Začněme oblíbeností českého prezidenta Miloše Zemana u veřejnosti. V čem podle vás tkví jeho tajemství? Proč ho lidé mají rádi?
Když se podíváme na data z výzkumu, zjišťujeme, že část obyvatel, která pevně stojí za Milošem Zemanem, představuje dvacet pět procent lidí. Z druhé strany zde stojí dvacet pět procent lidí, kteří mají vůči němu výrazné antipatie. Pak máme skupinu asi deseti procent, kteří se o nic nezajímají a je jim všechno jedno, a uprostřed je zbývajících čtyřicet procent lidí, kteří se z větší části přiklánějí na stranu Zemana. Není tomu tak, že by měl ostře řezané příznivce a proti tomu stál blok ostře řezaných odpůrců. Vlastně se vede zápas o to, který z těch táborů bude schopen oslovit vlažné, váhavé, těkavé, rozptýlené a nepevně ukotvené příznivce Zemana, nebo jeho oponenty. Miloš Zeman strhl pozornost na sebe. Když se podíváme na křivku jeho popularity od jeho zvolení, sice začínal na podpoře zhruba kolem padesáti procent, ta ale v našich datech poklesla až na třicet pět procent po onom rozhlasovém projevu a po jeho viróze. A vlastně výrazně ji zase získal v souvislosti s migrační krizí, tam šlo o jednoznačný nárůst, který se vezl na určité vlně strachu.
Protože stanoviska našich politiků byla do značné míry vyhýbavá, Miloš Zeman v té době přišel s jednoznačným, srozumitelným stanoviskem. Obliba Zemana, která byla v našich datech kolem padesáti pěti procent, byla výsledkem toho, že Miloš Zeman vypadal jako jediný rozhodný člověk, který mluví a argumentuje tak, že lidé mají pocit srozumitelnosti. Oproti předchozím prezidentům a představě Tomáše Garrigua Masaryka, potažmo Václava Havla či Václava Klause razil představu lidového prezidenta. To jsme tady ještě neměli a do značné míry se to lidem líbilo. A tak nastala situace, kdy v celkové nerozhodnosti v onom emotivně vypjatém období migrační krize, protože o nějakém přílivu uprchlíků k nám se hovořit nedá, byl Zeman srozumitelný, jasný. Když se lidé rozhlíželi po naší politické scéně, měli pocit, že on je jediná velká silná figura bez konkurence. V otázkách na příští prezidentskou volbu lidé říkají, že Miloš Zeman nemá konkurenci, je jediný, a koneckonců na tomto obrazu sám aktivně pracoval.
Ráda bych znala váš osobní tip. Pokud Zeman bude v příštích prezidentských volbách znovu kandidovat, vyhraje?
To si myslím, že není úplně jisté. Bude to záviset na tom, kam se obrátí ta váhavá čtyřicetiprocentní skupina obyvatel, a v podstatě i na aktivitě protikandidáta a schopnosti celé občanské společnosti vzít v úvahu logiku druhého kola prezidentských voleb. To znamená netříštit své hlasy a domluvit se dopředu na mechanice volby. Je známo, že ve druhém kole prezidentské volby se hlasy tříštily, podpora jednotlivých kandidátů byla rozporná a druhému kolu nepředcházela ani výrazná debata. Tedy bude to záviset na tom, zda se občanská společnost poučila, zda bude schopna postavit silného protikandidáta a zvládnout taktiku do prvního i druhého kola prezidentských voleb.
Může prezidentovi nějakým způsobem uškodit například diskuse kolem udělení či neudělení vyznamenání, která se stále opakuje? Jak se to může odrazit na jeho popularitě? A co například kauza Peroutka?
