Pokud bychom se vrátili do historie, kdy vlastně vznikl základ současného zemědělství?
Už Marie Terezie postavila základy produkčního zemědělství. Její reformy, které spočívaly v zavedení katastrů, následně školské reformy, kde hospodářské školy nastavily základ vyvážené zemědělské rostlinné a živočišné výroby a to nejzásadnější, střídání plodin v šesti až sedmihonných osevních postupech. Část půdy byla nabídnuta obyvatelstvu s tím, že po roce 1776 se zrušilo nevolnictví. Přibližně 250 let se tyto vědy zdokonalují a směřují k dostatečné výrobě potravin v místě produkčního zemědělství.
Je vyhlášení nového nouzového stavu Babišovou vládou protiústavní?Anketa
Po vstupu do Evropské unie se tyto zásady nezpochybňují v Evropské unii, ale zpochybňují se u nás. My totiž musíme uvolnit trh pro přebytek potravin ze starých zemí EU. Dostali jsme se až k zrůdnostem, kdy velmi úrodná orná půda, která produkovala tisíce tun zemědělských produktů a vlastních surovin pro potravinářskou výrobu, je zatravněná pod rouškou ekologie a dalších velmi pochybných nesmyslů, které hlásají placení mediální podvodníci a řada dalších rádoby vědeckých pracovníků a odborníků financovaných zahraničním kapitálem.
Takže ještě za minulého režimu jsme hospodařili jako za dob Marie Terezie? A změna přišla až po vstupu do EU?
Tak to samozřejmě není. Ale zemědělská výroba byla v Československu v minulém století vždy vyvážená, v rostlinné výrobě se pěstoval dostatek okopanin, které byly vynikající předplodinou v osevním postupu a zajišťovaly základní poživatinu v jídelníčku obyvatelstva. Vždy byla produkce brambor dostatečná a byla i plodinou exportní, stejně tak cukrovka měla v Československu velkou tradici. V roce 1925 byl podíl českého exportu na evropském exportu 57 procent. Československo bylo cukrovarnickou velmocí, nejen v produkci cukru, ale i ve vývozu celých cukrovarů po celém světe. V roce 1989 mělo Československo ještě 52 cukrovarů. Po vstupu do EU máme pouze 5 cukrovarů (společností), na Slovensku jen dva, kvóty nejdříve utlumily výrobu cukru, větší část výroby cukru přešla do rukou zahraničních majitelů, pak následovalo zrušení kvót s tím, že zbývající tři české společnosti snížením cen cukru ukončí činnost. Nestalo se, čeští producenti a zpracovatelé cukru mají jedny z nejlepších výsledků v Evropské unii, ale místo na 120 000 hektarech se cukrovka pěstuje pouze na necelých 60 tisících hektarech. Stejně se vyvíjí produkce zeleniny a ovoce. Nesrovnatelné podpory ve starých zemích EU s českými podniky a obrovskými dovozy ovoce a zeleniny pod několikanásobnou podporou postupně likvidují naši soběstačnost v komoditách, ve kterých jsme byli soběstační.
Výsledkem je u ovoce pouhých 15 tisíc hektarů ovocných sadů, kde přes srovnatelné výsledky sklizně zajištujeme pouze 30 až 33 procent soběstačnosti podle klimatických podmínek v jednotlivých letech. Ještě horší je situace u zeleniny, osevní plochy se pohybují kolem 10 až 11 tisíc hektarů, ale dovozem nesrovnatelně více dotovaných jednotlivých druhů zelenin je česká produkce vytlačována z našeho trhu a zajištuje asi jenom 25 procent naší potřeby.
Jak je to s ostatními plodinami. Některých přeci naopak máme více než EU. Nechci být jedovatý, ale konkrétně řepky pěstujeme docela dost.
Ano. Je pravda, že vyvážíme. Ale bohužel cesta, kterou jdeme, není úplně v pořádku. Hlavně u obilovin. Celková struktura produkce obilovin, technických plodin, luskovin a motýlokvětých rostlin je velmi nepřirozená ve vztahu k příliš zdecimované živočišné výrobě. V průměru ročně produkujeme přibližně 8 milionů tun obilovin včetně kukuřice, kde pouze kolem 4,2 milion tun spotřebujeme na potraviny a v živočišné výrobě, zbytek vyvážíme jako surovinu při dostatečné úrodě za mrzké ceny. Vyvážíme tedy surovinu a s ní fosfor, který dovážíme z celého světa, místo toho, abychom obilí využili k produkci vepřového a drůbežího masa pro naše obyvatele, kde je naše soběstačnost na 39 procentech u vepřového a na 57 procentech u drůbežího masa. Stejně tak technické plodiny, což je Vámi zmiňovaná řepka. Její výměra se pohybuje kolem 360 až 400 tisíc hektarů. A to jen proto, že máme nastavenou Evropskou unií povinnost míchat metylester do nafty, kde ale původních 7 procent zdaleka nenaplňujeme. Dalším důvodem vysoké produkce řepky je to, že jde o vynikající předplodinu a pokrutiny z vylisovaného řepkového oleje jsou vynikajícím krmivem v živočišné výrobě. Největším problémem je velice nízké procento osevů jetele, vojtěšky, hrachu, ostatních luskovin, což jsou plodiny poutající atmosferický dusík, tedy ten přírodní, ale my je vlastně nepotřebujeme, neboť je neumíme využít. Jednoduše proto, že jsme zlikvidovali 2/3 živočišné výroby. Proč by luskoviny zemědělci seli, když jim jsou k ničemu. Tomu se říká turecké hospodářství, ale budeme se muset Turkům omluvit, protože oni takto nehospodaří.
