Koncem roku obvykle bilancujeme události a často očekáváme změnu. Byl uplynulý rok v něčem přelomový? Byl určitý moment, který v české společnosti ukázal něco, u čeho bychom se měli více zastavit?
Co se týče české společnosti, žádný přelom se podle mne nekonal. Nicméně přelom se odehrál v zahraničí, a tím byly britské prosincové volby, které definitivně potvrdily odchod Spojeného království z EU. Na konci ledna se Evropská unie poprvé ve své historii zmenší. To je skutečně významný mezník, který ovlivní nejen hospodářskou, ale i politickou situaci u nás. Nevíme ale zatím, nakolik, nicméně nikdo nepochybuje, že ovlivní. Pokud Velká Británie příliš neutrpí, bude to pro EU těžká rána.
Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek a neskončily ani před Vánocemi. Už toho bylo řečeno mnoho, ale co vzkázat jak Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní? A co popřát do roku 2020?
Na tyto demonstrace si už všichni zvykli, stejně jako Francouzi na stávky a vystoupení žlutých vest. Vánoce jsou svátky míru a lásky, tudíž Mikuláši Minářovi i demonstrujícím přeji to samé, co ostatním občanům: jejich spokojené a klidné prožití. A pokud se trochu zamyslí nad smyslem svých aktivit a jejich dopadem, měli by dojít k závěru, že se tím nic nezmění, protože v demokratické společnosti rozhodují volby. A tam zatím stranám, ve které skládají naděje, pšenka příliš nekvete. Vypadá to tedy tak, že mlčící většina přežije i další demonstrace a organizátorům a jejich politickým podporovatelům to ve volbách řádně spočítá. A v příštím roce budou volby krajské i senátní.
Andrej Babiš letos musel reagovat na audity Evropské komise, táhne se kauza Čapí hnízdo, trestní stíhání proti němu bylo zastaveno, pak obnoveno, lidé proti němu demonstrují, v létě se debatovalo o odchodu ČSSD z vlády. Jak byste zhodnotil jeho působení v křesle premiéra v uplynulém roce? Obstál vůči veřejnosti? Měl by udělat něco směrem k opozici nebo k Milionu chvilek?
Andrej Babiš je nesporně dobrý manažer a dovede velmi dobře vycítit, co si veřejnost přeje. V oblasti zahraniční politiky musí balancovat na hraně a vyvažovat tlaky eurofilů i euroskeptiků. Navíc díky kauzám poznal, na koho se může spolehnout, o koho se může opřít. Vzpomeňme, jak mluvil na počátku svého vládnutí o Pirátech, a jak se k nim staví nyní. Do politiky vstoupil jako amatér, dnes už je to profesionál. Na politické scéně nemá sobě rovného, jakkoli si mnozí ambiciózní jednotlivci myslí opak.
Pokud by jej demonstrace, tlak z EU (vyprovokovaný od nás, na to nezapomeňme) či jiné příčiny donutily k odchodu, došlo by k chaosu, který může narušit demokracii daleko více než současné demonstrace. To by si měli uvědomit především ti, kteří studenty do role profesionálních, placených aktivistů vmanévrovali pod heslem „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“.
Pokud by premiér měl něco udělat směrem k opozici, pak jedině vyvolat nové volby na podzim 2020 spolu s krajskými a senátními. Pokud se totiž nic převratného nestane, ANO je drtivě vyhraje a minimálně část opozice opustí parlament.
ANO má stále stabilní podporu, současná vládní sestava by dle průzkumů měla stále ve Sněmovně nadpoloviční většinu. Apely na „ohrožení demokracie“ a zneužívání státu Babišem nefungují. Jaký předpokládáte vývoj v příštím roce?
Částečně jsem již odpověděl. Preference ANO jsou natolik stabilní, že nevím, co by je mělo výrazněji změnit. Apely na „ohrožení demokracie“ totiž fungovat ani nemohou, protože každý, kdo má trochu rozumu a není fanatik, dobře ví, že o žádné ohrožení nejde.
Vývoj v příštím roce bude ovlivněn brexitem, jak jsem již uvedl, a očekávám další prohloubení krize v EU kvůli sporům o migraci a kvůli dalším problémům. To může spolu s ochlazením ekonomiky mít velmi negativní vliv i na naši domácí scénu. Náš stát je relativně malý a mezinárodní vztahy na něj mají velký vliv. Zde se může vývoj ubírat tím či oním směrem, záleží na tom, jak se vyspí americký prezident, jak bude hodnotit události prizmatem svých volebních preferencí. Ať chceme či nechceme, USA jsou stále hlavním hybatelem světové politiky, Čína je tradičně zdrženlivá a Rusko ještě není tak silné, aby se stalo větším hegemonem.
