s tím nejde už nic dělat, snad jen se snažit, aby průzkumy zvrátili na svoji stranu, ale nemyslím si, že se jim to podaří. O to ale bude celá volební kampaň zajímavější, což je dobré jak pro demokracii v Německu, tak v celé Evropě.

Na pana Schulze vzpomínáte jako na „parťáka“, dobře ho znáte. Jak na novou situaci reaguje?

Jak jsem řekl minule, jsme kamarádi. Má samozřejmě práce nad hlavu, ale zvládá to velmi dobře. On žije z politického života, z akce, z dění, je nejraději, pokud se stále něco děje 24 hodin denně celý týden.

Jak už to bývá, když se o někom začne více mluvit, objeví se řada názorů. Například Petr Bystroň, bavorský předseda AfD, v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl: „Martin Schulz, bývalý předseda Evropského parlamentu, je synonymem unijního aparátčíka. Ten člověk v normálním životě nikdy nic nedokázal, například v jedenácté třídě propadl a pak měl i problémy s alkoholem.“ Podobné argumenty zaznívají i od řady dalších. Co si o tom myslíte vy a jak tohle může přijímat on?

Martina Schulze, předpokládám, vůbec nezajímají názory Alternativy pro Německo. Má svůj velmi zajímavý příběh, lidem se líbí i s problémy, které měl ve svém teenagerovském věku. Koneckonců, kdo problémy nějakého druhu v životě nemá? Vypracoval se až na špičku Evropského parlamentu, na kandidáta na kancléře, a jestli to tak půjde dál, bude německým kancléřem. Alternativa pro Německo bude několik let očurávat německé politické chodníky a tak jako všechny ostatní krajně pravicové strany i tato strana během několika let zanikne. Koneckonců Němci dobře vědí, že alternativa ke svobodě a prosperitě se jmenuje nenávist, nacionalismus a fašismus. To si Němci už prožili a tragickou zkušenost nebudou opakovat.

Na facebookovém profilu se rozepsal v souvislosti s SPD a Martinem Schulzem europoslanec Jan Zahradil: „Dostředivá síla Německa, jeho tlak na střední Evropu a snaha vcucnout ji do ‚tvrdého jádra‘ se zvýší. U nás se prohloubí tendence tomu podlehnout: Sobotkovo křídlo ČSSD (Prouza), TOP 09, KDU-ČSL (Herman), média. Připravme se na to. Tohle bude jeden ze zásadních politických střetů blízké budoucnosti.“ Co si o tom myslíte?

Jan Zahradil se dostal do tragické slepé uličky. Patnáct let stavěl koncepci ODS na euroskepticismu, na spolupráci s britskou konzervativní stranou. Britský euroskepticismus a spolupráce ODS s touto stranou vedly jak známo k Brexitu. Bohužel po odchodu Británie Německo svou velikostí a ekonomicko-politickou silou bude hrát samozřejmě roli větší, to je bez debat. To vše si měl pan Zahradil uvědomit a netlačit situaci do polohy, že by se ocitl v takovéto izolaci. Dnes trapně a zcela nezodpovědně, protože Brity už nemá, začne veřejnost štvát proti Německu. Špatná, chybná cesta do pekel. Namísto neustálého štvaní by měl pan Zahradil konečně předložit alternativu, která by neohrožovala naši prosperitu. To se bohužel Janu Zahradilovi za celou dobu jeho existence v politice nepodařilo.

