Pondělní rozhodnutí vlády zvýšit od 1. ledna 2020 průměrný důchod o 900 korun měsíčně směřuje podle Andreje Babiše k plnění koaličního slibu, že v roce 2021 bude průměrný důchod 15 tisíc korun měsíčně. Ale byly slyšet hlasy, že vzhledem k vývoji rozpočtu a zpomalování ekonomiky je takové tempo růstu penzí nad poměry českého hospodářství. Co si o adekvátnosti nejnovějšího zvýšení myslíte, a jak může ovlivnit tvorbu státního rozpočtu na příští rok?
Víte – důchody sice rostou hodně, to je fakt, sociální dávky jsou největším výdajem rozpočtu. Stát na ně vynaložil během prvního kvartálu 149 miliard korun, což představuje meziroční nárůst o 8 procent, z toho důchody se prodražily o 8,5 procenta. Ale i přes to všechno tady ten hlavní problém s veřejnými financemi nevidím. Vidím ho v položkách, kterých si většina lidí nevšimne, neb jsou dobře schované pod různými jinými nadpisy. Tak třeba:
- Neinvestiční transfery neziskovým a podobným organizacím: meziročně +58,9 procenta.
- Odvody vlastních zdrojů EU do rozpočtu EU: +67,6 procenta.
- Neinvestiční transfery podnikatelským subjektům: +28,6 procenta.
- Platy a podobné výdaje státního rozpočtu: meziroční nárůst o 8,4 procenta.
A tak dál. To jsou položky, které jsou dobře „ukryté“ pod jinými nenápadnými hlavičkami, takže si jich málokdo všimne. A přitom tady je velký problém.
Tak třeba nemám nic proti růstu platů státních úředníků, protože potřebujeme dobře placené úředníky, aby je nelákala korupce, ale nepotřebujeme jich tolik! Stát má úředníků stále víc, strká nos do příliš mnoha věcí. Aby ne, když zavádí nové a nové kontroly podnikatelů. Z nich vytěží sotva tolik, pokud vůbec, aby zaplatil nové a nové úředníky touhle kontrolou pověřené. A tak bychom mohli pokračovat.
Státní rozpočet skončil v prvním čtvrtletí letošního roku schodkem ve výši 9,2 miliardy korun. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že právě zaměstnanců placených ze státního rozpočtu je o 17 tisíc více než loni. Jak prozatímní letošní hospodaření státu hodnotíte i ve světle toho, že naposledy bylo v březnu schodkové v roce 2012?
Žádný zázrak to není. Ještě v loňském roce hospodařil stát v prvním čtvrtletí s přebytkem 16,3 miliardy korun. Za první tři měsíce tohoto roku už skončila státní pokladna se ztrátou 9,2 miliardy korun. Tak hluboký deficit měla státní kasa naposledy v prvním čtvrtletí roku 2012 – jenomže s tím rozdílem, že tou dobou měla ekonomika vážné problémy.
Psali jsme:
První pohled samozřejmě může mást. Čísla jsou v různých letech různě pokřivena nepravidelnými evropskými penězi. Pokud tedy odečteme vliv peněz z EU a z finančních mechanismů a porovnáme výsledek s podobně očištěným výsledkem z roku 2018, zjistíme, že meziročně stát nehospodaří o 25,5 miliardy hůř, ale jen o jednu miliardu. Jenomže to zas tak zázračné stejně není, když vezmeme v úvahu, že stát má rekordně nízkou nezaměstnanost, a nemusí tedy živit armádu lidí bez práce.
Problém rozpočtu je jasný: Příjmy meziročně rostou jen o 5,4 procenta, zatímco výdaje rostu hned o 13,4 procenta. Vezmeme-li v úvahu stav ekonomiky, je růst příjmů o 5,4 procenta v zásadě odpovídající. Hrubě ale neodpovídají výdaje; ty rostou až moc. Výdaje by prostě neměly růst skoro třikrát rychleji než příjmy. Maximálně si umím představit, že u obezřetného hospodaření by tomu bylo přesně obráceně.
Podle údajů Českého statistického úřadu za čtvrté čtvrtletí minulého roku klesla ziskovost českých firem na své minimum od roku 1999. I když se stále pohybuje nad úrovní míry zisku v Evropské unii jako celku, nejde o trend, že by se Česká republika mohla stát méně atraktivním místem pro investory, než dosud byla?
Jistěže. A i důvod je průzračně jasný. Dlouhodobé intervence ČNB v kombinaci s extrémně nízkými úrokovými sazbami přehřály trh práce, ten byl na vrcholu v létě 2018. Nesmyslně vystupňované mzdové požadavky u některých typů profesí, zejména těch nejméně kvalifikovaných, zvýšily firmám náklady víc, než kolik tyto firmy byly schopny pokrýt z vyšších tržeb. Takže se logicky musela snížit ziskovost. A poklesem ziskovosti se muselo nastartovat ochlazování ekonomiky.
