Mrazivé svědectví z Německa: Lidé jsou naštvaní. Vyhýbají se veřejným shromážděním, po setmění nechodí do parku, kde mohou narazit na nevybouřené muslimské mladíky...

Když jsme si přesně před rokem povídali o migrační vlně, která se valila do Evropy a v největším množství dopadala na Německo, uzavřel jste rozhovor doporučením, aby všichni ti, co vydávají v souvislosti s migrací útěšné prognózy, mluví o obohacení, o vyřešení generačního problému atp., kárajíce šerednými slovy každého, kdo by si dovolil s nimi nesouhlasit, nechť si své vývody napíší na papírek a za rok touto dobou znovu přečtou, že pak budou zpívat jinou. Pozorujete tedy v Německu, že by zastánci bezbřehého přijímání migrantů zpívali jinou?

Úplně jinou nezpívají, aspoň ne všichni. Jsou už ale opatrnější s jednoznačnými soudy a odsudky, a také už mnohem méně hlasití. Ostatně suď Bůh, kolik jich ještě zbývá.

Co začíná lidem v Německu na nově příchozích vadit především?

Lidem nejvíc vadí jistá omezení osobní svobody, k nimž se museli uchýlit: vyhýbat se velkým shromážděním, nechodit do veřejných lázní, nenavštěvovat vánoční trhy, nevyskytovat se po setmění v parku, všude tam, kde hrozí setkání s nevybouřenými muslimskými mladíky, ženám pak víc než mužům. Vysloveně je štvou omezení, která si z ustrašené podbízivosti naložily německé orgány samy: nezpívat v dětských školkách vánoční koledy, nestrojit stromeček, z jídelníčků vyloučit vepřové, aby se náhodou necítil uražen některý muslim.

Naproti tomu se nikdo nestrachuje o své pracovní místo, jak media zpočátku vysvětlovala odpor domácího obyvatelstva; ukázalo se totiž, že příchozí se o práci zrovna nederou. Jak by také při nízké nebo vůbec žádné kvalifikaci mohli, i kdyby náhodou chtěli. Kulturní rozdíly by domorodcům ani tolik nevadily, kdyby s nimi příchozí zůstávali mezi sebou a nevnucovali se jiným. Ostatně běhá po Německu dost Japonců, Vietnamců a příslušníků jiných po čertech kulturně odlišných etnik, a nikdo je žádnou xenofobní záští nestíhá.

Spisovatel Zdeněk Frýbort

Kde je nejvíce patrný posun v nahlížení na migranty, u politiků, v médiích, nebo mezi obyčejnými lidmi?

Odstupňoval bych to takhle: posun je nejpatrnější v neprivilegované veřejnosti. Ostatně u ní ze značné části ani k žádného posunu nedošlo, jelikož se k přívalu „ochranu hledajících“ (Schutzsuchende) stavěla kriticky od samého počátku. Mezi profesionálními politiky je zřetelnější posun už vzácnější, ale také se najde: příkladem může být vysoký funkcionář CDU Wolfgang Bosbach, otevřeně se stavící proti merkelovské politice. Také že se už ze svých funkcí chystá vystoupit, inu, paní Merkelová kolem sebe nesnese příliš samostatné duchy, jak mnohokrát prokázala. Úplně nejkonformnější jsou veřejné sdělovací prostředky, což je snadno vysvětlitelné. Vrcholný politik nepůjde o žebrácké holi, ztratí-li svou funkci; vysoká penze a další požitky mu zajistí útěšné živobytí i bez ní. Pro žurnalistu ale znamená vyhazov životní katastrofu; i snaží se nepřijít do konfliktu s oficiálně prosazovaným názorem, byť si i sám pro sebe myslel cokoliv.

Ještě před tím, než se v Berlíně dopustil teroristického útoku Tunisan Anis Amri, který v zemi žádal o azyl, zadržela tamní policie Afghánce, který je podezřelý ze znásilnění a vraždy mladé Němky Marie Ladenburgerové, dcery vlivného úředníka Evropské komise, která pomáhala v jednom z táborů pro uprchlíky. Bývalý starosta čtvrti Berlin-Neuköln Heinz Buschkowsky z SPD k tomu prohlásil, že pachatelé jsou z brutálně patriarchálních společností a k ženám se chovají, jako by jim byly k dispozici. Naopak podle vicekancléře a také člena SPD Sigmara Gabriela se takové odporné vraždy vyskytovaly ještě předtím, než do Německa přišel první uprchlík z Afghánistánu nebo ze Sýrie. Jaký postoj získává ve společnosti navrch?

