Máme se tak dobře, jak se našim předkům nesnilo, uzemnil Libor Rouček demonstranty proti Merkelové

Do Prahy po letech zamířila Angela Merkelová. Vy jste se k návštěvě už vyjadřoval na Facebooku: „Je v našem zájmu s Německem co nejvíce a co nejčastěji jednat, a to i o věcech, kde máme rozdílné názory, jako jsou například uprchlické kvóty. Lidé, kteří si myslí opak a kteří chtějí proti návštěvě kancléřky demonstrovat, si nevidí na špičku nosu.“ Co od návštěvy očekávat? Jaké závěry může přinést její setkání s premiérem Sobotkou a především s prezidentem Zemanem, který ji kvůli migrační krizi opakovaně kritizoval?

Německo je naše sousední země, zdaleka největší obchodní a investiční partner, spojenec v Evropské Unii a v NATO a dnes nejvýznamnější a nejvlivnější stát v Evropě. Po Brexitu jeho váha i celková role v EU i mimo ni ještě vzroste. Proto je dobré a nutné s Německem jednat, a to co nejvíce. Naše vztahy s Německem jsou totiž mnohem víc než jedno téma uprchlické krize a uprchlických kvót, jak je vidí někteří demonstranti. Při pracovním jednání s premiérem Sobotkou tak budou krátce zhodnoceny naše bilaterální vztahy, které se až na otázku uprchlických kvót vyvíjejí bezproblémově a kde jsme od podepsání česko-německé deklarace před téměř 20 lety společně udělali neskutečný pokrok. Hlavní téma jednání však bude především situace v EU v souvislosti s odchodem Británie. Jak na ni reagovat, jaké priority si pro jednání s Brity stanovit, a především, jak by se měla Unie vyvíjet dál. Tady má Česká republika velmi dobrou realistickou pozici s důrazem na posilování vnitřní i vnější bezpečnosti, ekonomické výkonnosti i sociální soudržnosti v EU, která se velmi blíží pozici a prioritám Německa. Kde jsme vlastní vinou trochu stranou, je další vývoj v eurozóně, jejímž členem, jak známo, nejsme. Na Hradě, kde se uskuteční zdvořilostní návštěva, předpokládám, že si kancléřka vyslechne názory prezidenta Zemana na uprchlickou krizi a situaci v EU, případně jej seznámí s pozicemi Berlína. Nemyslím si ale, že v otázkách uprchlických kvót dojde k jakémukoli posunu či sblížení rozdílných pozic obou zemí.

K návštěvě německé kancléřky se podrobněji rozepsal profesor Martin C. Putna, podle něhož je Merkelová jediným symbolem, který Evropě zbyl. Merkelová prý symbolizuje zlatou éru Unie a grandiózní úspěch ve vnějším i vnitřním sjednocení EU. Vnímáte její úlohu takto výlučně pozitivně? Co si o ní jakožto jediném pozitivním symbolu Unie myslíte?

Evropská unie je především společenstvím hodnot a ne symbolů. Ty hodnoty se rodily a vyvíjely tragickou zkušeností 2. světové války a rozdělením kontinentu válkou studenou. Dnes přes všechny problémy, kterými EU a Evropa prochází, máme mír, svobodu, životní úroveň i sociální jistoty, o jakých se generacím Evropanů před námi ani nesnilo. Na to bychom při všech problémech a těžkostech neměli zapomínat. Tento stav, znovu podotýkám, byl však vytvořen na základě hodnot, jakými jsou lidská práva, demokracie, právní stát a sociální tržní hospodářství. Tyto hodnoty zde byly před Merkelovou a budou i po ní. Pokud jde o jména a symboly, Německo má těchto symbolů více: Konrad Adenauer, Willy Brandt, Helmut Kohl či Gerhard Schröder, za jehož kancléřství došlo k historickému rozšíření EU o deset převážně postkomunistických zemí. I Angela Merkelová bude jednou takto vnímána, i když spousta národů v Evropě, včetně mnohých Němců, bude její jméno spojovat s uprchlickou krizí. Jihoevropané jako třeba Řekové či Portugalci si ji zase spojují, i když podle mne neprávem, s jejich krizí finanční a sociální.

Podle novináře Teodora Marjanoviče je Německo kotvou, která drží Česko na Západě. Se Zemanem se prý sejde jen proto, že ho nelze obejít. Jinak se dle novináře prezident přesunul svými názory na samý okraj evropské debaty. Návštěvy Merkelové podle Marjanoviče zasadí ránu úsilí o přesměrování naší země na východ i ruské propagandě. Bude v podstatě pár hodin trvající návštěva kancléřky natolik zásadní? Je známo, že ani doma již nemá Merkelová na růžích ustláno… Jak odhadujete, že se na ni bude za 20, za 30 let vzpomínat?

Česko má svoji západní kotvu v podobě členství v EU a v NATO. Německo samozřejmě je v obou uskupeních nejvýznamnější evropskou zemí. O kotvu se ale musíme v první řadě starat my sami. Na rozdíl od RVHP či Varšavské smlouvy jsou EU i NATO společenství dobrovolná, kam nás nikdo proti naší vůli nenutil, a ani nás tam nebude nutit zůstat. Jinými slovy je na nás, abychom svými postoji, jednáním a prací projevovali vůli být platnými členy těchto společenství. Pokud tuto vůli mít nebudeme, nic nás nezachrání, ani návštěva spolkové kancléřky. Za dvacet třicet let si na dnešní návštěvu kromě pár historiků nikdo nevzpomene.

Lídři Francie, Itálie a Německa hledali na společném summitu „nové impulzy pro Evropu“. Prý šlo hlavně o plány v reakci na referendum o Brexitu nebo imigrační politiku. Hovořili o budoucnosti a pokračování i bez Britů. Nakolik má v reakci na všemožné krize z posledních let a nyní stále trvající migraci EU šanci vydržet?

