Silvestrovský sexuální skandál z Německa, ale i jinde obrátil pozornost k tomuto tématu. Psycholog a psychoterapeut Daniel Štrobl, předseda etické komise vojenských psychologů, uvádí, že „sexualita tak, jak je vnímána běžnými vyznavači především sunnitského typu islámu, jenž je doma zejména na Předním východě a v severní Africe, prakticky neumožňuje její přirozené vybití“. Je to skutečně tak?
Nedá se to říci takto obecně ve vztahu k nějaké z větví islámu. Záleží totiž na celé řadě faktorů. Určitě platí, že je poměrně velký rozdíl mezi jednotlivými regiony, kde je sunnitský islám vyznáván. Je třeba si uvědomit, že sunnitský islám je velmi diferencovaný. Samozřejmě u těch striktnějších právních škol (výkladů islámu) to za jistých okolností může platit. V liberálnějších pojetích je to poněkud komplikovanější. Muslimský svět přeci jen prošel za těch čtrnáct set let, co islám existuje, nějakou proměnou. A je velký rozdíl, když se budeme bavit o situaci v Tunisku či Indonésii, nebo o zemích kolem Zálivu, kde je morálka skutečně dost striktní. Kromě toho v muslimském světě také stále hrají velkou roli rozdíly mezi venkovem a městem. Takže ve městě je morálka jiná než na venkově. Asi bude také platit, že v konzervativních komunitách, což jsou většinou venkovské a v hodně tradicionalistických regionech a systémech kolem Zálivu, něco podobného platit může. Byl bych ale velmi opatrný tvrdit, že to platí obecně pro celý sunnitský islám. Jinak řečeno, samotný islám není jedinou příčinou, i když třeba významnou. Další faktory jsou lokální či kmenové zvyklosti.
Pokud to tedy převedu na migranty přicházející do Evropy, tak u Syřanů prchajících z měst to až tolik neplatí na rozdíl třeba od Afghánců?
U Afghánců, kteří většinou jsou z vesnických lokalit, to tak být může. Protože z našeho pohledu je tato společnost velmi rigidní, prudérní, platí tam velmi přísná pravidla. Problém muže být například to, že za nevěstu musíte rodičům zaplatit, velmi často to bývají velké částky. U Syřanů je to komplikovanější. Velká část z nich sice přichází z měst, ale mnozí z nich do nich přišli relativně nedávno. Sýrie v posledních letech procházela dramatickými změnami, například kvůli suchu a neúrodě hodně lidí z venkova odešlo do měst. Takže to neznamená, že jsou už v této městské kultuře asimilovaní. Zároveň ale s událostmi v Německu, Švédsku a dalších zemích bych rozlišoval i další faktory. Třeba kriminální záležitosti. Svoji roli můžou jistě hrát nějaká specifika, ale jimi bych to neomlouval. Jde o kriminální chování, a tak je potřeba k tomu přistoupit. Mohla hrát roli nějaké provokace. Součástí toho bylo odvést pozornost a lidi okrást. Těch informací je relativně málo. Na druhou stranu – migrantů přišlo v loňském roce odhadem milion. Šedesát procent jsou mladí muži – to znamená šest set tisíc mladých mužů. A tady se bavíme o řádově desítkách či stovkách delikventů. Je ale pravda, že ten vztah k ženám je v mnoha ohledech problematický. Svoji roli můžou hrát náboženské i lokální věci.
Dá se říci, že právě přístup k ženám je největším kulturním rozdílem u lidí přicházejících z určitých oblastí do Evropy? A hlavně přicházejí do Německa a Švédska, kde je rovnoprávnost žen na hodně vysoké úrovni a ten kontrast je o to vyšší. Bude tohle dělat migrantům v jejich přizpůsobování se největší problém?
