Miliony muslimů z Turecka nás zaplaví tak jako tak. Jefim Fištejn rýsuje neradostnou budoucnost Evropy

16. 12. 2015 16:42

ROK 2015 – A CO DÁL? Tři miliardy eur pro Turecko jsou krokem, který Evropské unii nic nepřinese. Publicista a politický komentátor Jefim Fištejn to zdůvodňuje tím, že pokud budou přístupové rozhovory probíhat dobře, do deseti let se stane Turecko členem EU a uprchlíci budou v Evropě stejně, navíc už i jako občané Evropské unie. Jestliže by ale neprobíhaly podle představ, dá se čekat, že Turecko uvolní hranice, pustí přes ně půl milionu uprchlíků, čímž Evropskou unii přitlačí ke zdi.

Miliony muslimů z Turecka nás zaplaví tak jako tak. Jefim Fištejn rýsuje neradostnou budoucnost Evropy
Foto: Archiv
Popisek: Jefim Fištejn

Bilanční ohlédnutí za končícím rokem začnu fenoménem tzv. Islámského státu, který už je vnímán jako hrozba pro celý svět. Může být vzhledem ke své specifické podobě vůbec někdy poražen?

Islámský stát jako vojenská organizace nepochybně může – a vůbec nepochybuji, že bude – poražen. Jiná otázka je, zda bude a může být poražen islámský terorismus. To je ale úplně jiná otázka. Musím připomenout, že tzv. Islámský stát je pokus pouze jedné skupiny obyvatelstva, a to sunnitského obyvatelstva v Iráku a Sýrii, zajistit si jakousi státní reprezentaci, protože toto obyvatelstvo žádnou vlastní nemá. V Iráku vládnou alespoň formálně šíité a sunnité státní reprezentaci nemají. A v Sýrii vládnou alavité, což je dvanáctiprocentní skupina obyvatelstva, ale sunnitská většina je rovněž bez reprezentace. Připomenu, že když za prezidenta George Bushe probíhala americká invaze do Iráku a byl svržen Saddám Husajn, sunnitská provincie Anbár byla jednou z nejpřátelštějších vůči Spojeným státům. Však také prezident Bush svou první návštěvu do Iráku po invazi uskutečnil právě v provincii Anbár. Vlivem válečných událostí se to změnilo, sunnité se v Iráku stali pronásledovanou menšinou a radikálové mezi nimi v čele se zbytky vojenského velení armády Saddáma Husajna se pokusili pod náboženskou vlajkou vytvořit vlastní stát. Důležité by bylo nejen porazit tzv. Islámský stát, ale nabídnout sunnitům rozumnou alternativu k ISIS, ale i takovou, díky níž by civilní obyvatelstvo tohoto regionu mělo přece jen nějaké zastoupení. Ale podle mě jsou Sýrie a Irák ve svých současných hranicích neudržitelnými útvary a pro mezinárodní společenství by bylo lepší se domluvit o tom, jak je územně rozdělit, aby každá velká skupina byla nějakým způsobem reálně zastoupena.

Zaregistroval jsem jeden váš komentář, v němž jste upozorňoval, že by se Západ neměl v boji proti islamistům spojovat s Ruskem. Co vás k tomuto postoji vede?

Protože nejde o regulérní válku. Navíc všichni prohlásili, že si nepřejí pozemní operace, a koordinace náletů stejně probíhá. Bylo by třeba nejdříve vypracovat jednotnou představu o budoucnosti celého regionu. Bez toho by každé spojování s Ruskem, které sleduje úplně jiné záměry a zájmy na Blízkém východě a v Sýrii zejména, bylo pouhým symbolem. Ale nemůžu vyloučit, že se k tomu Západ nakonec uchýlí a oznámí, že se v tomto s Ruskem spojil. Už několikrát takové kroky byly a vždy se musí Západ podvolit záměrům Ruska. To je podmínka, za které je Rusko ochotné vstoupit do nějaké širší koalice. Putin řekl, že chce vytvořit jednu silnou pěst, to jsou jeho slova, která by rozdrtila Islámský stát. Ovšem řekl jasně, že přitom musejí být brány ohledy na ruské zájmy. Chtěl by koalici v čele se samotným Ruskem, tím pádem by jakékoli vojenské úspěchy Rusko propagandisticky využilo pro sebe, Západ, kdyby chtěl nahlížet na Rusko jako spojence, tak na něj zároveň nemůže nahlížet jako na objekt ekonomických či politických sankcí, které by se staly neudržitelnými.