Nepochybuji o tom, že EU – navzdory největším krizím, kterými nyní ve své historii prochází – nejenom vydrží, ale že se bude i dále vyvíjet. A víte proč? Protože EU na rozdíl od RVHP je společenství demokratické. A demokracie jsou schopné reakce a adaptace na každou novou situaci. Takže všechny ty „Sibyly“ jako třeba někdejší prezident Klaus, které neustále prorokují její zánik, mají smůlu.

Těsně po britském referendu se spekulovalo, zda budou následovat i další země. Jaké jsou podle vás nálady nyní, více než dva měsíce poté?

Není žádným tajemstvím, že krajní pravice v některých zemích jako například v Holandsku nebo ve Francii by ráda z EU vystoupila. Podobně koneckonců i třeba Kotleba na Slovensku či Okamura u nás. Nemyslím si ale, že se jim to podaří. Naopak celoevropské průzkumy po Brexitu ukázaly, že podpora pro EU mezi lidmi vzrostla.

Francouzský prezident na zmiňovaném summitu varoval před nacionalismem a zmínil nutnost budovat jednotu. Mohlo jít o reakci na vzrůst některých údajně extremistických stran v mnoha zemích EU? Velké naděje si dělá Le Penová ve Francii, Hofer v Rakousku a v Německu roste AfD. Mají tyto strany šanci převzít moc v některých zemích? A jaká rizika v tom vidíte?

Začnu od konce. V Německu, i kdyby AfD dostala příští rok ve volbách 12 %, proevropské strany (nepočítám-li postkomunistickou Die Linke) budou mít 80 % Bundestagu a pohodlnou většinu sestavit vládu. V Rakousku, i kdyby Hofer vyhrál, prezidentská funkce podobně jako u nás je funkce reprezentativní. Vládu po volbách však FPÖ nesestaví. S prezidentem Hoferem by Rakousko bylo pouze v určité izolaci, ale to již v minulosti jednou bylo, když v Hofburgu seděl izolován Kurt Waldheim. A pokud jde o Le Penovou ve Francii, je velká pravděpodobnost, že se dostane do 2. kola prezidentských voleb. Tam se však proti ní spojí voliči pravice i levice, jak se to koneckonců stalo předtím již jejímu otci, a vyhraje jiný kandidát. Jinými slovy ano, nacionalismus hrozí, jak ukázala 30. léta minulého století, nacionalismus může vyústit do katastrofy, ale jak znám Evropu a Evropany, dnešní generace si i s tímto problémem postupně poradí.

Podívejme se také na vztahy Evropy vůči Rusku. Řada evropských lídrů má zjevně jinou představu než oficiální Brusel. Putin byl nedávno ve Slovinsku, Řekové chtějí nakupovat ruské zbraně, Bulharsko by rádo plyn přes South Stream, Německo dál podporuje Nord Stream, Portugalcům Rusové pomáhali při hašení lesních požárů, italský premiér se schází s Putinem. A tak by se dalo pokračovat. Mohou v takové situaci sankce i celý příští rok vydržet? Jak to může se vztahy k Rusku dopadnout, když mnoho zemí EU se chová „mimo oficiální linii“?

„Oficiální linie“ nikdy nebyla Rusko totálně odstřihnout či izolovat. I když nás Rusko bere jako svého strategického protivníka, Rusko vždy bude naším sousedem, vždy budou existovat problémy (jako například nyní v Sýrii), které bychom měli řešit společně; vždy bude snaha obchodovat a vždy bude existovat celá řada kulturních, turistických, mezilidských či jiných vztahů. Koneckonců ani v době studené války, SSSR a rozdělené Evropy, nebyly všechny kontakty přerušeny. Naopak. Inteligentní politikou uvolňování byly tyto vztahy posíleny, a to takovým způsobem, že došlo k pádu celého komunistického systému. Rusko je v zoufalé situaci. Dochází mu peníze; finanční zásoby, které si v lepších časech vytvořilo, mu příští rok vyschnou, životní úroveň lidí klesá, nespokojenost, jak jsme viděli v uplynulých dnech dokonce i na okupovaném Krymu, roste. Postupné uvolnění sankcí a následné zlepšení situace však závisí na chování Ruska, a to především v souvislosti s dodržováním dohod z Minsku. První možnost o všech těchto záležitostech a souvislostech mluvit bude mít ruský prezident na nadcházejícím summitu G20 v čínském Hangzhou, kde se setká s německou kancléřkou i francouzským prezidentem.

Držitel Nobelovy ceny a bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph E. Stiglitz tvrdí, že se EU potácí nad propastí nejvíce za dlouhá desetiletí a podepisuje se na tom i euro, které nedokázalo zajistit ani jeden z cílů, které byly v počátcích vytyčeny. Může být euro prvkem, který nakonec EU místo provázání rozloží? Co k tomu všemu říci?

Joseph Stiglitz správně analyzuje, že EU prochází nejtěžšími krizemi od svého vzniku: finanční, v některých zemích sociální, bezpečnostní, migrační. Joe Stiglitz byl skeptický ke konceptu společné evropské měny od samého počátku. Joe Stiglitz podobně jako i řada jiných ekonomů však již nevidí, že euro je koncept nejen finančně-ekonomický, ale také politický, že společnou měnou platí mezitím již 19 států, že euro je stabilizační měnovou kotvou nejen pro eurozónu, ale pro celou Evropu, a že eurozóna je schopna postupně provádět nutné reformy. Jinými slovy, euro nejenže EU nerozloží, ale eurozóna je naopak jádrem pevnější evropské integrace.