A naopak v roce 1989 jsme měli kolem 3,5 milionů hektarů orné půdy, v současné době je výměra cca 2,465 milionů hektarů.
A co se stalo s tím jedním milionem hektarů?
Asi 500 až 600 tisíc hektarů se znehodnotilo převedením do trvalých travních porostů a více než 400 tisíc hektarů bylo na nejlepších půdách zastavěno, nebo je na řadě míst půda použita k různým účelům, bohužel ve finále ani ty nejsou využity k tomu, k čemu měly sloužit, jako například k turistickým stezkám, které ve finále nikdo nepoužíval.
V živočišné výrobě soběstační nejsme, to už víme. Ale proč? Maso jí přeci drtivá většina národa.
Každý hospodář od dob Marie Terezie přemýšlel stejně jako sedlák ve starých zemích EU. Tržba za živočišné komodity musí představovat 2/3 příjmu hospodáře a 1/3 příjmu má být z rostlinné výroby. Jaký je skutečný stav? Opačný. K čemu dochází? Dochází k tomu, že většina těch, pro které je produkční zemědělství sprosté slovo, trvale tlačí a natahuje ruku pro další dotace a další podpory, protože minimalizuje své příjmy z produkce. Toto narušení struktury živočišné výroby nám přineslo následující nesmyslné utlumení živočišných výrob.
Tato degradace živočišné výroby, toto masivní snížení stavů, kde dojnic máme jen 29 procent oproti roku 1989, prasnic 28 procent, nosnic 33,5 procent, nás přesunulo mezi závislé státy na potravinách, zejména ze starých zemí EU, tím nejsme jen nesoběstační, ale vytvořili jsme obrovské nebezpečí v případě živelných pohrom, nepokojů, či přírodních katastrof (výbuch sopky v Irsku, ničivé tsunami apod.). To, že jdeme špatnou cestou, je jednoznačné v tom, že sousedi jako Spolková republika Německo vyrábí 2,3krát více mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, 5,3krát více vepřového masa na 100 hektarů zemědělské půdy, 3,4krát více hovězího masa na 100 hektarů zemědělské půdy a Holandsko, které je často semenem nesmyslných úvah o ekologii a vegetariánství, vyrábí 9,8krát více mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, 11,1krát více vepřového masa na 100 hektarů zemědělské půdy a 9,9krát více hovězího masa na 100 hektarů zemědělské půdy.
Hospodářská politika našich vlád za posledních 31 let dospěla k taktovým výsledkům, že hrubá zemědělská produkce ve stálých cenách byla vyšší v roce 1936 než v roce 2019. V té době byla tažná síla řešena koňmi a kravami, v podstatě neexistoval vyspělejší technický prostředek. Na řade míst v České republice nebyla ještě zavedena elektrická energie.
A potraviny jsme tehdy vyváželi, nebo jsme vše spotřebovali u nás doma?
Hospodářská politika našich vlád za posledních třicet jedna let dospěla k takovým výsledkům, že hrubá zemědělská produkce ve stálých cenách byla v roce 1936 vyšší než v roce 2019. V té době, tedy v roce 1936, byla tažná síla v zemědělství řešená koňmi a kravami, v podstatě neexistoval vyspělejší technický prostředek. Na řade míst v České republice nebyla ještě zavedená elektrická energie.
A výsledek? V současné době je záporné saldo agrárního sektoru 47,2 miliard korun při nezapočítaní kladné bilance tabákového průmyslu ve výši 8 miliard korun. Ve skutečnosti je záporné saldo agrárního sektoru 55,2 miliard, ještě v roce 1994 bylo saldo kladné, a to ve výši téměř jedné miliardy.
Měli bychom se všichni zamyslet nad současným stavem a konečně při unijních jednáních otevřít otázky přístupové smlouvy „Společné zemědělské politiky“ a „jednotného trhu“. Za třicet let jsme v situaci velmi složité a neměli bychom dál pokračovat v uvolňování trhu s potravinami zemím s nesrovnatelným kapitálem a měli bychom dbát na to, abychom zajišťovali vyváženou zemědělskou výrobu, kde její úroveň neohrozí bezpečnost naší země. K tomu může být prvním krůčkem rozumné procento českých potravin v naší maloobchodní síti. Vždyť všichni víme, že o tom, jestli naše obyvatelstvo bude v rozumné míře kupovat české potraviny, rozhoduje jedině prodejce, pokud české potraviny nebude nakupovat v dostatečné míře od českých producentů, zlikvidujeme zemědělství totálně.
Materiál vychází s podporou Ligy pro zdravé české potraviny.
Psali jsme:
autor: Karel Výborný