Je to bezesporu velký rozdíl. Je to skutečně jedna ze zásadních diferencí v pohledu jednotlivých kultur. Není to ale jen problém Západu a islámu, protože úplně stejně konzervativní pohled na ženy najdete třeba v hinduistické společnosti. Je to spíše problém mezi moderní západní společností, která prošla změnou výrazně ovlivněnou liberalismem a sekularismem, a tradičními společnostmi. Pro nás těžko přijatelný pohled na ženu tak můžete nalézt třeba v mnoha částech Indie. I tam v nedávné době mnohokrát došlo ke znásilnění turistek mladými muži. A ti nebyli muslimy… Když ale půjdeme jen kousek dál do minulosti, tak nevyvážený pohled na ženu je věc, která byla i v naší společnosti relativně nedávno. Naši prarodiče žili v podstatě v patriarchální společnosti, kde ženy měly nějaká práva, ale jejich postavení bylo úplně jiné než dneska. U lidí z tradičních konzervativnějších společností to k nějakému zmatku, dezorientaci, frustraci vést může. Frustrace se ale často objevuje i u západních mužů pocházejících z konzervativnějších poměrů, z nějaké tradiční rodiny z Balkánu či jižní Itálie. A pokud přijdou do nějakého velkého liberálního města – Berlína, Londýna, Paříže, Stockholmu – tak také jsou překvapeni, jak tam ženy fungují. Jestli bude tato věc jednou z těch, kterou migranti nebudou schopni zvládnout, to nevím. Nemám křišťálovou kouli. Budou se s tím určitě těžko vyrovnávat. Je to jeden z aspektů, který jim bude činit problémy. Nebudou některé věci chápat. Nemyslím si ale, že by to nutně musela být zásadní fatální překážka k jejich integraci. Je třeba s nimi mluvit, vysvětlovat jim tyto věci. Protože mohou interpretovat normální chování žen jako vyzývavé, protože to ze svého okolí neznají. Je pravda, že mimo Evropu či Spojené státy existuje představa, že Západ je velmi frivolní. Znají ho prostřednictvím seriálů, kde klíčovou roli hraje sex. Skrze masovou kulturu, kde tělesno, sexualita, hraje důležitou roli. Mají z toho pocit, že žijeme v dennodenním pornu. Těžko jim vysvětlíte, že je to jinak.
Podle psychologa Štrobla je však chyba i v nás Evropanech. „Otázka zní, proč by se muslimská komunita kdekoli v Evropě měla přizpůsobit našim hodnotám, když evropští politici, a nejen oni, dělají vše pro to, abychom se my přizpůsobili jim. Zde bychom mohli dát dlouhý seznam tzv. politicky korektních opatření za posledních třicet let, kterými jsme si na tento problém zadělali. Představte si, že jste muslim, žijící někde v Německu nebo třeba Belgii. Jakou budete mít motivaci přijmout evropské hodnoty? Jak motivujeme imigranty, aby přijali naše vzorce chování? Posledním výstřelkem tohoto druhu byl pak tzv. Etický kodex pro ženy, který vydala primátorka Kolína a který de facto udělal z žen nikoli oběti, ale pachatele. Tento kodex implicitně říká, že nikoli imigranti, ale my, respektive naše ženy musí změnit své chování. To je přímá cesta do pekel.“ Mohu poprosit o komentář k tomuto?
Je to jako ve vztahu. Když se rozchází pár, nikdy to není vina jenom jednoho, podíl na tom mají oba partneři. Evropa svůj zásadní podíl viny má z několika důvodů. Za prvé je to hyperkorektnost – čímž nemyslím slušnost. V momentě, kdy jako novináři máte nějakou ověřenou informaci, tak je potřeba s ní pracovat. Obávám se, že co se teď stalo, že se nějaké informace zadržely, že jsme hyperkorektní v tom, že se bojíme některé věci pojmenovávat a máme pocit, že když o nich nebudeme mluvit, že se nějak vyřeší, to je velký problém. A je to proti duchu toho, co by Evropa měla být. Novověká Evropa je založena na kritickém zkoumání, že o věcech se bavíme a snažíme se najít řešení. Souvisí to i s jinou věcí. Přesně nevíme, co to znamená být Evropan. Často se například oháníme tím, že základem evropanství jsou křesťanské hodnoty. Ale jaké a co to znamená, už nevíme. Ztratili jsme či ztrácíme vlastní identitu. Trošku se plácáme ve světě, nevíme, kam patříme. Máme v tom zmatek a kvůli tomu jsme strašně nejistí. Často pak naše hyperkorektnost vyplývá z té nejistoty. Takže si za to do určité míry můžeme sami. Nečetl jsem přesně výrok primátorky Kolína, takže nemohu říci, jestli nedošlo k nějakému posunu ve významu při překladu, což se poměrně často stává. Pokud to ale skutečně řekla takto, je to fatální chyba. Tady je potřeba říci: Platí zde nějaká pravidla a budete je respektovat. A ta pravidla prostě platí. Patří k nim, že lidský jedinec je nedotknutelný a má svá práva.
