Lidé se nejvíce bojí chudoby a ztráty zaměstnání, tvrdí přední sociolog. Po volbách se ale prý nálada zvedla

Hlavní způsob je dělat, co si lidé myslí, že by měli politici dělat, čili spravovat resorty, dělat otevřenou transparentní politiku a nezamotat se do žádných skandálů a podezřelých činností.

Důvěra v politiky je nyní natolik nízká, že to není jednoduché a ani ti, kteří si důvěru zaslouží, ji nemusí snadno získat. Mohout být buď obětí špatné nálady, nebo na ně padne podezření. Jde o běh na dlouhou trať a jiná možnost není.

Jde jim to? Řekla bych, že lidé mají spíše pocit, že nikoliv…

Nejde, ale na druhou stranu je obvyklé, že se po volbách zvýší důvěra v nově zvolené politiky, voliči mají nová očekávání, mají pocit, že volby mají smysl. Po volbách je situace většinou optimističtější, než před volbami. Čím déle zůstává politik v úřadu, tím více z něj mohou být lidé unavení. Záleží ovšem na tom, jak rychle důvěra klesá nebo z jaké výšky.

Zabýváte se také formováním a vývojem politických stran, proč měly v posledních volbách úspěch nová hnutí a politické strany?

První volby, ve kterých měly nové strany úspěch, byly už v roce 2010. Věci veřejné, naprosto neznámé seskupení, získaly přes deset procent. TOP 09 byla také nová strana, i když byla složena z politiků, kteří už byli známí. V okamžiku, kdy lidé nemají důvěru v existující strany nebo mají pocit, že jsou zklamáni a ani opozice se jim příliš nezdá, snaží se najít novou variantu, novou tvář. Je to přirozená věc. Je pravdou, že nespokojenost před volbami v minulém roce byla extrémní.

Proč mladí lidé chodí méně k volbám? A liší se v tom Česká republika oproti jiným zemím Evropy?

Obecně je u nás nižší volební účast než v západoevropských zemích a je to tradice. Co se týká faktu, že mladší voliči se neúčastní tolik, jako starší, v tom se Česká republika nijak zvlášť neliší. Mladí lidé mají spoustu jiných věcí na práci než chodit k volbám nebo se nějak angažovat v politice. A když se chtějí angažovat, většinou dělají petice, organizují protesty a hledají jiné způsoby.

Proč občanští demokraté už nemají podporu voličů a co by je přesvědčilo, aby je svými hlasy vrátili na špičku české politiky?

Nezapomeňte na to, že získávali největší procenta hlasů, když byl předsedou Mirek Topolánek a vedla se politická bitva s ČSSD, Topolánek proti Paroubkovi. ODS byla tehdy považována za v podstatě jediného reprezentanta pravicové politiky a spousta lidí ji takto chápala. ODS, stejně jako jiným stranám, uškodily aféry různého typu. Hlavně si ovšem myslím, že v poslední době mají voliči představu, že roli hlavního oponenta levicových stran, jako je ČSSD nebo KSČM, mohou sehrát také jiné strany.

Když máte alternativu, můžete volit pravicovou ODS nebo TOP 09, nebo si můžete myslet, že zvýšení daní zabrání Andrej Babiš, protože je byznysmen a bude tomu rozumět. Názory mohou být podobné, ale ve výběru strany máte alternativu.

Jaké změny nálad vnímáte u veřejnosti v souvislosti se současnou koaliční vládou?

Jak jsem říkal, většinou se optimismus ohledně fungování politky po volbách zvedne, nebo se alespoň zmenší skepse. I nyní se nálada o něco zlepšila a uvidíme, jak to bude vypadat dál.

Ke zlepšování nálady může přispět také fakt, že se podle všeho bude zlepšovat ekonomická situace, což není pravděpodobně zásluha současné vlády, která vládne asi tři měsíce, ale samozřejmě to pomáhá.

Věří Češi podnikateli Andreji Babišovi, že v České republice něco změní a nevadí jim případný střet zájmů, který nedávno kritizoval i jeho koaliční spojenec Bohuslav Sobotka?

Řada lidí věří Babišovi, jinak by ho nevolili, a podle výzkumů je zřejmé, že důvěra zatím nevyprchala, ale spíše posiluje. To, že jim nevadí možný střet zájmů, je pro mne trochu překvapivé. Samozřejmě o střet zájmů jde a Babiš to nijak nepopírá. Je zajímavé, že to voličům nevadí, zřejmě vnímají manažerský přístup k fungování státu jako významnější pozitivum než případný střet zájmů Babiše jako podnikatele a politika. Nezapomeňme ovšem, že Andrej Babiš podniká i v mediálním světě, takže má možnost skrze média do jisté míry ovlivňovat ve svůj prospěch i veřejné mínění. Velcí byznysmeni se zájmem o politiku mají často zájem také o média, mohli jsme to vidět třeba v Itálii.

