Migrace z pohledu sociologa: Lidská psychika se jestě nestačila zbavit klanové mentality. Kdo se výrazně odlišuje, toho nepřijímáme. Z hlediska evoluce logické a zdravé

V současné veřejné debatě se často operuje s pojmem evropské nebo křesťanské hodnoty, když je ale mají lidé definovat, mají s tím potíže. Jak se na to díváte z pohledu sociologa?

S termínem „hodnota“ je v sociologii trochu problém, protože existuje mnoho jejích definic. Obecně se o hodnotách dá říci, že to jsou hluboce zakořeněné motivace, které orientují nebo i řídí naše jednání. Hodnoty jsou strukturovány, vytváříme si žebříčky hodnot, kdy jsou pro nás některé věci důležitější než jiné. Tyto žebříčky jsou výrazně ovlivněny prostředím, v němž vyrůstáme, v současné moderní evropské společnosti jsou tyto žebříčky navíc individualizovány. Hovořit proto obecně o evropských hodnotách není jednoduché. Myšlenka „celo-evropských“ hodnot je podle mne trochu nadsazená, byť mnohé dokumenty EU s nimi pracují. Jistě, hodnoty jako je humanismus, svoboda, autonomie jedince, spravedlnost, solidarita, tolerance, bezpečí atd. jsou hodnotové rysy, které pro Evropu platí, ale míra jejich vnímání a naplňování je v různých částech Evropy různá. A když půjdeme na „jemnější“ hodnoty, jako je např. hodnota rodiny, hodnota emancipace žen, kolektivismus versus individualismus, výchovné hodnoty apod., pak v Evropě nacházíme relativně velké rozdíly. Sociologové pro to mají empirická data, neboť od r. 1981 konají pravidelně každých devět let srovnávací výzkum (Evropskou studii hodnot), v němž se sleduje vývoj hodnot v evropských zemích. Ten poslední zatím proběhl v r. 2008 a v příštím roce, v r. 2017, proběhne již jeho pátá vlna. Z těchto dat vyplývá, že se zatím žádná velké konvergence evropských hodnot nekoná, že různé části Evropy se ve svých postojích – a postoje jsou součástí hodnotových struktur – k nejrůznějším oblastem a jevům života liší.

Jsou v současné masové migraci tyto hodnoty ohroženy? Hrozí, že hodnoty zaniknou?

Pokud bychom dopustili, aby tyto základní hodnoty byly zpochybněny, pak by to znamenalo otřesení základů naší kultury, a tím pádem otřesení základních prvků naší evropské existence, naší společnosti. Každá společnost si evolučně vytvářela svou kulturu, tedy návody na to, jak se chovat k věcem a jevům tohoto světa a vytvářela si také mechanismy, jak si svou kulturu ochránit. Z tohoto hlediska se zániku našich hodnot neobávám. I když – vezmu-li si u nás nedávno vydaný román francouzského spisovatele Michel Houellebecqa „Podvolení“, který ukazuje, jak ve Francii na základě politické nedohody klasických demokratických stran zvítězila v demokratických volbách islámská strana, která postupně, demokraticky, začala do francouzské společnosti implementovat prvky islámu – a mimochodem začala s reformou školství – pak bych si asi tak skálopevně jistý nebyl.

Je to tedy nějaké využití demokratických nástrojů k likvidaci demokracie?

Podle Houellebecqa byly demokratické principy využity k postupnému nastolování jiných společenských hodnot – ale ne formou násilí, nýbrž prostřednictvím „svádění“ významných představitelů francouzského života, aby přešli na stranu vítězů. Z hlediska demokratického systému jen zvítězila strana, která podle svého programu začala dělat reformy. Zde je možné vidět i paralelu s československým „vítězným“ únorem 1948, tehdy ovšem ono „svádění“ probíhalo jiným způsobem.

Jiným slovem, které je velmi frekventované, je nebezpečí nebo riziko. Kde je vidíte vy?

