Vadí vám, že Zeman nepozval na oslavu 28. října některé univerzitní rektory?Anketa
Jaké míváte pocity v den, kdy si připomínáme vznik samostatného československého státu? Je dobré o době první republiky, která následovala poté, hovořit?
Já si myslím, že připomínat si takovéto věci je třeba, neboť v rychlém tempu života se moc rychle zapomíná. Hlavně ty další generace už se potom nemají čeho chytit, takže podle mne jsou připomínky a odkazy na dějiny našeho státu důležité. Já si ale v tento den vždycky vzpomenu na svého dědečka, který bojoval v první světové válce, a snažím si představit, jaké to v době první světové války vlastně bylo. Jsem pak ráda za rekonstrukce válečných let té doby. O té druhé světové válce jsou totiž fakta více známá, ale ta první je už naší době hodně vzdálená. Vím, že dědeček tehdy bojoval na Piavě (bojů na italské řece Piavě se za první světové války zúčastnily i desetitisíce českých vojáků, které kruté válečné prožitky poznamenaly na celý život – pozn. red.) a pak byl zavřený v tehdejším koncentráku. Když se vrátil domů, tak měl čtyřicet kilo. Babička jej několik měsíců krmila po lžičce jenom bylinkovým čajem a vlastně ho tím zachránila, neboť nemohl nic – měl hlavu rozmlácenou, díru v noze a mnoho dalších zranění. Já jsem jej poznala ale už v době, kdy byl v důchodu, byl to krásný starý pán a když si tak snažím představit, co všechno prožil, tak pak teprve si člověk uvědomuje, čím vším v té době lidé procházeli. Takže proto je potřeba připomínat historii. Ony se totiž mohou události opakovat, i když v jiné podobě.
Domníváte se, že se „vlastenectví“ už dávno přežilo? A co si pod tímto slovem v dnešním globalizovaném a multikulturním světě lze představit? Má se vlastenectví - v té čisté podobě - lidem připomínat?
Svět se samozřejmě propojuje, což je na druhé straně dobře, ale každý stát má svou vlastní historii a svou cestu, kterou musel ujít, proto je i vlastenectví důležité, neboť tento vztah se pak promítá do řeči a mentality lidí. Člověk může žít dnes kdekoliv, ale své kořeny asi někde má každý z nás. Jak si ale neumím představit, že někdo bojuje v nějaké válce za ty druhé, tak podobně si neumím představit, když by došlo na lámání chleba, jestli bych byla schopná svému dítěti říci: Běž a bojuj za nějaké ideje ve čtyřleté, pětileté nebo dokonce třicetileté válce. Ani nevím, jestli dnešní děti by toho byly schopné. Je to ovšem na druhou stranu hrůza, jak lidé ztratili část ze svého života bojem za něco, co se jich možná ani moc netýkalo. Proto je asi dobré o historii naší země něco vědět, a také o tom, jak lidem záleželo na své vlasti, protože dnes si chráníme své malé světy a jsme rádi, že se nás nějaká válečná vřava nijak moc netýká. Veškeré vnímání lidí se podle mých pocitů víc posunulo do oblasti sobectví.
Když už jste nakousla zmínku o dětech, tak se často dnes lamentuje nad tím, že dnešní mládež nemá vztah k dějinám své vlastní země, mnozí prý ani nevědí, co že se to za svátek v den 28. října slaví a mnoho z nich dokonce už nemá povědomí ani o událostech 17. listopadu 1989. Myslíte si, že to je špatně, že je to chyba těch dětí, nebo chyba společnosti, která na historické milníky už neklade takový důraz?
Já jsem z generace, která byla živena druhou světovou válkou a jako dítě jsem se s hrůzou probouzela a zdálo se mi o válce, zdálo se mi o tom, že tatínek umřel, protože jsem slyšela rozhlasové hry o válce, pořád se o té době tehdy mluvilo. Ovšem každá generace je něčím jiným „živená“. Ale já se dnešním dětem nedivím, že o některých věcech z historie nemají povědomí, protože se jim to třeba těžko šifruje. Ono když je něco černobílé, tak je to jednodušší pochopit, nežli když přijde sametová revoluce a jeden režim předá vládu jinému režimu a dodnes se vlastně těžko šifruje, kdo byl tehdy kdo. Někdy to těžko šifrují i dospělí, takže se nedivím, že dnešní děti historii moc nerozumí, nebo se jí nezabývají. Myslím si ale, že každý mladý člověk, pokud je ještě „čistý“, tak má smysl pro spravedlnost a pravdu, a jestliže se pravdy zamlžují, tak se v tom možná těžko vyzná.
- Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
Takže to není chyba těch dětí, že o zmíněnou historii nemají valný zájem?
Já myslím, že ne. Každý mladý člověk chce milovat, chce pracovat, chce být šťastný, a pokud k tomu má příležitost, tak proč by se zajímal o to, čemu nerozumí, nebo co se jej nyní přímo netýká?
Když už jsme vzpomněli sametovou revoluci, tak si brzy budeme připomínat pětadvacet let od 17. listopadu 1989, kdy tehdejší události vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy. Lze tyto dvě události – rok 1918 a rok 1989 – mezi sebou nějak porovnat?
To mne nikdy nenapadlo tam dát rovnítko.
A co prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel?