V České republice se vedou diskuze o rostoucím skepticismu k Evropské unii, sociolog Jan Keller to přičítá bývalému prezidentovi Václavu Klausovi, jiní zásahům do pravomocí státu. Proč tomu tak je?

Já bych se klonil k tomu, co říká Jan Keller. Nejde však pouze o formování skepticismu elitami, elity typu Václava Klause byly extrémně skeptické k unii a myslím, že tomu růstu skepticismu napomohly. Nicméně i tak je spousta věcí, kvůli kterým mají lidé důvod ke skepticismu vůči Evropské unii. Třeba mají právě pocit, že EU vše příliš reguluje a zasahuje do pravomocí států nebo mají jednodušší vizi Evropy, nechtějí takovou, která se hlouběji integruje, a vidí ji spíše jako sdružení volného obchodu.

Popularitě Evropské unie neobyčejně uškodily problémy s těmi zeměmi, které se dostaly do výrazných finančních dluhů, jako třeba Řecko. Vypadalo to velmi lákavě, mít jednu měnu, teď už to tak lákavě nevypadá. Na druhou stranu se dá těžko tvrdit, že problémy Řecka jsou kvůi euru, já to nemohu posoudit, protože nejsem ekonom.

Vyměnili by tedy Češi korunu za euro?

Podle výzkumů, které se uskutečnily, není podpora vstupu do eurozóny vysoká, ale rozhodně má své zastánce. Pro někoho může mít výhody a pro jiné ne. O tom se ale přou i přední ekonomičtí odborníci. Češi však nejsou velcí příznivci zavedení eura v brzké době.

Blíží se volby do Evropského parlamentu, jsou pro voliče méně důležité, nebo se domníváte, že zájem o ně vzroste právě v souvislosti s rostoucími diskuzemi o přínosu EU?

Politologové vždy rozdělují volby na volby prvního řádu a druhého řádu. Volby do Evropského parlamentu, stejně jako třeba ty krajské, jsou volbami druhého řádu. Nikdy nebudou tak důležité jako do Poslanecké sněmovny, v tom se nijak nelišíme od ostatních zemí. Často v nich získávají hlasy strany, které by jinak příliš neuspěly. Současná debata o směřování unie může vybudit větší zájem, než byl v minulých volbách, nicméně stále to budou volby druhého řádu.

Nedávno jste se distancoval od tvrzení o romské společnosti ohledně jejich života, včasnosti těhotenství nebo množství toalet. Jak se vyvíjí přístup české společnosti k této otázce?

Romové mezi českou společností příliš populární nejsou, což se nijak nezměnilo od dřívějších dob. Naše ohrazení se týkalo tvrzení autorů, kteří údajně vycházeli z našich výzkumů. Žádné takové výzkumy ovšem neexistují.

Věnujete se také vytváření problémových oblastí ve městech a reakci politiků na ně. Jak řešit takovou otázku, existuje nějaký příklad správného řešení v lokální politice?

Ano, myslím, že jde o velké téma a v budoucnu ještě bude, jak se budou zvětšovat rozdlíly mezi lidmi bohatými a chudými. Nerovnosti se budou projevovat hlavně ve velkých městech a bohužel Česká republika jde směrem zvětšování sociálně-prostorových rozdílů ve městech. Řada mechanismů, které tomu bránily, jako sociální bydlení nebo regulace nájemného, je oslabována. Obecní byty jsou privatizovány, regulace nájemného, která má jinak sama i dost negativních důsledků, byla nakonec zrušena.

Dnes v podstatě vše funguje na tržním principu a rozdílu mezi bohatšími a chudšími. Chudší i bohatší se budou shlukovat na některých částech měst a rozdíl se bude zvětšovat. Nebezpečí, že někde vznikne nějaký Bronx, tu je. Jsou dva způsoby, jak bránit vzniku velkých problémů tohoto typu. První je bránit tomu, aby se dále nezvětšoval rozdíl mezi bohatými a chudými, což je otázka státní sociální politiky a druhý, což mohou dělat města, je být opatrný při nakládání s vlastním bytovým fondem. Když zprivatizují všechny obecní byty, nemají pak města žádnou možnost ovlivňovat, kdo a kde bydlí.

Máme zkušenost z našich výzkumů, že i někteří pravicoví starosté, kteří si to uvědomili, nechtěli privatizovat všechno, protože měli obavu, co se bude ve městě dít po té privatizaci. V České republice máme výhodu. Jsme v situaci, kdy jsou tyto rozdíly pořád relativně malé. Nebezpečný je však směr vývoje a měli bychom se věnovat preventivním opatřením.

