Místopředseda Nejvyššího soudu: Jeden ze západoevropských států přiznal sociální dávky třem manželkám jednoho migranta. Z toho plyne...

Současná Evropa řeší vystoupení Velké Británie z EU. Jak se jako právník, soudce a také občan EU díváte na tento proces a co Evropě rozhodnutí Britů přináší?

Před dvěma týdny jsem se zúčastnil konference se spoluautory knihy Povaha změny v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Profesor Martin Kovář, historik a prorektor UK, se zde zamýšlel nad brexitem ze tří úhlů pohledu – co brexit znamená pro Brity, co pro Evropu a co pro Česko. Dospěl k závěru, že odchod Británie bude mít nejmenší dopad na samotné Brity, větší na Evropu a největší na nás. Domnívám se, že nikdo – ani ti, kdo brexit podporovali a chtěli – nepočítal s tím, že k odhlasování odchodu Británie z EU dojde. Nikdo tak dnes není připraven na právní, politické, ekonomické a další konsekvence důsledků britského referenda. Bylo by logické, kdyby už na včerejším summitu EU britský premiér formálně oznámil odchod své země z Unie, on to však neučinil a zdá se, že to v brzké době ani učinit nehodlá. Zjevně nás čeká dlouhé období nejistoty.

Anketa

Velká Británie odchází z Evropské unie. Co se teď stane s EU?

Rozpadne se

87%

Zreformuje se k lepšímu

Zůstane tak jak je

hlasovalo: 19710 lidí

Pro mne je ale pozoruhodné to, že referendum o odchodu z EU se odehrálo právě v Británii, tedy v zemi, o jejíchž demokratických tradicích nelze mít pochybnosti. V zemi, která je kolébkou moderní demokracie. V zemi, jejíž občané vytvořili archetyp gentlemanství a demokratické hrdosti. Za těchto okolností není namístě výsledky referenda banalizovat nebo zpochybňovat. To však současně neznamená, že se zde ve vší syrovosti i neprojevily obecné problémy moderní civilizace, jako například prohlubující se rozdíly v názorech mladých a starších, lidí z měst a z venkova atp.

Pokud bude důsledkem očistná katarze, uvědomění si a pojmenování problémů evropské společnosti, pak to bude skvělé. Horší bude, pokud bude sebereflexe evropskou politickou elitou odmítnuta a Evropa pomyslně ještě hlouběji skryje svou hlavu v písku, aby neviděla narůstající fatální problémy a jejich řešení se vyhnula popřením jejich zjevné existence. Jako pacient, který se neléčí, protože odmítá uvěřit, že je nemocný.

Dnes nikdo přesně neví, co se v Británii odehraje. Když o této zemi mluvíte jako o kolébce moderní demokracie, dá se předpokládat, že bude i nadále vzorem demokratického postupu a bude fungovat jako precedens? Něco jako živá laboratoř demokracie?

Ano, i tak to lze brát. Obávám se ale, že mimořádnost britských tradic a historie je nepřenositelná. Tak, jako byla mimořádná hrdost a odhodlanost Britů za druhé světové války, je atypická atmosféra Británie i dnes, a to i přes všechnu unifikaci globalizovaného světa.

Je po brexitu vůbec reálná vize, že Evropa směřuje k něčemu jako „spojené státy evropské“, nebo se spíš zastaví a bude se debatovat jak dál?

Domnívám se, že po brexitu jsme spíš na cestě směřující od „spojených států evropských“, než na cestě směřující k nim. Nemám dojem, že Francouzi se přestávající cítit být Francouzi, že Němci nechtějí být Němci, a tak podobně, a že všichni niterně pociťují, že jsou především občany Evropské unie. „Evropská federace“ by musela vzniknout jako vyjádření společné spontánní tendence, ne jako plod sociálního inženýrství.

Ale zkusme si tu otázku postavit ještě jinak. Je nutně jedinou, nezpochybnitelnou a dogmaticky správnou cestou ta, po které v tom či onom historickém okamžiku lidstvo kráčí? Je možno tabuizovat některá témata? Myslím, že právě britská demokratická tradice je vzorem významu trvalého hledání cest. Federace či jiné uspořádání „nadstátu“ je otázka formy, ale někdy mám pocit, že pro formu zapomínáme na obsah. To zpravidla nepřináší dobré výsledky. Mohu vám to potvrdit ze své profese jako právník. V současné Evropské unii existují právní normy snad na všechno na světě. Ale příliš mnoho práva cestu vpřed nezaručuje. Tu může garantovat jen právo dobré, rozumné, přijatelné a přiměřené.

Už teď jsme svědky volání po referendu o vystoupení z EU. Ať už jde o Česko, Slovensko, možná budou o vystoupení usilovat i ve Švédsku, Nizozemsku i Rakousku. Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla Evropskou unii opustit v blízké budoucnosti také Francie. S přihlédnutím k popularitě protievropských či protiimigračních stran jako Front National, UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté, bude se měnit politická mapa? Jakým způsobem? A měly by proevropské strany měnit strategii?