Kromě dvou loňských teroristických útoků pokračuje ISIL v této „činnosti“ i letos. V Istanbulu se odpálili v davu německých turistů. Poslední útok se zase objevil v Indonésii, což je nejlidnatější muslimská země, kde vyznávají islám ve formě velmi umírněné. Co je vlastně podle vás cílem těchto akcí takzvaného Islámského státu. Proč to dělají?
Je potřeba si říci, že jsme loni vnímali především jen atentáty v Evropě. Zejména ty dva v Paříži. Ale proběhlo jich mnohem více. Naprostá většina jich byla v muslimských zemích. V Turecku, Libanonu, Tunisku, Iráku či Sýrii. V drtivé většině jsou směřovány proti muslimským zemích, odhadem z devadesáti procent. Směrem do islámských zemí jejich aktéři říkají: Vy nejste ti praví muslimové, těmi jsme my. Reprezentujete odpadlické režimy. Na to je potřeba neustále poukazovat. Radikálové, ultrafundamentalisté reprezentovaní dnes takzvaným Islámským státem, se vnímají jako jediní správní reprezentanté islámu. Ostatní proudy islámu odmítají. Proto směřují atentáty hlavně na ně. Chtějí vyvolávat zmatek. Vědí, že když atentát udělají na turisticky významném místě a vyvolají paniku, turisté tam přestanou jezdit, a z jejich pohledu odpadlický a neislámský režim nebude mít dostatek financí, což povede ke zvyšování sociálního napětí. To je to, co oni potřebují a chtějí. Další rozměr je, že chtějí vládě ukázat – jsme všude a dostaneme vás. Někdy může jít i o pomstu. Tak by se např. daly interpretovat útoky proti Turecku, když se začalo více angažovat v boji proti tzv. Islámskému státu.
Co se týče Západu, tam jsou to poselství i cíle jiné. Primárně jde o to vyvolat paniku. Kvůli ní logicky vzroste protiislámská hysterie. Pak mohou říkat, že Západ nemá rád muslimy. Tím mohou získat na svou stranu muslimy, kteří jsou do té doby neutrální či k Evropě pozitivně naladění. To je určitě jedna z rovin, kterou útoky na Západě sledují. Umělé vyhrocení vztahu mezi muslimy a nemuslimy. Takzvaný Islámský stát si také velice uvědomuje vliv mediálního virtuálního světa. Co to znamená, když se nějaký atentát povede a jaký to vyvolává úděs. Tím dávají informaci do islámského světa – podívejte, jak jsme silní, Západu se nebojíme, což může některé mladé lidi – potenciální bojovníky – fascinovat. Je ale potřeba si uvědomit, že útoky v Evropě, jakkoliv jsou tragické, jsou jen zlomkem toho, co se odehrává v muslimském světě. Jde především o spor, který je uvnitř muslimského světa.
Myslíte spor sunnitů a šíitů?
Nejen. To je jen jedna z rovin. Je to i spor mezi jednotlivými proudy uvnitř islámu. Islám nemá žádnou centrální autoritu. Katolická církev může říci máme papeže, sbor kardinálů, máme koncily. Islám tohle nemá. Tam jsou vedle sebe různé proudy. Rozpor mezi sunnity a šíity je jen jednou z jeho rovin, která bezesporu někde je klíčová. Je důležitou součástí střetu v Sýrii. Ale v mnoha částech islámského světa to není rozpor mezi sunnity a šíity, ale mezi jednotlivými interpretacemi islámu. Toho, že radikálové všechny ostatní interpretace islámu odmítají jako odpadlické. Což je z hlediska islámu věc značně problematická, že já jediný mám pravdu a všichni ostatní se mýlí.