Dneska už jsme ve stavu, kdy firmy dávno zaznamenaly změnu situace, ne všichni zaměstnanci si toho ale dosud všimli. Všimli si toho hlavně lidé, kteří plánovali změnit práci, ale dlouho otáleli a neučinili tak včas – teď už se jim práce zase hledá mnohem hůř než před půl rokem. Nová pracovní místa už přestávají vznikat.
Na pondělní dopoledne chystá Českomoravská konfederace odborových svazů představení svého návrhu na další zvýšení minimální mzdy v roce 2020, když pro letošní rok se zvýšila o 1150 korun na 13 350 korun. O pádných argumentech pro další prý významné zvýšení bude informovat její předseda Josef Středula. Odbory tvrdí, že ten zítra zveřejněný návrh vychází z nových makroekonomických údajů. Jaký návrh ze strany odborů byste vzhledem k aktuálním číslům považovala za přijatelný?
Tomu říkám „bravurní načasování“! Ty „pádné argumenty“ bych tedy chtěla slyšet… Právě jsme se bavili o tom, že situace na trhu práce se už změnila a že už zase začíná být těžší najít si novou práci. Navíc firmám klesla ziskovost, neboli jinak řečeno, už nejsou schopné víc přidávat. V takovou chvíli požadovat vyšší – minimální nebo jakoukoliv jinou – mzdu automaticky znamená propouštění. Něco takového mohly odbory chtít v letech 2017 nebo 2018. Dneska už je pozdě a příští rok bude po funuse. Za přijatelný proto nepovažuju v tuto chvíli žádný návrh na zvýšení minimální mzdy – ledaže by odbory usilovaly o zvýšení míry nezaměstnanosti. V tom případě by to byl správný recept.
MUDr. Olga Sehnalová, MBA
Téměř u konce je snaha prosadit úplný zákaz dvojí kvality potravin v různých zemích EU. Zatímco česká europoslankyně Olga Sehnalová, která se tímto tématem dlouhodobě zabývá, neskrývá z výsledku rozčarování, česká eurokomisařka Věra Jourová jásá, že dny dvojího standardu na jednotném trhu jsou sečteny. Vypadá to, že řešením u zboží určeného jednak na západní a jednak na východní trhy se stane stejný obal, ale na něm popsané jiné složení výrobku, takže o žádné šizení například českého zákazníka prý nepůjde. Mluví se sice o kompromisu, ale dá se tak hovořit o faktu, že ve stejném obalu koupíme v Česku potraviny nižší kvality než v Německu?
Samozřejmě, že to žádné srovnání kvality nepřinese. Pokud by snad hypoteticky někdo zákonem přinutil potravinářské firmy nabízet na českém trhu výrobky se zcela stejným složením jako v západní Evropě, pak by tyto firmy jednoduše své výrobky z českého trhu stáhly úplně, prostě by se přestaly prodávat. To je úplně jasný úhybný manévr z jejich strany. Narovnat trh regulací prostě nelze, regulace tohoto typu pouze trh ještě víc křiví a vzdaluje narovnání. Dvojí kvalita potravin u nás a v západní Evropě není daná malou regulací, ale přesně naopak je daná tím, že jednotný evropský trh nefunguje, evropský trh je stále segmentovaný, není to jedna velká zóna volného obchodu. V tomhle ohledu Evropská unie naprosto selhává.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
ODS ve čtvrtek představila návrh na toleranci 0,5 promile alkoholu v krvi za volantem. Předseda Petr Fiala prohlásil, že si tuto míru svobody zasloužíme a že dokážeme být stejně zodpovědní jako většina Evropanů. Z vašich vyjádření na nejrůznější témata je zřejmé, že jste zastánkyní co nejširší svobody. Vítáte ji i v tomto případě, a dá se o ní vůbec v této souvislosti mluvit tak, jak to činí šéf občanských demokratů?
Popravdě, mně to připadá trochu jako zoufalství, jako kdyby chtěla ODS podobnými návrhy lovit ve vodách, ve kterých dosud hlasy lovili především piráti. Principiálně bych proti malé toleranci nic neměla, už proto ne, že svět pomalu směřuje k tzv. autonomním, tedy samořiditelným vozům. U nich by samozřejmě alkohol v krvi nebyl žádným problémem. A je evidentně nevyvážené točit se na někom, kdo má v krvi už jen trochu zbytkového alkoholu z předešlého dne. Nicméně k A je třeba říct i B. Totiž naprosto drtivě bych zpřísnila postihy v případě, že se nějaká nehoda stane pod vlivem alkoholu. Už dnes je systém nastavený tak, že viníkem je automaticky ten, kdo měl v krvi alkohol, i když technicky vzato nehodu nezavinil; já bych šla s klidem ještě dál: Pij si, ale když se staneš účastníkem nehody, zaplatíš za to drasticky. Jde o to, aby se lidé naučili přijímat odpovědnost za vydobytá práva.
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
