Spousta Čechů odmítá přijímání uprchlíků. Myslíte si, že vznikla hysterie nebo jsme národ, který je necitlivý?
Neřekl bych, že by v tom Češi byli jediní. Problém uprchlíků je opravdu vážný a Evropou hýbe právem. Všelijaké mýty, radikální a zkratkovité reakce jsou asi nevyhnutelným průvodním jevem. Na druhé straně zde zaznívají také důrazné hlasy volající po přijímání uprchlíků, takže to s námi asi nebude tak zlé.
Co říci na to, že politický establishment víceméně přistoupil na lidovou poptávku, čili nechce kvóty a uprchlíků chce co nejméně?
Myslím, že je příliš zjednodušující redukovat celou otázku na to, zda uprchlíky chceme, nebo nechceme. Z humánního hlediska je jistě imperativem pomoci potřebným. Na druhé straně se to musí nějak konkrétně zorganizovat, stanovit pravidla a každá vláda má odpovědnost za to, aby byly zachovány základní funkce státu. Ostatně se teď ukazuje, že všechny státy EU myslí především na sebe. Právě jsme svědky praktické zkoušky životaschopnosti idejí evropské integrace.
Jaký je postoj ICEJ ve věci imigrační krize?
Budu mluvit za sebe, ICEJ v této věci žádné stanovisko neformuluje, neboť je to mimo náš mandát, jímž je stavění mostů mezi křesťany a židy. Máme ale zkušenosti z desítek let práce na Blízkém východě. Poskytovat pomoc potřebným je hlavní smysl naší organizace motivované křesťanskými hodnotami, takže určitě podporujeme nějakou formu pomoci. Na druhé straně víme, že v zemích, odkud nyní uprchlíci přicházejí, se šíří opravdu nebezpečné ideologie. Jejich stoupenci násilím rozvracejí celé státy. Imigrační krize je jen jednou částí širší tragédie, která postihla už statisíce civilistů v Sýrii, Iráku, Libyi a dalších zemích. Jsem skeptický k možnosti nějakého rychlého řešení, je to otázka vnitřního vývoje v těch zemích. Evropa může činit pouze omezená opatření.
Co soudíte o názorech, že bychom měli přijímat pouze křesťany, kteří by prý mohli být snáze integrovatelní?
Myšlenka přijímání křesťanů v našem kontextu jistě není výrazem nějaké křesťanské orientace převážně sekulárního českého obyvatelstva. Vidím v tom spíš úvahu pragmatickou, která má své racionální jádro. Nemůžeme pomoci všem, pomozme tedy alespoň někomu. Nevidím důvod, proč bychom nepřijali také ženy, děti nebo starce muslimské víry. Pro některé skupiny, včetně křesťanů, ale i jiných menšin, ovšem hovoří to, že jsou ve svých zemích systémově ohroženi vyhlazením. Naděje, že budou s námi sdílet civilizační hodnoty, je spíše druhotná.
Myslíte si, že dosavadní přístup české vlády, tedy opatření jako jsou kontroly ve vlacích, jsou aktuálně dostatečné? A co soudíte o postupu EU, případně jednotlivých zemí?
Obávám se, že hrozí konec schengenského prostoru. Jsme konfrontováni s nárazem jiné reality, kterou jsme v Evropě po desetiletí nezažívali. Podle mě se ukazuje, že když jde do tuhého, lidé se stále organizují spíše na půdorysu národních států. Je to velký protipohyb vůči integračním snahám, které vznikly na troskách poválečné Evropy.
Jaký předpokládáte další vývoj, pokud Evropská unie bude dál rozhodování odkládat? Věříte, že najdou v Bruselu skutečně efektivní řešení?
Tato krize je mnohem větší, než aby byla řešitelná metodou, jíž dnes rozhoduje EU. Brusel může pomoci nějakým minimálním konsensuálním rámcem, jinak bude každá země odkázána sama na sebe. Máme štěstí, že nepatříme k jižní Evropě.
Jak se díváte na situaci v intencích případné výzvy pro společnost? Hovořil o tom nedávno předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg v Poslanecké sněmovně, když zmiňoval, že každá generace nějaké výzvě čelila a my zřejmě budeme postaveni před otázku řešení migrační krize. Co bychom si měli uvědomit?
Naše společnost uvyklá klidným časům si asi ještě neuvědomuje, jak přelomová záležitost to může být. Uprchlická krize vrhá Evropu do světového dění a my bychom měli vzít na vědomí, že principy, na nichž EU od války stojí, nejsou všeobecně sdíleny. My jsme si například zvykli, že vše se dá vyřešit jednáním. Existují však skupiny, které nás považují za své nepřátele a deklarují snahu nás dobýt a ovládnout. Výzvu vidím ale i v tom, zda se nám v Evropě podaří postupovat i pod tlakem krize v duchu vzájemné důvěry a spolupráce, jak se zrodila právě po minulé katastrofě.