Pokud se mezinárodní situace relativně uklidní, zklidní se i naše domácí scéna. V opačném případě se rozpory ještě prohloubí a atmosféra okolo nastávajících voleb bude velmi napjatá.
Jak obstála ČSSD? Prohrané volby do Evropského parlamentu, klesající preference, skutečně by na tom byla lépe, pokud by nešla s Andrejem Babišem do vlády? A co opozice? Jak se projevili Piráti, ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a SPD?
ČSSD obstála poměrně dobře ve vládě, s výjimkou Tomáše Petříčka, jehož politický styl silně připomíná nepopulárního Miroslava Pocheho. Ten opravdu levicovou zahraniční politiku nedělá. A ministr kultury Zaorálek to nezachrání ani velmi seriózním mediálním vystoupením na téma vztahů k Číně. Problém je, že ČSSD stále neví, kam patří. Jsou tam minimálně dvě křídla, která jsou od sebe dosti vzdálená. Největší vliv mají Sobotkovi pohrobci, kteří kopírují tvrdošíjně politiku minulého vedení německé SPD. Podotýkám, minulého, protože to nově zvolené už začíná obracet kormidlem. Nerealistické, politicky motivované prosazování přijetí eura (Sobotka, ekonom Pícl a další), servilně eurofilní postoje, ambivalence ve vztahu k premiérovi a koaličnímu partnerovi (O. Veselý, R. Onderka atd.) a další nejasnosti matou voliče. Ten se neorientuje, neví, které křídlo má právě navrch, a proto raději nevolí žádné, jen aby z jeho hlasu neprofitovala ta část, která je mu nesympatická.
Je třeba také připomenout, že na rozdíl od značně prořídlé členské základny je drtivá většina tradičních voličů ČSSD spíše prozemanovská, eurokritická až euroskeptická a protimigrační. ČSSD by měla velmi pečlivě prostudovat, neříkám kopírovat, program dánské sociální demokracie, která po letech ústupu najednou vstala z mrtvých a vyhrála volby. Jenže to by asi muselo dojít k personální revoluci nejen v orgánech strany, ale i v Lidovém domě a v Masarykově akademii. K té nedojde, a proto se bude ČSSD dále plácat na hraně odchodu ze Sněmovny a čekat na zázrak, že se rozpadne ANO, a že část umírněných středových voličů se jí vrátí.
Co se týče opozice, ta ničím nezaujala, snad pirátskými extravagancemi v parlamentu i na komunální úrovni. Jsou to bývalí nebo i současní aktivisté, kteří se teprve učí být politiky a dělají naivní chyby. Jejich mezinárodněpolitický aktivismus je na hraně poškozování našich národních zájmů. Sebevědomé sny o vítězství ve volbách zůstanou jen sny a pro republiku to bude jen dobře.
Od ostatních politiků „demobloku“ jsem slyšel jen pořád dokola, jaký je Babiš lump, jak je vláda špatná a oni dobří, aniž by předložili nějaké důkazy o své morální a ideologické převaze. Teď vykřikují, jak vyrazí z měst na venkov přesvědčovat tamní obyvatele (proč to nedělali už dávno?), mají ale prázdné ruce, protože zemití dělníci a rolníci na fráze o obraně demokracie, skvělé EU a výhodném euru na základě vlastních zkušeností příliš vstřícně nereagují. Agitátorům bych každopádně doporučoval, aby si při výjezdech raději předem zjistili, kde „nechal tesař díru“.
PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D.
SPD stagnuje, i když si Tomio Okamura na základě výsledků eurovoleb zřejmě uvědomil, že se v parlamentu drží především díky levicovým voličům, a sype z rukávu nové a nové sociálně vstřícné návrhy. Bohužel je vzápětí zneguje pravicově liberálním hlasováním proti EET a dalším reformním opatřením současné vlády. SPD je bohužel velmi závislá na vývoji mezinárodní situace okolo migrace a EU, a pokud se zde neobjeví výraznější krize, její volební potenciál se nezvětší.
Tomio Okamura
Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: co způsob rozloučení s legendou naší hudební scény a mediální poprask kolem něj ukázal?
