Ministryně Jourová: Chci řešit problémy, ne myslet pořád na to, jak si krýt záda

Hodně lidí s netrpělivostí čeká na zákon o veřejných zakázkách, který spadá pod Vaše ministerstvo. Prozradíte nám, v jaké fázi nyní je a kdy se tedy ti zainteresovaní dočkají třeba už i jeho platnosti?
Nyní dokončujeme analýzu, co ta směrnice přináší ve vazbě na stávající zákon. Již koncem letošního dubna bychom rádi přešli do užší odborné veřejnosti s jeho věcným návrhem. Do širší odborné diskuse bychom to rádi přinesli tak v polovině roku. V paragrafovém znění bychom ho pak rádi předložili do konce roku tak, aby ho ještě v roce 2014 mohla projednat vláda.

Pokud vše půjde podle těchto představ, od kdy by tedy mohl zákon vejít v platnost?
V příštím roce, nejpozději k 1. 1. 2016. Vím, že je po něm hlasitá poptávka. Když hovořím se zadavateli, všichni se svěřují s tím, že na něj čekají už jak na smilování. Stejně tak i starostové obcí. Současný zákon jim totiž to zadávání dost komplikuje. A to by se mělo změnit. Osobně se chci zasadit o to, aby to bylo v co nejkratším možném termínu.

S veřejnými zakázkami je však spojena i řada - lidově řečeno - průšvihů, které v souvislosti s nimi vyplynuly na povrch. Lidé se prý dokonce bojí veřejné zakázky vyhlašovat. Dokonce se prý hovoří o tom, že v posledních letech nastal určitý útlum v této oblasti. Je to podle Vás pravda? Setkala jste se s tím v praxi?
Přiznám se, že nevím, zda je strach právě tím, co by tvořilo tu neproniknutelnou bariéru pro zadávání. Spíš si myslím, že hlavní bariérou je to, že zadávání zakázek je nyní velmi složité. Jsou k tomu potřeba právníci, odborníci a tím se domnívám, že jsme se dostali až za hranu. Někam, kam jsme neměli. Procesní formy si vyžadují vše tvrdě dodržovat – každý jeden krok. Jenomže v tom procesu v současnosti je mnoho formalismu. To může odrazovat.

Nevede to pak k tomu, že se nově nezadává, ale k tomu, že se ti zadavatelé spokojují jen s tím, co je v nejnižší ceně. To je měřitelné, nejméně pak napadnutelné, ale nevede to vždy k nejlepší kvalitě. Já osobně to vidím už na začátku - u výběru kvalitní konzultační firmy, která by s vypracováním zadávání veřejných zakázek měla pomoci. Měla by nabídnout konzultace, které když se dělají kvalitně, jsou zpracovávány skutečně zkušenými experty. A pak to prostě přináší i kvalitu výsledku a dá se na tom stavět. Co bych dala za kvalitní evaluaci třeba u čerpání fondů v minulém období. To vše je důsledek, že se zkrátka často tlačí jen na cenu. Pohybovala jsem se v tom, a tak vím, že se v tomto oboru stává, že vyhrávají v poptávce konzultační společnosti, které jdou s cenou dolů na minimum. Pak se ale ukáže, že v těch společnostech jsou mladí lidé, absolventi hned po školách, kterým chybí jakékoli zkušenosti.

Máte představu, kolik v současné době asi tak v ČR takových konzultačních firem funguje?
To nevím. Je tu samozřejmě několik velkých významných a mezinárodních hráčů. Pak jsou tu firmy, které se etablovaly právě na evropských fondech a analýzách a studiích… Odhaduji, že těch menších společností, které se konzultacemi zabývají, budou v zemi možná stovky. Ostatně byla mezi nimi i ta moje, kterou jsem poslala poté, co jsem se rozhodla vstoupit do politiky, do likvidace. Předala jsem ji synovi, ten se však oborově tématem nezabývá, takže se dokončuje fáze likvidace té firmy.

Vím však z branže, že ty firmy a firmičky mají zřejmě nyní často asi problém, poněvadž ve svých službách nemohou jít úplně s cenou tak nízko, jako třeba ti větší hráči. Nemluvě o tom, že právě ti velcí hráči navíc mohou vytvářet dumpingové dohody, které ty malé firmy skoro vyřazují ze hry.

