Musíme držet hubu. Žádná EU, je to „Německá unie“. Ale letos nás čeká takový průšvih, že tu pravdu všichni uvidí, tuší Ilona Švihlíková

Anketa

Co soudíte o silvestrovském sexuálním násilí v Kolíně nad Rýnem a jiných městech v Německu?

95%

Byla to akce zvrhlých, zločinných mužů. Takové lidi máme ale mezi sebou i my

Byla to řízená provokace, která má vybudit xenofobní tendence proti uprchlíkům

hlasovalo: 11810 lidí

Česká národní banka i naše ministerstvo financí opět zamítly přijmout v nejbližší době euro. Nicméně se k tomu naše vládní reprezentace stále připravuje a v současné době také zvažuje, zda se nezapojit do některých nově vzniklých struktur EU. Měla by opravdu ČR někdy v budoucnu přijmout euro? A když ano, tak za jakých podmínek? Jaké klady a zápory by v současné době přineslo zavedení evropské měny?

Příznivci zapojení se do nových struktur často argumentují, že jedině tam prý budeme moci něco ovlivnit. Je to hezká úvaha, ale zcela mimo mocenskou realitu Evropské unie. Jediné, co by nám to přineslo, by byla možnost kývat hlavou tak intenzivně, jak by si přála paní kancléřka Merkelová.
Euro je nepovedený projekt, protože nesplňuje základní podmínky pro fungování společné měny pro různě rozvinutá území. A tak funguje dlouhodobá redistribuce z vyspělejších částí EU do méně vyspělých. Takhle je to v USA, aby různě vyspělá území mohla mít jednu měnu – dolar. Podobně to bylo u Itálie s lirou i u Československa s korunou. Pokud je takováto úvaha ekonomicky a politicky nepředstavitelná, pak je možné založit hospodářskou a měnovou unii na trvalé restrikci. Země, kterou zasáhne nějaký problém, musí snižovat ceny a mzdy, což je bolestivé, neúčinné, sociálně neakceptovatelné a jedná se vlastně o opakování ve stylu a la zlatý standard 30. let. Je to pořád stejná chyba – vládnou mocenské představy a je zde odmítání reality. Buď se o tom nemluví (Finsko), nebo se z obětí udělají viníci (jižní část Evropy).
Vstupovat do něčeho, co nefunguje, mi nepřijde jako příliš logický krok. A to už vůbec za kurzu 27 Kč za euro, což je hluboko depreciovaný (záměrně snížený) kurz, který z nás dělá žebráky – přepočtěte si, co by se za takového kurzu stalo s vaším platem, úsporami, důchody…
Jsem ovšem mírný optimista, neboť podle Jiřího Drašnara, kterého si dovolím parafrázovat: „Do Čech sice vždycky všechno dorazí pozdě, ale můžeš si být jistý, že když to dorazí, tak už je potom.“ Z toho by vyplývalo, že začneme zavádět euro v situaci, kdy se eurozóna začne rozpadat.

Evropská unie se snaží v poslední době vytvořit některé mechanismy, jež mají zabránit zejména dalším dluhovým i finančním krizím a podpořit ekonomický růst. Jedná se například o vytvoření Bankovní unie, orgánů, které se budou zabývat makroekonomickými nerovnováhami v jednotlivých zemích, ustavením Národních rad pro konkurenceschopnost a podobně. Už nyní ale tyto kroky například kritizují Slováci za to, že se jedná o další zbytečnou byrokracii, která nerespektuje národní specifika členských států. Jaký je váš osobní názor na vznik těchto institucí a opatření? Mohou být skutečně úspěšná?