Chcete tím říct, že by Západ musel zapomenout na všechno, kvůli čemu Ruskou federaci předtím kritizoval a odsuzoval?

Bez konkrétního cíle by spojenectví znamenalo pouze legitimizaci všech ruských územních výdobytků poslední doby jak z války proti Gruzii, tak proti Ukrajině. Je zvykem vnímat svět jako rozdělený na koalici dobra a koalici zla. A když je Rusko členem koalice, která bojuje za právo v jakémkoli výkladu, pak má na své straně rovněž právo a všechno, co udělalo v poslední době, by bylo legitimizované. To vůbec není technická záležitost, že Rusko dodá dvacet letadel a Spojené státy dvacet pět. To je záležitost principiální. Jestli Rusko bojuje na straně práva, tak všechno, co dělalo předtím, je rovněž součást práva. Je třeba říct, že právo vypadá různě. Třeba územní dobyvačnost v jedné části světa je špatná a v jiné je přípustná. To, co Rusko vytěžilo z posledních vojenských tažení proti Ukrajině a Gruzii, by tím pádem bylo uznáno jako zákonné právo. A protože právo je vždy svým způsobem precedenční, pak i možná další územní roztahovačnost Ruska by byla uznána předem jako legitimní. Proč Rusko může obsadit Abcházii a Krym a nemůže obsadit třeba východní oblasti Estonska? Čili drobná věc táhne za sebou obrovské následky. Proto se Západ zdráhá, aby nemusel zapojením Ruska do koalice uznat jeho právo jakkoli se roztahovat ve svém okolí.

Jak se v uplynulém roce změnilo postavení Ruské federace ve světě a jak ho v poslední době ovlivnilo vojenské angažmá v Sýrii a stoupající napětí mezi ní a Tureckem?

Postavení Ruska se nepochybně vylepšilo. Ale není to zásluhou specifické Putinovy strategie. Ta naopak doznala velmi značných porážek především v ukrajinském směru, v němž Rusko utrpělo velmi značný neúspěch a dnes už se vůbec nezmiňuje o plánech „osvobození“ Novoruska. Celkově se mezinárodní postavení Ruska upevnilo, ale nikoli zásluhou Putinovy strategie, ale kvůli až tragicky mylné strategii především Evropy. O Spojených státech je těžké mluvit, protože v období rozvinutého obamismu každým dnem přichází Amerika o kus své prestiže. Ale Evropa, která se v krizi kolem Ukrajiny zachovala vcelku strategicky velmi dobře, nesahala po nějakých siláckých a silových opatřeních, pomohla Ukrajině tím, že uvalila na Rusko ekonomické sankce, které se ukázaly být velmi účinným nástrojem. Ale to jen do doby, kdy německá kancléřka otevřela doširoka brány Evropy a fakticky zrušila veškerá omezení kolem schengenských hranic, která existovala. Způsobila tím zvrat v celé situaci podstatným oslabením svých pozic. Rusko bylo znovu na koni obzvlášť poté, co kancléřka Merkelová řekla: „Tu krizi bez Ruska nezvládneme.“

Čím si vysvětlujete dlouhou nečinnost Evropské unie při řešení migrační krize a jak hodnotíte její kroky včetně pokusu třemi miliardami eur uplatit Turecko, aby si uprchlíky nechávalo na svém území?

Můžu jen konstatovat, že současné vedení Evropské unie se vyznačuje absencí strategického myšlení ve všech směrech. Důkazem neexistence jakéhokoli strategického uvažování je i ta migrační krize. Říkají nám, že ji musíme vyřešit tím, že si migranty rozdělíme. Ale rozdělení není vůbec řešením něčeho, to je trpné přijímání skutečnosti. Valí se na nás lavina a my ji vyřešíme tím, že ji necháme se přes nás převalit. Vyřešení by bylo nějaké opatření schopné změnit situaci, zastavit tu lavinu. Krize se táhne už několik let, zhruba čtyři až pět od propuknutí tzv. arabského jara. Když revoluce zasáhla Sýrii, bylo 250 tisíc mrtvých v prvních měsících dostatečně silným náznakem toho, že země je v naprostém rozvratu, a Evropa se na to dívala bez jakékoli reakce. Jediná reakce byla buď naprosto zaslepená podpora arabského jara, nebo zamlčování toho, co může následovat, když už tehdy byly tři miliony Syřanů v táborech v okolních zemích. A samozřejmě zpozdilá reakce je vždy mylná a nestrefuje se do podstaty problému. Přesně podle tohoto mustru se odehrává reakce, tedy pokusy, jak říkáte, uplatit Turecko, zatáhnout ho do této hry, učinit z něho ústředního činitele v celé hře. To, že se to dělá mimořádně hloupě, s tím snad souhlasí skoro všichni.

