Merkelová mi připomíná Hitlera na konci války. Stejně ztrhaný výraz, stejně roztěkaný pohled, stejně okousané nehty, uvedl analytik

10. 2. 2016 10:41

ROZHOVOR Bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec objevil velmi zajímavou paralelu současné situace německé kancléřky. Její předchůdce také seděl v Berlíně a také projevoval řadu neurotických projevů svědčících o blížícím se kolapsu jeho země. Má k tomu prý důvod – situace skutečně začíná být alarmující.

Merkelová mi připomíná Hitlera na konci války. Stejně ztrhaný výraz, stejně roztěkaný pohled, stejně okousané nehty, uvedl analytik
Foto: Facebook
Popisek: Jaroslav Štefec

Německá vláda schválila zpřísnění azylových zákonů. Bez šance tak budou migranti ze severoafrických zemí, jako jsou Alžírsko, Tunisko nebo Maroko. Zpřísnění má platit od 1. března. Lze to vnímat jako první signál obratu v dosud extrémně vstřícné politice německé kancléřky? Nakolik to může být jen úlitba Bavorsku, jehož vláda vyhrožovala berlínský centrální kabinet hnát k ústavnímu soudu a vyhrožovala sesazením Merkelové? Je to něco, co zastavilo cestu kancléřky na politický hřbitov, jak tvrdili někteří?

Existuje pořekadlo, že je zbytečné zavírat vrata stáje, když koně jsou již pryč. I když v tomto případě vlastně uvnitř. Velmi dobře to vystihuje efektivnost tohoto „zásadního“ kroku německé vlády. Bez okamžité změny migrační politiky, přístupu k informování veřejnosti a radikálního přehodnocení postavení nelegálních migrantů na území Německa jde o pouhé plácnutí do vody s nulovým vlivem na jakékoliv budoucí dění.

Politický pád Merkelové je již pravděpodobně neodvratný bez ohledu na verbální podporu ze strany vedoucích představitelů CDU/CSU a médií. I oni si uvědomují, že stále strměji upadající obliba kancléřky strhává do politické propasti i strany, které reprezentuje. Jediným možným východiskem je radikální přehodnocení politiky „bezbřehé dobroty“ mutti Merkel, a především zásadní změna chování německých úřadů a bezpečnostních složek k ilegálním migrantům a k ochraně vlastních občanů.

Migrační krize a z ní plynoucí zhoršování bezpečnostní a sociální situace zřejmě stojí za stále zřetelnějšími příznaky v podstatě celospolečenské vzpoury proti kancléřce. Merkelová, ještě nedávno označovaná za nejmocnější ženu světa, je dnes podle fotografií a záběrů v médiích psychicky zlomenou ženou s okousanými nehty a uštvaným pohledem. Stále ještě se snaží lavírovat mezi mlýnskými kameny sílícího tlaku voličů i stranických kolegů na změnu proimigrační politiky, zájmy domácích elit a požadavků Washingtonu. Její schizofrenní jednání a zřejmá neschopnost přijmout jakákoliv zásadní rozhodnutí indikují nejen podle psychologů stav odtržení od reality a útěk do skořápky vlastních představ o okolním světě. Nemohu si pomoci, ale její současné (nenaaranžované) fotografie a záběry v médiích ve mně vyvolávají neodbytné reminiscence na poslední dny Třetí říše a (nenaaranžované) filmové záběry jejího vůdce – stejně strhaný výraz, stejně roztěkaný pohled a dokonce i ty stejně okousané nehty. Že by i v tomto případě předzvěst neslavného konce?

Snad ještě jedna poznámka. O vztahu určité části Němců k jejich kancléřce svědčí paradoxně i stoupající míra tolerance a schvalování kroků zemí V4 a také, což je zajímavé, jistý obdiv k postojům českého prezidenta Miloše Zemana k islámu a migrantům, šířící se lavinovitě po německých sociálních sítích.

