Všichni jsme pravděpodobně zaregistrovali otevřenou Edoganovu pohrůžku, že uprchlíky vypustí k nám, když EU nevyhoví tureckým požadavkům. Tereza Spencerová se domnívá, že lze jako hrozbu pro NATO vidět návštěvu Erdogana v Moskvě, jež signalizuje výrazné zlepšení vztahů. Vy však tvrdíte, že oteplování vztahů mezi Ruskem a Tureckem je jen komedie. Ale co když Erdogan opravu začne dlouhodobé spojenectví s Putinem? Mimochodem se objevují zprávy, že Erdogan je fascinován Hitlerem a je rasista, jsou pro to nějaké indicie či důkazy?
Dlouhodobé spojenectví mezi prezidenty Putinem a Erdoganem, tedy mezi Ruskem a Tureckem je podle mého názoru nepravděpodobné. Země mají odlišné cíle, spojence i nepřátele. Kromě toho nikdo neví, jak dlouho budou Putin, a tím spíše Erdogan ještě u moci. S odchodem prezidenta se může zcela změnit zahraniční politika. Turecko je zaměřeno na obnovu Osmanské říše a šíření islámu, navíc v úzké spolupráci se Saúdskou Arábií, což je v přímém protikladu se zájmy Ruska. K tomu Turecko/Saúdská Arábie a Rusko mají zcela rozdílný vztah k občanské válce v Sýrii. Turecko nikdy nebylo opravdovým členem NATO, stejně jako není evropskou zemí a nemá co dělat v EU. Dokladem je například protiprávní okupace části Kypru. Slovní spojení „ohrožení pro NATO“ se mi zdá notně nadnesené z hlediska současné turecko-ruské komedie plné lásky. Rusko ani Turecko nechtějí jít do války proti NATO. Co by tím získaly? Čím tedy NATO ohrožují? Pro Turecko je daleko jednodušší cestou dobytí Evropy její islamizace prováděná s podporou nikým nevolených komisařů z Bruselu podle rozkazů z Washingtonu. Rusku i Turecku jde pouze o to, aby se ubránily vměšování, případně agresi ze strany NATO, což jsou z velké části zájmy USA. Případná ztráta nástupního prostoru z jihu by pravděpodobně pozici USA v případě útoku na Rusko zhoršila.
Informace, že prezident Erdogan je fascinován Hitlerem a jeho nacismem může být reálná. „Fýrer“ měl přátelský vztah k muslimům. Kosovští Albánci byli dokonce jmenováni čestnými árijci. Nacistické Německo mělo s Tureckem tajnou dohodu, na jejímž základě mělo Turecko vstoupit do války po dobytí Moskvy nacisty. Erdogan je v pozici vůdce podporovaného většinou národa na základě agresivní ideologie, která je v praxi podobná nacismu. Muslimové v Turecku i jinde stejně jako nacisté jsou přesvědčováni o svojí výjimečnosti a nadřazenosti nad Evropany, ale i dalšími rasami a vírami, kterým jsou předurčeni vládnout. Je lhostejné, jakými prostředky toho bude dosaženo. Rozdíl je v tom, že Německo bylo technicky nejvyspělejší zemí v Evropě, zatímco Turecko je zaostalá země mezi Asií a Afrikou podporovaná ze Saúdské Arábie. Proto se místo vojenského útoku volí plíživá islamizace, která nic nestojí a z dlouhodobého hlediska je účinná jako válka, zvláště když ji podporuje v Evropě pátá kolona protinárodních politiků a neziskovek.
V Belgii zastřelil policista útočícího muže, který řval Allahu Akbar. Jak moc budou muset bezpečnostní složky přitvrdit při ochraně evropských občanů? Co je třeba, aby někdo policisty třeba nezavíral za nepřiměřený postup?
