Podnikatelská mise, která doprovodí prezidenta Miloše Zemana při návštěvě Ruské federace, má být největší v historii Česka. Zúčastní se jí 130 firem a podle šéfa Hospodářské komory ČR Vladimíra Dlouhého by jejich představitelé měli podepsat kontrakty za miliardy korun. Čím si takový zájem z české strany v době, kdy stále platí hospodářské sankce uvalené na Rusko Evropskou unií, vysvětlujete?
Popravdě řečeno, já bych si dovolila nadšení pro „kontrakty za miliardy“ trochu mírnit… Víte, tyhle podnikatelské mise jsou dost specifickým žánrem. Troufnu si tvrdit, že na těchto misích možná víc kontraktů uzavřou čeští podnikatelé mezi sebou navzájem, protože se vzájemně velmi dobře a hlavně neformálně seznámí. Naděje, že pokud se ten a onen podnikatel vyskytne v nějaké zemi zrovna po boku prezidenta, premiéra, ministra či kdovíkoho, nějakým zázrakem se mu podaří uzavřít kontrakt, který by jinak nevyšel, bývá poněkud naddimenzovaná. Občas to samozřejmě vyjde, zejména v těch zemích, které nejsou příliš rozvinuté a jsou zvyklé mít velký respekt z každé úřednické funkce. Ale i pak jsou obyčejně očekávání přehnaná.
S kým byste nejraději šli na pivo?Anketa
Situace, kdy prezident či jiný politik může nějak ovlivnit konkrétní obchodní případ, také pravidelně budí větší očekávání, než jaká jsou realistická. Zkušenost v praxi je většinou taková, že namísto toho, aby daný politik probíral se svým protějškem obchodní záležitosti, dojde k výměně osobních zdvořilostí, k výměně názorů na tuhle a tamtu politickou otázku, a tím je čas určený pro schůzku vyčerpán.
Takže čím si velký zájem vysvětluji? To může mít dvojí vysvětlení. Buď mírnou naivitou těch, kdo ještě na podobné misi nebyli a mají přehnaná očekávání, nebo tím, že tentokrát byla vypravena dvě letadla namísto jednoho, takže jednoduše byla větší kapacita než u obvyklého „pouhého“ jednoho vládního speciálu – jak prosté, anebo si zkrátka někteří lidé chtěli udělat velmi zajímavou dovolenou, což není nic špatného, však si podnikatelé účast na misi řádně platí.
Guvernér ČNB Jiří Rusnok na ekonomické konferenci Vysoké školy finanční a správní prohlásil, že v průběhu maximálně dvou let bychom se mohli vrátit do normálního stavu, to znamená, že při dvouprocentní inflaci by úrokové sazby mohly být okolo tří procent. Komu především by pomohlo, pokud by se tento odhad opravdu naplnil?
Já se tedy trochu obávám, že ono to tak snadné nebude. Česká národní banka se totiž dostane do dvou kleští: Zaprvé poroste inflace, což ji bude nutit zvyšovat úrokové sazby, zadruhé bude od poloviny roku 2018 zpomalovat růst HDP, což ji bude naopak nutit úrokové sazby snižovat… Ale nechme tohle stranou, dejme tomu, že by guvernér měl pravdu. Pak říkám, že návrat k normálu, tedy míněno především k „normálním“ úrokovým sazbám někde kolem tří procent by pomohl úplně všem s výjimkou těch, kdo už dnes mají úvěr a splácejí ho na hraně svých možností. Pro ty je samozřejmě jakékoliv zvýšení úrokových sazeb problémem. Nicméně pro ty ostatní je vítané vrátit se do normálu, protože když v tomto normálu nejsme, v ekonomice vznikají velmi nepříjemné tlaky: Buď se vytvářejí tlaky přehřívající ekonomiku, nebo naopak tlaky táhnoucí ji dolů. Toto pnutí pak fyzicky prožíváme například v podobě příliš vysoké nezaměstnanosti, příliš drahých úvěrů, nedostatku pracovních sil a podobně.
Od Jiřího Rusnoka také zaznělo, že kromě určitého přehřívání trhu práce centrální banka zatím nevidí žádné větší nerovnováhy. Hospodářský vývoj je sice nad potenciálem, ale stále existuje prostor, aby se udržel i několik dalších let. Podle guvernéra ČNB by měl v roce 2019 veřejný dluh klesnout na 30 procent hrubého domácího produktu, což vytváří do budoucna prostor pro manévrovací možnosti vlády, pokud bude ekonomika konfrontována s nějakými zahraničními šoky. Nakolik s těmito výhledy ve vaší analytické a konzultační společnosti Next Finance souzníte?
Příliš ne. Shodneme se na tom, že ekonomika je takzvaně nad svým potenciálem, lidově řečeno se přehřívá. Neshodneme se ale na tom, jak dlouho tento stav může vydržet. Pan guvernér si myslí, že i několik let, nám připadá realističtější mluvit spíš o několika měsících. Poté musí přijít ochlazení. A nutno poznamenat, že kdo příliš zrychluje před zatáčkou, o to silněji pak musí brzdit. A to zrychlování je opravdu zásadní. Vždyť podle posledních statistik je u nás spotřebitelská inflace na čele Evropské unie, růst HDP také, naopak míra nezaměstnanosti je nejmenší. Ať se podíváme na jakýkoliv ukazatel, vykazuje extrémní hodnoty.
