Velice těsně prošla úterním hlasováním europoslanců německá kandidátka na předsedkyni Evropské komise Ursula von der Leyenová. Junckerova nástupkyně si mimo jiné předsevzala zavést minimální mzdu v celé Unii. Pokud do toho bude moci členským zemím mluvit, zda ji mít, či nemít, nebude od toho jen krůček zasahovat i do toho, jakou výši by měla mít? Ale má vůbec smysl to na celounijní úrovni řešit, když minimální mzda stejně nemůže být všude stejná, což je třeba případ jednotných norem, které byly v různých oblastech života v rámci EU zavedeny?
Já mám silné podezření, že tohle je jen taková politická proklamace. Minimální mzda se totiž dá pojmout dvojím způsobem: Buď bude respektovat HDP na hlavu a cenovou a mzdovou úroveň v té které zemi, a potom její řešení na celoevropské úrovni postrádá jakýkoliv smysl, protože si ji stejně každá země nastaví podle sebe. Anebo se stanoví nějak centrálně, a v tu chvíli to chudší země ekonomicky zlikviduje, protože kdyby se nastavovala třeba podle bruselských zvyklostí, tak by se najednou minimální mzda vyšvihla i nad průměrnou v těchto zemích…
Samozřejmě v praxi by se nejspíš asi dal čekat nějaký kompromis. I když ale přistoupíme na kompromis, jakmile minimální mzdu začneme nějak nastavovat s tím, že budeme zohledňovat celoevropský průměr, bude jasné, že by se to nejvíc dotklo nejchudších zemí. A teď si představte, že byste třeba nějakému našemu živnostníkovi řekli, že musí všem svým zaměstnancům zvýšit mzdu třeba o třicet procent! To by ho samozřejmě ekonomicky okamžitě položilo. Takže tohle opatření, které se na povrchu tváří jako náramně sociální, je ve skutečnosti jenom snahou dost nekalým způsobem odstranit konkurenci, kterou představují středoevropské a východoevropské země pro země západoevropské. Prostě západní Evropě se nelíbí, že někdo – třeba my – vyrábíme a poskytujeme služby levněji než oni. Tak nám zvýší minimální mzdu a konkurence bude zrušena…
Nová šéfka Evropské komise plánuje také ambiciózní klimatický balíček. Chce zpřísnit už v minulosti dohodnuté emisní cíle do roku 2030. Už v prvních sto dnech svého působení v čele EK slíbila nový evropský klimatický zákon, v němž by bylo zakotveno, že k roku 2050 bude Evropa uhlíkově neutrálním světadílem. Pokud by s těmito záměry uspěla, jak velké ohrožení evropské ekonomiky by znamenala skutečnost, že Evropa půjde příkladem ostatním znečišťovatelům, kteří se na klimatické dopady až tak ohlížet nebudou?
No tak pokud má být Evropa uhlíkově neutrálním světadílem, to aby pomalu své obyvatelstvo přemístila na Sibiř… A nesmí taky zapomenout přibalit všechen dobytek a další zvířenu… Zkrátka je to doslova tragédie, když do ekologie mluví nikoli odborníci, nýbrž aktivisté, kteří jí rozumějí jak koza petrželi. Víte – tenhle záměr se nikdy podařit nemůže. A to z prostého důvodu, který si ovšem zelení šílenci nepřipouštějí. Totiž z důvodu ekonomického.
Aktuální odsouhlasené emisní limity pro automobilky nejsou na hraně, ale přímo za hranou technicky možného. Tváří se, jako by fyzikální zákony neplatily. A von der Leyenová teď přijde s tím, že se ještě zpřísní. To automobilky nedají. Nemohou. Museli bychom všichni přejít na elektrická či vodíková auta. Ale to zase nedají spotřebitelé, protože chybí nabíječky pro elektroauta či čerpací stanice pro vodík. A to ještě pomíjím fakt, že v případě elektroaut se sice zbavíme emisí aut, ale nahradíme je emisemi při výrobě elektřiny a ohromnou ekologickou zátěží při výrobě a likvidaci baterií, takže si stejně moc nepomůžeme. Přetransformovat kompletně ekonomiku na elektroprovoz by bylo tak nákladné, že to neváhám srovnávat třeba s válečnou ekonomikou… Což by muselo ekonomiku založenou navíc ještě na automobilkách tak drasticky oslabit, že by ji nápady na eko-pitomosti časem přešly. Oslabená ekonomika by se pak stala snadnou kořistí Číny. Byli bychom takovou čínskou kolonií, jako už dnes je třeba Afrika.
