Vy se netajíte názorem, že Evropa nejenže není křesťanská, ale není ani ateistická, protože je posedlá pohanskou idolatrií. Tu posedlost projevování náboženské úcty modlám vnímáte od Evropanů směrem k lidem, nebo k věcem?
K obojímu. Pokud jde o zbožštění věcí, je jich řada. Uvedu příklad mého známého, který nejprve postavil garáž – chrám, potom do ní zavezl nový automobil – boha. Nikdo značku jeho auta nesměl kritizovat – rouhat se, on autem nejezdil – boha nedráždil, ale neděli co neděli – slavil den sváteční – ležel pod vozem a čistil a promazával – konal bohoslužbu. Pokud jde o zbožštění si lidí, je to patrné například v oblasti populární hudby nebo sportu. Vzpomínám si, že v době, kdy byla na vrcholu skupina Beatles, její ctitelky jedly trávu z louky, po které se čtveřice slavných mladíků procházela. Není to tak dávno, kdy po vítězství našich hokejistů byly na Staroměstském náměstí transparenty s nápisem Hašek je bůh. Pozoruji také jistý fenomen zbožštění dítěte. Rozmazlený, nevychovaný, protivný jedináček decimuje oba rodiče i přilehlé příbuzenstvo a všichni ho adorují, klaní se mu, přinášejí oběti, řídí chod domácnosti podle jeho rozmarů a nálad. Bič, který dávají rodiče svému dítěti-bohu, pocítí na svých zádech za pár let.
V Evropě má každý právo svobodně projevovat své náboženství, přesto mnozí vnímají islám jako hrozbu. Jsou podle vás obavy ze šíření radikální a netolerantní interpretace islámu v Evropě oprávněné?
Jsou. Je totiž vždy nebezpečné, když jde o radikální a netolerantní interpretaci čehokoliv. Ať už je to v oblasti náboženské, nebo politické. Názorové všeobecně.
Jaký je váš názor na soužití lidí odlišných kultur a odlišných náboženství v Evropě? Je to podle vás spíše zdroj prospěšného vzájemného multikulturního obohacení, nebo naopak třaskavá směs hrozící výbuchem?
O střet dvou náboženství, jak už jsem řekl, v Evropě už nejde. Jde o střet konkrétní blízkovýchodní kultury s nekonkrétní „kulturou“ evropskou. Záměrně ji dávám do uvozovek, protože současnou řadu tzv. hodnot tohoto kontinentu nepovažuji za kulturní. Nechuť až odpor k manželství, rodičovství, preference nepřirozeností všeho druhu od potratů přes gender ideologii až po eutanázii, povrchnosti ve vztazích, názorech i ve vzdělání nepovažuji za nic kulturního.
Psali jsme:
V té souvislosti si vybavuji, že jste v předchozím rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zmínil myšlenkový svět papeže Jana Pavla II., jenž pochopil, že mravní zákon předpokládá neměnnou přirozenost, a rozpoznal, že je Evropská unie infikovaná zákeřnou ideologií Zla, která obrací bezbřehost lidských práv proti samotnému člověku. V čem se to podle vás nejvíce projevuje?
Především v tom, co jsem zmínil, když jsem mluvil o té takzvané evropské kultuře. Tehdejší papež hovořil v té souvislosti o tzv. kultuře smrti a o tom, že Evropa ztratila duši.
Evropa se v minulém roce potýkala s migrační krizí a kvůli většinovému postoji lidí v naší zemi se občas objevovaly komentáře, že Češi si na uprchlících vylévají zlost za to, že se jim nežije dobře, a proto ani jim nic dobrého nepřejí. Co této úvaze jako odborník na lidskou duši říkáte?