Na rizika se můžeme dívat jednak individuálním pohledem, jednak celospolečensky. Z pohledu života jedince v moderní společnosti, ve společnosti post-industriální, začíná být obtížné, že se nabourávají některé životní jistoty, že život není tak úplně čitelný a srozumitelný, jak by si člověk přál a jako tomu bylo v „přehledné“ industriální společnosti. Mizí např. jistota, že bude mít práci a že pokud ji ztratí, najde rychle novou. Vznikají rizika ekologická, rizika hrozeb terorismu apod., člověk má značnou šanci, že se mu rozvodem rozpadne rodina atd. Především pro současnou mladou generaci to je obtížná situace, která, věřím, může být značně frustrující a pokud jí nebudeme věnovat dostatečnou pozornost, může se nám to vymstít. Z celospolečenského hlediska je velkou hrozbou to, že se současná Evropa populačně nereprodukuje, takže se hovoří o demografické krizi. Mimochodem, z populační teorie je známo, že svět se řídí principem homeostaze, to je, stručně řečeno, tendence zachovávat dynamickou rovnováhu. A ten říká, že když je v některé části světa populační podtlak a v jiné části světa populační přetlak, je zde tendence k vyrovnání. Proto vznikají migrační vlny. A když navíc oblast s populačním podtlakem je bohatá a oblast populačního přetlaku chudá, intenzita migračních tendencí se zesiluje.

Co lze v této situaci pozorovat ve společnosti?

Současná migrační vlna vyvolává sentimenty etnocentrismu a xenofobie. Pozor ale, z evolučního hlediska, jak nám sdělují evoluční biologové, je existence etnocentrismu logická a v rámci boje o přežití byla i evolučně zdravá. Etnocentrické pocity jsou podle evolučních biologů zákonitým rysem lidské psychiky i současného člověka, neboť z hlediska evolučního času je trvání moderní společnosti pouhým zlomkem vteřiny. Během těchto nanosekund se lidská psychika ještě nestačila zbavit své klanové mentality, která velí, abychom měli kolem sebe především takové osoby, které jsou tak trochu jako my. Ty, kdo se výrazně odlišují, do svého sociálního horizontu nepřijímáme, ze svých sociálních sítí je apriori vylučujeme. Hlavní vzkaz těchto evolučních teorií, byť ne všichni sociální vědci s nimi souhlasí, je, že i v moderním člověku přetrvávající klanová mentalita lovce a sběrače na straně jedné a struktury moderní společnosti na straně druhé mohou být v relativně vážném rozporu. Neleží právě zde jádro problému kulturní a sociální integrace imigrantů do struktur hostitelské společnosti? Samozřejmě když se míra přežene, znemožňuje to porozumění a spolupráci. Když se vrátíme k migraci, v teorii migrace existují vedle sebe dvě protikladné teorie. Podle jedné platí, že každá země je schopna vstřebat jen určitý podíl cizího obyvatelstva, a když se mez překročí, původní populace začne imigraci odmítat. Druhá teze říká, že míra odmítání migrace je menší tam, kde lidé mají s migrací zkušenost. Takže třeba ve Švýcarsku je míra odmítání migrantů nižší než např. v Polsku, které nemá s migranty de facto žádnou zkušenost.

Oproti minulosti se začíná častěji operovat s pojmem národ a národní stát. Jde o nové definice národa?

V některých koncepcích Evropské unie, která je charakteristická volným pohybem zboží, osob, služeb a kapitálu, se uvažovalo o tom, že se Evropa postupně stane volnějším celkem, v níž nebudou důležité národní celky, národní státy, ale spíše regiony charakterizované společnou kulturou, jazykem, přírodním prostředím apod. V současném kontextu se ale podle mého vnímání myšlenka národního státu znovu utužuje. Demografická krize spolu s vlivem migrace možná povede k tomu, že myšlenka schengenského prostoru bude ohrožena a že se znovu utuží národní hranice.