Psali jsme:
V tomto směru se ale trefila do aktuální poptávky, protože nejprve Velká Británie, krátce po ní Irsko a během červnových veder i Francie vyhlásily stav klimatické nouze. V Česku k témuž přistoupila sedmá pražská městská část. Její starosta Jan Čižinský vyzval k používání úsporných spotřebičů, využívání solární energie, zadržování a používání dešťové vody, důslednému preferování veřejné dopravy, pokud to jde, tak i kola nebo pěší chůze, k nákupu těch potravin, které pocházejí ze šetrného zemědělství, ke sdílení a půjčování si toho, co není nutné koupit, a podobně. Je načase zásadně změnit dosavadní životní styl tak, jak nabádá vedení Prahy 7? Jak to ovlivní naši ekonomiku?
Musíme pochopit, že tenhle eko-aktivismus vykazuje všechny znaky novodobého náboženství: dogmatismus a zuřivé popírání jakéhokoliv odlišného názoru včetně těch odborných. Možná, že společnost nějaké takové „novonáboženství“ potřebovala. Pokud se ptáte, jestli to potřebuje planeta… pak se musíte zeptat spíš nějakého skutečného ekologa, nikoliv aktivisty a alarmisty. A pokud je mi známo, skuteční klimatologové a ekologičtí odborníci takhle dogmatické názory rozhodně nemají všichni. A pokud chcete slyšet názor ekonoma, tak ten zní, že dějiny ekonomických teorií nám dokazují, že je v lidské přirozenosti přehrávat, přehánět, hysterčit – a že vždy, když se člověk snaží nějak přechytračit spontánní vývoj, zregulovat přírodu, je to horší než lepší.
Řeknu vám to asi takhle: alarmisté došli k názoru, že zachráníme planetu tím, že se budou přidávat aditiva do pohonných hmot, i začala se svého času pěstovat řepka. Výsledkem bylo, že od povinného přimíchávání se časem odstoupilo, protože efekt na uhlíkovou stopu byl – jemně řečeno – dost kontroverzní. Jenomže vedlejší efekt celého tohoto experimentu je ten, že lány řepky značně snížily schopnost krajiny absorbovat vodu, takže došlo k problémům se suchem. Nemám tím na mysli to, že neprší, ale to, že krajina si s počasím přestává být schopná poradit. Dřív, při jiné formě zemědělství, by krajina i při stejném počasí jako dnes stejně zadržela vody víc a tolik by netrpěla suchem. Jinými slovy, alarmisté nedocílili vůbec žádného snížení emisí, zato docílili poškození krajiny! A to je jen jeden příklad z mnoha. Stejně to dopadne vždy, když se člověk snaží „opravit“ jakýsi „přirozený řád“.
Ministři financí skupiny sedmi nejbohatších zemí světa G7 se na summitu ve Francii shodli, že digitální měny včetně plánované libry od Facebooku musí podléhat nejvyšším regulačním standardům, aby se nemohly používat k praní špinavých peněz. Dohodli se také, že se budou zabývat daňovými problémy, které přináší digitální ekonomika. Když k tomu přidáme výroky amerického prezidenta Donalda Trumpa na adresu kryptoměn, které o víkendu srazily cenu bitcoinu a zároveň vyvolaly otázky, jestli prezident může bitcoin či jinou kryptoměnu zakázat, jak tak učinil letos v lednu v případě venezuelské krypotoměny petro, nezačal tím rozhodující střet o vliv mezi politiky a velkými technologickými firmami, které se snaží o vstup do oblastí, o nichž dosud rozhodovaly vlády, jako je například právě vydávání měn?
Je to pořád na jedno brdo: Politici si asi myslí, že když se nebudou v obchodech prodávat steakové nože, všichni se začneme mít rádi a poklesne kriminalita… Aspoň tak vypadá příklad z Británie. Jenomže když zakážete zbraň, nepoklesne násilí. Když zakážete sociální sítě, nepoklesne tím vulgarita lidí. Když zakážete alkohol, nepoklesne tím míra závislosti, jen se závislost bude ventilovat jinak. A když zakážete kryptoměny… nezabráníte tím zločinnosti a praní špinavých peněz. Politici kryptoměny nenávidí, protože jim berou kontrolu nad životem lidí. Pro centrální banky a politiky by bylo nejpříjemnější úplně zakázat hotovost.
