Připadaly vám nedávné protesty v Hamburku proti jednání ekonomicky nejvýznamnějších zemí na summitu G20 smysluplné, nemluvě o násilí, které je provázelo? Jak se díváte na globalizaci a nadnárodní kapitalismus?
S velkou obavou, a to zejména pohledem neurologa. Během posledních padesáti let, s nástupem nových technologií a blaha, které s tím souvisí, vybočuje evoluce lidstva drasticky z předchozí statisícileté dráhy. Tradiční vztahy přestávají být relevantní, vládnou globalizační a nadnárodní zájmy. Pro mozek je to obrovská změna. Jako lidi nejsme totiž nastaveni na to, abychom žili ve stálém blahu. Od délky života až po jeho kvalitu se vše nyní jen zlepšuje. Pokud tedy cítíme, že máme více problémů než dříve, do jisté míry se jedná o klam, za který může náš mozek. Ten totiž funguje pouze na základě porovnání, které provádí při každé situaci. K tomu patří i tzv. emoční koeficient – to znamená, že mozek nejen porovnává, ale i prožívá. Ať jsou problémy hrozivé, anebo triviální, reaguje na ně se stejnou emoční dávkou – to vysvětluje, proč se vás dnes snaží agresivně někdo vytlačit z dálnice pouze kvůli tomu, že jedete v levém pruhu moc pomalu. Kdyby měl místo stresu z pomalé jízdy čelit stresu přežití při válečném boji, jízda v levém pruhu by získala patřičně nižší citovou dávku. Takže dnešní relace a způsoby uvažování se stávají nebezpečnými a falešnými.
Protesty v Hamburku jsou toho vzorným příkladem. Protestující tvrdí, že svět je rozdělen na „oni“ a „my“. Jenže nic z toho, proti čemu válčí, by nemohlo existovat, kdyby to všichni nevyužívali – ať už je to McDonald’ s, Amazon, Nokia atd. Kdysi mi někdo jako rodilému Američanovi vytknul, že Amerika nám nacpala McDonald’ s a že to s námi půjde dolů. Nesmysl, řekl jsem, to byste do něj museli začít chodit. Dnes ho máme na každém rohu. Proč asi? Když protestující používají iPhone, v němž si na Googlu mohou najít mapu Hamburku a ve kterém mají Facebook, aby se mohli rychle domluvit, kde se sejít, je to sebemámení. Jsme v tom všichni, jenže někteří z nás si to odmítají přiznat. Vznikl začarovaný kruh, který vede k vyhlazení rozdílů, k masivní společenské degradaci a k devoluci mozkových schopností.
Není vztah Čechů k Evropské unii podobný? Také ji vnímáme jako „my“ a „oni“, přitom jsme její součástí.
V historii českého národa jsme nikdy pořádně ten pojem „my“ nezažili – s výjimkou dvaceti let první republiky. Pokud jsme si ho snažili vytvořit, přišel někdo jiný, řekl, že to je špatně, a tvrdě jsme na to doplatili. Zvykli jsme si na vzdálené vladaře, kteří nám dovolili, abychom si hráli na vlastním písečku. Nejprve Rakousko-Uhersko, pak Mnichov, potom Sovětský svaz, dnes Brusel. Tohle je pro nás, bohužel nebo bohudík, historicky přirozená poloha. Většinu důležitých zákonů přebíráme z Evropské unie. Můžeme sice připravit vlastní rozpočet, ale zároveň musíme respektovat hlavní rozpočtová kritéria pro země EU. I přesto všechno si sedmadvacet let po převratu myslím, že se přibližujeme k ostatním národům v Evropě přiměřeným tempem, přičemž stále máme v sobě naočkovanou dávku předchozí skepse.
Takže náš současný, opatrný a nedůvěřivý vztah k Evropské unii je vzhledem k naší historické zkušenosti vlastně pochopitelný?