Problémy, před kterými Evropa stojí, jsou mnohovrstevné. Více faktorů mají i averze jednoho člověka vůči druhému. Známe odpor chudého vůči bohatému, zdravého vůči nemocnému, neúspěšného vůči úspěšnému. Žárlivost dělá svoje. Na druhé straně je ale srozumitelné, že místní člověk, který pracuje za pár korun a žije v trvalé nejistotě od výplaty k výplatě, nebude vítat nezvaného cizince, který si sem jde pro lepší živobytí a větší jistoty, než měl doma. K tomu dojdeme běžnou úvahou, k tomu není potřeba vysoká psychologie.
Politické špičky u nás by rády byly vůči migrantům vstřícnější, jak mimo jiné prozrazují i některé maily z nabourané pošty premiéra Bohuslava Sobotky, ale proti převládajícímu názoru společnosti si zatím netroufají jít, i když by je Evropská unie určitě pochválila. Dá se to brát i jako vzpoura bezmocných proti establishmentu a co to může přinést?
Domnívám se, že současná vláda lavíruje mezi zalíbením se paní Angele Merkelové a vlastnímu národu. Je, jak jsme se učili ve fyzice, v poloze vratké. Jde o to, na kterou stranu se v pravý čas vychýlí. Zatím hraje právě o onen čas. Zda ten pracuje pro ni, nebo proti ní, to ukážou až příští volby. Do té doby se nic zásadního nestane.
Ze svých mnoha profesí – především lékaře, pedagoga, zpovědníka i politika – máte určitě hodně poznatků o tom, jak lidé šestadvacet let po změně režimu vnímají politiku. Jaké postoje u nich hlavně registrujete?
Dovolím si přirovnat postoje současníků ke vzpomínkám na vojenské roky. Když se sejde parta chlapů v hospodě a přijde řeč na vojenskou službu, všichni vzpomínají na to dobré a veselé, i když tam prožili šikanu, zimu a hlad. Ovšem nikdo z nich by se na vojnu, i přes ony dobré vzpomínky, vrátit nechtěl. Podobné je to se současnými hovory o politice. Lidé vzpomínají na to dobré, co bylo za socialismu, ale většina národa by se vrátit do těch levicových roků nechtěla. Spokojenost ovšem není ani s pravicovými politiky, a tak se hledá třetí cesta. Jednou na ní byly Věci veřejné, potom hnutí ANO. Obě uskupení se objevila ze dne na den. Může se stát, že se díky situaci uvnitř i vně našeho státu najde na politické scéně brzy někdo další. Uvidíme. Nebo snad raději nevidět.
Pokud bereme za převládající náladu zklamání z politiky, ztrátu iluzí ze 17. listopadu, které politické garnitury se o to postaraly především? A byly naopak některé, které se snažily opravdu něco dobrého pro tuto zemi vykonat?
Rozlišujme mezi iluzemi a ideály. Vždycky doporučuji zbavit se iluzí co nejdříve. Jsou totiž falešné a fungují jako bludičky. Svítí, ale zavádí do bažin. Naproti tomu ideály bychom si naopak měli zachovat. Svítí nám na cestu. Pokud nepřijde nějaký dobrák, třeba v podobě politika, a onu lucernu se nám nesnaží zhasnout.
Domnívám se, že takových politiků se u nás vystřídala dlouhá plejáda. Pokud jde o ty dva roky na vojně, vzpomínáme na to pozitivní, pokud jde o šestadvacet let v této zemi, vzpomínáme většinou na to negativní. Nechci zde jmenovat ani osoby, ani politické strany. Ale po zkušenostech mám větší sympatie k politikům na obecní, místní, vesnické úrovni, než k těm, které vidím den co den na televizní obrazovce. A právě díky těm dole můžeme ještě solidně přežívat.
| Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr.h.c., je řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský oblát a esperantista. Je autorem duchovní literatury, externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu Jak to vidí. Příležitostně vystupuje také v pořadech České televize. Letos v květnu byl zvolen členem Rady České televize, v listopadu mu bylo uděleno čestné členství v Koruně České – monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska. Od 4. dubna 2012 je zapsán do České knihy rekordů jako držitel největšího počtu vysokoškolských titulů. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