Psali jsme:
Jak vnímáte plán na vytvoření uprchlických táborů v Africe?
Musí se nějak omezit pašování lidí přes moře. Běženci by v takových táborech získali základní humanitární pomoc, aniž by museli riskovat nebezpečnou plavbu. Možná by se dal tímto způsobem i narušit pašerácký gang a rozlišovat mezi různými typy uprchlíků. Velká otázka zní, kdo a s jakým mandátem by takové tábory zřídil.
Zastánci imigrace tvrdí, že přistěhovalci vždy byli posilou pro ekonomiku, protože pracovali horlivěji než místní lidé ve snaze se prosadit. Někteří členové britské vlády dokonce byli potomci imigrantů a ti uspěli i ve velkém byznysu. Na druhou stranu, ve Francii i dalších zemích jsou to často přistěhovalci či jejich děti, kteří padají do sociálních sítí a např. ve Švédsku dle statistik vévodí kriminalitě. Chápete přistěhovalectví jako přínos pro Evropu nebo ne?
Definujete přistěhovalce příliš široce. Je zřejmé, že jsou mezi nimi velké rozdíly. Zásadní je, zdali se chtějí do nové společnosti integrovat, nebo ne. Svou roli hraje také kulturně-civilizační blízkost a evropské předsudky.
Jsou zde dva zajímavé argumenty zastánců migrace. Prvním je, že naše exulanty také v dobách komunismu přijímali na Západě. A druhý je, že i za socialismu naopak k nám přicházeli Arabové či Afričané a neměli jsme s nimi problém… Lze takto srovnávat?
Jistou souvislost vidím v tom, že násilný vývoj prostě vyvolává vlnu emigrace. Sovětská okupace v roce 1968 a řádění islamistů v zemích původu současných imigrantů jsou ale srovnatelné jen obtížně. Navíc českoslovenští emigranti v západních zemích byli kulturně a vzdělanostně blízcí tamní společnosti a také jejich snaha o integraci byla nepochybná. Ta druhá analogie je bezpředmětná, protože dnes řešíme otázku migrace v reakci na katastrofu, nikoli příchod jednotlivců.
Když se podíváme do zpětného zrcátka, už od 90. let… Kde všude západní politika udělala chybu v akcích na Blízkém východě a v severní Africe? Máme zde první válku v Zálivu, 11. září, Afghánistán, invazi do Iráku, rekonstrukci Iráku, arabské jaro, Sýrii, Islámský stát. Co jsme udělali špatně a co jsme měli udělat jinak?
Jsou tam taktické chyby, například rozpuštění irácké armády, z níž se patrně dnes rekrutuje hlavní síla IS. Také je evidentní, že demokracie není pouze aritmetické volební cvičení, nýbrž otázka hodnot, a proto její transplantace do společnosti s jinou tradicí nebývá úspěšná. Nemyslím si ale, že myšlenka mezinárodní intervence z humanitárních důvodů, nebo chcete-li „vývoz demokracie“, je zásadně špatná. Alternativou je totiž ponechat tyto národy v moci barbarských vládců s argumentem, že tito lidé nejsou svobody a dodržování lidských práv schopni. To považuji za rasistický postoj.
Na Slovensku proběhla divoká demonstrace opravdových extremistů. Lze si představit, že mainstreamové strany mohou těm opravdovým ,,mlátičkám“ vyrazit trumfy z ruky tím, že samy přitvrdí v otázce imigrantů? Pak bychom se ovšem dostali do situace, že mainstream bude v podstatě zastávat dříve extrémistická stanoviska…
Ne tvrdost, ale realistický plán jak na uprchlickou krizi konkrétně reagovat. A odvahu jej hájit proti útokům zprava i zleva.
Budou se více prosazovat lídři jako Marine Le Penová nebo Geert Wilders?
Ano, nebudou-li jim konkurovat lídři, kteří budou schopni formulovat srozumitelnou a realistickou alternativu.
|
Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) bylo založeno v roce 1980. Dnes reprezentuje miliony křesťanů, různé církve a denominace. Jeho prvořadými cíli jsou: Stát s Izraelem, vyjadřovat mu podporu a přátelství, vzdělávat celosvětově církev v tématech týkajících se Božích záměrů s Izraelem a dalšími národy Blízkého východu. Být aktivním hlasem na poli usmíření mezi Židy, křesťany a Araby. Podporovat církve a křesťanská společenství ve Svaté zemi. Organizace má hlavní sídlo v Jeruzalémě, pobočky ve více než 70 zemích a zastoupení ve 140 státech světa. (zdroj. www.icej.cz) |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