Před několika dny navíc Angela Merkelová vyjádřila přesvědčení, že po skončení válek v daných zemích se uprchlíci vrátí zpět do svých vlastí. Věříte tomu? Pokud by nechtěli zůstat například v Německu natrvalo, proč uprchlíkům nestačila první bezpečná země, do které dorazili, jak často argumentuje prezident Zeman? Případně má vůbec Německo páky k tomu, aby po třech letech uprchlíky vracelo zpět, když se i nyní po SRN pohybuje kolem 300 tisíc migrantů, o kterých se pořádně neví, kde jsou?

Oprávněně se domnívám, že syrští občané, kteří skutečně pouze utíkají před válkou, budou mít zájem se po ukončení bojů vrátit do svých domovů. Zejména pokud se EU bude skutečně angažovat v (nikoliv bombardovacích) humanitárních programech obnovy jejich vlasti. Jen pro dokreslení jeden fakt. V českých médiích se to sice běžně nedočteme, ale podle informací OSN se do Sýrie za minulý půlrok vrátilo kolem jednoho milionu lidí. To příliš nekoresponduje ani s tvrzením o celým národem nenáviděném „krvavém Asadovi“, prezentovaném s oblibou západními médii, ani s propagandistickou „novinkou“ posledních dnů, podle níž mohou za růst počtu migrantů ruské bombardování a úspěchy syrských vládních vojsk. Spíše to souvisí s obratem v syrské válce díky ruské podpoře armády Bašára Asada a s postupným vytlačováním ISIL a dalších protiasadovských sil z území Sýrie.

Aktuálně se německá kancléřka spolu s prezidentem Ergodanem rozlítostnila nad osudem 50 tisíc lidí, kteří uprchli z oblasti bojů u Aleppa. Údajně před ruským bombardováním. To je věc názoru. Útěk „z oblasti bojů“, jak je prezentován v médiích, je přece jen něco jiného než „útěk před bombardováním“. To je sice součástí bojů, o tom není sporu, ale zdaleka ne ta nejvíce smrtící. Tou je především nedostatek vody a potravin a chybějící lékařská péče, zejména pro děti. Uprchlíci (ti skuteční) se momentálně nacházejí u tureckých hranic, které pro ně Turecko zatím uzavřelo. Věřme, že pan Ergodan splní slib daný frau Merkel, a Turecko jim poskytne humanitární pomoc. Za peníze EU, jak jinak.

Nemám ovšem sebemenší tušení, jak Merkelová hodlá proměnit v činy slova o vyhošťování běženců, kteří „nemají nárok na azyl“. Zejména když neví, kolik se jich na území Německa vlastně pohybuje, kde jsou a co tam dělají.  Pokračující příliv migrantů, kterých již dokonce i podle oficiálních informací německých bezpečnostních úřadů do Německa od roku 2013 přibyly více než dva miliony (!), s velkou pravděpodobností povede k nevratným změnám nejen německé společnosti. Když ve druhé polovině září loňského roku kancléřčiny kroky velmi důrazně kritizoval bavorský premiér, s otevřeností do té doby nevídanou mimo jiné řekl, že svou výzvou běžencům, aby se z Maďarska přesunuli do Německa, Merkelová de facto zrušila platnost azylových pravidel EU. Navzdory očekávání Německo, do té doby alespoň mediálně proklamované jako vedoucí země Unie, za ně nenavrhlo žádnou náhradu, a de facto tak posvětilo zahájení rozpadu schengenského prostoru. Vytvoření směšné minijednotky „pohraniční stráže“ EU je tváří v tvář stále rostoucímu přílivu běženců pouhým vyhazováním peněz s nulovým přínosem k jeho omezení.