V minulosti jste působila v Rumunsku jako expertka v oblasti čerpání fondů. Pokud byste měla popsat české prostředí a prostředí tam – v čem se odlišuje?
Speciálně v Rumunsku jsem psala zadávací dokumentace pro konzultační firmy. A věděla jsem, že tam je třeba dodržovat striktní požadavky Evropské komise. Neexistovalo se jim nějak vyhnout či je obejít. Nechci zacházet do úplných detailů, ale můžu pro příklad uvést toto: Existuje naprosto striktní zákaz prověřování čehokoli jiného, než umožňuje směrnice z minulosti firem, které se o zakázku ucházejí a mají provést nějakou konkrétní práci. To je totiž dle Evropské unie považováno za diskriminační moment.

V Rumunsku se to dodržovalo skutečně precizně, zatímco v Česku jsem na tento požadavek, který se však nedodržoval, narážela téměř všude. A taky dnes, když chodí audity na zakázky, tam právě v tom nacházejí kontroloři mnoho pochybení. Stojí nás to hodně peněz, protože jsme tím diskriminovali určitou skupinu firem či možných uchazečů. Pokud se ukázalo prověřováním, že nedělal v minulosti požadovaný diskriminační nadstandard, nebo je nedělal v daném objemu, měl prostě smůlu…

V tom vidím osobně jeden z rozdílů, který mě napadá jako první. Ovšem ani Rumunsko není úplně dobrým a ideálním příkladem v oblasti zadávání veřejných zakázek – to je třeba též zdůraznit.

No vidíte, a přitom se může zdát, pod vlivem informací v médiích, že si Česko stojí jak ve veřejných zakázkách, tak třeba i v čerpání evropských fondů, velmi špatně – skoro nejhůře ze zemí Evropské unie…Tak úplně beznadějné to s námi tedy není?
Není. Ovšem, když jste zmínila čerpání fondů, nahlédnu-li na ně jejich vyčíslením, tak tam si opravdu vedeme špatně. Dokonce i vedle Rumunů či sousedních Slováků jsme na tom hůř. Hlavně proto, že oni si dokázali vyjednat výjimky, zatímco naše předchozí vláda to neudělala. To jí mám skutečně za zlé. Mohly se čerpat ty staré peníze z EU o rok déle. Jenomže u nás prostě někdo zaspal… My teď už opravdu musíme řešit věci pět minut po dvanácté a ne všechny jdou prostě už napravit.

Nejde nechat při povídání na téma veřejných zakázek však stranou ani fakt, že je tato oblast spojována s korupcí, s rizikem kriminalizace rozhodnutí. Je šance, že se toto stigma brzy odstraní?
Myslím, že pohled na veřejné zakázky je nyní skutečně a bohužel ovlivňovaný tím, že se tak nějak dopředu předpokládá, že všichni při jejich zadávání chtějí hlavně krást. Ta špatná víra, takto promítnutá do celé oblasti s tím spojené, dělá obrovské problémy.

Vy to tak tedy nevnímáte?
Ne, já tento obecně zažitý názor nesdílím. Opravdu si nemyslím, že každý chce krást. Výjimky jsou, jako v každém oboru, týkají se nějakého procenta, které si netroufám ani odhadnout… V každém případě právě ti lidé, kteří ten zlomek procenta tvoří, to zkomplikovali a značně ztížili slušné skupině zadavatelů. Investorům, kteří by si netroufli nijak s ničím manipulovat nebo krást. Protože buď mají jen obyčejný lidský strach, anebo – a těch je doufám více – jsou to prostě slušní lidé. Odmítám rezignovat na víru v to, že většina starostů, státních úředníků, kteří ty zakázky dělají - včetně dalších lidí z tohoto rezortu - jsou slušní a poctiví lidé a chtějí to dělat čistě.

