Jako místopředseda Strany demokratického socialismu jste na kandidátce KSČM – Česká levice na druhém místě (lídryní je europoslankyně Kateřina Konečná) do nejbližších voleb, které nás čekají, tedy těch evropských. Co byste si představoval jako dobrý výsledek v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu?
Za úspěch osobně budu považovat obhájení tří mandátů, v ideálním případě zisk jednoho navíc. Mladá kandidátka, propracovaný program, to vše k tomu má dobře nakročeno. Spojujeme širokou levici, ukazujeme, že hájíme zájmy 90 % lidí a že se nebojíme přijít do Evropského parlamentu s tím, že chceme změnit pravidla hry, která jsou často nastavená ve prospěch všech, jen ne obyvatel Unie.
Ve své programové vizi máte heslo, že Evropa má být především pro občany. Také tam máte poznámku, že evropské společenství nemá být další výmysl komplikující život. Jak daleko k těmto snům EU má? A přibližuje se k nim, nebo naopak vzdaluje?
Upřímně mi přijde, že současná Evropská unie malinko neví, co sama se sebou. Na jednu stranu se tváří jako velký ochránce demokracie, lidských práv a občanských svobod, na druhou stranu řada jejích zástupců byla ochotna oslabit postavení národních států oproti nadnárodním korporacím. Jedním dechem je ale potřeba dodat, že z Evropské unie přišla řada kroků, které vedly například k vyšší bezpečnosti práce, ochraně spotřebitelů a ostatně i často proklínané dotace pomohly vzniknout řadě klíčových projektů u nás. Stejně tak vídáme, že to, co původně mohl být dobrý záměr, si zprzníme sami na národní úrovni.
Miliardář a filantrop George Soros si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991 a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné?
Kdo je pro vás nejdůvěryhodnější?Anketa
Ministr zahraničí Tomáš Petříček prý opakovaně vystupuje proti českým zájmům. Mají to dokládat kauzy s banderovci a venezuelským prozatímním prezidentem Juanem Guaidóem. Nejvíce ho kritizují komunisté. Jak vidíte naši zahraniční politiku v podání současného ministra a jmenované zahraniční kauzy vy?
To, jak naši zahraniční politiku vede pan Petříček, by nemělo být překvapením. Jenom pokračuje ve stejné linii podřízenosti jako většina jeho předchůdců. Stačí se podívat třeba na hlasování OSN ohledně amerického embarga proti Kubě. Tam tradičně hlasují pospolu Spojené státy, jejich závislá území, Izrael, státy, které zrovna USA štědře dotují… a potom Česká republika. V tomto ohledu by stálo za to vzít si příklad třeba ze Slovenska. Ti neschválili ani odtržení Kosova, ani samozvaného prezidenta Venezuely. Z mého pohledu samozřejmě není přípustné, abychom uznali jako legitimní hlavu státu někoho, kdo nebyl zvolen regulérní demokratickou cestou. Co se týká banderovců, tak to se už naprosto vymyká možnostem běžného chápání. Rehabilitaci skvadry, která má na svědomí masakr Židů, Poláků, volyňských Čechů a dalších, nemůžeme prostě označit za vnitřní záležitost Ukrajiny. Kdyby Němci začali oslavovat členy SS jako hrdiny, neohradili bychom se snad?
Premiér Andrej Babiš byl americkým prezidentem Donaldem Trumpem pozván do Bílého domu. KSČM tvrdí, že jsme vůči USA servilní. Opačný politický tábor zase obviňuje prezidenta Zemana z přílišné náklonnosti k Rusku a Číně. Jak to vlastně je? Připomínám, že ve své „evropské vizi“ máte kritickou připomínku, že „skáčeme, jak pískají ostatní.“ Koho tím myslíte?
Ono to, že skáčeme, jak pískají ostatní, je v podstatě motiv velké části české historie. Dokud se k americké vlajce tulí jenom pan Trump, tak proč ne. Je to trochu k smíchu, ale ostatně je to jeho vlajka. Problém vidím v tom, když začneme cizí vlajky objímat my. A pak je úplně jedno, jestli je to vlajka americká, čínská, tibetská nebo ruská. Pojďme si v první řadě říct, co jsou cíle České republiky. A ne, nestačí jenom prohlásit, že Spojené státy nebo Rusko by měly být naši nejlepší kamarádi a že budeme dělat všechno, co jim na očích uvidíme. Takový přístup nedělá dobře v žádných vztazích – ani mezilidských, ani mezinárodních.