Politikou bezbřehého přijímání imigrantů spustila Merkelová proces, který začíná polarizovat nejen německou společnost. Rozkol se projevuje stále zřetelněji dokonce i ve vzájemných vztazích členských států EU a přes halasně proklamovanou jednotu dokonce i uvnitř Severoatlantické aliance, dosud nedotknutelné „bezpečnostní stálice“ politického nebe Evropy. Zatím nelze úplně přesně definovat, kudy povedou dělicí linie, ale jedna věc je jistá – většina německé společnosti i obyvatel dalších evropských států začíná mít značné problémy s oficiální politikou německé vlády, orgánů EU i s chováním NATO, které se aktuálně tváří, že vlastně k Evropě vůbec nepatří.

Spolu s neschopností nebo možná neochotou Merkelové navrhovat a přijímat razantní politická rozhodnutí ve prospěch vlastních občanů to indikuje fakt, že Německo nemá k dispozici žádné nástroje k řešení migrační krize a jeho současné vedení ztratilo dokonce i schopnost tato řešení hledat. Jediné, s čím dokázala kancléřka přijít, je nápad vyplácet miliardy euro Turecku, které se stále více profiluje jako trojský kůň islamistů a dalších sil nepříliš nakloněných silné a samostatné EU uvnitř NATO. Už nyní je přitom zřejmé, že Turecko evropskými penězi místo řešení migrační krize financuje boj proti Kurdům a přípravy na přímý vstup do syrského konfliktu, v jehož důsledku zřejmě příliv běženců do Evropy ještě zesílí.

Představa, že Německo v panující atmosféře politické pseudokorektnosti a zamlžování reality, charakterizované například dohodou s největšími provozovateli německých sociálních sítí o mazání „nevhodných“ příspěvků do diskuse o migrační krizi a jejích projevech, zatajováním skutečného stavu bezpečnostní situace v zemi včetně informací o rostoucí agresivitě migrantů a jimi páchaných zločinech nebo ztrátou kontroly nad pohybem migrantů na vlastním území dokáže krizi zvládnout „standardními“ bezpečnostními postupy, je z oblasti sci-fi. Bohužel jde o celoevropský problém, protože stejnou impotenci při řešení bezpečnostních rizik, která přináší migrační krize, vykazují až na výjimky (mezi něž rozhodně nepatří ČR) politické reprezentace všech zemí EU i samotné vedení této organizace.

Téměř každým dnem se do médií dostávají nové a nové případy nejrůznějších napadení nebo výtržností ze strany migrantů v evropských městech. Silvestrovské útoky snad už ani nezmiňujme. Jak je možné, že k tomu všemu dochází? Mají snad policie jednotlivých států tak malé možnosti a kapacity? Jsou ještě vůbec země EU schopny v krizových chvílích ochránit své občany?

Úlohou policie v demokratické společnosti je chránit právo a pořádek, a to i s využitím síly. Postupy, kterými tak může činit, upravují zákony, a účinnost zásahů policie je dána výbavou policistů, jejich výcvikem a rozkazy, které před zásahy obdrží. Množství a vybavení policistů se pak odvíjí od statisticky průměrné míry zločinnosti, charakteru pachatelů trestné činnosti atd. atd. V souladu se statistikami „normální“ společnosti je i fakt, že policie je dislokována podle územního principu. Personální posílení policie v jednom místě proto znamená oslabení její přítomnosti jinde se všemi z toho plynoucími důsledky.

Potud dosavadní teorie a do značné míry i praxe policejní práce ve stabilních společnostech, kde občané ve většině ctí zákon a jsou ochotni uposlechnout pokyny, které jim policie dává. Evropské policejní sbory jsou prostě vycvičeny a „nastaveny“ na běžné občany svých zemí, dbalé zákonů, ochotné podřídit se jejím pokynům a ustupující často v případě byť jen hrozby použití silových prostředků – vodních děl, slzného plynu a/nebo gumových projektilů. Na základě dosavadních zkušeností se však musíme smířit s faktem, že takto organizovaná a vycvičená policie nedokáže účinně zasáhnout proti velkým skupinám agresivních útočníků ignorujících zákony a ani v nejmenším nehodlajících plnit její pokyny. Proto její nasazení proti bouřícím se migrantům, zvláště ozbrojeným, byť improvizovanými zbraněmi, principiálně nemůže vést ke znovunastolení „práva a pořádku“. Ruce policistům při zásazích mohou navíc svazovat i pokyny nadřízených, jak jsme toho byli svědky v Německu.