Turecko vtáhla do hry jednoznačně německá kancléřka. Má tento její plán vůbec nějakou šanci na úspěch?

Paní Merkelová porušila veškeré diplomatické zvyklosti, když se odebrala do Turecka týden před volbami. Pomohla tím prezidentovi a předsedovi vlády z jedné mírně islamistické politické strany vyhrát volby a pak jim nabídla tři miliardy eur v nejbližší době i urychlení přístupových rozhovorů za velmi mlhavý slib pozastavit proud uprchlíků. Turecko tak může pro začátek dosáhnout sbližování s Evropskou unií. Přitom Merkelová slíbila ve volbách roku 2005 a pak to zopakovala ve volbách roku 2010, že nikdy nepřipustí, aby se Turecko stalo členem Evropské unie. Dnes ho do Evropské unie láká, jen aby trošku zastavilo proud uprchlíků. Pokud přístupové rozhovory nepoběží dobře a budou zadrhávat, může Turecko pokaždé zvednout hranice, pustit tak půl milionu uprchlíků, a tím vystrašit Evropskou unii. A pokud budou probíhat dobře, tak do deseti let bude Turecko členem Evropské unie. Vstoupí do ní celou politickou váhou svého osmdesátimilionového obyvatelstva včetně těch uprchlíků, kteří už teď podle slibu vlády dostávají turecké občanství.

Ani jedna z možností průběhu přístupových rozhovorů s Tureckem moc lákavě nevypadá. Pomůže vůbec Evropské unii, že dá Turecku tři miliardy eur, aby si ponechalo běžence na svém území?

To je krok, který vůbec nic neřeší. Výsledek přece bude úplně stejný. Jakmile se Turecko stane členem Evropské unie, budou uprchlíci v Evropě stejně a navíc ještě v postavení občanů Evropské unie. Chápete nesmyslnost celého toho podnikání? Navíc ještě není jasné, jestli ty tři miliardy nebudou rozkradeny a doputují, ke komu by měly. To už nikdo nezkontroluje.

Je nynější stav důsledkem spíš neschopnosti evropských politických špiček, nebo v neřešení migrační krize lze hledat nějaký záměr?

Já se přikláním k první možnosti, protože jsem odpůrcem spikleneckých teorií. To si můžeme vymyslet řadu různých verzí, ale to by nás zavedlo do konspirologické džungle. Neschopnost politiků souvisí se stavem demokratických procesů ve společnosti, který vynáší nahoru dosti často ne ty nejschopnější, protože není vůbec uspořádaná podle zásluh. Je založena na principu jeden člověk, jeden hlas a toto zprůměrování vede k tomu, že do čela se dostávají lidé naprostého průměru. A když se navíc do evropských struktur dostávají zpravidla jmenováním, tedy mimo volby, jsou ještě o něco průměrnější než ti, co se dostali k moci v samotných národních státech, tak je jasné, že do Bruselu se na řídicí místa dostanou ještě průměrnější lidé. A ta průměrnost se projevuje v situacích, kde je třeba rychlého a silného rozhodování, kdy je třeba leadershipu. Pak jsou tito lidé ztraceni. Jednoocí vedou zbytek společnosti a nevědí kam. A na té cestě dělají neuvěřitelné chyby. Chyby, o nichž se říká, že jsou horší zločinů.

Před rokem proběhla médii zpráva Mezinárodního měnového fondu, že Čína sesadila USA z první příčky největší ekonomiky. Podle politologa Oskara Krejčího je střídání hegemona nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Je Čína hrozbou pro světový řád, nebo zárukou stability?