Psali jsme:
Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý říkal, že máme příliš mnoho vysokoškoláků, antropologů a filozofů, a nikomu se moc nechce studovat řemeslnické profese. Premiér Andrej Babiš řekl, že v řemeslech vidí budoucnost. Ztotožňujete se s těmito pohledy? Jak by ČR měla postupovat, aby řemesla oživila?
V kontextu Evropské unie patříme k těm státům, které mají vysokoškoláků méně. Ve věku do 54 let je jejich podíl v populaci přibližně 26 %, ve věkové skupině 30 - 34 má vysokoškolský titul 34 % lidí. Obě tyto hodnoty jsou pod průměrem osmadvacítky. Co se týká středoškolského vzdělání, tak je pravda, že řemeslníků je nedostatek, na tom se ovšem z velké části podepisuje i demografická křivka. Podíl absolventů s výučním listem se od roku 2009 do roku 2017 v podstatě nezměnil. O studenty se mezi sebou přetahují střední odborné školy s maturitními obory a gymnázia. Pokud chceme řemesla zatraktivnit, nezbývá nám nic jiného, než přiznat si, že průmysl se musí podílet při přípravě odborně zaměřených žáků jak věcně, tak finančně.
Kritici této rétoriky říkají, že doba, kdy po celý život vystačil člověk s jedním povoláním, je dávno pryč, a že je třeba, aby děti byly flexibilní, uměly se rychle přizpůsobit a tak podobně. Je to pravda?
Do určité míry se s tímto názorem dá souhlasit, ale nemyslím si, že každý skladník by si musel umět přečíst Vergilia v originále. Žijeme opravdu v rychlé době a měnit povolání co dva, tři roky je dnes standard. Větší problém s úzkými specializacemi ale vidím v něčem jiném. Omezení výuky pouze na oborové předměty v brzkých ročnících studia vede pochopitelně ke složitější případné rekvalifikaci absolventů těchto oborů. Nemluvě o tom, že takto osekané vzdělání váže k nižší účasti ve volbách a občanské společnosti vůbec.
Andrej Bóna
Jste mladý člověk bydlící ve velkém městě, takže zažíváte jistě na vlastní kůži problémy s bydlením. Jak je těžké pro mladé lidi vylétnout z rodičovského hnízda? Můžete se podělit o konkrétní zkušenosti vaše či kamarádů? Proč jsou byty či nájmy zvláště ve velkých městech tak drahé? Znamená to snad, že mladí či důchodci se mají odstěhovat z Prahy či Brna na venkov? Co s tím?
Tahle otázka je naprosto perfektně načasovaná, protože jsem se právě s přítelkyní přestěhoval. Hádám, že najít byt, který bude ekonomicky aspoň trochu dávat smysl, nám trvalo dobře rok a půl. A to jsme na tom ještě vlastně dobře. Oběma nám je skoro 24 let, zatímco Češi většinou vylétají z hnízda asi v šestadvaceti. Naši vrstevníci se obyčejně musí uchylovat ke sdílení bytů s ostatními, aby si mohli nájem vůbec dovolit. Což je dost vachrlaté řešení vzhledem k tomu, že česká právní úprava pojem „spolubydlící“ ani nezná.
Ono se není čemu divit, že je problém sehnat bydlení, když zhruba každý sedmý byt v ČR je neobývaný. Když si k tomu připočteme to, že část bytů slouží spíš jako kasičky na spoření, tak dává smysl, že cena bytů se meziročně zvýšila o málem 7 %. Bydlení je lidské právo, a tak je k němu nutné také přistupovat. Stát a obce se nesmí bát zasáhnout do trhu a začít stavět více bytů, ideálně družstevních, které jsou dosažitelné i pro mladé začínající rodiny. A stejně tak je potřeba zdanit neobývané byty, které slouží jenom jako investice.
Andrej Bóna. Foto: archiv A. Bóna
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