K řešení nových krizových situací, které nás v blízké budoucnosti rozhodně čekají, bude třeba vytvořit zcela nový bezpečnostní systém založený na úzké spolupráci a společném výcviku kombinovaných vojenských a policejních jednotek a na spolupráci s občany, ochotnými fungovat jako posila těchto jednotek v případě lokálních ohrožení a excesů podobných tomu v Kolíně nad Rýnem. Zcela samostatnou kapitolou bude případné znovuvytvoření kombinovaných pohraničních policejních a celních jednotek chránících v případě potřeby hranice naší země.

Objevují se apokalyptické scénáře, že v Evropě vznikne občanská válka, nepokoje směrem od muslimů. Dokonce se šíří i takové zvěsti, že někteří jen čekají na pokyn, ať už jde o bojovníky IS nebo jen o nespokojené imigranty či potomky imigrantů, kteří už v Evropě jsou dlouho. Přibližujeme se tomu, nebo jde o naprostý nesmysl? Jak bezpečnostní situaci z tohoto pohledu ohodnotit?

Bohužel musím konstatovat, že naprostá většina (realistických) analýz vede k pesimistickým scénářům vývoje v Evropě, která je dnes, samozřejmě s trochou nadsázky, připravena spadnout do klína prvnímu dobrodruhovi, kterému se zamane ji dobýt. Z historie známe příklady fatálních útoků malých odhodlaných skupin na zdánlivě neporazitelné říše. Hernándo Cortéz s několika stovkami mužů, pár koňmi a patnácti děly v roce 1521 zcela ovládl aztéckou říši s jedenácti miliony obyvatel. Jeho bratranec, Francisco Pizarro, o 11 let později v čele pouhých dvou stovek mužů porazil téměř osmdesátitisícovou armádu inckého panovníka Atahualpy, a zpečetit tak osud incké říše.

Těmto scénářům nejvíce nahrávají dva faktory – ideová a morální vyprázdněnost Evropy, připomínající římskou říši těsně před pádem, a faktická neexistence bojeschopných národních armád v naprosté většině zemí EU. Stále více se totiž ukazuje, že NATO jako reálná vojenská síla a garance bezpečnosti EU je pouhou chimérou, a počty vojáků evropských zemí Aliance pouhými čísly, nic nevypovídajícími o reálném stavu jejich obranyschopnosti. Jedinými skutečně bojeschopnými armádami NATO jsou americká a turecká, s výhradami řecká, francouzská a britská. I německý Bundeswehr je v podstatě jen papírovým tygrem s pouhými 228 bojeschopnými tanky. Navíc u turecké armády, svými postoji stále více evokující spíše proslulého trojského koně než dobrého spojence v rámci NATO, vůbec není jisté, na čí stranu by se vlastně přidala.

Do tohoto stavu dokázaly dostat politické reprezentace zemí EU včetně ČR své armády za pouhých 25 let od rozpadu SSSR. Pod hesly jako „snižování nákladů na armádu“ nebo „profesionalizace armády“ a s neustále se opakující mantrou „NATO nás ubrání“, odvolávající se na zlopověstný článek č. 5 o společné obraně zemí NATO v případě napadení, byly celoevropsky rušeny, rozprodávány a rozkrádány zbraně a zbraňové systémy, vozidla, výcvikové prostory, kasárna, sklady, nedotknutelné zásoby, zásoby pro záložníky, a nakonec pod heslem „profesionalizace“ i samotní záložníci. Pod taktovkou USA byl promyšleně zlikvidován evropský bezpečnostní systém a nahrazen absolutní závislostí evropských zemí na armádě USA. Možná se někomu bude zdát toto tvrzení přehnané, ale byl jsem u toho. Jako ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování jsem to v 90. letech viděl z první řady, hezky zblízka, jenže jsem, stejně jako naprostá většina mých tehdejších kolegů, vůbec netušil, na co se to vlastně dívám.