Pro člověka i pro národ vychází chápání současnosti z toho, čím v minulosti prošel a zároveň neprošel. Jako další je tu proces demokratizace, do kterého patří etapa ekonomicko-politické oligarchie. Andrej Babiš sice děsí mnoho lidí, jenže Amerika prošla úplně tím samým – vzpomeňte si na Rockefellera a Kennedyho. Ti systematicky vykoupili, převzali, rozkradli a přivlastnili si veškerý majetek, na který mohli dosáhnout. Poté nastavili sebe či vlastní potomky do politických funkcí, aby ošetřili své impérium. Pak posílili instituce, které by ho chránily. Postupem času se jejich moc rozmělnila. Touto standardní cestou prošla a v mnoha případech stále prochází každá moderní demokracie.
Takže nevidíte nástup Andreje Babiše do politiky jako anomálii, ale jako zákonitý proces? U nás je to ještě komplikované tím, že je to sice úspěšný a bohatý podnikatel, ale jeho rodina patřila k prominentům minulého režimu, on sám byl komunista a podle historiků i spolupracovník StB.
Děkuji za tuto otázku, která odhaluje současné pokrytectví. Kdybychom tu neměli nemalý počet morálně prohnilých občanů, kteří se pravidelně postarají o to, aby zvolili jedinou nereformovanou komunistickou stranu v Evropě do parlamentu, tak bych Babišovu minulost uznal jako problém. Kdyby tento národ netoleroval prezidenta, který prohlásí, že jel do největší komunistické země, aby se naučil, jak stabilizovat společnost, uznal bych to jako problém. Až přestaneme volit komunisty a až nezvolíme Zemana, tak pak se bavme o panu Babišovi.
Když jste říkal, že to, čím dnes procházíme, zažila Amerika na počátku 20. století, znamená to, že máme v tomto politickém a demokratickém vývoji za Američany stoleté zpoždění? Že můžeme parafrázovat rčení „sto let za opicemi“ na „sto let za Američany“?
Do té míry, že na rozdíl od Ameriky, známe svobodu pouze dvacet sedm let. Amerika na tom pracuje více než dvě stě, navíc nezatížena obtížnými sousedy.
Jak ale vidíte v těchto souvislostech Trumpovo znovuzvolení?
Tady uzavíráme kolo, přeskakujeme do postmoderního světa, kde už na těch dvě stě letech nezáleží. Dnes jsou tlaky všude stejné, instituce slábnou, slábne představa míry osobní angažovanosti v otázkách jiných, než je čistý konzum. Do volného prostoru se tlačí radikalismus a populismus. A tak si Amerika zvolila Trumpa a my Zemana.
Co mají tito dva prezidenti – americký a český – podle vás společného?
Jsou to populisté, jsou vulgární, jsou schopni spáchat mnohonásobně větší škodu než kdokoli před nimi. Přesto je volíme. Proč? Podporují totiž rostoucí konzum a kulturu nárokování pro získání většího prostoru pro sebe. Je to nová doba. Na společenských sítích si tvoříme vlastně režírované divadlo, v němž si vyhledáváme takovou pravdu, jaká se nám líbí. A když ne, tak to vypneme anebo vymažeme. V rámci technologie je naše společnost stále více propojenější, jenže nikoli v tom, na čem nejvíce záleží – tj. ve vedení efektivního mezilidského dialogu.
Jedná se o klíčové období vývoje civilizace, při kterém všechny křivky – evoluční, neurologická i technologická – na sebe narážejí. Tradiční poměry začínají mizet, a to včetně zavedených mechanismů, jako je třeba způsob volení. Dokonce i politika v současné formě ztrácí význam.
Myslíte si, že by se měl způsob voleb změnit? A jak?