Ing. Miloš Zeman
Příští týden se dozvíme, zda si členové Konzervativní strany v Británii vybrali za svého ministerského předsedu bývalého londýnského starostu Borise Johnsona, nebo stávajícího ministra zahraničí Jeremy Hunta. Oba jsou pro brexit, ale zatímco Johnson chce odejít bez jakéhokoli prodlužování k letošnímu 31. říjnu, a to za jakoukoli cenu, Hunt dává přednost novému jednání s EU i za cenu odkladu brexitu. V té souvislosti je zajímavé, že tento čtvrtek britský Úřad pro rozpočtovou odpovědnost zveřejnil zprávu, že veřejné finance by brexit bez dohody stál 30 miliard liber (854 miliard korun) ročně a ekonomika Spojeného království by se dokonce v roce 2020 propadla do mírné recese. Zatímco po referendu v roce 2016 se britské ekonomice vedlo mnohem lépe, než se čekalo, nyní se prý mnoho investorů obává prudkého poklesu. Je v době zpomalování světové ekonomiky brexit mnohem větší hrozbou než bezprostředně po referendu?
Tak zaprvé, držím palce Jonsonovi, další protahování brexitu je už opravdu jen agónií. Někdo by do toho měl praštit, a Johnson na to podle mne má. Zadruhé, podobné studie vyčíslující kolik miliard bude Británii odchod stát, považuju jen za nástroj vydírání politiků, které se snaží přimět k tomu, aby rozhodně dojednali nějakou – třeba i nevýhodnou a ponižující – dohodu. V realitě nikdo náklady vyčíslit nemůže, protože tyto kalkulace vycházejí z předpokladu, že víme, jaké bilaterální smlouvy se Britům podaří po odchodu vyjednat. Jak bychom to ale mohli vědět, když dokonce ani nevíme, jak bude vypadat smlouva o odchodu, případně zda vůbec nějaká bude? Podobně i úvahy o recesi v případě tvrdého brexitu jsou stejným nástrojem vydírání. Jednu recesi Britové přežijí, na to se neumírá. Nehledě na to, že ekonomické zpomalení je vidět už ve všech evropských zemích, Německo dokonce v minulých měsících už bylo na hraně recese taky – a žádný odchod Německa z EU se nekoná. Co tím chci říct: Vůbec nemáme žádný důkaz, že případná recese v Británii je důsledkem brexitu. Spíš se mi vzhledem k načasování zdá, že souvislost tu být ani nemusí.
Česká republika se sice při vstupu do EU zavázala přijmout euro, ale výrazná většina populace ho odmítá, a tak už v poslední době ani nejsou slyšet hlasy zastánců společné měny z řad politiků nebo ekonomů. O to víc překvapí, když populární herec Jan Hrušínský vynadá na sociální síti voličům Miloše Zemana a Andreje Babiše, že kvůli nim euro nemáme, protože se nechali těmito politiky zastrašit, že se budeme mít hůř. Nezlomila ale chuť Česka zapojit se do eurozóny dluhová krize a placení dluhů Řecka ostatními členy eurozóny, tedy dávno před nástupem obou pánů do nynějších funkcí? Nerozhodlo se tedy spíš na ekonomickém než politickém poli?
Dokud toho Češi o euru moc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění jen 23 procent lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 procent a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 procent voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Sotva tedy lze vzhledem k tomuto vývoji preferencí v čase podezírat Andreje Babiše, že zrovna on voličům nakukal, že euro je špatné…
Představy, že eurozóna je klub bohatých a vyvolených, je velmi naivní. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. Na zavedení eura nejvíc vydělaly Německo a Nizozemsko. Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.
A pokud jde o to, kdo naopak nejvíc prodělal, možná čekáte, že Řecko. Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc eur. A Francouz o 56 tisíc. Takže jak vidno, rovnice euro rovná se prosperita rozhodně neplatí.
Psali jsme:
|
ZLATÝ POKLAD aneb Pohádky o penězích, které vaši rodiče nesměli znát Bohatě ilustrovaná kniha pohádek finanční gramotnosti ekonomů Šichtařové a Pikory. Pro děti ve věku přibližně 6 až 13 let.
* OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