Psali jsme:
Zaujala mě zpráva, že Odborový svaz pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví, který vyhlásil v úterý stávkovou pohotovost zaměstnanců bank, pojišťoven a zdravotních pojišťoven, doporučuje základním organizacím jednat o růstu mezd v příštím roce v průměru o 15 procent. Pohotovost prý potrvá, dokud poslední základní organizace neřekne, že je s vyjednáváním spokojena. Má logiku to, že k takovému nátlaku, aby mzdy rostly ve dvouciferném tempu, dochází v sektoru, kde je nejvyšší střední hrubá mzda 35 319 Kč, zatímco v podnikatelské sféře za celou zemi činí medián 19 303 korun?
Z pohledu svazu má jistou logiku to, že právě nyní mají výbornou pozici k vyjednávání: Mzdy rostou v celé ekonomice, zaměstnavatelé marně hledají zaměstnance. Ne že bych s požadavky svazu souhlasila. Ale z opačné strany chápu jeho strategii. Nikdy v historii totiž neměli výhodnější vyjednávací pozici. Býti partnerem svazu ve vyjednávání, cítila bych se poněkud vydíraná a měla bych velmi málo možností, co s tím dělat.
Od vysokopříjmových přejděme k těm na opačném pólu. Ti, kdo pobírají příspěvek na živobytí, což je dávka pro lidi v hmotné nouzi, se budou muset od prosince vypořádat s tím, že 35 až 65 procent dávky dostanou v poukázkách. Ty mohou využít na nákup potravin, drogistického zboží a podobně, ale není možné za ně pořídit alkohol a cigarety. Považujete za správné, že se stát snaží tímto způsobem ohlídat, aby nedocházelo ke zneužívání dávek, jejichž celkový objem za letošní první tři čtvrtletí činil 3,79 miliardy korun?
U tohoto typu dávky to dává smysl a považuji to za správné. Jde o to, že daná dávka je určena pro lidi na existenčním minimu, kteří velmi často mají problémy s hazardem, alkoholem a podobně. A když už se stát rozhodne se o ně postarat, má také právo říct, k čemu tyto peníze budou určeny. V opačném případě se totiž stát problému nemusí nijak zbavit: Vyplatí lidem dávku, ti ji hned první den prohrají na automatech a druhý den budou zase žebrat na ulici – takže problém nijak nezmizel.
Ing. Miloš Zeman
Jiný zásah státu zaznamenali ve Skotsku. Britský nejvyšší soud pomohl tamní vládě rozhodnutím, že smí stanovovat minimální cenu alkoholu, tedy i oblíbené whisky. Proti jejímu záměru, který má za cíl bojovat proti rozšířenému alkoholismu, stáli právě výrobci tohoto nápoje. Podle premiérky Nicoly Sturgeonové jde o odvážný a nezbytný krok ke zlepšení zdravotního stavu skotského obyvatelstva. Co tomu říkáte z pohledu ekonomky a na co by se vám zamlouvalo stanovit minimální cenu v Česku?
Od paní Sturgeonové to nikterak nepřekvapuje, to je kovaná socialistka, takže bych od ní nečekala nic jiného. Víte, mně se to moc nelíbí, protože v pozadí je taková ta myšlenka „my, stát, se musíme postarat o lidi i tam, kde to nechtějí, a chránit jejich zdraví, i když oni sami s tím nesouhlasí“. Ale na druhou stranu je to pořád lepší než třeba prohibice či další druhy plošného omezování alkoholu. Stanovování minimální ceny totiž musíme chápat vlastně jako druh spotřebitelské daně. Tím, že zvýšíme cenu, odvedeme také víc na dani do rozpočtu. A to je pořád čistší řešení než plošný zákaz.
Předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani navrhl, aby se roční rozpočet EU zvýšil ze 140 miliard na 280 miliard eur. Jednání o novém dlouhodobém rozpočtu Unie na léta 2021 až 2028 sice začnou až příští rok, ale připadá vám některý z Tajaniho argumentů – boj proti terorismu a nelegální migraci, podpora investic do energetiky nebo digitalizace evropské ekonomiky – oprávněný k tomu nejen zalepit díry v rozpočtu po odcházejícím významném čistém plátci, Británii, ale i rozpočet zvýšit třeba zavedením nových celoevropských daní, jak Tajani také požaduje?
Teď jsme se dostali k bodu, který považuji za extrémně nebezpečný. Když říkám, že do Evropské unie vtrhl socialismus, nemyslím to vůbec jako nadsázku, ale jako realitu. Čím větší rozpočet, tím větší přerozdělování, a tím větší moc Bruselu. Čím větší rozpočet pro EU, tím víc peněz musíme vybrat od jednotlivců. Je to v podstatě zestátňování soukromého sektoru v přímém přenosu. Jako občana postkomunistické země mě taková Evropská unie děsí.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
