Co jste říkal tomu, jak německá záchranná loď s migranty pendlovala týden mezi italskými přístavy, protože Itálie odmítala zachráněné běžence vylovené z moře blízko libyjských břehů přijmout?
Oni je nesbírají v libyjských pobřežních vodách, ale v mezinárodních vodách, a to je zásadní problém. Kdyby se jednalo o libyjské vody, předpokládám, že by to byla věc Libye. Ale v případech, o kterých vím, jde o lidi z mezinárodních vod. Podstatné je, že země, které dnes nesou podstatnou zátěž dnešního systému, jakým se migrace řeší, to znamená, že to jsou ty první vnější země, do kterých se migranti dostávají, dávají velmi intenzivně najevo nespokojenost s tímto systémem a současně velkou netrpělivost nad tím, že nevzniknou nějaké dohody, které by podle jejich názoru férověji rozložily náklad spojený s migrací, který v Evropě vždycky byl, i když teď klesá, ale je stále vysoký. Čili je to takový přechod od projevení verbální nespokojenosti až po akci, která samozřejmě může vytvořit až neřešitelnou situaci na Středozemním moři.
Fotogalerie: - Fiala konečně místopředsedou
Nepřistupuje Itálie k zoufalému kroku proto, že po té velké migraci, která se sice zmírnila, ale neustává, se nic zásadního nezměnilo, že Evropa stále nedokáže najít nějaké přijatelné řešení, které by vedlo k zásadnímu snížení migrace?
Evropa leccos udělala. Máme určitě lepší kontrolu hranic, snažíme se spolupracovat se zeměmi, které jsou původcem migrace. Připravuje se něco, čemu se říká Marshallův plán pro Afriku, který by měl pomoci vytvořit v Africe takové podmínky pro život, aby odtamtud lidé neodcházeli, aby viděli, že tam mají životní perspektivu. Hodně důležitý je jasný důraz na to, kdo má nárok na azyl a kdo ho nemá a s tím spojenou návratovou politikou. Čili stalo se toho hodně a výsledkem toho je, že ten tlak opravdu není a pravděpodobně nebude srovnatelný s tím, s čím se Evropa potýkala během syrské krize. Ale zároveň se hodně radikalizovala domácí politická situace, a to vede italskou vládu, ale nejen ji, třeba i rakouskou vládu k postoji, že není možné, aby zásadní podíl na tomto problému neslo jen pár zemí a ty ostatní se na tom nepodílely.
Brusel chce uvolnit na migraci a ochranu hranic třikrát víc peněz než dosud. Myslíte si, že to bude dostačující?
Ono není nic dostačujícího. Zlepšit situaci může jen celý balík různých kroků. Jak už jsem říkal, je to ochrana hranic, lepší návratová politika, pomoc zemím, odkud lidé utíkají, snaha o prevenci vzniku konfliktů, které zvedají migrační vlnu. Je to tedy spousta opatření a peníze do toho patří. Pokud souvisejí s lepšími systémy, protože s migrací je spojena bezpečnost a také kvalitní systém, který bude jasně evidovat, kdo přechází evropské hranice. Peníze jsou prostě součástí, ale ne jedinou. Je tam také velká součást, která musí stát na zahraniční diplomacii Evropské unie, protože je absolutně jasné, že pokud někdo může s těmi zeměmi něco vyjednat, pak je to Evropská unie jako celek, a nikoli jednotlivé země. Je tam také to, na co tlačí evropské země, jako je Řecko a Itálie, to znamená nalezení nějakého férovějšího podílu na řešení problému s lidmi, kteří přicházejí. Vzhledem k tomu, že Evropa má velkou hranici, a především že má námořní hranici, je naprostou iluzí a praporem populistů tvrzení, že zabrání tomu, aby někdo prošel tou hranicí. To je nerealistické a zároveň naše hodnoty nepřipouštějí, aby se kolem našich lodí v mezinárodních vodách topili lidé a abychom jim nepomohli.
O různých krocích Evropská unie rozhodla, ale jak to funguje v praxi? Není tajemstvím, že třeba v případě návratové politiky se objevuje problém, že některé země, odkud uprchlíci přicházejí, odmítají přijmout své občany, kteří nezískají v Evropě azyl. Nebo ty, kteří mají být vyhoštěni, úřady členských zemí EU ani nejsou schopny najít. V Evropě se takhle ztratily sta tisíce lidí, o nichž nikdo neví, kde jsou.
Na to se musí najít zdroje. Když to přeženu, je to důležitější než cokoli jiného. V případě, že se rozhodneme pomáhat v uprchlických táborech, když uplatníme ten Marshallův plán pro Afriku, tedy pomoc jednotlivým zemím, odkud uprchlíci přicházejí, tak musíme najít vhodné prostředníky, kteří to budou realizovat. Určitě nechceme, aby peníze směřovaly do nějakých zemí, které ne úplně dobře fungují, a skončily v rukách tamních elit nebo nějakých podivných skupin a neřešily ten problém, který chceme řešit. To je otázka nalezení správných cest a velmi jasných smluv. Ty podmínky musí být takové, aby pro ty země byly natolik atraktivní, aby byly ochotny do partnerství s námi jít. Pokud jde o návratovou politiku, tak my musíme spolupráci v této oblasti propojit s naší celkovou diplomacií, protože se spoustou těchto zemí vytváříme nějaká ekonomická partnerství, která pomáhají řešit situaci v jejich zemích. A je těžko představitelné, abychom vynakládali velké zdroje na to, abychom těmto zemím pomáhali, a zároveň by se ty země nepostavily korektně k problémům lidí, kteří jsou jejich občany, požádají v Evropě o azyl a když se následně na základě zákonů ukáže, že na azyl nemají právo. To všechno jsou věci, které – když se propojí – začnou fungovat lépe a myslím si, že je velká vůle, aby se propojovaly. I když řada zemí nebyla nakloněna tomu, aby se rozvojová pomoc těmto zemím propojovala s touto oblastí, jsou už tyhle rozdíly celkem překonané.