Zde budu stručný, protože okolo této události už bylo řečeno hodně. Velkolepé rozloučení s naším nejlepším a nejsvětovějším interpretem populární hudby jen potvrdilo nepravdivost zjednodušeného černobílého obrazu předlistopadového života, který se nám snaží vnutit část bývalých disidentů, ÚSTR, různí neziskoví agitátoři a někteří agilní převlékači kabátů z řad bývalých svazáků a komunistů.
Psali jsme:
Co přinesly letošní oslavy 30 let demokracie? Je potřeba se nějak více vyrovnat s minulostí, nebo o minulosti mluvíme až příliš často, a je to zbytečné? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?
Minulost je třeba především seriózně a objektivně zkoumat. Vyrovnávání se s minulostí mi připomíná spíše jednostrannou snahu prezentovat současnost výlučně jako diskontinuitu. V minulosti byly ale nejen negativní, ale i pozitivní momenty. Vývoj je jednotou diskontinuity a kontinuity. To ovšem některým vadí, přenášejí to i do současných poměrů a fakticky rozdělují společnost na ty „dobré“ a „zlé“.
Oslavy 30 let demokracie a také 80 let od smrti Jana Opletala a uzavření českých vysokých škol jsem příliš nesledoval, byl jsem v zahraničí. Dominovali jim chvilkaři, kteří nás chtěli přesvědčit, že demokracie je v ohrožení. Naštěstí se jim to, i přes mohutnou účast na demonstracích, moc nepodařilo.
Konec roku zásadně poznamenal masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany“. Cítíte něco podobného kolem sebe?
Možná, že některé čtenáře překvapím, ale bezprostředně kolem sebe stoupající míru nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese necítím. A to ani mezi studenty, se kterými jsem v pravidelném kontaktu v rámci výuky. Těžko si dovedu představit, že by se změnili najednou ve řvoucí stádo. O nějakých excesech jsem slyšel, ale v souvislosti se státními školami, kde působí skupinky agresivních anarchistů, kteří se přiživili na současné kampani za ochranu klimatu a částečně i na protičínských aktivitách, kde mají podporu části pedagogů.
Výše uvedené nešvary se projevují především na sociálních sítích, kde se přes všechna preventivní opatření neubráníte, že se do diskuse vmísí nějaký fanatický primitiv. Ještě horší jsou ale notoričtí agitátoři, kteří vystupují naoko slušně, ale provokují jízlivými, nepřátelskými příspěvky. Většinou se skrývají za falešnou identitu, a proto je nepřijímám mezi své virtuální přátele.
Letošní rok byl pro některé rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Časopis Time ji označil za osobnost roku. Čím je Thunbergová pro vás? A pokud ne Greta, kdo by si zasloužil titul osobnost roku?
Gretu upřímně lituji. Je to vlastně chudák se zdravotním handicapem, který byl využit či spíše zneužit k marketingově perfektně udělané kampani. O mladické radosti ji ovšem nepřipravilo globální oteplování, ale její zdravotní stav a zmiňovaná kampaň.
Na osobnost roku by mohlo kandidovat více osob, některé z nich – vědce pracující na kolosálních objevech a vynálezech – ani neznáme. Odborník, který vytvořil nové způsoby adaptace na změnu klimatu, má pro mne daleko větší hodnotu než aktivistka memorující naučené fráze.
Co se týče politiky, nejžhavějším kandidátem by byl Boris Johnson. Ať je, jaký je, dotáhl brexit, a tím radikálně změnil situaci na evropské politické scéně.
Gretiny cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost, nebo vás to děsí? Budeme méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na konec uhelných elektráren? Jak se s touto vlnou politické aktivity vypořádat?
Zůstávám v klidu a totéž doporučuji ostatním. Není to první bombastický dokument z bruselské dílny. Vlastně vždy po deseti letech Evropská komise přichází s něčím podobným. Asi si jen málokdo vzpomene, že již deset let měla být EU podle tzv. Lisabonské strategie (neplést si s Lisabonskou smlouvou) největším průkopníkem technologické revoluce, první v inovacích a nejdynamičtěji se rozvíjející region na zeměkouli. A podobně v zapomnění skončí podobný dokument Strategie Evropa 2020, který Lisabonskou strategii ve vší tichosti nahradil. Předpovídám tomu současnému plánu podobný osud. Ale chápu, že krachující dokument bylo nutno něčím nahradit.