Stejně jako Karel Janeček a řada dalších jsem přesvědčen, že určitě ano. Současný způsob voleb totiž jednoduše vyzdvihuje radikální kandidáty. Když devadesát procent lidí rozdělí hlas devíti rozumným kandidátům, stačí, aby zbývajících deset procent dalo hlas extremistovi a ten se pak dostane do druhého kola. Proto se Le Pen dostala do druhého kola prezidentské volby ve Francii, proto vyhrál Trump. Dle analýzy primárních voleb Republikánské strany uveřejněné v New York Times získal John Kasich celkově větší počet hlasů než jeho protikandidát Donald Trump, ale vůči způsobu jejich alokace podle státu, a nikoli absolutního počtu, to byl Trump, který kandidoval. Ostatně přesně to se stalo v prezidentských volbách – Clintonová měla více hlasů než Trump, ale on se stal prezidentem, protože hlasy celé populace nereflektovaly hlasy tzv. volební koleje Spojených států. Je tedy na čase, aby se změnil volební systém tak, aby upřednostňoval preference voličů pro všechny kandidáty, nejen pro jednoho. Když máte dva nesmiřitelné tábory, vítěz je okamžitě postaven před rozdělenou společnost. Když by však dal každý jména všech kandidátů do určitého pořadí, je to nejen matematicky správné, ale výsledek je syntézou pocitů a preferencí celého národa ke všem kandidátům, nikoliv jen k jednomu. Jakožto neurolog v tom vidím pozitivní psychologický dopad – výsledek je pak konsensuální, a nikoliv konfliktní.
Máte tedy pocit, že kdyby v přímé prezidentské volbě vyhrál Karel Schwarzenberg, tedy kandidát toho „druhého tábora“ voličů, byla by společnost po zvolení hlavy státu také rozdělena jako po zvolení Miloše Zemana?
Ne, nebyla. Karel Schwarzenberg by k rozdělování společnosti nepřispíval, naopak by se snažil národ spojovat, v tom je ten klíčový rozdíl.
Když se vrátíme k Donaldu Trumpovi a summitu G 20, jak jste se díval na to, že mezi největšími státníky seděla dcera Ivanka, že se blízcí členové rodiny dostávají do vlivného postavení v politice? Vrací se doba rodinných dynastií?
Rockefeller, Kennedy a jejich potomci, kteří šli do politiky, byli koneckonců zvoleni. Trump nacpal vlastní rodinu do klíčových funkcí. Na mě to působí jako patetická reality show, politický ekvivalent té příšerné americké rodiny Kardashian, která si vytvořila celý image velkým zadkem, velkými prsy a skandálem. Konzumní společnost oba případy s prominutím žere, tak se to dovoluje dál. Nicméně, když se Ivanka posadila do křesla na summitu G20, všichni si toho všimli. Nikdo s ní nejednal. Elita – v tom pozitivním smyslu slova, když slouží jako vzor, a v návaznosti na ní i hierarchie, je pro mezilidské vztahy velmi žádoucí. A má to své důvody. Jenže dnes je vše, jak už bylo řečeno, tolerováno, protože pravda a realita jsou rozmělněné. I ty tzv. „vážné hrozby“ nebereme vážně, protože je vnímáme z obrazovky, kterou můžeme kdykoliv vypnout.
Ale přesto vážné hrozby existují. Třeba ta, že Severní Korea může svými jadernými raketami „zničit“ svět?
To psychopatologické týrání je západní společností prozatím tolerováno, protože ta země je přeci moc malá, vzdálená, a navíc nevyrábí nic, co chceme. Navíc nás vůdce sám, jeho postava a liliputánské peklo, které tam udržuje, úžasně baví. Jenže stačí jedna raketa a s ní spojený radioaktivní dopad, aby se do toho vložila Jižní Korea, po ní Čína a pak Rusko i Amerika. Víte, lidská paměť je taková, že se musí neustále přehrávat, aby se udržela. Jako lidstvo jsme sami od sebe nepoučitelní, když poměrně rychle podceňujeme či ignorujeme takové vzory a nebezpečí, které přinášejí.
Takový dojem mám čím dál častěji, když sleduji politiku nejen u nás, ale i ve světě…
Pro spoustu lidí holokaust neexistoval, mladí lidé u nás netuší, co byl komunismus a co skutečně znamenal. V učebnicích se o tom nedozví, rodiče jim o tom neřeknou. Doba morální amnézie se zkracuje od generace ke generaci.