Na Facebooku jste se vyjádřil k rezignaci poradce amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Michaela Flynna. „I když Flynn byl nucen pod tlakem rezignovat, Trumpův problém to nevyřeší. Bude muset zodpovědět mimo jiné dotazy, kdo o Flynnových kontaktech s velvyslancem Ruské federace ve Washingtonu věděl, kolik jich měl, kdo ho k tomu pověřil? Lze očekávat, že CIA, NSA a FBI o tom vědí více, než je dosud veřejně známo; a také že důkladné vyšetření bude požadovat americký Kongres. Problém má ale i ruská strana. Kreml nemluvil pravdu, nedůvěra vůči němu v USA dále vzrostla, a sen, že by Rusko mohlo nadále ovlivňovat americkou politiku ve svůj prospěch, se rozplývá. Od teď bude bezesporu platit: America First..!“ Do jaké míry je tohle zásadní věc a jak může ovlivnit rusko-americké vztahy?

Aféra může mít obrovský a zatím nepředstavitelný dopad. Jak jsem už napsal na facebookových stránkách, Donald Trump bude muset vysvětlit mnoho věcí. Kolik měl pan Flynn kontaktů s velvyslancem Ruské federace ve Washingtonu, o čem mluvili a hlavně od koho měl pověření v době, když ještě Donald Trump nebyl v úřadu. A co je také jisté a dnes se to poprvé objevilo v deníku The New York Times, je, že zpravodajské služby, které se případem od léta zabývaly, od doby, kdy byly pošta a web demokratické strany nabourány, mají zřejmě odposlechy, které se týkají dalších spolupracovníků Donalda Trumpa. Americký prezident se pohybuje na tenkém ledě a z celého případu se může vyvinout aféra, která mu zlomí vaz. Jaký dopad to bude mít na americko-ruské vztahy, nelze v současné době ještě odhadnout. Ale představy některých lidí v Kremlu a kolem Donalda Trumpa, že se vztahy nějakým zásadním způsobem změní, se možná i pomalu rozplývají. Aféra bude mít nedozírné dopady a každý den se budeme dozvídat další vývoj a ten ovlivní rusko-americké vztahy. To je bez debat.

Ještě k bezpečnostním otázkám. V souvislosti s NATO uvedl bývalý americký velvyslanec v Československu a Sovětském svazu Jack Matlock: „Dnešní Rusko není schopné ohrozit zbytek Evropy, a již vůbec ne mu dominovat.“ Na rozdíl od prezidenta Spojených států se bývalý americký diplomat a pozdější profesor mezinárodních vztahů domnívá, že zvýšení výdajů na zbrojení by k ničemu dobrému nevedlo. „Domnívat se, že naše problémy mohou být vyřešeny vojenskými manévry, je velmi nebezpečnou iluzí.“ Co si o tom myslíte?

Jsem též názoru, že vojenské manévry, jak o tom mluvil pan bývalý velvyslanec, situaci neřeší. Rozumné by bylo sednout si za společný stůl, a když jsou problémy, tak je vysvětlit. Podobně jako to dělali například Ronald Reagan a Michail Gorbačov, snažit se ke všem problémům hledat společná řešení. Namísto zbrojení odzbrojit. Na to ale potřebujete dva. Je pravda, že k anexi Krymu došlo, Rusko je přítomno v konfliktu na východě Ukrajiny, nebyly to země jako Lotyšsko nebo Estonsko, které toto způsobily. Je zcela pochopitelné, že tyto země, protože mají určitou historickou zkušenost, se dnes Ruska bojí. Není to například Litva, která umístila v kaliningradské enklávě rakety Iskander, které ohrožují nejen Litvu a celé Polsko, ale dokonce i nás. Souhlasím ale s tím, že bychom si měli přes všechno sednout za společný stůl a o všem jednat. Koneckonců výdaje, které se dávají na zbrojení, by bylo rozumné použít na něco jiného. Všude potřebujeme nové nemocnice, školy a silnice. Také bych byl pro to, abychom problémy řešili společně, rozumně a jinými prostředky, než jsou vojenské.