Klimatické problémy nijak nepodceňuji. Ale podobné kampaně je nevyřeší. Ani snížení spotřeby, vegetariánství, ale ani konec uhelných elektráren. Ten je ovšem logickým vyústěním současného vývoje cen uhlí. Naopak spotřebu je třeba zvýšit, ale ne v Evropě, nýbrž v rozvojových zemích, které trpí přelidněním. Vyšší životní úroveň s sebou nese nižší porodnost, a tudíž v celosvětovém měřítku produkce CO2 klesne, protože se sníží poptávka. Je nutné naslouchat seriózním odborníkům, nikoli klimatickým alarmistům, skrytě podporovaným solárními barony a podobnými týpky, kterým nejde o klimatickou změnu, ale čistě jen o byznys.
Konkrétně nová Evropská komise přichází s evropskou „zelenou dohodou“. Plán má obsahovat 50 kroků, které by do roku 2050 měly přispět k docílení klimatické neutrality. Co máme očekávat po stránce ekonomických změn? Co by vlastně ona zelená dohoda přinesla Česku a Evropě?
Částečně jsem již odpověděl. Zelená dohoda přinesla Česku hlavně nejistotu ohledně jaderných elektráren, na kterých je postavena naše energetická strategie. Milostivé konstatování, že některé země zahrnují jádro mezi obnovitelné zdroje, nemění nic na stanovisku Německa či Rakouska, tedy našich bezprostředních sousedů, kteří budou novým reaktorům všemožně bránit a podporovat naše domácí protijaderné aktivisty. Doporučuji se na EU příliš neohlížet a dělat si svoje.
Není tak důležité, co ta zelená dohoda přinese Evropě, ale co přinese světu. A stačí pohled na glóbus, abychom zjistili, že nic moc. Pokud se nepřidají Spojené státy, Čína, Rusko, Indie a další velké státy, bude to jen draze placená kapka v moři.
Chápete tu část mládeže, která pociťuje „klimatickou tíseň“ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost? Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní…
To je asi jako kdyby Francouzi vyčítali Napoleonovi, že prohrál u Waterloo. Mladá generace může být vděčná té starší, že je tady mír, že mohou v poměrném blahobytu studovat a demonstrovat proti globálnímu oteplování. I ti, co na klimatické problémy první upozorňovali, nejsou žádní mladíci. Na generačním sporu je ale postavena marketingová kampaň Grety Thunbergové a cílem těch, co ji podporují a financují, je získat nové konzumenty jejich „inovačně protiklimatických“ byznysových aktivit.
V obecnější rovině platí, že starší generace stále více podporuje premiéra Babiše či prezidenta Zemana, zatímco mladí Piráty či liberální strany. V Británii starší lidé hlasovali pro brexit a bylo jim spíláno. U nás starší odmítají euro či EU jako celek a jsou označováni na neinformované. O čem rozdíly svědčí? Jde jen o formu obvyklého mezigeneračního sporu, nebo je v tom něco víc?
Je to uměle živený spor cílený na získání mladé generace pro dnešní liberální pravici. Nicméně mezi voliči Zemana a Babiše je hodně mladých lidí, ale ti to nedávají tak hlasitě najevo. Nezapomínejme, že v průzkumech je hned za Piráty a některými liberálními stranami obvykle SPD. Je ale pravda, že starší lidé jsou logicky z důvodu věku méně kosmopolitní než mladá generace, a tudíž netouží po euru či prohlubování globalizace a evropské integrace. Rozdíly jsou tedy objektivně dány, ale politici a média je mocně nafukují.
Jakkoliv jsou voličské skupiny podporující Babiše a Zemana spokojeny, tak například předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová (a zdaleka nejen ona) upozorňuje, že hrozí kolaps penzijního systému a máme 15 let na řešení, jinak stáhne ke dnu veřejné finance. O tom, že se veřejné finance přehoupnou do trvalých ztrát a pokud neproběhne razantní reforma, za padesát let bude zadlužení vyšší než v současném Řecku, psal Reportér magazín. Dojde ke zhroucení veřejných financí? Je Babišův přístup k veřejným financím zodpovědný směrem k příštím generacím?
Důchody budou problémem vždy. Mne fascinuje, jak se dnešní odborníci vášnivě přou o tom, jak budou vypadat důchodové účty v roce 2070, v roce, kdy už všichni budou mimo tento svět. Naproti tomu ty, kteří se toho ještě možná dožijí, to příliš nezajímá. Nechci nijak podceňovat kvality bývalé členky Bankovní rady ČNB, ale problémem je, že všechny podobné prognózy pracují na bázi „ceteris paribus“, tj. že se nezmění podmínky. Jenže společnost je tu od toho, aby problémy řešila i změnou podmínek. Nevěřím v zázračné recepty na důchodovou reformu, vymyšlené bez ohledu na možné změny podmínek, působící vždy a za všech okolností. Je to jako tvořit perpetuum mobile.