My bychom mohli vzít i kauzy starší. Naše veřejnost reaguje obecně na problematické kauzy, to byla v minulosti i takzvaná bamberská aféra. Vlastně když se podíváme na Zemanovy záležitosti, ale i ostatních politiků, není důležité vlastně příliš to, jak vypadá ona samotná kauza, ale daleko důležitější je, jak obratně se z toho politik dostane. Spousta lidí, která se o politiku zajímá jen zběžně, usoudí, že pravdu mají obě strany a kdoví, jak to všechno bylo. Takže nerozhoduje kauza sama, ale chování a jednání politiků posléze. Jak se z toho vymluví, lidově řečeno, jak se z toho vykroutí, jak dalece přesvědčivá bude argumentace. To je dáno tím, že o našich politicích nemají lidé velké iluze a domnívají se, že politika je trošku špinavé řemeslo, kam chodí lidé, jejichž mravní kvality zase tak veliké nejsou. Daleko více než stránku morálních poklesků – kromě prezidenta, tam specificky morálku nevyžadují – požadují od politika profesionální výkon funkce. Mezi nároky profesionality patří schopnost zvládnout zátěžovou situaci, což je přesně taková aféra. Jak se z toho dostane, jak bude obratný, co k tomu řekne, napíše… Což je i styl jednání. Zda nechá věci uplynout, ať se jednotlivé strany znemožní samy, pokud budou neuvážlivé. To už je otázka, řekl bych, marketingu celé věci, který se kolem aféry rozpoutá.
Už několikrát jsem slyšela, že útoky proti hlavě státu její postavení spíše posilují, než oslabují, je na tom něco pravdy? A umí toho prezident využít tak, aby ona kritika potom dopadla v jeho prospěch?
Určitě je pravda, co říkáte, že prezidentská funkce je nadána symbolickou hodnotou. Jde trochu o monarchickou funkci. Prezident je vnímán jako taková hodnotová nadstavba nad celým politickým kolbištěm a vlastně útoky na něj jsou v tomto ohledu vnímány jako nepřístojný útok na majestát. Což prezidentovi dává punc výjimečnosti a veřejnost toto mínění chrání ne kvůli prezidentově osobě, ale kvůli důstojnosti toho úřadu. Takže jistou výhodu v tomto ohledu má.
Druhá část otázky, zda toho umí využít. Zatím obstál s tím, že obhájil svoji pozici v důsledku migrační krize. Uvidíme, jak tuto zátěžovou situaci zvládne a do jaké míry to posílí segment věrných příznivců – oněch pětadvacet procent. Mohlo by se stát, že posílí, protože se v situaci ohrožení semknou, nebo naopak do jaké míry to může jeho prezidentskou pozici oslabit.
Padá kritika prezidenta coby „agenta Kremlu“ na úrodnou půdu? Uspěli kritici, nebo to Zeman vůbec nepociťuje?
Pociťuje, ta kritika je jasná, je nepřímá a samozřejmě ta změna rétoriky a snaha hledat třetí cesty mezi Východem a Západem na veřejnost do značné míry zapůsobila. Mnoho nepevných občanů se opájí iluzí, že by bylo možné vytvořit třetí cestu, kde bychom sklízeli ovoce na obou stranách, tedy kdy se dva perou a třetí se směje. Je otázka, jak může být takový způsob vnímán jako dlouhodobě udržitelný. Když si srovnáme, že prozápadní orientace je mnohonásobně silnější než provýchodní, ale zůstalo koketování tak někde napůl mezi oběma bloky, to je ono, co prezident rozvířil. Co tady zůstává jako téma, kterého by se měly chopit politické strany a občanské iniciativy.
Prezident vyjádření proti migrantům stále stupňuje. Slýcháme i nápady, že by je chtěl vyčlenit na neobydlené řecké ostrovy. Také jeho kniha se jmenuje „Tato země je naše“. Na každé cestě po krajích či v rozhovorech nezapomene vyjádřit svůj nesouhlas často ostřejším vyjádřením, ať už proti migrantům nebo islámu. Sám jste zmínil, že migrační krize mu přinesla popularitu. Bude to ale stačit? Nebude za rok, za dva takové téma pro veřejnost už nezajímavé?
Téma migrantů bohužel za rok nezajímavé nebude. Bude s námi dlouhá léta a počítejme nejméně deset let, možná i několik desetiletí, to je velmi závažný trend. Co možná bude udržitelné, aby to téma zůstalo v obláčku záhadnosti, že tady je imaginární lůza, které my nerozumíme, o co jde, a cítíme se ohroženi na hrdle od hrdlořezů radikálního islamismu. Ženy nemohou chodit po večerech samy v parku, protože všude číhá nebezpečí… Když budou vyjádření neadresná a obecná, nahánějí strach. A míra strachu je podle výzkumů kolem osmdesáti procent, to je pro sociologa číslo drastické. Jde o strach napříč skupinami věkovými, s různou úrovní vzdělání, ve městě či na venkově a nelze ho podceňovat. Tady se bohužel podařilo nahnat lidem iracionální strach.