Říkal jste, že by mělo dojít k solidaritě s členskými zeměmi Evropské unie, které jsou nejvíc na ráně, protože jsou při té vnější hranici Evropské unie. Ale je to možné udělat jinak než nějakou solidaritou spojenou s rozdělováním migrantů, ať už to bude pomocí povinných kvót nebo dobrovolně? Německá kancléřka Angela Merkelová připustila, že povinné kvóty jsou už mrtvé, ale dodala, že by se země, které nechtějí přijímat migranty, měly více podílet na řešení migrace alespoň finančně.
Myslím, že je velmi rozšířený názor, že je třeba najít nějaké řešení, na kterém se dohodnou všichni a všichni ho budou podporovat. Velmi málo politiků, i když jsou takoví, mluví o tom, že to musí být právě takové řešení, čím striktnější, tím lepší. Myslím, že to není v Evropě převládající názor, ale je velmi silný. Vstupuje do hry ten termín, který třeba používá rakouský premiér Kurz, který mluví o flexibilní solidaritě, o konceptu, že se do toho každý zapojí podle svých představ, ale že s tím budou všichni souhlasit, že se zapojí všechny země. A pak je na tom, když má někdo problém přijímat uprchlíky například z Afriky, tedy ty, kteří mají nárok na azyl, že musí nabídnout něco, co budou ostatní považovat za dostatečný podíl. Ale je nesnadné přesvědčit například Itálii o nějaké jiné formě solidarity než o rozdělení uprchlíků, protože Itálie je významný čistý plátce do evropského rozpočtu, a to, že se jí vrátí část peněz, které odvádí do evropského rozpočtu, se jí nemusí zdát dostatečné. Ale jsou určitě jiné možnosti, například vyšší podíl na bezpečnostní politice atd. Podle mne je nejdůležitější, aby nějaká dohoda mezi evropskou sedmadvacítkou vznikla. Nemusí být tou dohodou nutně všichni nadšeni, ale je důležité, aby ji považovali za přijatelnou.
Už v minulosti jsme na toto téma mluvili o tom, že pokud Evropská unie nenajde nějaké přijatelné společné řešení problému migrace, může se stát, že v jednotlivých zemích přijdou k moci různé pravicové strany, nebo dokonce radikální, extrémistické, které budou ostře proti migraci a povede to ke krokům, které budou EU štěpit. V Itálii nebo Rakousku už k takové změně dochází. Nemůže to nastat i jinde? A nepřispívají k tomu i tragické události, které se staly v posledních týdnech v Německu, kde byla veřejnost šokována případy znásilněných a zavražděných dívek, a byť byla dosud k uprchlíkům velmi vstřícná, začíná se možná obracet proti nim?
To já přesně nevím. Myslím, že stejně, jako když u nás spáchá trestný čin nějaký jedinec, veřejnost chápe, že ho spáchal jedinec a ne jeho rodina, ne jeho kamarádi, ne jeho spoluhráči ve fotbalovém klubu, nebo někteří lidé, kteří mají podobnou barvu vlasů nebo pleti. Myslím, že je velmi nebezpečné, když někteří politici a média naskakují na vytváření nějakých konceptů kolektivní viny. Musím říci, že venku tohle napříč společností nezaznamenávám. A když mluvíme o Německu, není špatné se podívat na výsledky voleb a na to, jaké postoje v této věci zastávají strany, které volby vyhrály a uspěly v nich. Ať už je to CDU-CSU, socialisti, svobodní. Nakonec zjistíte, že ten podíl hlasů, o kterých mluvíte, není zas tak velký. Ale samozřejmě extrémisté mohou vyhrát tam či onde v okamžiku, když veřejnost nebude mít důvěru ve standardní politiku a může se sejít mnohem víc partnerů. Ale mnohem víc se bojím, abychom se nevrátili do roku 2016, kdy jednotlivé země budou volit jednotlivá zdánlivě tzv. jednoduchá řešení a na konci toho bude velmi rychlá cesta k rozpadu schengenského systému nebo k něčemu podobnému. Koneckonců kancléřka Merkelová prohlásila, že pokud nenajdeme dohodu v této oblasti, tedy nějaké společné řešení, může se stát, že i jiné společné politiky Evropské unie přestanou fungovat. A to je podle mne to nejvážnější riziko, které si musí všechny země uvědomit. Je úplně zásadní, aby se ta společná dohoda našla, protože pouze společná řešení jsou to, co drží společnou Evropu.
RNDr. Luděk Niedermayer
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
