V České republice se pomalu začínají otevírat a rekonstruovat zařízení pro uprchlíky nebo utečence. Není už tak trochu „za pět minut dvanáct“ nebo dokonce „na dvanácté“?

Není, počet žadatelů o azyl je v České republice již řadu let velmi malý – 1156 žádostí v „superkrizovém“ roce 2014, 707 v roce 2013. Oproti tomu Maďarsko jen letos 72 000. Připravované otevření nových detenčních zařízení ve Vyšních Lhotách a Balkové je spíše reakcí na uprchlíky pouze tranzitující přes Českou republiku právě z Maďarska, které naše úřady vyhledávají ve vlacích a autobusech a podle mého názoru je nesmyslně a nákladně vězní a letecky transferují zpět do Maďarska, odkud oni podruhé nebo potřetí stejně úspěšně utečou. Neměla by to být reakce na očekávaný příchod 1500 žadatelů o azyl v letech 2015 – 2017, protože to budou pravděpodobně uprchlíci ze Sýrie a Eritrey, kteří azyl nebo doplňkovou ochranu získají, a není zákonný důvod zbavit je svobody pohybu. Pokud by tito dobrovolně přijatí uprchlíci měli zůstávat za mřížemi v Balkové nebo Vyšních Lhotách, byl by takový postup v rozporu s článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a žaloby proti jejich umístění v detenci by byly úspěšné.

Jaký je vlastně rozdíl mezi utečencem, běžence, azylantem, migrantem?

Terminologie mezinárodního práva – ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, používá jako základní výraz pojem „uprchlík“. Podle této Úmluvy, kterou podepsaly téměř všechny státy světa včetně ČR, je uprchlíkem – a má na azyl nárok, podtrhuji nárok – osoba mimo svoji zemi původu, která má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Mezinárodní právo také vychází z premisy, že uprchlíkem se osoba stává v okamžiku naplnění této definice. Rozhodnutí státu o udělení azylu je pouze deklaratorním aktem. To znamená, že na každého žadatele o status uprchlíka se hledí jako na uprchlíka a nemůže být navrácen, dokud není v azylovém řízení prokázán opak. Proto není možné jednoduše vracet plavidla s uprchlíky, protože mezi nimi na palubě může být třeba polovina uprchlíků, jejichž život či základní práva by byla v případě navrácení ohrožena– například občané Íránu, Sýrie, Iráku.  Výraz „utečenec“ či „běženec“ je pouze českým nepřesným synonymem výrazu uprchlík. Pro mě je nejvýznamnější rozdělení migrantů na migranty vynucené – zejména válkami, pronásledováním nebo enviromentálními katastrofami – a na migranty dobrovolné, například za prací, studiem, podnikáním. Politici a veřejnost však často rozdíl mezi vynucenými a dobrovolnými migranty necítí a přitom v loňském roce 45 procent azylových žádostí v EU bylo úspěšných už v první instanci azylového řízení. Přidáme-li úspěšné uprchlíky ve druhé instanci, můžeme s jistou mírou nepřesnosti říci, že 50 procent migrantů do Evropské unie přes Středozemní moře nebo maďarskou hranici jsou uprchlíci ve smyslu ženevské úmluvy, kteří mají na azyl nárok a kterým jsme se zavázali pomoci, a 50 procent tvoří migranti z jiných důvodů, vůči kterým žádný závazek pomoci nebo přijetí nemáme.

Nálada proti běžencům se nejen v Čechách radikalizuje. Kdo se na tom podle vás přiživuje? Určitě jsou tací, kteří z toho chtějí „vytřískat politický kapitál“...