Policista udělal dobře, více takových! Přitvrdit budou muset především politici v Bruselu i v jednotlivých zemích Evropské korupční unie. Je víc než načase shodnout se na reálné definici terorismu a rovněž definici islámského terorismu, který vychází z podstaty islámu. To je realita současného salafismu a wahhábismu, který islám na západě z velké části ovládl. Pouze to muslimové neříkají nahlas. Místo řečí rovnou konají. Islámský terorismus je nejhorším ohrožením evropské civilizace od ukončení druhé světové války a lze ho bez nadsázky srovnat s nacismem jak z hlediska obsahu, tak cílů. Uváděl jsem to už na konferenci Mýty o Sýrii 1 pořádané SPD v listopadu minulého roku. S vrahy, primitivními násilníky a teroristy nelze jednat v rukavičkách. Je třeba zastavit, a to i silou, neustávající islámskou invazi z Afriky a bezohledně likvidovat islámský terorismus už v zárodku. Především je třeba řešit problematiku početných uzavřených muslimských komunit, které tvoří základnu pro teroristy. Je třeba poslat domů, nebo do uzavřených prostorů někde na ostrovech, odkud nebudou moci škodit, všechna nenávistná a agresivní individua a skupiny, dále zamítnout možnost získání azylu všem, kteří překročili evropské hranice ilegálně, a poslat domů všechny, kteří mají zájem pouze parazitovat na práci Evropanů. Zároveň opustit nesmyslné bláboly a pokusy o jakousi integraci, kterou nepotřebujeme. Náklady na invazi a ochranu proti ní včetně pobytových nákladů takzvaných uprchlíků předepsat k náhradě Turecku a dalším zemím, které nehlídají svoje hranice, a tvrdě vymáhat. Většina z tamních zemí je na Evropě ekonomicky závislá, takže to chce jen chtít, nikoli vymýšlet agendy udržitelného rozvoje nebo českou Strategii 2030 naší protinárodní vlády, které jsou zaměřeny na podporu islamizace. Chce to především vyměnit protinárodní partaje a politiky, kteří páchají zlo, podporují protinárodní neziskovky a média a pod všemožnými záminkami neplní svoje základní povinnosti k voličům počínaje poslaneckým slibem.
Česká armáda s radostí oznámila, že eviduje rekordní počet zájemců o výcvik a účast v Aktivní záloze. Oproti tomu tzv. Národní domobrana, v níž má prsty Adam Bartoš, dle informací zachází na úbytě. Co k tomu říci?
Já bych s jásotem nespěchal. Před týdnem jsem četl, že se z hlediska Aktivní zálohy AČR jedná o 500 zájemců a z nich část je nepoužitelná. Vzhledem k rostoucímu ohrožení státu bych čekal číslo s několika nulami navíc. Jenže kdo by chtěl sloužit pod vedením něčeho takového, jako je současný ministr obrany? A pokud občané nevezmou v následujících parlamentních volbách rozum do hrsti, tak jim herecký diletant s úzkou vazbou na TOP 09 a americké zájmy na postu ministra obrany dalších pár let zůstane. Rovněž perspektiva podílu na válce proti Rusku pod prapory USA (pardon NATO) asi u přemýšlivějších vlastenců nevyvolává velké nadšení pro navléknutí maskáče AČR. O nápadu zrušit evropské státní armády a vytvořit jednu pod velením bruselských multikulturních byrokratů ani nemluvě. To bychom spadli z louže nikoli pod okap, ale do žumpy. Mezi bruselskými euroexperty by to Stropnický dotáhl na maršála, jestliže v době svojí základní služby uvědoměle posiloval socialistickou uvědomělost vojáků coby člen armádního uměleckého souboru určeného pro službu vybraných protekčních kádrů.
Co se týká občanů projevujících zájem o takzvané dobrovolné vojenské cvičení, výhrady jsou stejné. Na jedné straně by vojenský výcvik nezaškodil. Avšak v případě útoku USA na Rusko lze očekávat jasný povel: „Šup do maskáče a bojovat na Ukrajinu.“ „Dostali jste přece vojenský výcvik, EU a NATO vás potřebují.“ Obohacení vašich žen zajistí multikulturní migranti, kterých se naše protinárodní vláda připravuje přijmout 6000 a již na to vyčleňuje peníze, které si vypůjčuje u zahraničních bank, abychom měli co splácet na věčné časy a nikdy jinak.
Pokles nadšení pro Národní domobranu je logický. Stále více svedeným vlastencům dochází, že mají pouze posloužit několika kariéristům jako výtah k politickým korytům. A přitom riskují, že skončí ve vazbě, ne-li u soudu. Žádní černoši s mačetami a obnaženými genitáliemi tu neběhají, takže není čemu se bránit. Islamizace se chystá politickou cestou pomocí Strategie 2030 a ničemného plnění kvót nařízených z Bruselu. Islám má přijít z Německa legálně. Boj bude sveden u volebních uren. Ostatně myslící vlastenci v domobraně si již určitě všimli, že mezi jejich vůdci jsou jednak diletantští komici, jednak trapní antisemité, kteří každého, kdo se jim nelíbí, označují za žida, sionistu a zednáře, přestože je to evidentní pitomost. Kupodivu nikdo je za to nestíhá, zatímco jinde se stíhá za slovíčko. Tito rasoví experti připomínají současné bojovníky proti Rusku, kteří se po příchodu na toaletu koukají soustředěně do mísy, zda tam nečíhá zákeřný Putin, který je chce za cosi uchopit. Někteří vidí všude Putina, jiní žida, ale z hlediska hlouposti si mohou podat ruce.
