Jak se jako aktivní monarchista díváte na současnou vládní peripetii? Neznamená to, že politické strany jsou přežilé, a že je třeba nalézt jiné řešení?
Kdykoliv se na něco dívám, uvědomuji si, že je pravděpodobně mnohem důležitější to, co nevidím. Jsem dítě 60tých let a období vzdoru jsem prožíval za normalizace. Když mi něco ukazují, nemohu v tom nevidět záměr. Proč mi ukazují právě tohle? Chtějí, abych se nedíval jinam? Je to manipulace? Kdo mi to ukazuje a jaké jsou jeho cíle? Celý národ může aktivně prožívat estetické drama záměru stavby knihovny na Letné, která se podobá chobotnici, a nevšimnout si, že prakticky v témže místě se bez veřejné diskuse hloubí obrovský kráter a tunel do nitra země, který je mnohonásobně finančně i esteticky problematičtější. Celý národ může v televizi prožívat drama pádu vlády a nevšimnout si toho, že dočasně jmenovaná úřednická vláda odprodala 80 % státního zlatého pokladu německé bance za dluhopisy, a uvedla tím celou zemi do závislosti na prosperitě Německa.
Jako konzervativec nesleduji tu či onu konkrétní vládu a pokládám ukazovanou politiku za svého druhu divadlo. Vždy se ptám, co se zde děje doopravdy. Vidím loutky, ale chci vidět loutkáře a chtěl bych nahlédnout do scénáře. A to ještě není vše. Chci vědět, co zatím dělají ti druzí, kteří divadlo zorganizovali a pohybují se kdesi mimo sál.
Psali jsme:
Politické strany jsou strany a tím je řečeno vše. Strana je jen část celku. Je to skupina lidí sdružených kvůli prosazení nějakého společného zájmu a dosažení společného cíle. Celek státu a národa je více, než strana či skupina. Kdykoliv část ovládne, kontroluje a manipuluje celek, je tento celek pochopitelně degradován na pouhý nástroj této jeho části a jejích zájmů. Chybí zde někdo, kdo by reprezentoval zájmy celku.
Kdokoliv je volený (včetně prezidenta), je vyslancem a reprezentantem části, nikoliv celku. Strany nejsou přežitky a v nějaké podobě vždy existovaly a existovat budou. Kdo ale ohlídá zájmy národa a státu v perspektivě staletí (ne jen volebního období), které jsou nad stranami? Strany ani prezident to nedokáží, protože zájmy celku pochopitelně ztotožňují se svými zájmy. Zájmy celku může ohlídat jen ten, kdo není součástí celku a přece mu o tento celek jde. Zájmy stromu ohlídá nejlépe zahradník, který není součástí stromu, ale strom je v jistém smyslu celým jeho dílem a vizitkou, zdrojem plodů. Zahradník má strom rád a své schopnosti vidět zájmy celku má od Boha. Zahradník není humanista a umí říznout, ale ví, co stromu prospívá a chce jeho prospěch, protože ten je i jeho prospěchem. A proto jsem monarchista. Proto považuji moderní monarchii za perspektivní a pokrokovou formu vládnutí (nikoliv jen ovládání). Dříve či později si to uvědomíme.
Někdo by vám mohl v názoru oponovat, že v dnešní době i šlechta není, co bývala a o církevních restitucích ani nemluvě...
Šlechta neboli panstvo, není totéž, co monarchie. Je ale úžasným dokladem procesu kultivace moci a vlády. Proto je důležitá. Vždy představovala elitu, která měla sílu a moc hýbat věcmi. Bez panovníka měla ale šlechta tendenci vytvářet stavovské sněmy, parlamenty a šlechtické polorepubliky, což bylo prakticky totéž, jako vytvářet politické strany. Bez konfrontace s panovníkem se ztrácel pohled zahradníka na prospěch celku a jednotlivé rody či jejich aliance měly tendenci přizpůsobit království svému omezenému zájmu. Kabinetním příkladem je Polsko, kde se to díky slabým králům podařilo a výsledkem byl zánik staré Rzecpospolity, která zeslábla v lokálních potyčkách a zájmových přích i intrikách. Šlechtické rody jsou nosnými větvemi koruny, ale je třeba hlídat, aby tyto větve rostly správným směrem a vytvářely jen plodonosné výhonky. Ty jalové a dravé (vlky) musí král - zahradník jednou za čas nemilosrdně odřezat a ostříhat.