Všechny důležité otázky evropského soužití by měly řešit standardní politické strany, ať už jsou pravicově nebo levicově orientované. Pokud tyto strany nebudou evropská témata brát vážně a budou se zabývat jinými „neproblémy“, předávají tato témata extremistickým stranám, a to je velmi špatné a nebezpečné. Obyvatelé Evropy totiž cítí, že problémy zde jsou, a očekávají od politických reprezentací, že je budou řešit. Brexit tuto skutečnost jen dramaticky zvýraznil.

Evropská unie je často terčem kritiky kvůli „deficitu demokracie“. Je podle vás v EU možná reforma?

Těžko říct. Tak, jako deficit morálky ve společnosti nelze vyléčit nárůstem počtu zákonů, nedostatek identifikace Evropanů s myšlenkou Unie nelze nahradit dalšími směrnicemi a nařízeními. Prázdné proklamace nic nezmění. Jen jasné, zřetelné a především reálné právní, politické a ekonomické kroky Evropské unie mohou být základem obnovení víry v „evropskou myšlenku“.

Také se říká, že problém je v tom, že Evropanům chybí společný cíl. Může se objevit nějaký, který bude mít sílu sjednocovat a stát za to, aby k němu většinově lidé směřovali?

V dějinách to bohužel bývá tak, že teprve tváří v tvář tragédiím nebo historickým zlomům jsme schopni se semknout a prokázat statečnost a smysl pro společnou věc. Většina z nás zřejmě má, i po pětadvaceti letech, v živé paměti ten pocit sounáležitosti a hrdé radosti, který jsme prožívali na konci roku 1989. Pochybuji, že dnešní Evropané něco takového pociťují. Nicméně, mimořádné okolnosti, které pro nás vyplynou z probíhajícího stěhování národů, mohou být tím katalyzátorem, který prověří životaschopnost Evropanů i jejich morální vlastnosti a praktické schopnosti obstát v době dějinného zlomu.

Je referendum správným nástrojem pro takové rozhodnutí, jako je odchod z EU? Tomáš Halík říká, že „tak to dopadá, když se rozhodnutí svěřují lidem, kteří o problému nemají ,ani páru‘,“ a že „lidé, kteří hlasovali pro brexit, si vůbec neuvědomovali, jaké to bude mít důsledky“.

Tak, jako jsme nepochybovali, že je správné v referendu hlasovat o vstupu do Evropské unie, myslím, že je zcela logické v referendu hlasovat i o odchodu z ní. Je to stejné, jako s volbami. Jistě bychom našli spoustu „racionálních“ argumentů pro nejrůznější volební cenzy, ale chceme-li opravdu svobodné, spravedlivé a demokratické volby, nesmíme připustit jakékoli omezení volebního práva. Navíc, referendum tentokrát probíhalo v Británii. Tedy v zemi s jednou z nejtradičnějších a nejzralejších demokracií na světě.

Odpůrci přímé demokracie argumentují tím, že v takto vyhraněných referendech se tématu zmocní média, prostor dostanou hlavně emoce a racionální podstata se tím zamlží…

Myslet si, že média nemají významný vliv na názory lidí, by bylo jistě naivní. Žijeme dnes přece v mediálním světě. To ale neznamená, že máme zakázáno myslet a rozhodovat se – a pro velké množství informací z médií a z internetu, že jsme se stali hlupáky.

Jaká je tedy podle vás role médií?

Média jsou zrcadlem současné společnosti. V dobrém i ve zlém. Odrážejí roztříštěnost a nepřehlednost současného světa. Nemyslím, že je třeba rozčilovat se nad stavem médií. Znepokojeni bychom měli být nad morálním a vzdělanostním stavem společnosti.

Vládní výbor pro média doporučil zavést zákaz a sankce pro rozhlas a televizi za vysílání, které utvrzuje v předsudcích o etnických, náboženských nebo rasových menšinách. Výbor se také setkal se zástupci Facebooku a přesvědčoval je o potřebě rychle odstraňovat příspěvky s obsahem xenofobním, islamofobním, a proto nevhodným. Mají takové restrikce smysl?

Hranici toho, co je v tomto smyslu nesprávné, podle mého názoru dostatečně přesně vymezuje trestní zákoník. Vše, co je nad rámec definic trestního práva, je nakonec vždy jen a jen cenzurou. A ta nikdy k ničemu dobrému nevedla.

Překvapilo vás něco v dosavadním řešení a přístupu k migrační krizi a integraci uprchlíků?

Nedávno mě zaujala situace, která na jednoduchém příkladu ukazuje zásadní a dosud neřešený problém. Jeden ze západoevropských států přiznal sociální dávky třem manželkám jednoho migranta. A to i přesto, že v témže státě je mnohoženství trestným činem. Co z toho plyne? Byl popřen jeden z nejzákladnějších pilířů státu, kterým je státní suverenita! Stručně, na území státu přestalo platit jen jedno právo. Byla popřena rovnost lidí před zákonem.

Jaký může být v tomto směru další vývoj?

Problém postupně narůstá, kvasí a za nějakou dobu nazraje k významným právním, ekonomickým a organizačním řešením. Hlavní otázkou není, zda tento problém nastane, ale jen kdy se to stane. Podstatné je, zda tuto dobu využijeme k racionální přípravě potřebných opatření, anebo nebudeme dělat nic.