Především platí, že představitelé EU rozhodují pozdě. Jejich reakce jsou zpožděné a většinou i chybné. Hodí se na ně bohužel Stiglitzův bonmot, že řešení krize by nemělo být horší než krize samotná. Chybí analýza problému a schopnost vnímat signály před tím, než krize plně vypukne – a to můžeme hovořit o krizi eurozóny, Ukrajině či migraci. Již tyto dva znaky ukazují na amatérismus elit, který ale je samotné neohrožuje, ony se cítí být „za vodou.“ Ohrožuje ovšem všechny ostatní.
Jestli něco opakované krize ukázaly, tak je to skutečná tvář EU. Přívětivá maska spadla a nyní je dobře vidět, že za ní jsou mocenské vztahy, kde ve všem podstatném dominuje Německo. Řečeno jednoduše, je mnohem výstižnější hovořit o německé unii než o EU.
Vytváření mechanismů a la Bankovní unie by bylo vhodné, kdyby skutečně byla v praxi naplňována subsidiarita (respektování pravomocí nižších úrovní řízení) a kdyby zde bylo rozšířené vědomí a přijmutí toho, že noví členové mají jiné potřeby a řeší trošku odlišné úkoly než „stará“ EU. Jenže ono je mnohem výhodnější si je držet jako koloniální území, ze kterých si bude Západ vytahovat zisky, a když si opováží s Německem nesouhlasit, tak se jim dá najevo, že mají držet hubu, jinak...!
Problém českých elit ovšem spočívá v tom, že řada lidí do vyprávěnky o „hodné EU“ vložila nejen svůj politický kapitál, ale i své upřímné naděje a touhy. A pro ně je to často velmi kruté procitnutí, někteří proto pořád odmítají přijmout realitu a chovají se jako podle nějaké příručky. Neschopnost vnímat realitu ovšem nutně vede k vršení chyb. Pro mě osobně je myšlenka EU živá jen jako Evropa občanů, nikoliv elit.

Podle názorů některých českých ekonomů, působících v orgánech EU, Řekové „pohlédli přímo do tváře své ekonomické smrti“ a začali brát výhrady EU vážně. Prý mění svůj měnový i penzijní systém a provádějí i další potřebné kroky, aby snížili zadlužení a nastartovali svoji ekonomiku. Myslíte si, že to je skutečnost a Řecko se v budoucnu stane řádným a prosperujícím členem měnové unie EU? Nebude potřebovat další, už čtvrtý balíček finanční pomoci?

Řekové především pohlédli do tváře mocenské realitě EU. Podívejte se, řecká ekonomika je nějakých 1,5 procenta ekonomiky Unie. Tady přece o ty finanční záležitosti dominantně nejde. Jde o to nastavit německá ekonomická pravidla jako jediná možná pravidla, a to silou. A samozřejmě se nabízí možnosti zprivatizovat si letiště, přístavy, infrastrukturu… to jsou přeci pěkné dárečky. Představitelé Syrizy si sami – protože nebyli zapojeni v oligarchických strukturách Nové demokracie a Pasoku – dobře uvědomovali, co je třeba udělat. Jejich plány byly realistické, kdyby se jim jen povolil minimální prostor. Jenže platilo: radikální levice musí být zničena. Řecko je jen první obětní beránek mocenského soupeření v eurozóně.
Veškerá opatření, která byla doposud v Řecku prováděna, jen zhoršila situaci – sociální, ale i ten dluh, který je samozřejmě naprosto nesplatitelný. Řecko potřebuje restrukturalizovat ekonomiku a veřejnou správu. To je obtížný a dlouhodobý úkol, ale od protektora bych jeho splnění neočekávala.

Ekonomové, kteří působí při EU shodně tvrdí, že migrační krize oslabí ekonomiku Unie jen krátkodobě a způsobem, který Unie určitě zvládne bez větších problémů. V budoucnu prý pak bude vymírající Evropa na tom profitovat. Souhlasíte s nimi? Neoslabí například utečenecká vlna Německo do té míry, že se to odrazí i na obchodních vztazích s Českou republikou? Jinými slovy, naše firmy dostanou od Německa s pokleslou produkcí daleko méně zakázek…

U ekonomů, kteří působí při EU, mě to nepřekvapuje. Jsou koneckonců často velmi dobře placeni za to, aby nevnímali realitu, a daří se jim to velmi dobře.
Nebudu se opakovat s tím, že migrační krize je řešena katastrofálním způsobem. Jen obecně podotýkám, že je rozdíl, jestli přicházejí lidé postupně, nebo ve velkých vlnách. Každá země má nějakou absorpční kapacitu, která je dána nejen finančními možnostmi, ale také organizačními schopnostmi a samozřejmě i psychologickou (ne)připraveností obyvatelstva. U Německa, v jehož případě se operuje s desítkami tisíc neobsazených pracovních míst, bych alespoň zmínila jeho paralelní snahu o přechod na vyspělou Industrie 4.0, tedy plně automatizovanou výrobu.

