O co teď vlastně jde v Jemenu? Mohly by tyto události mobilizovat další ší‘ity v oblasti proti sunnitským vládcům?

V Jemenu, stejně jako v dalších krizových oblastech Blízkého a Středního východu jde v zásadě – jak správně naznačujete – o regionální dominanci. Ve skutečnosti proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně stojí menší, o to více však semknutý tábor ší’itů (íránských, libanonských, jemenských i bahrajnských), podporovaných menšími muslimskými konfesemi (aláwity v Sýrii, ismaílity, drúzy v Libanonu a Sýrii, ibádity v Ománu a jemenské Záidovce, vulgo Húthie) a do určité míry i křesťanskými církvemi, které se cítí stále více ohroženy postupující radikalizací sunnitů. A na druhé straně je ještě menší tábor sunnitských extremistů, chcete-li – s určitou dávkou nepřesnosti – hanbalistů a wahhábistů (vládnoucích elit Saúdské Arábie, Spojených emirátů, Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu), kteří kontrolují většinu těžby a obchodu s ropou a zemním plynem v oblasti a mají veškerou vojenskou, finanční a logistickou podporu významných vojenských mocností Spojených států a Turecka i tichou podporu EU a dalších „západních zemí“.

To, o co se dnes ve skutečnosti hraje, je umírněná sunnitská většina, která stojí někde uprostřed mezi oběma tábory a s určitým stupněm podezření hledí na obě strany. Tato „mlčící většina“, kterou se Spojené státy snaží dotlačit do tábora wahhábistického a Rusko naopak do tábora menších konfesí, zahrnuje většinu obyvatel Sýrie, Egypta i kurdských oblastí zemí regionu a nepochybně velkou většinu obyvatel arabského Maghrebu, tedy Libye, Tuniska, Alžírska a Maroka. Krásně je tento moment vidět například v Sýrii, kde se navzdory masivní podpoře zvenčí vláda prezidenta Asada drží proti wahhábistům právě díky podpoře velké části sunnitských obyvatel, hlásících se k umírněné, hanífovské škole islámu.

V konkrétním případě Jemenu jde zejména o problém legality, či spíše legitimity sukcese moci. V době, kdy těžce zraněného prezidenta Sáliha státy GCC (Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu) v jeho saúdském exilu roku 2012 „přesvědčily“, aby odstoupil, a moci se chopil jejich tichý exponent, viceprezident Hádí, vypadalo vše (stejně jako v mnoha jiných případech, jak nám to vždy mediální mainstream vylíčí) jako dobrý plán. Jeho pozdější „zvolení“, které bylo spíše aklamačním potvrzením jediného kandidáta, zahájilo proces zpochybnění jeho legitimity. Tento proces pokračoval Hádího neschopností stmelit zemi (která spíše než saúdskou loutku potřebuje charismatického vůdce Sálihova typu) přes přehmaty a chyby až k etnicky a nábožensky motivovaným čistkám. Nakonec byl vyhnán ší’itskými Húthii z hlavního města Sana’á do Adenu a z Adenu ho vyhnala pro změnu odpadlá část ozbrojených a bezpečnostních sil, která se postavila proti jeho stylu vlády. V opozici proti Hádímu tedy nestojí pouze ší’itští Húthiové, jak nám stále dokola omílají mainstreamová média řízená z jednoho centra, ale jedná se o odpor, který by se dal nazvat „všelidovým“.

Proč se v koalici arabských států na potlačení ší‘itů v Jemenu angažuje Sísího Egypt? Zdálo se, že se spíše obrací k Rusku...