Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?
K tomuto tématu se vyslovuje tolik lidí, že už není pomalu co říct. Denně někdo přichází s novými zjištěními, spekuluje se, překřikuje se, přichází se se senzacemi, točí se nové filmy. Je to dobře, že se na všechno nekýve společně a nevykřikují se ta stejná hesla.
Oba mí rodiče si prošli nacistickými lágry, táta absolvoval od začátku války do konce koncentrační tábor a nezlomilo ho to. Když jsme se s bratrem později narodili, byli jsme vychováváni k vlastenectví a fér chování. Měli jsme velikou knihovnu a padesát metrů od nás bylo divadlo, kde jsme byli častými diváky. Se svými spolužáky jsme hráli kuličky, byli každou chvíli v kině, hráli fotbal, hokej, jezdili na kole, chodili se koupat. Chodili jsme do školy pěšky přes půl města bez rodičovského doprovodu, líbily se nám holky, prostě jsme žili báječným klukovským životem.
Když jsem se narodil, tak to bylo ještě celé Československo. Bydleli jsme v někdejších Sudetech a spolu s námi žili i Němci, Slováci, cikáni, Maďaři, Ukrajinci i Rusové. Dokonce i italská a francouzská rodina. Během pár chvil mezi námi zapadli a nikdo neřešil, kdo je kdo nebo kdo jakou má barvu kůže. Měl jsem báječnou třídní na gymnáziu, která nás učila literaturu, a je jen škoda, že jí už nemůžu vyseknout poklonu. Měl jsem fajn spolužáky vedle dalších kamarádů, kteří se učili na učilištích, kamarády ze sportovního oddílu a vyměňovali jsme si zkušenosti. Ochotně jsme se dělili o věci, svačiny.
Proč to píšu tak rozvlekle? Protože si myslím, že právě to je ta největší změna za posledních sto let. Změnilo se radikálně chování lidí, kteří tu naši zemi za inkriminované roky měnili. Měnil se způsob života, chování a spolu s nimi se měnila i naše země. Byli jiní za první republiky, jiní za protektorátu, po válce, po únoru a srpnu, jsme jiní i po listopadu.
Byli jsme průmyslově-agrární zemí, po válce jsme byli dobří v těžkém průmyslu, měli jsme potravinovou soběstačnost a velmi dobré školství, lékařství. Po ropné krizi jsme nezachytili nástup počítačové techniky a začali zaostávat a západní země se nám začaly vzdalovat. To i autoritářská politika, ruská okupace vedly k velké občanské nespokojenosti podporované i zvenčí, která vyústila k revoluci.
Teď to řeknu trochu nadneseně: cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. U nás to nebylo jinak. Na nových změnách se přiživili malí i velcí podvodníci, vyrostla řada politikářů, kteří jsou ochotni prodat fotra za kus žvance. No a tak se z naší země postupně stala montovna se servismany především Německa. Zničilo se školství od základního stupně po vysokoškolský, začali jsme přejímat fantasmagorické vize šílenců nejrůznějšího kalibru, oltářem se staly peníze. Vynesli jsme na piedestal jakési celebrity, politiky i jiné fiškusy a zapomněli jsme, že nás proslavila šikovnost, nápaditost a skvělé výrobky i lékaři, vědci a umělci, malíři, skláři, sochaři, herci, sportovci a podobně. Změny přicházejí, zanikají a znovu přicházejí. Je na nás všech, jak je uchopíme. Zda se pasivně povezeme – viz volby, partajničení, závist… nebo… to záleží na mně, na vás.
Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak tedy oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?
Samozřejmě že je co slavit. Jen mi je líto, že dnes už jen je Česko samostatné a Slovensko taky. Pamatuji si, jak to tehdy byla vypjatá situace, ale myslím si, že politici nevyužili všech nástrojů, aby vedle sebe žily v jednom státě dva rovnoprávné národy. Je to můj povzdech, protože druhá část rodiny mi zůstala za hranicemi, platí jinou měnou a jejich krásné řeči rozumí čím dál míň lidí, především mladých.