Ve věci slečny Ladenburgerové bych byl zdrženlivý. Jednak že jsouc dcerou úředníka Evropské komise, vzbudil její případ větší rozruch než jiné, jednak ... inu, jak říkávaly babičky: s čím kdo zachází, s tím také schází. Jako dobrovolná pomocnice v uprchlickém táboře mohla zpozorovat, jaké móresy panují mezi jeho osazenstvem, a včas toho nechat. Pan Heinz Buschkowsky, až do roku 2015 starosta berlínské čtvrti Neukölln, kde zaslechnout v ulicích němčinu je už dlouho výjimkou, měl příležitost poněkud svérázné móresy jejích obyvatel pozorovat zblízka, což ho přimělo k citovanému výroku. Je hoden ocenění ten kus přímosti a odvahy v tomto čase, jehož pravidlem je spíš zastírání skutečnosti. To na rozdíl od vicekancléře Sigmara Gabriela, který na zastírání skutečnosti postavil svou kariéru.

Jak často se v souvislosti s tímto tragickým případem zmiňovala skutečnost, že Afghánec přicestoval do Německa v roce 2015, kdy vrcholila uprchlická krize v Evropě, a je dávána do souvislosti s politikou Angely Merkelové podobně, jako se vůči ní ozvaly i od českých politiků kritické hlasy po tragédii v Berlíně?

Velmi často, třebaže spíš v internetových mediích než v oficiálních. Vůbec se internetová media stávají hlavním zdrojem informací, jelikož oficiální ztrácejí důvěru.

O případu zavražděné Marie Ladenburgerové zprvu veřejnoprávní televize ARD neinformovala ve svém hlavním zpravodajském pořadu Tagesschau. Když si vzpomeneme na počáteční mediální ticho kolem silvestrovských násilností v Kolíně nad Rýnem, dá se říci, že jsou hlavní německá media nepoučitelná, nebo jak to s otevřeností německých sdělovacích prostředků v informování o událostech souvisejících s migrací vidíte?

V tom se necítím být kompetentní, jelikož televizní zpravodajství už delší čas nesleduji, pokládaje to za ztrátu času. Taktika zamlčování nepříjemných událostí v souvislosti s migrací je mi ovšem známa, a už se skoro přestávám nad ní vztekat. Je to totiž velice hloupá taktika, vysvětlitelná pouze obavou z následků, jak už jsem naznačil výše. Beztak se nic nezamlčí, veřejnost se o maléru dozví z jiných pramenů a ještě si navíc přidá lecjakou chýru, co tak od huby k hubě koluje. Bohužel, německá oficiální media, zpronevěřivše se svému úkolu zprostředkovatele informací, se stala nástrojem indoktrinace. Na jak dlouho ještě …

Jak se za letošní rok posunula německá politická scéna s ohledem na volby do spolkového sněmu v příštím roce? Jaká koalice se v tuto chvíli rýsuje?

To kdybych věděl. Ankety a průzkumy veřejného mínění je třeba brát s rezervou, jak se to ukáže po každých zemských volbách – ještě před spolkovými čekají Německo troje – kdy se obvykle zjistí, že všelijací populisté dosáhli znamenitého nárůstu hlasů, kdežto tradiční partaje zaznamenaly ztráty. Také zbývá do spolkových voleb devět měsíců, během nichž se může přihodit ledacos, a téměř určitě se přihodí; ještě jeden takový malér jako nedávno s tím náklaďákem na berlínském vánočním trhu, a vážky veřejného mínění se mohou naklonit ke zmíněným populistům zase o něco výrazněji.

Na jakou ale z toho soudit koalici? Obávám se, že na nepříliš jinou, než už takhle máme. Zatím má volič na výběr jen jednu skutečně opoziční stranu, Alternative für Deutschland (AfD). Popularity jí sice přibývá, ale nedosáhne-li výsledku přes padesát procent, což je nepravděpodobné, bude jí to starého kozla platné, protože se proti ní spojí do koalice všechny partaje od kancléřčiny CDU až po postkomunistickou Linke a třeba až po čerta rohatého a ocasatého, jen aby politické zemětřesení nenastalo hned, ale až později.

Kancléřka Merkelová do voleb znovu půjde jako předsedkyně CDU, i když na posledním sjezdu dostala od spolustraníků nejméně hlasů od té doby, co stojí v čele vlády. Je pro Němce nadále věrohodná, když najednou volá po zpřísnění azylové politiky, přestože veškeré její dosavadní počínání směřovalo úplně opačně?