Chce-li společnost přežít – a přežít znamená postarat se i o seniory – musí se přizpůsobovat. Proč se ekonomové vzpírají pomyšlení, že budou za těch patnáct či dvacet let vyšší odvody na sociální pojištění, a současně plédují alespoň někteří za módní omezení růstu v zájmu snížení teplot? Vždyť vyšší odvody znamenají menší spotřebu a menší spotřeba i menší produkci CO2.
Prostě společnost omezí spotřebu a zvýší úspory, které nebudou jen ležet ladem na účtech, ale budou se moci použít například na ekologické projekty. Budeme řešit dva problémy najednou. A pokud zůstaneme suverénní ve své fiskální politice, tj. nepřijmeme euro, můžeme tento model na rozdíl od nesuverénního Řecka realizovat.
I do roku 2020 vstupuje Evropa s povědomím aktivního válečného konfliktu, a sice na Donbasu. Francouzský prezident Macron dává najevo, že by s Ruskem měla nastat dohoda, evropský mainstream se zastává Ukrajiny. Jaký směr zvolit? Co přehodnotit, pokud jde o sankce a politiku vůči oběma stranám od roku 2013 či 2014?
Neřekl bych, že prezident Macron nepatří do evropského mainstreamu. Ale i díky jeho iniciativě se ledy alespoň trochu hnuly. Problém s Donbasem by se dal lehce vyřešit, kdyby Ukrajina akceptovala federativní uspořádání či politiku jednoho státu se dvěma systémy podle vzoru Číny. Válku na Donbase Ukrajina prohrála, ale tváří se jako vítěz. Měla by akceptovat realitu, a to by jí umožnilo se věnovat potřebnému hospodářskému rozvoji, k němuž má velmi dobré předpoklady. Evropa by ji měla o prospěšnosti takové strategie přesvědčit, a ne ji popichovat proti Rusku v zájmu pochybných geopolitických cílů. To je podle mne hlavním smyslem Macronova vystoupení. Vývoj ale půjde velmi pomalu a pro rok 2020 velké pokroky neočekávám. Pokud půjde sice stále o válečný konflikt, ale už nikoli aktivní, bude to úspěch.
Americký prezident Donald Trump bude příští rok obhajovat své křeslo. Je zatížen skandály, považován za hrubiána, nicméně republikánští voliči ho stále podporují. Trump dává najevo distanc vůči účasti USA ve válkách v zahraničí a vypadá to, že necítí chuť podporovat evropské země NATO. Pokud bude znovu zvolen, jaká to bude pro Česko a Evropu zpráva?
Těžko říct. Dnes ani nevíme, zda bude opět zvolen, a neznáme ani jeho demokratického protikandidáta. Trump se chová velmi nešablonovitě v mezinárodních vztazích, vnáší do nich nejistotu. Rok 2020 bude pro něj klíčový, bude se muset vykázat nějakým úspěchem. Zda to bude narovnání obchodních vztahů s Čínou, restart s Ruskem, návrat k jednání se Severní Koreou či něco jiného, neumím předpovědět.
Pane docente, jaké je vaše přání do nového roku, a čeho bychom si měli všímat?
Přeji si především uklidnění mezinárodních vztahů, protože mír je stále nejvyšší hodnotou. Jen v míru můžeme ve zdraví pohodově žít a konstruktivně pracovat na řešení dnešních problémů, včetně klimatu či penzí.
Přeji si, aby pokračovala současná vláda, protože toho má ještě hodně před sebou a svůj relativně kvalitní vládní program ještě zdaleka nesplnila. Přeji si také, aby si i opozice uvědomila, že v demokratické společnosti způsobují výměnu vlády svobodné volby, a nikoli hrstka zfanatizovaných placených aktivistů, ať už jich je osm jako u Milionu chvilek nebo Čižinského imaginární tři tisíce.
Přeji si, aby brexit „nakopl“ Evropskou unii k nezbytným hlubokým reformám, které omezí byrokracii a moc nevolených úřednických struktur.
Možná, že jsem moc náročný, ale pokud by se z toho splnilo alespoň něco, byl bych spokojen. Hodně zdraví, pohody a úspěchů redakci i čtenářům Parlamentních listů!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