Otázka je, zdali vznikne potřeba nebo tlak na to, aby se zjistilo, jaké jsou možnosti, struktura problému a cesty řešení v Německu i jinde. Jaké zkušenosti máme, jak dalece jsme je použili, že je třeba bránit koncentraci imigrantů, vytváření neprostupných cest a tak dále. Jaké jsou příklady dobré praxe, co můžeme čekat, jak my sami jsme připraveni. Jakmile obrátíte iracionální strach na racionální obavu, je z toho problém. Ten problém má několik různých podob a my máme krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cesty, jak ho řešit. Něco můžeme udělat sami, něco ve spojení, něco je záležitost celé Unie. Až se trošku rozjasní, nebude to trápit třeba osmdesát, ale padesát procent lidí. Migrační krize se stane živým politikem dalších mnoho let. Jde o iracionální strašení lidí. Kdyby se vše projasnilo, vnímání snahy strašit by mohlo být považováno za nepřístojné.
Psali jsme:
Výzkumy mínění veřejnosti se objevují často, ať už před volbami, po volbách nebo v oblíbenosti politiků či důvěry v Evropskou unii. Nikdy není vynechána ani zmínka o možnosti zfalšování dat. Jak se na tuto otázku díváte? Určitě znáte známý citát: Věřím jen těm výzkumům, které jsem sám zfalšoval. Tedy věříte vlastním výzkumům? A cizím?
Všechno, co může člověku sloužit a může být užitečné a prospěšné, může také sloužit pravému opaku. Tady jde o to, že dnes máte na blízku množství různých informací a dezinformací a je stále obtížnější se v tom vyznat. Základním měřítkem je, že musíme mít dlouhodobou, systematickou řadu poznatků, abychom rozuměli tomu, co se ve společnosti děje. Výzkumy agentury STEM započaly roku devatenáct set devadesát a děláme je dodnes ve vlastním programu, abychom byli schopni monitorovat společnost. Naše výzkumy jsou poctivé a každý se může přesvědčit o tom, že výsledky jsou konzistentní, a ne dílem nějaké objednávky.
Dnes existují různé možnosti a nechci se vyjadřovat ke konkurenci, ale věřím, že zavedené firmy, které působí dlouhou řádku let, pracují solidně a jejich standardy poctivosti a metodické správnosti jsou celosvětové. Nepochybně se u nás postupuje dobře. Tu a tam mohou existovat výjimky, to nemohu potvrdit, ani popřít, ale taková jednoduchá představa, že se nemusíme zabývat výzkumy, protože je to snůška lží, už neobstojí. Mnoho problémů společnosti vzniká z toho, že politici a činitelé rozhodují a solidním poznatkům nevěnují náležitou pozornost. Kdyby tak činili, tak by nám ušetřili spoustu problémů, do kterých nás dostali zbytečně.
Setkal jste se vy sám někdy s nějakým tlakem na úpravu výsledků ze strany politiků?
Já osobně jsem se nesetkal s tlakem na falšování výzkumných výsledků, nicméně jsem se mnohokrát setkal s tím, že je řada lidí přesvědčena o tom, že výzkumy jsou manipulace. Záležitost, kdo víc zaplatí a je to tisíckrát opakovaná lež, která padá na úrodnou půdu.
Výsledky průzkumů ukázaly, že v České republice je ze zahraničních osobností nejoblíbenější papež František, Robert Fico a David Cameron. O čem to vypovídá?
Tyto údaje jsou ze žebříčku popularity zahraničních osob. U papeže je to zajímavé a vlastně to naznačuje to, co víme z výzkumů už dlouho. Lidé si velmi přejí, aby se různé strany domluvily, aby politika a vlastně zájmy vedoucích představitelů byly vedeny snahou o dosažení dlouhodobého konsenzu, porozumění. Naopak silová politika, kterou vidíme například v Rusku, je pro naše lidi obtížně přijatelná, a to platí i o politice domácí. Kdybychom se podívali, jak lidé vidí domácí politiku, tak zdůrazňují, že politiky volí, aby se navzájem domluvili, a ne aby nám ostentativně dávali najevo, jak se nesnášejí, a protože se nesnášejí, nemá smysl se domlouvat. Je třeba se domlouvat, zejména na nejdůležitějších otázkách.