Republika není jen rozkradená, ale ročně mizí v cizích kasách obrovské sumy vyprodukované našimi lidmi. Vyjmenovávat, co všechno bylo rozkradeno, není zde prostor, ale jedno bych přece jen vzpomenul. Je to prodej naší pitné vody. To považuji za největší zhůvěřilost a mělo by to být co nejdříve napraveno.
A jestli demokracie čelí hrozbě? Asi ano, ze stran nejrůznějších neziskovek, které se vrhly na politikaření, a pak zcela paradoxně z Bruselu. Rozvíjet to nemá smysl, hodně z nás bylo rozhořčeno hloupými nařízeními nebo až nenávistnými projevy bruselských prominentů a dalších. A pak je to v našich hlavách. Není argument, přijde nadávka. Kdo nemá stejný názor, dostane nálepku nebo je nějak ostrakizován. Kam to může vést? Odpověď nechám na vás.
Psali jsme:
Vážíme si toho, jak dobře se máme?
Každý mančaft se obvykle hodnotí podle nejslabšího hráče. Ptejme se tedy těch, kteří horko těžko vyjdou se svou mzdou, důchodem. Ptejme se matek, které nemají prostředky na obědy pro děti, na výbavu na lyžařské kurzy, ptejme se důchodce, který zaplatí nájem a má jen na skrovnou obživu a chybějí mu peníze na léky. Ptejme se lidí, kteří skončili na ulici… Ti další nemají třeba auta, chaty, ale mají střechy nad hlavou, práci a žijí v míru. Někdo žije skromně, jiný v blahobytu. Člověk vždycky chtěl víc a víc. Otázka na pořadu dne je, co je důležitější, zda to má být do hlavy, nebo na ni?
Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že volíme populisty, protože nemáme krizi. Souhlasíte s tím?
Co je to populista? Jestli se nepletu, tak populus znamená v latině lid. Někdo to přetvořil v ošklivou politickou slovní hříčku. My nevolíme populisty, my volíme stále stejné politikáře, kteří nás k té krizi stejně jednou přivedou.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Myslím, že by bylo třeba hodně rychle zapomínat na nějaká dědictví. Vždyť už je to zase téměř třicet let. To už je jedna další generace. Jistě, někomu to přináší stále výhodný politický kapitál, ale hledejme řešení pro dnešek a hlavně zítřek. Ve všech oblastech. V tom je naše naděje.
Když se zamyslíme nad hodnotami, které jsme v roce 1918 ctili, co z nich si podle vás zachováváme a o které jsme přišli?
Zcela jsme se zbavili hrdosti k českému národu.
Trochu na to navážu. První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 1968, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi?
Já bych ta období příliš nevnímal jako nějaké milníky. Náš politický systém je založený na soutěži politických stran, které ožijí vždy pár měsíců před volbami. No a k volbám přijde chabá část oprávněných voličů. Jako třeba poslední senátní volby – to přece nemůžou být naši političtí a hospodářští reprezentanti. A my jsme v bohorovném klidu. Štve nás bruselská politika, ale v europarlamentu námi volení zástupci hlasují proti nám. A nadáváme jako špačci, ale hodíme jim to znovu. Tento systém bude držet do aleluja…
Je proč vyznamenávat Michala Davida? Nebo si tím prezident Miloš Zeman jen získává pozornost?
Miloš Zeman je prezident a právo vyznamenávat využívá. Koho vyznamená, je jeho věc. Jestli to bude Michal David, tak já osobně s tím nemám žádný problém. Michalu Davidovi to přeji. A kdyby před rokem vyznamenal „strýčka Bradyho,“ tak bych to taky vzal na vědomí. Je to zkrátka prezidentovo právo.
Ing. Miloš Zeman
Jaký je váš názor na kritiku, že svým chováním znevažuje význam stoletých oslav?
Kritici Miloše Zemana mu neodpustí nic. Ať udělá, co udělá, všechno je podle nich špatně. Já to už nesleduji, mám na starosti potřebnější věci.
Za těch sto let čelila naše země spoustě nebezpečí a útoků. Co nás ohrožuje nyní nejvíce? Ekonomická krize, bezpečnostní situace, migrace, neschopnost přijmout minulost? Či cokoliv jiného?
Všechno, co je tu vyjmenováno. A nad tím vším trůní jako největší strašák lidská hloupost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