Ve Spojených státech se už kvůli potvrzenému podezření, že Rusko ovlivnilo americké volby, když se například syn Donalda Trumpa setkal s ruskou právničkou kvůli kompromitujícím informacím na protikandidátku Hillary Clintonovou, ozvaly hlasy volající po impeachmentu. Podle průzkumů podpora Donalda Trumpa klesá. Myslíte si, že Trump vydrží ve funkci celé volební období?
Sám nevím. Politika je totiž převážně o představách, nikoliv o faktech. Hranice toho, co se dovolí, je pohyblivá. To, co se netolerovalo s Nixonem – vmíchání se do kampaně protistrany, se u Trumpa toleruje. Na jednu stranu máme jistotu, že Trump bude dál vyvádět. Na druhou stranu však není jasné, zda překročí míru tolerance společnosti tak, aby choreografie celého procesu vedla k tomu, že bude z funkce vyhozen. A to nás opět vrací k otázce sociologického vývoje dnešních priorit. Clinton přiznal, že vědomě lhal, ale jednalo se o soukromou záležitost. Navíc v rámci tvrdého politického kalkulu se za něj postavila jeho manželka. Kdyby se tehdy na základě jeho nevěry Hillary Clintonová rozvedla, Clinton by skončil a ona by byla dnes prezidentkou.
Ale Trump v některých věcech mění své postoje, bylo to hned po zvolení – postoj k Hillary Clintonové, dnes k evropským spojencům v NATO, ale i k Rusku, kde se nepotvrdily naděje Ruska, že skončí protiruské sankce.
Všichni věděli, že to nastane. Jen chudák Putin to nevěděl. Nebo alespoň v rámci politického kalkulu Trumpa získat a oslabit ho prezentoval jako velkého favorita.
Není to tím, že i v Americe velmi mocný prezident, mocnější než kterýkoli z evropských prezidentů, je „brzděn“ systémy kontroly, které mu neumožní dělat úplně všechno, co chce?
Samozřejmě, že ty kontroly tam jsou. Trump je ale absolutní narcista; a narcista upřednostní jen jednu věc, a to sebe. Pokud je jeho ego odsunuto na druhé místo, změní hned taktiku. On to vůbec nedělá pro Ameriku, dělá to proto, aby zůstal ve středu pozornosti. Dělá to politicky i fyzicky, o čemž jste se mohli přesvědčit, když při summitu tělem doslova odsunul premiéra Markoviče, aby se dostal do centra pořizované fotografie.
Po zvolení Miloše Zemana prezidentem jste se velmi otevřeně vyjádřil k jeho osobě. Dnes říkáte, že to možná bylo brzy a nebylo to tak optimální, ale že vývoj vaše kritické hodnocení potvrdil. Můžete také posoudit osobnost Donalda Trumpa? Vysokoškolský pedagog pan Klvaňa prohlásil na adresu Ameriky a jejího prezidenta, že takhle vypadá politika, když se dostane k moci podprůměrně inteligentní rodina s nízkým vzděláním. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Ne, tak vypadá národ, který ho zvolil. Celá choreografie Trumpovy volební kampaně dokonale oslovila polovinu národa – je tu korupce, nebezpečí, ale také tu máme mecenáše, jednoho z nás; a ten bude chránit „naše“ zájmy. Vždyť ze stejných důvodů jsme zvolili Zemana – je to hulvát, alkoholik, ale je přeci jeden z nás. A hájí „naše“ zájmy. Úspěšný kandidát na prezidenta musí mít určité schopnosti a splňovat představy, že dokáže rychle rozhodovat i za cenu, že odrazí ty lidi, kteří s ním nesouhlasí, přičemž vytvoří nucenou polaritu mezi námi a těmi „jimi.“ Jakmile je ale zvolen, vznikne velice rychle paradox lidské psychiky, který postihne vždy všechny, kteří jsou zvoleni díky populismu. Stejné kvality, které je dostaly do funkce, jim v ní začnou škodit. Nedovedou totiž otočit list a stát se vůdcem pro všechny. Zůstanou razantní, postupně se vzdalují svým voličům a obklopí se týmem poskoků, který s nimi slepě souhlasí za odměnu, že i oni jsou u moci. Vznikne propast, která má vždy negativní dopad. V malé zemi, jako je naše, kde se politika ve skutečnosti točí kolem osoby na Hradě, má prezident fantastický potenciál, který navíc získává zadarmo. Pokud se dokáže pokořit a brát politiku jako službu, zavděčí se všem a zapíše se do dějin. I když někteří lidé Václava Havla nemuseli, v našich dějinách bude stále větší. To, že se dnes po něm pojmenovávají instituce, náměstí, ulice po celém světě, o něčem svědčí. Snad není vůbec nikdo, kdo si dovede představit „Letiště Miloše Zemana“. To by bylo absurdní.