K tomu bych řekl následující: jedna věc je, jaké míry souhlasu se paní kancléřce dostává od pánů a dam ve volebním grémiu, druhá jak na ni nahlížejí k volbě nepřizvaní prostší straníci, třetí a nejdůležitější je, co si o všem myslí občanská veřejnost. Na základě vlastních pozorování bych její rozvrstvení odhadoval takto: kolem 70 procent kritiků merkelistické politiky, kolem 20 procent těch, jimž bylo dosavadních poučení ještě málo, a co zbývá, jsou ti, jimž je všechno fuk. Přičemž je třeba dbát jistých německých specifik. Dosud přetrvává pocit hanby a viny za nacistické zločiny; proto se německý občan nesnadněji než jiní odchyluje od toho, čemu se novočesky říká mainstream. Řečený pocit se výrazněji projevuje v západní části země než v někdejší DDR, a jak by také ne; honeckerovská propaganda namluvila poddaným, že veškerá hanba a vina padá na západní imperialisty, kdežto oni jsou jí zproštěni. Důsledkem toho jsou podstatně vyšší procenta hlasů pro stranu AfD než západně od vnitroněmecké hranice, z níž už sice zmizely ostnaté dráty a minová pole, navyklá schémata ale zůstávají. Ne vždy k neprospěchu, možno konstatovat.

Bude ještě v příštím roce migrace při rozhodování voličů důležité téma, nebo ho překryje ekonomická úspěšnost a síla Německa posledních let či jiná témata?

Bezpochyby. Hospodářská síla Německa není navěky hřebíčkem na nástěnku dějin přibitá, může se zhoupnout do recese jedna dvě, zvlášť s přihlédnutím k výdajům na alimentaci uprchlických davů. Migrace ale trvá a její průvodní jevy neméně; i lze míti zato, že bude při rozhodování voličů hrát významnou, ne-li zcela stěžejní roli.

Jak lze vnímat informace, že německé zpravodajské služby varují před sílícími kybernetickými útoky a dezinformační kampaní ze strany ruské vlády, že jsou tím ohroženy zejména nadcházející parlamentní volby, přičemž své obavy v tomto ohledu vyjádřila i sama Angela Merkelová?

No, sám nacházím při brouzdání po internetu leccos, v čem můj cvičený čich neklamně rozpoznává pach tajné a dezinformační služby FSB, dříve KGB. Darmo jsem neprožil na Západě osmdesátá léta, kdy se Sovětům bezmála podařilo podvrátit vůli svobodného světa k obraně; že jen bezmála, za to může naivní Západ děkovat faktu, že v každém jiném ohledu neschopný sovětský režim se zhroutil dřív, než k tomu mohlo dojít. Nedomnívám se, že metody zmíněné služby se přejmenováním nějak podstatně změnily. Jak a proč by tím ale měly být ohroženy nadcházející spolkové volby, na to je moje představivost krátká. Spíš bych řekl, že paní Merkelová hledá vhodnou výmluvu pro případ, že by v nich pohořela.

Zvolení Donalda Trumpa přineslo opačný efekt na opakovanou přímou volbu rakouského prezidenta, než se čekalo, protože zmobilizovalo naopak voliče tradičních stran, kterých bylo víc než těch nespokojených. Může efekt Trump zafungovat nějak i v Německu obzvlášť proto, že už bude půl roku v úřadě a čeká se od něj změněný kurz vůči Ruské federaci, ale i vůči Evropské unii?

Určitý vliv Trumpova zvolení na prezidentské volby v Rakousku se nedá vyloučit; tak dlouho a tak intenzivně byl Donald Trump líčen evropské veřejnosti v nejodpudivějších barvách, že tím ovlivněný, bližších informací postrádající občánek volil, jak možná ani volit nechtěl. Ostatně nebyl rozdíl hlasů nijak omračující. Jestli může efekt Trump zabrat i v Německu… asi ne, a když, v mnohem skromnější míře; neboť německý volič má naléhavější starosti. Zatím Donald Trump jen mluví; věc může vypadat jinak, až zasedne za psací stůl v Oválné pracovně Bílého domu a najde na něm zprávy, jaké se novinám neposkytují, mezi jiným i o té Ruské federaci. Co se Evropské unie týče, něco už naznačil: Amerika toho má pomalu dost, brát na sebe největší díl nákladů na obranu Evropy, a přitom si nechat nadávat. V tom, bojím se, spočívá největší nebezpečí, plynoucí z Trumpovy volby: že se na nás Amerika vykašle.