Středeční schválení novely zákona o ČNB zařadilo tuzemskou centrální banku mezi ty, co mohou trvale takzvaně kvantitativně uvolňovat, což původně mohla jen do konce letošního roku. Co tedy umožnění toho, že si stát – prostřednictvím své centrální banky – může ulevit od vlastního dluhu, resp. jeho úrokových nákladů, říkáte?

Takzvané kvantitativní uvolňování je ve své podstatě pomýlená filozofie. Ekonomie současného středního proudu s tím ale nesouhlasí a tvrdí, že jde o „nově vynalezený“ šikovný nástroj monetární politiky. Právě to „nově vynalezený“ je problém – ještě se totiž nestačily v plné míře projevit neblahé důsledky, které kvantitativní uvolňování má. Respektive už se sice začínají projevovat, ale zaslepení zastánci je zatím stále ještě odmítají vidět.

Kvantitativní uvolňování, případně uplatňování zelených – a jiných politických – teorií centrálními bankami, má za důsledek historicky bezprecedentní nafouknutí cenové bubliny u cenných papírů, vznik zombie firem, zdražení realit a zestátňování, které je dané výkupem soukromých aktiv centrálními bankami.

Vedle toho, že posiluje státní sektor a prudce roste podíl zombie firem, dochází ke snižování ekonomického potenciálu všech takto mrzačených ekonomik. To znamená, že Evropa se stále víc propadá do podobného stádia, jaké jsme viděli kdysi v zóně RVHP: Naoko nedochází k příliš velkým recesím ani k růstu nezaměstnanosti, ale za cenu toho, že se snižuje konkurenceschopnost celé zóny. V tomto případě již nelze poměřovat západní a východní Evropu jako před rokem 1989; dnes je to celá Evropa zejména versus Asie. A Severní Amerika Evropě zdatně sekunduje.

Nejviditelnějším důsledkem pro běžné občany pak bude inflace. Tato inflace tu už je, ale není tak přímočaře vidět, protože se projevuje zejména v cenách bydlení, neboli není to klasická spotřebitelská inflace. Řečeno ještě jinak: Kvantitativnímu uvolňování „děkujte“ za to, že stále zdražuje vaše bydlení. A to je jen začátek.