Současné politické vedení ČR si viditelně neuvědomuje, že na ochromení země rozvratem zásobování, dopravy a funkcí státu stačí pouhých několik dnů a několik stovek dobře organizovaných a ke všemu odhodlaných bojovníků. Není ani schopné vyvodit závěry z porovnání schopností AČR a policie, akceschopnosti a rychlosti aktivace jednotek, jejich vycvičenosti a motivace s počty, schopnostmi, bojovými zkušenostmi a motivací potenciálních islámských bojovníků, ilegálně se pohybujících na území Evropy a pravděpodobně i na území ČR. Zatím nejsou vyzbrojeni, ale nic jim nebrání získat zbraně a munici z chabě střežených skladů soukromých firem obchodujících s vojenským materiálem a koordinovanými přepady policejních stanic a vojenských skladů, na které není ani česká policie, ani AČR nijak připravena a nedokázala by jim pravděpodobně zabránit. S něčím takovým se v růžové bublině pravdy, lásky a multikulturalismu prostě nepočítalo.

Pokud jde o migrační krizi jako takovou, objevují se i různé konspirační teorie. Jednu z nich vyslovil na své pražské přednášce vlivný ruský myslitel a novinář Nikolaj Starikov. Podle něho migrační vlnu coby složitou, ale účinnou logistickou operaci do Evropy nasměrovaly USA, aby zlomily moc a autoritu EU. Objevují se i jiná vysvětlení. Tato otázka se sice omílá stále dokola, nicméně co bylo hlavním impulzem migrační krize, kdy se k válečným uprchlíkům připojila naprostá většina běženců z bezpečných zemí?

Nechci příliš spekulovat, zda a kdo všechno může mít zájem na likvidaci EU a Evropy jako potenciálního konkurenta, jako soběstačného a své síly si vědomého kontinentu s hlubokými historickými kořeny, bohatou kulturou a tradicemi založenými na schopnosti uhájit svobodu svých národů. Zájemcům o hlubší kořeny tohoto problému doporučuji půvabné dílko Ilji Erenburga z roku 1923 s názvem „Trust D. E.“, kde písmena D. E. představují všeříkající spojení „Destroy of Europe“.

Nemohu nevzpomenout slov Muammara Kaddáfího, která napsal jen několik hodin před svou smrtí: „Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy do Evropy!“ Jak hlubokou měl pravdu, zřejmě kromě Američanů, kterých se to ovšem prakticky netýká, už chápou všechny státy, které se na přepadení Libye podílely. Hlavně Francouzi a Italové, kteří dnes čelí tvrdým dopadům své tehdejší politiky.

Geografie zdrojů migrace výrazně přesahuje hranice Sýrie, Libye, Iráku a Afghánistánu. Podle dostupných informací zahrnuje také Mauretánii, Maroko, Tunis, Alžírsko, Mali, Nigérii, Kamerun, Gabun, Senegal a Západní Saharu, tedy hlavně Afriku severně od rovníku. Mauretánie a Maroko jsou zdrojem migrace přes Španělsko. Za svůj konečný cíl uprchlíci z bývalých francouzských kolonií považují přirozeně Francii. Tam směřují také občané Alžírska, Tunisu a Libye, kteří připlouvají přes Středozemní moře ke břehům Itálie a Řecka. Nicméně nejméně jedna třetina migrantů přichází přes Sýrii a Turecko a dále pokračuje přes Balkán. Část migrantů směřuje do Evropy přes Norsko, kam se (paradoxně) dostávají přes Murmanskou oblast v Rusku. Tyto informace poněkud nabourávají všeobecně rozšířenou tezi, že za vlnou migrace jsou války rozpoutané NATO na Blízkém východě. Podíl na probíhajících událostech určitě mají, přinejmenším v Afghánistánu, Libyi, Sýrii a Iráku. Ale třeba v Mali, Mauretánii, Čadu nebo Kamerunu nálety NATO neprobíhaly, přesto v celkovém proudu migrantů utečenci z rovníkové Afriky tvoří téměř třetinu. Co je tedy hybatelem celého procesu?