Z čeho mají obyvatelé naší země největší obavy? Je to nezaměstnanost, nejistota v důchodu nebo něco jiného?

Zrovna nedávno se tímto tématem zabývalo Centrum pro výzkum veřejného mínění našeho Sociologického ústavu. Opakovaně kladlo respondentům otázku, z čeho mají lidé největší obavy a jde opravdu o ekonomické věci. Ztráta zaměstnání, chudoba, nejistota na trhu práce, daleko více než kriminalita. V době ekonomicky úspěšnější se lidé báli spíše kriminality, teď se bojí o sociální jistoty.

Kdo je vaším oblíbeným politikem?

To je těžká otázka, já bych řekl, že to byl Petr Pithart, i když už dlouho není v exekutivní politice. Přišlo mi sympatické, že jako první přišel na policii nahlásit, že se ho někdo snažil uplatit. Všichni si z něj dělali legraci, že je nerozhodný, ale jeho vláda učinila významná rozhodnutí, třeba jak a komu privatizovat Škodu Mladá Boleslav. Ta je nyní jednou z klíčových firem v České republice. Zvládl vše se ctí, i když s chybami, nikdy nic neukradl a měl jsem pocit, že byl vždy čestný člověk.

Jako ředitel Sociologického ústavu AV ČR jistě získáváte zajímavé informace, co vás v poslední době překvapilo nejvíce?

Mě velice překvapila zajímavá informace, se kterou přišli kolegové z oddělení socioekonomie bydlení při šetření, jak lidé bydlí. Zjišťovali, jak vlastníci bytů a domů získali peníze, aby si je mohli pořídit. Přesto, jak moc se mluví o hypotékách a stavebním spoření, zjistilo se, že dvě třetiny lidí si pořídily bydlení bez hypoték a podobných půjček. Jak to tedy udělaly? Velké části z nich se dostalo pomoci od rodiny, rodičů, nebo něco zdělili, což je de facto také pomoc rodiny. Význam rodin stále přetrvává i v této době, kdy to vypadá, že vše zařizují banky. Stále hrají velkou roli rodinné vztahy a to mě překvapilo. Roste sice význam hypoték, ale velký význam má stále rodina.

Jak se vaše práce sociologa změnila během posledních deseti let?

Před deseti lety a dnes vidím hlavně rozdíl v tom, že tehdy jsme více bádali a přemýšleli o problémech, které jsem viděl ve společnosti. Dnes jsme vnějšími tlaky nuceni, abychom psali co nejvíce článků, knih a dalších publikací. Trošku mi to připomíná dobu, kdy se za komunismu plánovalo, pak kontrolovalo, jak se plní plány. Méně jde o to, co se vyrobí a více o to, kolik toho je. Když napíšete deset článků místo jednoho, neznamená to, že je v nich desetkrát více myšlenek, tak to není.

Takže kvalita ustupuje kvantitě?

Mnohdy ano. Určitě tomu tak ale není ve všech případech. Jsou odborníci, kteří píší hodně a ještě velmi dobře. To hodnocení založené na počítání publikací je ovšem takový bič, který nad námi šlehá. Myslím, že mnohým vědcům to nevyhovuje. Nemyslím si přitom, že by bez biče pracovali méně, spíše si myslím, že by pracovali lépe.

RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc. vystudoval ekonomickou a sociální geografii na PřF UK. Po ukončení doktorského studia pracoval v Sociologickém ústavu Akademie věd postupně jako odborný pracovník, vědecký pracovník a vedoucí oddělení. Od roku 2012 je ředitelem ústavu. Během své odborné kariéry působil jako stipendista ve Woodrow Wilson International Center for Scholars ve Washingtonu, D. C. a na University of Hokkaidó v japonském Sapporu.

Byl ředitelem pro výzkum v české pobočce The Gallup Organization. Jako držitel stipendia Marie-Curie Evropské unie pracoval ve společném pracovišti CNRS a Sciences Po ve francouzském Bordeaux, a jako držitel Fulbright-Masarykova stipendia pracoval na University of Southern California v Los Angeles. Ve svém výzkumu se nejvíce zajímá o prostorové a sociálně-prostorové nerovnosti, lokální a komparativní politiku.

Doma i v zahraničí publikoval řadu odborných prací, které se zabývaly tématy jako prostorové vzorce volebního chování, formování a vývoj systému politických stran v postkomunistických zemích, mechanismy vytváření problémových oblastí ve velkých městech a reakce lokální politiky na ně, politika bydlení, fungování trhu s bydlením a jejich souvislostmi s formováním a udržováním sociálních nerovností.