Velký stát nikdy nehraje jenom jednu roli. Může být hrozbou pro někoho, ale zárukou stability pro jiného. Když mluvíme o Číně jako o ekonomické velmoci, mluvíme zpravidla o souhrnném ekonomickém výkonu, tedy hrubém domácím produktu. Dobře víme, že ten vůbec neodráží stav spokojenosti obyvatelstva, protože tu vystihuje mnohem víc HDP na hlavu. A v tomto ukazateli Čína dramaticky zaostává za velkou částí zbytku světa, o Spojených státech ani nemluvě. Výkon Číny byl poměrně svižný třicet let, dosáhl svého určitého vrcholu a dnes klesá. Každopádně Spojené státy jsou zatím schopny mobilizovat mnohem větší prostředky pro dosažení nějakých politických cílů než Čína, která musí své nastávající problémy stále překonávat. Čína je zainteresována v trochu jiných oblastech než Spojené státy.

Přesto proč se Čína prakticky vůbec nehlásí k tomu, že se stala největší ekonomikou světa?

Přebírat roli lídra nechce z různých důvodů. Jsou spojené s mentalitou i tradicemi obyvatelstva. Čínská tradice nebyla nikdy příliš namířena na vnější expanzi, naopak Spojené státy mají velmocenskou tradici a tradici ovlivňovat vnější prostředí velmi silnou. Takže ze srovnání těchto tradic nevyplývá, že by Čína chtěla obsadit místo Spojených států ve světě, že by chtěla být takovou velmocí. Protože s pozicí velmoci je spojena obrovská zodpovědnost za všechny a Čína zatím nemá zdroje svoji odpovědnost vykrývat, zasáhnout tam i onde ve světě, ale Spojené státy jsou na to zvyklé. Takže to srovnání vede k závěru, že v nejbližších letech a možná i desetiletích nebudeme svědky nějakých vojenských střetů mezi Čínou a Spojenými státy. Navíc Spojené státy dnes zcela vědomě v době prezidenta Obamy rezignují na svoje postavení zasahující velmoci, jak se tomu říká naplno, na postavení světového četníka. Nikde to postavení nepotvrzují, nedělají to, takže ani Čína nemá zájem to místo obsadit.

Ing. Miloš Zeman, CSc.

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Už dvakrát jste – a vždy tak trochu negativně – zmínil prezidenta Baracka Obamu. Jeho už téměř sedm let v čele největší světové velmoci tedy Spojeným státům uškodilo?

Dlouhodobě jsem formuloval docela negativní očekávání ve spojitosti s nástupem prezidenta Obamy. Vždy jsem tvrdil, že jeho působení bude mít v souhrnu zápornou bilanci, a zdá se, že jsem se moc nezmýlil. Samozřejmě že v rámci spikleneckých teorií se nabízejí dvě možná vysvětlení. Jednak že je tak naivní, tak býložravý, jak tomu říkám, že nechtěně, mimoděk, způsobil ten neuvěřitelný americký ústup z moci. Nebo jestli to byl dlouhodobý záměr, protože americká demokratická mašinerie neumožňuje prudký zvrat, neumožňuje, aby přišel nějaký zloduch a nechal Ameriku vybouchnout zevnitř, tak musel postupovat krok po kroku velmi dovedně, aby nevyvolal vůči sobě podezření. Nechci si hrát na soudce a říkat, jestli to je záměr nebo výsledek špatně nastavené politiky. Každopádně výsledek je to jednoznačný. Amerika ustoupila ze všech jevišť světa, naštěstí ne vždy bojišť, a její vliv na světové dění se strašně minimalizoval.

Ke konci příštího roku už budeme znát jméno Obamova nástupce v Bílém domě. Jak moc globální vývoj ovlivní výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb v USA?

Říci, jaký to bude mít dopad na volby v příštím roce, je opravdu nesnadné, protože málokdo počítal se zjevením takové postavičky, jakou je Donald Trump. Trošku to připomíná vzestup Rosse Perota v roce 1992, kdy získal téměř devatenáct procent, a tím podkopal možnosti Republikánské strany, která měla nakročeno k vítězství, ale bez devatenácti procent se nedá vyhrát. Tak nevím, jestli dopad kandidatury Donalda Trumpa bude podobný. Navíc demokratické poměry v současné době vyžadují určitou revizi, která jednoznačně povede od programového pojetí politiky, kdy tradiční politické strany nabízely voličům jenom ne příliš velké rozdíly v programech, k silně osobnostnímu pojetí politiky. To už pozorujeme všude.