Podle výzkumů, které citujete, je v České republice nízká interpersonální důvěra, lidé spíše dbají na „své klany“ a parametr důvěry je tedy ve srovnání s jinými zeměmi u nás nízký. Co to může pro nás znamenat?

Kdybych se na to podíval ekonomicky, je důvěra součástí sociálního kapitálu a sociální kapitál je pozitivně korelován s ekonomickou výkonností – čím vyšší míra důvěry, tím vyšší ekonomická výkonnost. Přetrvávající nízká interpersonální důvěra – a podle výzkumu evropských hodnot je míra důvěry v ČR stabilně nižší než v zemích západních – by pak indikovala, že se Česká republika bude potýkat s nižší ekonomickou výkonností. Ze sociologického hlediska nízká meziosobní důvěra skutečně podminovává společenský rozvoj, brání rozvinutí struktur občanské společnosti. V tomto aspektu si s sebou neseme dědictví z našeho komunistického období, kdy platilo, že „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“, a kdy rodinné a příbuzenské sociální sítě byly vitálně důležité. Demokratické společnosti, které se vyvíjely nepřerušovaně a bez revolucí, mají úroveň důvěry mnohem vyšší než my.

Nechybí nám také duchovní rozměr?

Ano, myslím, že pro současnou postmoderní společnost je na škodu, že se duchovní rozměr vytrácí, že některé základní hodnoty svým způsobem erodují. Neznamená to, že by náboženství mělo hrát ve společnosti takovou roli, jako např. ve středověku, ale základní duchovní principy, například desatera, by se neměly opouštět.

Pro postmoderní společnost je typický individualismus. Dá se říct, že individualismus je zároveň sobectví?

Ne, individualismus není sobectví, je velkou výhrou moderního člověka, protože tím dosáhl toho, že ve svém rozhodování a jednání je relativně autonomní a svobodný. Individualismus nelze zaměňovat se sobectvím, i lidé výrazně individualističtí totiž dokáží spolupracovat a v rámci demokratických principů ostatní tolerovat. Individualismus není z hlediska společnosti negativní.

Mluvíte o autonomním rozhodování. Je to v současném mediálním světě, kdy většina informací nepochází z osobní zkušenosti, vůbec možné?

Virtuální svět, který vytvářejí média, má na nás velký vliv, ale pořád jsem přesvědčený o tom, že vzdělaný člověk mediálním vlivům tak úplně nepodléhá. Proto jsem velkým zastáncem toho, aby školství a vzdělávání bylo ústředním tématem politické agendy, neboť jen vzdělaný člověk se schopností kriticky zvažovat přicházející informace je zárukou toho, že tlaku médií a jejich případné demagogii nepodlehne.

Jak do toho vstupují nová sociální média?

Pořád s nimi máme příliš malou zkušenost, ale to, že lidé začínají mít tendenci zavírat se do ghett sociálních médií, není pro demokratickou diskusi dobré. Pokud ve společnosti není demokratická diskuse, a ti, kteří mají jiný názor, již nejsou považováni za oponenty v diskusi, ale jsou chápáni rovnou jako nepřátelé, pak tato situace znamená výrazné podminování demokratických principů existence společnosti. Jako sociolog jsem samozřejmě raději, když se lidé setkávají „tváří v tvář“, namísto setkávání „mobilu s mobilem“.

V literatuře a filmu byl nesčetněkrát zpracován nástup nové totality. To nebezpečí je často spojováno s novými technologiemi. Hrozí to i mimo sféru sci-fi a katastrofických filmů?

To nebezpečí možná hrozí, ale to bych se uchyloval k věštění a to sociologie, na rozdíl od prognostiky, neumí. Neumím odhadnout, jak se vyvinou technologické prostředky, kam budou kráčet sociální média, co se stane se světem práce v době vyspělých technologií a co to udělá s chováním lidí. Možnosti technologií jsou obrovské a bude velmi záležet na nás, lidech, jak to dokážeme ukočírovat.