Migrace je především nelítostný byznys, na němž mají velmi podstatný podíl Turecko, Saúdská Arábie a Albánie. Jsou to jednoduché počty. Za „lístek do Evropy“ zaplatí jeden běženec v průměru 10 tisíc dolarů. To znamená, že proud migrantů vynesl jen za rok 2015 mafiím, které tento byznys ovládly, minimálně 15 miliard dolarů. Náklady „turecké trasy“ ze Sýrie jsou ještě vyšší – dosahují 20 tisíc až 23 tisíc dolarů za osobu. Pašování lidí do Evropy provozují stejné zločinecké syndikáty zabývající se pašováním drog, nezákonným obchodem se zbraněmi a také s lidskými orgány. Do byznysu s falešnými dokumenty, na jejichž výrobě a distribuci se podílí několik stovek lidí, jsou podle všeho aktivně zapojeny i oficiální turecké úřady. Plán na „otevření Evropy“ se zřejmě připravoval dlouho, nejméně 15 až 20 let, ale jeho benefity stojí za to. Jak ty finanční, tak geopolitické, které samozřejmě zajímají i jiné než zde zmíněné aktéry.

Rusko odmítlo žádost zástupců syrské opozice na mírových jednáních v Ženevě na zastavení náletů. Rusové to vylučují do chvíle, než budou poražey tzv. Islámský stát a an-Nusrá. Kromě toho mohou podle vás ženevská jednání přinést smysluplný výsledek? Někteří analytici upozorňují, že například právě opozičníci, kteří tam oficiálně zastupují „syrský lid“, jsou spíše loutkami placenými Saúdskou Arábií…

Domnívám se, že ženevská jednání mezi syrskými stranami konfliktu nemají v současné době absolutně žádný smysl. Představitelé tzv. umírněné opozice totiž po posledních úspěšných útocích syrské armády nemají ani potřebné zázemí, ani vyjednávací sílu, ani výraznou politickou podporu, která by nad nimi držela ochrannou ruku. Ostatně sami to poznali v průběhu jednání, které nakonec sami opustili po zjištění, že se s nimi vůbec nepočítá a ve Vídni jsou pouhou stafáží.

Na rozdíl od legálně zvoleného Bašára al Asada totiž nemají představitelé tzv. opozice oporu ani v mezinárodních orgánech, například v OSN, protože formálně nikoho nezastupují, žádný stát nebo skupinu obyvatel. Veškerý jejich mandát spočívá pouze na počtech ozbrojenců, kteří za nimi (podle jejich vlastních slov) vlastně stojí.

Jedna věc je jistá – o budoucnosti Sýrie je již v podstatě rozhodnuto a podobné konference jsou jen kouřovou clonou zakrývající faktickou prohru USA a Západu v boji o syrské zdroje ropy a plynu a území pro stavbu ropovodů a plynovodů. O tom svědčí mimo jiné i nedávné otevření oficiálního kurdského zastoupení v Moskvě a ve Washingtonu. Snahy Turecka začít válku s ruskými silami v regionu a doufat, že NATO se za něj postaví, jsou v tomto případě pouze velmi nebezpečnou chimérou prezidenta Erdogana. Věřme, že jí nepodlehne. V jeho zájmu i v zájmu Turecka.

Stále více se hovoří o Íránu, kterému se zrušením sankcí otevřelo pole západních trhů, investic a dalších možností. Konec sankcí vedl i k dalšímu zlevňování ropy, která je nyní na necelých 33 dolarech za barel. Co můžeme od Íránu v budoucnu očekávat? Bude to „vzorný“ spojenec Západu, vážící si investičních a tržních možností?