Pokud odbočíme, ale zůstaneme v oblasti Vašeho rezortu, nelze nechat stranou ani téma sociálního bydlení. V minulých letech se občas objevily zajímavé nápady, neplánujete některé uvést do života? Pokud ano, přiblížíte které?
Budeme z historie i šuplíků, pokud tam někde ještě jsou uloženy, ty nápady z minulosti a z historie vytahovat a inspiraci v nich hledat. O koncepci sociálního bydlení a na ni navazující investiční podpoře se přitom hodně hovořilo už vloni, ale je třeba vzít to nově. Podívat se na to i z hlediska nově stanovených priorit této nové vlády. Zde mám na mysli zejména předložení zcela nového zákona o sociálním bydlení, který by měl nabýt účinnosti nejpozději k 1. 1. 2017. Chceme se prostě podívat na sociální bydlení a jeho koncepci jako celek, samozřejmě i s ohledem na rozpočtové možnosti. A také se zaměřit na to, abychom zákon o sociálním bydlení předložili do veřejné diskuze. Sestavila jsem proto platformu, která bude mým poradním orgánem pro tuto oblast. Skládá se ze zástupců MMR, MPSV, MV, oslovili jsme též pana Dienstbiera, paní Šabatovou… K účasti v ní budou vyzváni zástupci občanských iniciativ, nestátních neziskových organizací, zástupci samosprávy, poskytovatelů nájemního bydlení, sociálních služeb i zástupci akademické sféry. Její úlohou bude dosažení široké shody všech partnerů zabývajících se problematikou sociálního bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí by ale mělo být naším nejbližším partnerem a gestorem definujícím základní kámen celého systému – cílovou skupinu, tedy osoby v bytové nouzi. A mělo by být též prvním na tahu, pokud jde o vymezení parametrů důstojného bydlení z hlediska sociologického. Případné vymezení stavebně technických parametrů, podmínek užívání sociálních bytů a vyhodnocení dopadu tohoto segmentu na bytový fond, to už je naše věc. Je též třeba probrat, jak do toho a jakou měrou zapojit státní, případně obecní podporu. Zmiňovaná pracovní skupina se brzy sejde poprvé, tak uvidíme…

Vy jste na Ministerstvu pro místní rozvoj byla již před časem a neodcházela jste za příznivých podmínek. Co jste cítila, když jste se sem vrátila nakonec jako jeho „hlava“?
Bylo to emotivní – samozřejmě. Vracelo se mi dobře, měla jsem i jistý vznešený pocit, když mě do funkce sem na ta místa pan premiér uváděl. Jsou tu stále lidé z doby, kdy jsem tu působila, se kterými ráda spolupracuju i nyní. Zažila jsem trochu úlevu, že se vracím ke svému oboru – i když například ta oblast bydlení či stavebnictví je pro mě oblastí, do které se musím za pochodu zasvěcovat detailněji – poněvadž jsem to dříve nepotřebovala. Ta doba před volbami, potom když se vyjednávalo o koalici, o vládě a kdy jsem se musela mediálně vyjadřovat ke všemu, je pryč, což je též trochu osvobozující. Jsem hlavně oborově zaměřený člověk, takže když to pominulo, mám teď pocit, že jsem ve svém, že tu mám před sebou jasný kus práce, který je třeba udělat. Chci se zaměřit na věcné řešení problémů, abych nemusela pořád myslet na to, jak si v politice krýt záda a jak politikařit. Myslím, že to by mě jen zdržovalo.

Je něco, s čím jste měla problém? Přece jen být najednou ministryní je asi změna, ne?
Pořád jsem si asi vnitřně tu změnu nepřiznala. I když chování některých lidí kolem mne se přitom mnohdy velmi změnilo. Snažím se bránit tomu, abych do toho nezabředla…

V jednom z našich rozhovorů před časem jste poukazovala na to, co udělá s člověkem, když se najednou ocitne ve vysokých patrech politiky a moci. Měla jste zajímavý postřeh v tom, že moc, která se vstupem do politiky přichází, zblbne často mnohého i padesátiletého chlapa… Jste žena, neobáváte se nyní, že by se to mohlo stát třeba i Vám?
Snažím se žít normálně – týká se to samozřejmě i (skoro) padesátileté ženské. Proto si dopřávám chození pěšky i jízdu MHD. Pokud opravdu nemusím a není to nezbytné, autem nejezdím. Dopřávám si občas třeba i to, že si vyšetřím chvilku na nějakou akci, kam přijdu. Ne jako ministryně nebo členka vlády, ale jen jako já - Věra Jourová. Jdu tam, ne že mě někdo pozval, ale proto, že tam jít chci. A mám dojem, že to lidé, se kterými se tam takto setkám, respektují. Nešílejí z toho, že přišla paní ministryně. Pár takových akcí – většinou o víkendu – už mám za sebou. A myslím, že mně pomáhají udržet se ve zdravém normálu. Ověřuju si tím, že to stále jde – setkat se prostě s neznámým člověkem a klidně si s ním třeba ťuknout skleničkou a popovídat. A vůbec to na mě nepůsobí tak, že je to o vztahu postaveném na tom, že jde o ministryni a občana.