Nechal jste se také slyšet, že názor veřejnosti tvoří mlčící většina, která není na sociálních sítích slyšet. Je tomu tak vždy? A proč?
Na sociálních sítích se vybouří emoce různých stoupenců, fungují tam informační, ale i dezinformační servery a pod pláštíkem anonymity se vyhrocují argumenty do vypjatých emocionálních poloh. Jde o určitý typ reflexe. Z druhé strany je velká část popularity, která tvoří stanoviska mimo virtuální svět. Tito lidé o veřejných záležitostech nehovoří často, ačkoliv je stále zajímají. To je taková velká neznámá, jejich názory zůstanou skryty zrakům mnohdy do té doby, než s nějakým postojem vystoupí. Vzpomeňme, jak překvapivé bylo masové vystoupení při pohřbu Václava Havla.
A v této souvislosti, liší se výsledky výzkumů od omílaných názorů na sociálních sítích? Je pak vidět rozdíl? Myslím tím, jestli když rozhoduje o názorech mlčící většina, je pak rozdíl mezi situací na sociálních sítích a v průzkumu tak znatelný?
Ano, tento rozdíl se objevit může jako například u průjezdu amerického konvoje. Když jsme dlouhodobě sledovali proporce proruských a proamerických nálad, bylo zcela jasné, že dvě ku jedné vedou postoje proamerické. Na sociálních sítích se zdálo, že roste množství příznivců ruské politiky a jejich podíl narůstá výraznou měrou. Projevily se protiamerické nálady a bylo to velmi sugestivní. Dostal jsem dokonce dotazy z médií o tom, jak velká bude převaha proruských postojů oproti těm proamerickým. Odpovídal jsem, že žádná nebude, protože v našich výzkumech je konstantní, už od roku devadesát se nemění a žádné překvapení se konat nebude. Také to tak dopadlo. Když byly evropské volby, řada novinářů se mě ptala, jak velké vítězství protievropských stran bude. Říkal jsem, že podle našich výzkumů bude jejich úloha marginální. A jeden mi řekl: prosím vás, vy už jste starší člověk, vy asi nesledujete sociální sítě? Sleduji je a pokládám je za irelevantní.
Problém je, že na sítích se vyskytuje leccos ve vypjaté podobě a sledují je také politici. Nekriticky si namlouvají, že je to obraz společnosti, začnou se podle toho chovat a mnozí novináři místo aby chodili mezi lidmi a zjišťovali nálady, vezmou příspěvky ze sociálních sítí. Když se pak dostanou na tištěný papír, přečtou si to politici a pod dojmem obrazu reality začnou měnit své postoje, začnou být ostražití stejně, jak to bylo s průjezdem amerického konvoje. Vydávají stanoviska, aby si nerozhněvali větší část společnosti, protože pořád se hraje o volby. Lavírování politiků vycházejících z těchto odrazů virtuálního světa na sítích je velice časté.
Průzkum ukázal, že Evropské unii důvěřuje pouhých 34 procent Čechů. Jaké jsou důvody? A jaká byla podpora Evropské unie ze strany veřejnosti dříve?
My jsme dlouhodobě zaznamenávali nadpoloviční podporu Evropské unie, dokonce v roce našeho předsednictví v Evropské unii dosáhla důvěra vrcholu. Od té doby jsme zaznamenali hlubší dopad a ten byl jasně výrazem toho, že se objevily problémy a finanční krize. Zcela zřetelná byla bezradnost Evropské unie při řešení těchto ekonomických otázek a sotva tyto ekonomické obavy a nejasnosti opadly, přišla migrační krize a ta je velmi zásadní. Nejistota Evropské unie s ohledem, jak řeší problém s uprchlíky nejen bezprostředně, ale i do budoucna, rozkolísala důvěru lidí. Samozřejmě poslední ránu tomu zasadili naši domácí politici. Ve snaze kopírovat populistické nálady veřejnosti začali být ostražití a zvýšili míru kritiky vůči Evropské unii. Jinak jsme ale v naprosté většině případů svým hlasováním, rozhodnutím a postojem Evropskou unii podpořili, nicméně doma jsme hráli oblíbenou hru, že úspěchy a vítězství jsou národní, ale problémy jsou celé Evropy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