Írán představuje po ukončení sankcí a zejména po uvolnění jeho zmrazených bankovních kont, na nichž leží stovky miliard dolarů, velmi bohatou nevěstu, o jejíž přízeň se uchází kdekdo. Zatím se zdá, že nejlepší pozici ze západních zemí zde mají Italové a Němci, ale je velmi potěšující, že jindy opatrní čeští podnikatelé, diplomacie i bankéři jsou v těchto námluvách velmi aktivní. Česká republika má v Íránu velmi vysoké renomé zejména díky osobnosti Jana Kavana, bývalého ministra zahraničí v Zemanově vládě. Ten totiž hlasoval v roce 2002 jako jediný západní představitel a zároveň předseda Valného shromáždění OSN proti uvalení sankcí na Írán.

Rozhodně nelze očekávat, že se Írán stane „spojencem“ USA a Západu stejného druhu jako například Saúdská Arábie. Pokud Spojené státy očekávaly, že se Írán po ukončení desetiletí trvajících sankcí vrhne vděčně na americké investice a otevře svůj trh dokořán americkým firmám, budou určitě zklamány. Tato země s více než 5 000 let trvající historií má sama ambice stát se vůdčí silou nejen v regionu Středního východu. Se svými téměř 80 miliony obyvatel a obrovskými zásobami ropy představuje nezanedbatelnou ekonomickou i vojenskou sílu. Íránská armáda má 350 000 vojáků z povolání a přibližně 220 000 vojáků základní služby. V případě konfliktu může Írán povolat i velký počet záložníků, protože většina obyvatel absolvovala v průběhu života povinnou dvouletou vojenskou službu. Íránské vojenské síly se orientují na nákup ruské a čínské vojenské techniky, ale mají k dispozici i vlastní poměrně sofistikované zbraňové systémy včetně raketových zbraní. Írán má i svůj kosmický program. Velmi významná je i jeho pozice celosvětově uznávaného duchovního centra šíitské odnože islámu. Hovoří se o tom, že by se mohl stát významným spojencem v boji proti ISIL. Podle dostupných informací íránští důstojníci již působí jako poradci, instruktoři a plánovači jak v Iráku, tak v Sýrii.

Britské listy citují studii, která prezentuje výsledky „válečných her“, kde probíhaly simulace napadení Pobaltí ze strany Ruska a možné reakce NATO. Ze studie vyplývá, že by v Rusku za současné situace a malého počtu regionálních jednotek NATO v regionu nešlo zabránit a anektování oblasti by jim zabralo dva až tři dny. Ze studie vyplývá nutnost posílení přítomnosti v Pobaltí, což je prý na rozdíl od „technicky neproveditelné ostrahy hranic EU“ snadnější.

Začnu od konce. Ostraha hranic EU je „technicky“ proveditelná podstatně snadněji než posílení přítomnosti (jednotek USA) v Pobaltí. Ovšem za jednoho základního předpokladu. Velení NATO (reprezentované především USA) by muselo přehodnotit své stanovisko, že masivní invaze ilegálních migrantů do Evropy je „civilní záležitost“, a muselo by ji uznat za regulérní bezpečnostní ohrožení evropské skupiny zemí NATO. Důsledkem rostoucího přílivu potenciálně agresivních cizinců s naprosto odlišnou kulturou do EU totiž může být rychlá destabilizace zemí, jako jsou Německo, Francie, Nizozemsko a další, vedoucí až ke ztrátě akceschopnosti jejich armád. Otázkou je, co v takovém případě učiní NATO. A také co se stane s jadernými prostředky Francie a jadernými pumami USA, umístěnými kromě několika zemí EU i na základnách v Turecku.

