V Německu zkrachovala vyjednávání o koalici „Jamajka“ mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými. Měl tento projekt, s odstupem nahlíženo, šanci na úspěch a vzájemnou dohodu? A co byla hlavní témata, která strany rozdělovala?

Podle mého názoru to bylo beznadějné už dopředu. Zejména Zelení se snažili prosadit do reálné politiky utopické představy. Podle Zelených měly být zrušeny uhelné elektrárny a mělo dojít k zákazu aut se spalovacími motory – sice „pozvolna“, ale přece. Naprostý konflikt nastal ve věci azylové politiky. Bojovalo se konkrétně o to, zda si poživatelé „doplňkové ochrany“ smějí dovézt do Německa rodinné příslušníky, nebo ne. Tato možnost je dočasně vyřazena, ale v březnu 2018 se má zase obnovit. To by znamenalo přísun několika set tisíc dalších lidí do německého sociálního systému, ale Zelení to berou jako morální povinnost, které je nutno podřídit všechno ostatní. Na to nebyli ochotni kývnout ani Bavoři z CSU, ani FDP, která je na peníze dost opatrná.

Úlohu člověka, který bouchl do stolu a ukončil jednání, na sebe vzal předseda Svobodných demokratů Christian Lindner. Je za tento krok v Německu spíše chválen, nebo kritizován?

V médiích se setkává spíše s kritikou, ale u voličů mu to neublížilo. Spíše naopak. Dostává se mu chvály za to, že projevil věrnost principům a nebyl ochoten odhodit klíčové sliby a závazky výměnou za ministerská křesla. Podle prvního průzkumu veřejného mínění, který od té doby vyšel, jeho strana mírně posílila.