Psali jsme:
Narážel jsem právě na Sýrii, která je kvůli krvavému konfliktu v centru pozornosti. Tady právě na jedné straně stojí sunnitská Saúdská Arábie, na druhé šíitský Írán. Jak vidíte ukončení tohoto konfliktu? Zatím to vypadá dost bezvýchodně...
Konflikt má svůj prapůvod v Sýrii samotné. Syrská společnost byla sudem prachu a čekalo se, kdy bouchne. V první fázi se do toho začaly skutečně montovat regionální mocnosti, hlavně Írán a Saúdská Arábie. Ale zejména v loňském roce došlo v tomto konfliktu k jisté změně. Tím, že do toho vstoupilo Rusko, tím se ten konflikt vyvýšil ještě o stupeň výše. Už to není jen regionální konflikt, stává se z něj součást globálních her. Připomíná mi to situaci ze studené války. V této situaci se dá těžko předpovídat, co a jak bude. Do konfliktu ještě vstupuje Turecko. Většinově sunnitská země se specifickým režimem, která sice formálně od dvacátých let dvacátého století je sekulární zemí s velkým vlivem armády, ale díky reformám Erdoganova režimu se posouvá nějakým směrem. Svoji roli v něm přitom budou hrát nejen náboženské záležitosti, ale i etnické. Například otázky spojené s Kurdy. Dnes mají velkou autonomii v Iráku. Pokud by se jim podařilo získat podobnou autonomii i v Sýrii, tak do toho bude nutně vstupovat Turecko. Protože bude mít ze svého pohledu u jižních hranic zásadní problém. Rodící se kurdský stát, který může požadovat, aby k němu byla připojena i část území Turecka. Jsou to sice hypotézy, ale Turci s nimi evidentně pracují. V posledním roce se velmi vyhrotily vztahy mezi Turky a Kurdy. Silný vliv na Sýrii bude mít také to, zda se podaří udržet Irák pohromadě, nebo jestli se rozpadne. Pokud by se rozpadl na tři části – kurdskou, sunnitskou a šíitskou – tak situace bude úplně jiná. Jediné relativně rychlé ukončení konfliktu vidím v tom, že se velmoci domluví a dotlačí k tomu všechny strany. Obávám se ale, že to jejich angažmá bude muset být hodně silné a i vojenské.
V souvislosti se zatím špatně zvládanou migrační vlnou se mnozí obávají i o budoucnost celé Evropské unie. Je možný její rozpad? A co by pro nás znamenal? Europoslanec Luděk Niedermayer v rozhovoru pro MfD řekl, že by to zavánělo katastrofou, protože bychom zůstali ve vzduchoprázdnu mezi západní Evropou a Ruskem...
Jsem zastáncem Evropské unie. Ale že se rozjely debaty ohledně budoucnosti EU, vnímám spíše pozitivně. Negativně vnímám spíše snahy o rychlá řešení. Ale to, že se začala, řekl bych, fundamentální debata o alternativách, jak by mohla Unie fungovat, je dobře. Protože to mimo jiné může vést k tomu, že se začneme zamýšlet, co to vlastně Evropská unie je a co to znamená být její součástí. Pojďme to brát jako příležitost. Kdyby se Unie začala rozhádávat, byla by to skutečně tragédie. Kdyby došlo ke střetu mezi západní Evropou na jedné straně a střední a východní Evropou na té druhé, byl by to zásadní problém. Pokud by se vytvářely vnitřní bariéry, přišli bychom o spoustu věcí. Nemyslím si ale, že k něčemu takovému dojde. A pokud ano, tak to jistě nebude znamenat, že by se Evropa vracela před rok 1945. Ale negativní vliv by to mělo. Protože díky Evropské unii začaly velké země brát větší ohledy na ty menší. Souhlasím i s výrokem europoslance Niedermayera, že by to znamenalo velké oslabení ve vztahu k Rusku. Je to jeden z cílů Ruska. Ví, že s Evropskou unií jako s jednou entitou si nemůže dělat to, co s rozpadlou Evropou národních států. Evropa možná není silná vojensky, ale stále je silná ekonomicky a politicky.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