Evropa k zastavení migrační krize životně potřebuje schopnosti a kapacity vojenských struktur NATO. Jejich využití však vloni zablokovaly USA a Turecko s přispěním několika dalších „zavázaných“ zemí. A to i přes fakt, že USA na základě administrativního konstruktu vojenského útoku na území USA 11. 9. 2001 aktivovaly na základě článku 5 Washingtonské smlouvy celou NATO a v podstatě si vynutily účast vojáků jejích členských zemí v následujících „válkách s terorem“. Oba loňské francouzské masakry by podle této logiky byly jednoznačně ozbrojenými útoky proti zemi NATO. Přesto je Francie nevyužila. Proč, o tom se lze jen dohadovat. Kdyby totiž bylo NATO nyní aktivováno, Turecko (stejně jako Řecko) by bylo v podstatě nuceno použít své vojenské síly k zablokování proudu migrantů, likvidaci jejich základen a vybavení. NATO jako organizace by mohla poskytnout hlídkové lodi, informace i kapacity pro ubytování a střežení tisíců běženců v Turecku, na řeckých ostrovech, ve Španělsku i na hranicích severních zemí EU. To všechno je k dispozici, ale nestalo se nic. Otázka ovšem je, nakolik a zda vůbec velení NATO věří Turecku. Pokud ne, má to logiku. Pokud ano, je to podraz NATO vůči EU.

Při posuzování Ruska jako hrozby pro Evropu je třeba si položit dvě otázky – zda může Rusko vojensky ohrozit Evropu a jestli jeho vedení má zájem něco podobného udělat. Odpověď na první otázku je určitě kladná. Rusko je bezesporu vojenskou velmocí a v Evropě není síla, která by byla schopná se mu postavit. Odpověď na druhou otázku však rozhodně není „ano“. Z čeho vlastně pobaltské země a Polsko vyvozují, že se je Rusko chystá napadnout?  Co by tím Rusko získalo? Území? Má ho nadbytek. Suroviny? Žádné tam nejsou. Průmyslovou základnu? Byla vyrabována a zlikvidována v rámci místních vln „privatizace“. Ochranu ruskojazyčného obyvatelstva? Kdo chce, může odejít do Ruska, které ho přivítá s otevřenou náručí, protože na své prostory prostě postrádá lidi ochotné je osídlit, využívat, chránit a bránit. Tedy vše to, co současná EU viditelně nedokáže.

V knize autorů Bergera a Luckmanna Sociální konstrukce reality je uvedena věta: „… myšlenky, praktiky a přesvědčení získávají v procesu sociálních výměn postupně status reality." I termín „ruská hrozba“ je pouhý politologický konstrukt, který nemá odraz ani v realitě současného světa, ani v historii Evropy jako světadílu. Kolikrát Rusko rozpoutalo válku v Evropě, případně kolikrát stálo u zrodu světové války? Na rozdíl od Německa, kterému se to v minulém století povedlo hned dvakrát, a jak se zdá, díky paní Merkelové a její široké „pangermánské náruči" k tomu má našlápnuto potřetí.

Nedávno jeden z mých přátel použil k popisu situace EU následující příměr: „EU se chová jako dinosaurus druhu apatosaurea. Je vlastně už mrtvá, jen o tom ještě neví. Signál z periferií o stále se zhoršující situaci se ještě nepropracoval do minimozečku v Bruselu, takže ten se jako minimozeček správného apatosaura stále cítí skvěle a chová naprosto sebejistě bez ohledu na to, že asteroid již dopadl a žár ničí vše kolem.“ Věřím, že nemá tak úplně pravdu. Ale zatím tomu moc indicií nenasvědčuje.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Okamura se velmi drsně opřel do Sobotky a Babiše: Vláda je neuvěřitelně škodlivá. Jde o miliony z vašich kapes a o štvaní proti odpůrcům imigrantů

4:59 Okamura se velmi drsně opřel do Sobotky a Babiše: Vláda je neuvěřitelně škodlivá. Jde o miliony z vašich kapes a o štvaní proti odpůrcům imigrantů

ROZHOVOR Předseda SPD a poslanec Tomio Okamura říká, že migranti z kulturně nepřátelských zemí tady …