V lednu příštího roku u nás proběhne druhá přímá volba prezidenta. Kandidovat chce i současný prezident Miloš Zeman, i když se ukazuje, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu už se neúčastní ani významných zahraničních akcí, jako bylo například setkání hlav států evropských zemí s americkým prezidentem Donaldem Trumpem při jeho návštěvě Polska. Myslíte si jako lékař, že je Miloš Zeman schopen zvládnout ještě jedno volební období na Pražském hradě?
Pana prezidenta nazývám prvním pacientem. Přál bych mu takové zdraví, aby byl schopen pevně zvládnout dalších pět let ve funkci. Je ale zjevné, že přiměřeně jeho věku a životnímu stylu jeho zdraví postupně selhává. Patřil jsem mezi první, kteří na to upozornili, možná trochu rychleji a upřímněji než ostatní; dnes je to zřejmá věc. Nejrenomovanější psychiatři České republiky – doktoři Vojtěchovský, Sláma, Kalina a Hnízdil – všichni upozorňují na to, jak se Zemanovi rozpadává nejen osobnost, ale i psychika, a to ze zdravotních důvodů, které jsem dříve pojmenoval. Náš nejvýznamnější lékař profesor Pirk prohlásil, že prezident patří do invalidního důchodu. Navzdory jeho předchozím hulvátským projevům v souvislosti s absencí sebereflexe, se ztrátou paměti, alkoholismu a nikotinismu, je dnes čas otočit list a jasně doporučit pacientovi, aby se v rámci zachování zbývajícího zdraví začal šetřit. Pan Zeman by neměl kandidovat, je to špatné rozhodnutí. Pro nás toho udělal dost, i některé dobré věci, a vůbec nikdo by mu nezazlíval, kdyby uznal, že je čas, aby sloužil jiným a přiměřenějším způsobem. Jenže to, co rozhodne, bude jeho ego a tlak poskoků kolem něj, kteří se s ním chtějí vézt dál.
Máte už mezi prezidentskými kandidáty, kteří ohlásili oficiálně kandidaturu, někoho, koho byste podpořil na Pražský hrad?
Spíš bych řekl, že v porovnání se současným i minulým prezidentem bude kterýkoli z nich mnohonásobně lepší. Průzkumy nasvědčují, že někdo z nich to bude. Nastane výborná změna, a to čistě proto, že nastaví jiný vzor. Věřím totiž, že kterýkoli z ostatních kandidátů nebude společnost rozdělovat. Naše společnost se ještě tvoří, prožíváme nejdelší období svobody a začínáme se poznávat. Jsme úžasný národ, máme úžasné lidi, úžasné srdce. Ale je nás málo, méně než obyvatel Londýna, a proto není důvod, aby nás kdokoli, koho zvolíme a komu platíme, rozděloval. Vždyť vidíme, jak dokážeme spolupracovat na malých vesnicích a v nadacích, když nás někdo přestane rozdělovat a štvát. Proto se moc těším na příštího prezidenta. Věřím, že z Hradu k nám půjde pozitivní energie, která vše posílí a podpoří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