Volič je vnímavější na bezprostřední projev, ostatně to vidíme i v české politice, čímž se částečně vysvětluje vzestup Andreje Babiše. Volič sahá po lidech, kteří mu jsou z nějakých důvodů sympatičtější jako osobnosti, třeba méně užvanění či mluví méně v politických frázích, sahají po obyčejnější řeči nebo mají názory, které jsou části voličů bližší. To je důvod nástupu Donalda Trumpa, protože je orientován více na bezprostřední projev než na programy. Méně se opírá o klišé připravená experty a PR agenturami. Ale to vede i k tomu, že se dopouští mnohem častějších chyb a přešlapů.

Čím to, že zatím jeho popularitě vůbec neublížily, ačkoli byly někdy hodnoceny jako skandální?

To, že mu příliš neublížily, je zajímavé i pro americký tisk. Ale nevím, jak to bude s jeho posledním přešlapem, když prohlásil, že muslimové budou mít zakázán vstup na území Spojených států. To je mimo logiku i politickou, za což se mu dostalo kritiky třeba i ze strany izraelského premiéra Netanjahua. Ne že by šlo o politickou korektnost, ale to je za hranicí právě toho selského rozumu, o který se Trump opíral, protože ve Spojených státech už dlouho existuje určitá muslimská komunita. Předtím všechno, co říkal o zahraniční politice, mu spíše nahánělo voliče, než by je odhánělo. Ale nebýt této kuriózní postavičky, tak si myslím, že republikáni měli vítězství ve volbách takřka v kapse, protože mají řadu velmi kvalifikovaných kandidátů. Jako třeba Marco Rubio, který v sobě spojuje několik potřebných politických předpokladů a může oslovit velkou skupinu voličů i vzít vítězství Hillary Clintonové. Ovšem vznik postavy Donalda Trumpa trochu zamíchal kartami, takže teď neumím předpovědět výsledek.

Bavili jsme se o světových velmocech. Jak hodnotíte skutečnost, že český prezident Miloš Zeman má nadstandardní vztahy se dvěma z nich, s Ruskou federací a Čínou, i když za to čelil opakovaně silné kritice?

Je třeba především pochopit, co to slovní spojení „nadstandardní vztahy“ znamená. Jde o to, že ty velké státy nějakým způsobem z těch vztahů profitují. Je ta závislost oboustranná, neboli je Čína na Zemanovi nějakým způsobem závislá, na jeho vlivu, na jeho světovém rozhledu? Vůbec ne. Ty nadstandardní vztahy znamenají pouze to, že český prezident se nadstandardně silně ohýbá před mocí těchto států. To je tak celé, z toho obrovský ekonomický profit nekouká. Profit, pokud bude, bude spojen s velmi centrálním zeměpisným postavením České republiky a jejím velmi dobrým hospodářským postavením v Evropě. Zmíněné velmoci nahlížejí na Českou republiku jako na vynikající základnu pro hospodářskou expanzi v Evropě. S politickou expanzí přes českého prezidenta nemůže nikdo vážně počítat, protože na to je zapotřebí, aby se vliv vztahoval i na zbytek Evropy. A vliv českého prezidenta na zbytek Evropy je tak zanedbatelný, že ho sotva můžeme spatřit v drobnohledu. Nadstandardnost je, když jakýsi středoevropský politik je ochoten podrobit se velmocenské libovůli trošku více, než je to obvyklé. Ale jak říkám, je to velmi jednostranný způsob udržování nadstandardních vztahů.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Chudáci uprchlíci, kteří nás masakrují a zabíjejí děti. Blbečci, co nám vládnou. Totální záhuba. Kreatury. Bělobrádek, Gazdík či Okamura se nám vyjádřili k útokům migrantů

16:49 Chudáci uprchlíci, kteří nás masakrují a zabíjejí děti. Blbečci, co nám vládnou. Totální záhuba. Kreatury. Bělobrádek, Gazdík či Okamura se nám vyjádřili k útokům migrantů

ANKETA Vraždění lidí islámskými imigranty. Masakr v Nice, střelba v Mnichově, sekerový útok ve vlaku…