A ještě jedna zajímavá úvaha. Německo je zdráhavé vzhledem ke své tragické historii určovat směr v otázkách týkajících se obrany, prozradil německému deníku Deutsche Welle bývalý velvyslanec Německa v NATO Joachim Bitterlich. Spojené státy vedené Donaldem Trumpem budou prý na evropské státy vyvíjet tlak, aby posílily vlastní armády, a mohly tak intervenovat za hranicemi EU. Ze střednědobé perspektivy by toto mělo znamenat vytvoření „evropského pilíře“ v rámci NATO. Německo by podle Bitterlicha bylo nejraději, kdyby se vedoucí role v tomto projektu ujala Francie. Předpokládáte takový vývoj?

O vytvoření evropského pilíře v rámci NATO se hovoří dlouho a nyní je tato diskuse urychlena příchodem Donalda Trumpa, protože je nevypočitatelný, což už mnohokrát předvedl. Evropské země si uvědomují, že se nebudou moci již tak plně spoléhat na Spojené státy, protože ty nesou největší břímě, ale budou se muset o svou bezpečnost více starat samy. Tady vzniká otázka, jakým způsobem by si měla Evropa svůj pilíř uvnitř NATO organizovat. Jsem toho názoru, že by měly přispět nejen velké země, jako jsou Německo a Francie, ale i ostatní členové NATO, ať je to Nizozemsko, Belgie, ale také Česká republika. Když se podíváme na naši armádu, stále více spolupracuje v rámci Visegrádské čtyřky s baltskými státy, prohlubuje se i spolupráce s německým Bundeswehrem. Je jasné, že Německo bude hrát jako nejlidnatější země v Evropské unii velkou roli. Francie je po odchodu Velké Británie z Evropské unie zemí, která má nejsilnější armádu a také atomové zbraně. Jejich spolupráce se nabízí, ale ani další země by neměly zůstat stranou, jak už jsem říkal. Pilíř NATO by měl zůstat uvnitř států Severoatlantické aliance a být připravený, aby v době, kdy se NATO nebude chtít na nějaké situaci podílet, měl dostatečnou kapacitu a své velení.

Od Bitterlicha také zaznělo: „Co Putina skutečně zajímá, jsou Ukrajina a Kavkaz, tam jsou jeho hlavní zájmy, a to je pro něj červená linie, což si Spojené státy a jejich evropští spojenci vůbec neuvědomují.“ Domnívá se, že jsme špatně Rusko přečetli, zbytečně ho zatlačili do kouta. Jak to vidíte vy?

Nemyslím si, že jsme Rusko špatně přečetli. Rusko se za posledních šest nebo sedm let vydalo cestou zbrojení, cestou vymezování se vůči Západu, stačí se podívat na ruskou televizi nebo přečíst ruské noviny, kde je Západ prezentován jako protivník Ruska. Pokud někdo špatně situaci přečetl, pak Rusové samotní. Když se podíváme na celou situaci z pohledu Kremlu, kdyby hledali přátele, koho by si našli nejprve? Své slovanské sousedy, ale Putinova politika to dotáhla do takového stavu, kdy největší slovanský soused, pětačtyřicetimilionová Ukrajina, se stala nepřítelem. Dnes, když se bavíte s Ukrajinci, ať je to ve Lvově, Kyjevě nebo kdekoli, Rusko je pro ně nepřítel. Stejně tak si Rusko nepomohlo ani ve čtyřicetimilionovém Polsku. Z tohoto pohledu je Putinova politika pro Rusko geopolitickou katastrofou. Pokud jde o kavkazské země. Každá země má právo na svůj vývoj, určit si své společenské, politické poměry, přátele, se kterými chce být, jsou prvky, jako je neporušitelnost hranic. I takové národy, jako jsou Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán, mají právo na vlastní vývoj. Jinými slovy, pokud Arméni chtějí mít na svém území ruskou základnu, nic tomu nebrání, pokud Gruzie tuto základnu na svém území mít nechce, chce se orientovat západním směrem, i toto by měl Kreml respektovat právě z toho důvodu, aby si podobně jako na Ukrajině nevytvářel místo přátel stále více nepřátel.