Ukrajinská národní hrdinka Savčenková znovu drží hladovku, tentokrát kvůli jednání o navrácení ukrajinských zajatců. Celkově vybízí vládu k větší smířlivosti vůči Rusku, což mnohé šokuje. Co říci k otázce zajatců a jak byste popsal stav na Ukrajině celkově?
Podle dosažitelných informací jsem se domníval, že výměna zajatců byla provedena. Pouze se někteří „ztratili“, především v ukrajinských věznicích a jiní se odtud vrátili zmrzačení tamními fašisty. Vtip je v tom, že z hlediska mezinárodního práva a hlouposti vedení EU a NATO vlastně občanská válka na Ukrajině neexistuje. Občané Donbasu nejsou uznáváni za bojující stranu. Proto právně neexistují ani zajatci. Z humanitárních důvodů by se měli vracet všichni, s výjimkou zločinců.
O současné Ukrajině se nedá říci nic pozitivního. Stát se stále více rozpadá, hospodářství nefunguje, peníze a materiální pomoc z EU se rozkrádá. Zemi si rozdělily zločinecké gangy, které pašují přes Slovensko a Polsko do EU drogy, ilegální cigarety a pravděpodobně i zbraně, řídí prostituci v řadě zemí a v poslední době se údajně rozrůstá i ilegální trh s lidskými orgány. Nevyplácejí se mzdy ani důchody, ceny rostou do nebe. Dřívější obilnice Evropy nemá potraviny, a dokonce ani uhlí, které se tam těží. Dokladem zoufalství a bezvýchodné situace byl nedávný obrovský pochod tamních křesťanů za mír, který směřoval do Kyjeva. Stále více Ukrajinců má dost chudoby a násilí, vlády zločinců ze soukromých armád a války proti občanům Donbasu. Ukrajina s pomocí EU a NATO popírá právo národů na sebeurčení z hlediska Krymu i Donbasu. Přitom se jedná o jeden ze základních postulátů OSN, z něhož vychází i takzvaná lidská práva, která jsou dlouhodobě odporně ideologicky zneužívána. Bohužel ani do budoucna nelze očekávat zlepšení situace. Ukrajina má být kromě nástupiště k válce s Ruskem vzorovou zemí EU, kde bude vládnout nějaký oligarcha či skupina oligarchů s absolutní mocí v parlamentu a s napojením na nadnárodní korporace v USA; a zbytek národa bude tvořit chudá a bezprávná levná pracovní síla produkující a konzumující geneticky upravené potraviny.
Pro lepší informovanost českých občanů: Jaké střelné zbraně, na jaké oprávnění, přibližně v jakých cenových relacích a kde si mohou legálně pořídit?
Střelné zbraně (míněno obecně pušky, pistole a revolvery se smrtícím účinkem) si může legálně opatřit osoba, která absolvovala školení a úspěšně složila zkoušky v souladu s platnými zákony. Poté dostane zbrojní průkaz. Tyto kurzy pořádá opakovaně řada střelnic po celé republice. Zkoušky provádí zkušební komisař, obvykle pod kontrolou příslušníka Policie ČR (dále PČR). Stačí si do vyhledávače na internetu zadat střelnice, střelecké školení, střelecký výcvik, střelecké testy atd. Nabídka je široká. Ovšem zájem je v současnosti velký, takže je mnohde na několik měsíců plno. Zbraň si lze koupit v souladu se skupinou vyznačenou na základě zkoušky v zbrojním průkazu. Žádost o povolení k nákupu zbraně se podává na formuláři, který lze získat na pracovišti PČR, nebo vytisknout z internetu. Po vyplnění se podává na patřičném pracovišti PČR podle bydliště a platí kolky. Po nákupu zbraně je třeba ji neprodleně zaregistrovat, a to opět s formulářem placeným kolky na stejném pracovišti PČR. Ta ke každé zbrani vystavuje průkaz zbraně, který je každý držitel povinen nosit společně se zbraní. Informace lze najít na stránkách PČR. Pracoviště PČR zabývající se zbraněmi se obvykle nacházejí v krajských městech.
K nákupu a držení plně samočinných zbraní (schopnost střelby dávkou) typu samopalu, automatické pušky nebo upravených verzí samonabíjecích pistolí je třeba získat zvláštní a řádně zdůvodněnou výjimku od PČR. Pistole, revolvery a pušky lze koupit nové i použité různých typů. Všechny musely projít typovou kontrolou Úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, který je pracovištěm Ministerstva průmyslu a obchodu. Ceny se pohybují zpravidla od několika do několika desítek tisíc korun. Mnohé obchody se zbraněmi a střelnice kombinované s obchody se zbraněmi mají nabídku na internetu. Stačí si zadat do vyhledávače například: pistoli koupit, nebo brokovnici, kozlici, opakovací pušku či brokovnici, samonabíjecí pušku, malorážku, revolver…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