Česká šlechta má nesmírnou tradici kultivace moci a nikdy ji neztratila. Šlechty je zapotřebí si vážit a učit se od ní v tomto ohledu. Jde také o nenahraditelnou tradici hospodaření a kultivace panství. Jak říkal Exupéry: Panství, to není jen souhrn budov, polí a stád. Panství je menší celek ve větším celku. Vršit a hromadit majetky je totéž, co házet kameny na hromadu. Šlechta ale ví, že když bude mít k dispozici vhodné pojivo, postaví z kamení katedrálu, tj. cosi, co má záměr, strukturu, myšlenku a ducha, něco, co slouží všem. Šlechta je vynikajícím učitelem vrcholných forem služby a co není službou, to nemá smysl. I lidský život, i jakékoliv užívání moci má smysl jen tehdy, když je zároveň službou, jinak jde o prázdnou marnost. Obyčejný člověk i šlechtic musí mít komu a čemu sloužit. A to je to, co nám neukazují, co v televizi neuvidíme.
Psali jsme:
-634771994459216902.jpg&id=5990)
Televize nám ukáže karikaturu zpupného podkrkonošského Trauttenberga, ale neukáže nám obrovský hospodářský a kulturní vzestup Podkrkonoší pod vládou Harrachů. Jasně definovaná služba sjednocuje všechny síly k jednomu vrcholu a užitku. Bez pojetí moci jako služby nastává rozklad. V katedrále se dá modlit, v budově žít. V hromadě kamení se dá jen pohřbít. Materiál, pojivo a služba, vše sjednoceno záměrem, duchem a strukturou, to je pro mne monarchie. Panství je formou katedrály. Bezúčelně nahromaděné kamení na účtech v bankách není ničím. Moc, která není zároveň dobrou službou celku, je nakonec marnou a pokřivenou formou zbytnělého plebejství a buranství. Ovládání není totéž, co vládnutí. Proto potřebujeme šlechtu. Panství potřebují šlechtu, země potřebuje krále.
Jak se na nás dívá podle vás zahraničí? Cestoval jste nyní po Balkánu, vnímají tam nějak naši krizi?
Balkán je jedna nepřetržitá krize sama o sobě, tedy z pohledu středoevropana. Jde o naproto jinou kulturní matrici a mentalitu. Zatímco v Evropě můžete uvažovat nad tím, co by se vám chtělo a nechtělo, na Balkáně jste součástí tvrdé mocenské struktury a musíte dělat vše, abyste netrpěl. Je to úplně jiný rozvrh života. Evropské peníze na tom nic nezmění, jen posilují tamní mocensku strukturu, kterou bychom my asi nazvali mafiánskou. I myšlenka monarchie tam má jiný význam než u nás. Udržuje se tam ale velká religiozita a náboženská víra zde mírní zpupnost moci a je oním pojivem, které dělá z hromady kamení stavbu. Jinou, než jakou bychom stavěli my, kdybychom měli dostatek pojiva.
Když se v Rumunsku chvilku díváte na televizi, okamžitě vás uhodí do oka naprosto stejná struktura stanic, pořadů i konkrétních projevů komentátorů a herců, jako u nás doma. Nepotřebujete překladatele, je to téměř stejná unijní nalejvárna jako zde.
Jak se díváte jako člen Koruny české na Evropskou unii? Vždyť za Rakouska-Uherska to taková unie vlastně byla...?
Jel jsem do rumunských hor i nazpět euroexpresem a narazil jsem na jedinečný příklad toho, čím je Evropská unie. Ve vlaku byla odstraněna otevíratelná okénka a byla nahrazena systémem klimatizace. Tuto klimatizaci ovšem ovládá ve vlaku jedna osoba a je zcela na její vůli, kdy ji zapne a kdy vás nechá uvařit se ve vlastní šťávě nebo zmrznout. Ti, kdo se ohánějí demokracií, vzali cestujícím svobodu vyvětrat si sami podle potřeby a dali jim systém, který je ovládán z centra. Samozřejmě pro naše pohodlí a dobro. Jinými slovy, byla vytvořena závislost, která někomu dala moc nad naším dýcháním. To je jen jeden příklad za všechny. To je manipulace a ovládání pod fanglí pokroku.