Já jsem pochopitelně za první republiky nežila, nezažila jsem ji, takže těžko můžu posoudit ze svého hlediska osobnost Tomáše Garrigua Masaryka. Ale každý z nás tu svou aktivní dobu vidí jinak. Vím ale, že můj tatínek byl za Masaryka vyhozený z práce, protože byl mladý, a přestože byl vyučený sazeč, nemohl tu práci dělat, neboť tehdy byla velká nezaměstnanost. Vyhodili jej z práce proto, neboť ještě neživil rodinu. Každý má za svůj život svou vlastní zkušenost, takže bych si dobu za T. G. Masaryka netroufala posuzovat, neboť jsem v ní nežila. To, co někdo o něčem říká, je totiž vždycky subjektivní názor.
Stejně tak je subjektivní pocit z roku 1989, neboť tu dobu lidé vidí z pohledu toho, kde tehdy byli, kde žili a co dělali, což vnímání listopadových událostí jistě u nich ovlivnilo. Pro mne ale vždycky bylo důležité, jestli je nějaký člověk slušný a může mít třeba jiné vyznání nežli já, dokonce jiný politický názor, ale jestliže někdo pozdraví a je rovný, upřímný a slušný, tak jej pak beru se vším všudy. A naopak - někdo, kdo dělal revoluci a neumí pak ani pozdravit a chová se k ostatním třeba povýšeně, tak se pak vlastně schovává ze něco, co mu nepatří.
Já nemám ráda davy, už proto, že strhávají k takovému povrchnímu soudu. I proto jsem v roce 1989 byla opatrná na své soudy, protože jsem něco takového zažila již v osmašedesátém a měla jsem tehdy pocit, že se něco takového pro mne opakuje. Proto jsem osobně třeba revoluci v roce 1989 prožívala jinak nežli ostatní, přestože jsem se oněch listopadových událostí aktivně zúčastňovala. Snažím se najít si svůj postoj ke všemu, i k roku 1968, i k roku 1989.
Když jste ale hovořila o svém tatínkovi, tak mne napadlo, že třeba i díky seriálu První republika se ona tehdejší doba po rozpadu Rakouska-Uherska tak nějak načechrávala, seriál třeba mohl v někom vzbudit dojem, že v té době bylo vlastně všem dobře. Ovšem třeba dnešní zástupci KSČM hovoří o tom, že v té době panovala pro většinu lidí bída, byla velká nezaměstnanost a až vláda KSČ po roce 1948 vlastně tyto věci odstranila - lidem dala práci, bydlení a jejich nuzné životní podmínky narovnala. Souhlasíte s tím?
Myslím, že se to stává v každém státním zřízení, že to někdo odnáší a někdo se zase má lépe. Je to normální složení společnosti, a asi to tak bude vždy. Ale když lidé odkazují na první republiku – podle některých to byla dokonce vysněná doba - tak já vím z povídání svého tatínka, že tomu tak rozhodně nebylo, že to nebylo tak růžové, neboť třeba on byl vyhozený práce a nebyl sám, kdo to takto odnesl. Ale samozřejmě, že každé dítě prožívá své dětství jako tu nejkrásnější věc. Proto jsem nemohla pochopit, když mí starší kolegové vzpomínali na své dětství za války tak, že byli šťastní, že si hráli, kluci prý dokonce na vojáky, což je absurdní. To já ale nezažila, narodila jsem se v roce 1948 a tak jsem zase prožívala prvomájové průvody s podkolenkami, mávátky a byla jsem také šťastná, neboť to byla pro mne slavnost. A také nevím, proč bych tu dobu měla zpochybňovat. Až teprve později jsem došla k poznání, že něco bylo jinak, než jsem si myslela a hledala jsem svůj postoj k životu a třeba i jiný, než měli rodiče. Tak to je možná u každého.
Pojďme se trochu posunout. Jak vnímáte dnešní politickou situaci? I politologové totiž přiznávají, že došlo k uklidnění politické situace mezi lidmi, ba dokonce jeden z politologů mi řekl, že dnes vlastně vládnou dva premiéři – kromě toho faktického, tedy Bohuslava Sobotky, ještě Andrej Babiš. Co si o něm myslíte?
Politický život... To jsou často věci, kdy člověk ani neví, zda je pravda to, co říká nějaký konkrétní politik, takže se neodvážím hodnotit ani Andreje Babiše, když nevím, jaká je kolem něj pravda. Ale souhlasila bych s tvrzením, že jakési uklidnění ve společnosti nastalo, ale možná je to jen mým věkem. Zdá se mi, že se politici snaží pracovat.
Máte pocit, že kabinet Bohuslava Sobotky nás může přivést k ekonomické prosperitě, když ovšem pomineme varování některých pozorovatelů, že se zase blíží další vlna ekonomické krize?
Já už se nebojím ničeho, už jsem srovnaná v životě. Ale myslím si, že je rozhodující to, když má někdo pozitivní cíle a když pro jejich dosažení také něco dělá. Já se ale přiznám, že v tomto tak ambiciózní nejsem, takže se snažím třeba nakrmit kočky na chalupě, bezdomovce a pomáhám, kde můžu. Abych měla pocit, že něco dělám i pro ostatní. A když to neumím dát lidem, tak to dávám alespoň zvířatům. Každý, kdo se snaží o něco pozitivního, tak se mu splnění cílů sice nemusí vždy povést, ale ona „cesta“ je v životě důležitá.
Psali jsme:
autor: Olga Böhmová