Psali jsme:
Dnes sice není uzákoněna robota, ale každý z nás dělá polovinu týdne či roku na daně. Co je to jiného, než robota? Zatímco stará monarchie se postupně liberalizovala a spěla k větší svobodě svých obyvatel, přičemž hlásala zásadu různosti v jednotě, tento evropský moloch spěje k opětovnému zavedení nevolnictví, roboty a dalších vymožeností. Zatímco stará monarchie spěla k jednotné úřední správě, ale k zachování národních a kulturních odlišností, tento moloch vše unifikuje a taví na bezbarvou spotřebitelskou masu. Bohužel se ukazuje, že žádní demokraté nejsme, už proto, že si to necháme líbit, nezajímáme se, neděláme si vlastní názor a masově se necháme manipulovat. Já sám jsem dospěl k závěru, že demokracie je pouze přechodnou politickou formou v období střídání elit. Bohužel bude možná trvat opět celá staletí, než se nové elity začnou kultivovat.
Skryté či otevřené ovládání, skrytá či otevřená diktatura, jsou krátkodeché systémy a neudrží se dlouho. Moc a vláda vyžadují legitimitu a částečný souhlas ovládaných. Moc se vždycky zákonitě zformuje do pyramidové struktury. Nelze ji dlouhodobě udržet rozloženou do veřejnosti, aniž by se kumulovala. Faktická moc lidu bude nahrazena chlebem a hrami, protože lid žádnou moc nemá a neudrží. Faktická moc bude vždy spojena s klaněním se a službou nějaké modle. Dnes jsou to peníze a majetky, přičemž peníze se pomalu mění ve virtuální záležitost, možná již magické a duchovní podstaty. Z pouhé směnné jednotky se stávají univerzálním měřítkem čehokoliv. Nejbohatší lidé dnes obchodují s tím, co nemají (s dluhy a úroky), s virtuálními entitami. Cosi jako monarchie je tedy nevyhnutelné. Za císaře Oktaviána Augusta si také všichni Římané mysleli, že žijí v republice a přitom již desítky let žili v monarchistickém nepojmenovaném novotvaru později nazvaném césarství.
Vzdorovat příchodu monarchie je podle mne nesmyslné. Přijde tak, jako tak, nebo už v ní žijeme, jen to ještě nevíme. Úkolem českých monarchistů je usilovat o to, aby tato monarchie byla jasně definovaná, transparentní a kultivovaná, aby kameny měly pojivo, aby struktura katedrály byla jasná a všem zřejmá, aby moc směřovala k její stavbě, a aby mocní a architekti sloužili stejné stavbě jako kameníci a nosiči, abychom nebyli stádem hnaným k propasti, ale společníky na stavbě a cestě do výšky. Tím podle mne stará monarchie byla a Evropská Unie není. Bez osoby panovníka (zahradníka) se ovšem nebude jednat o monarchii, nýbrž o diktaturu.
Psali jsme:
Jan Drnek je plzeňský spisovatel, křesťan, vychovatel mládeže, konzervativec a monarchista. Dnes se mimo jiné zabývá sepisováním publikací regionální historie, historie měst, vsí a městských obvodů, organizací a institucí Plzeňska. Autor knih alternativní historie jako Žáby v mlíku, Žába a Škorpion, Žáby v Bouři, Země zaslíbená a Druhý dech habsburské monarchie. Zpracoval obsáhlou a podrobnou historii slavného plzeňského 35. pěšího pluku v rozmezí let 1683 – 2011 nazvanou Hoši jako květ a komplexní historii kamenouhelného dolování na Plzeňsku s názvem Krajina nad pokladem. Mnohé z myšlenek naznačených v tomto rozhovoru podrobně rozvedl a zdůvodnil v knize Dějiny české státnosti, kterou vloni vydalo nakladatelství Akcent. Publikoval desítky článků, úvah a studií na různá téměta. Pro Korunu Českou, jejímž je členem, sestavuje celoroční historické kalendáře a literární přílohu ve formě spolkové ročenky a od roku 2008 vydává internetový měsíčník Monarchistický zpravodaj.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