Vyspělé státy EU (mimo země V4) už dojednávaly oficiální transfery válečných uprchlíků z Turecka do Evropy. Skutečně je k tomu vedou jen chvályhodné humanitární aspekty, nebo mají v tomto kroku hlavní podíl negativní demografické křivky těchto zemí? A opravdu je „spásnou“ myšlenkou omladit Evropu přistěhovalci z Blízkého východu a Afriky? Nestačilo by třeba jen nastavit sociální podmínky pro mladé evropské rodiny takovým způsobem, aby se jim vyplatilo mít více dětí?

Role Turecka je klíčová nejen pro migrační krizi, ale také pro geopolitickou situaci minimálně Blízkého východu. Musím říct, že platit zemi, která minimálně finančně podporuje Islámský stát a koncentrovaně útočí na Kurdy, kteří jako jedni z mála proti ISIL statečně bojují na zemi, to je skutečně ukázka „mistrovství“ elit EU. Erdogan má nejen vrabce v hrsti, ale holub mu ještě sám slétnul do ruky, protože si chce nechat zakroutit krkem. K Turecku se dobře hodí anglické přísloví: With friends like these, who needs enemies? (Máte-li takové přátele, nač by vám byli nepřátelé? nebo Máte-li takové přátele, potřebujete ještě nepřátele? ) Demografický vývoj je ve vyspělých zemích negativní již dlouho. Je to opravdu taková tragédie? Obzvláště tehdy, když se bude rozšiřovat automatizace? Proč nechtějí mít ženy ve vyspělých zemí děti, resp. mají jen málo dětí? Není to třeba tím, že systém, který zohledňuje jen výkon, chápe děti jako nákladovou položku? Ze špatné diagnózy situace může vzejít jen špatné řešení. Jsme zase u bonmotu Stiglitze: řešení krize by nemělo být horší než krize samotná.

V souvislosti s migrační krizí se česká veřejnost i politická scéna začala polarizovat na odpůrce přijímání uprchlíků a jejich příznivce. Rozděluje skutečně prezident Zeman společnost, jak to tvrdí někteří jeho kritikové, anebo je to jinak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat? Za co zaslouží prezident chválu, zač naopak kritiku? Jak kupříkladu chápete jeho výrok z posledního prezidentského projevu, že Česká republika je jen naše? A co říkáte jeho nejnovějšímu názoru, že utečeneckou krizi organizuje Muslimské bratrstvo?

Různé názory na uprchlickou krizi nejsou žádné české specifikum, jak se nám někteří „znalci“ snaží namluvit. Ve vyspělých zemích, jak nyní vidno z Německa i ze Švédska, ovšem funguje lépe oficiální cenzura, která prostě určité informace zatajuje. Ale když se podíváte do diskusí například německých médií, tak nebudete mít pocit, že by ČR byla v jiném světě. Je to téma, jež je vnímáno s velkou emocionalitou a ve kterém se bohužel už jen nálepkuje mezi tzv. sluníčkáři a tzv. fašisty. Diskuse o příčinách krize, o tom, jaké funkce by měl plnit stát, co od něho očekáváme a podobně zcela mizí v nadávkách a sprostotách všeho druhu.
Prezident je ve svých názorech dlouhodobě konzistentní. Je zvláštní, jak jsou média jeho osobou posedlá, ale podle mého názoru on prostě vyjadřuje názory své voličské skupiny. Nemám pocit, že kdyby nebyl prezidentem, že by názory této skupiny byly jiné.
Stejně tak mě fascinuje, co se seběhlo kolem prostého konstatování, že tato země je naše. Pro mě je důležité tomu „naše“ dát pozitivní obsah: ekonomicky, sociálně, společensky. Ono „naše“ pro mě znamená i společnou odpovědnost vůči této zemi.

Koncem ledna by mělo dojít k zavedení zákona o elektronické evidenci tržeb, který vzbudil u části podnikatelské veřejnosti, ale i ve Sněmovně velké negativní emoce. Opoziční poslanci začali kvůli němu už v minulém měsíci s dosud nevídanými obstrukcemi. Jak vy sama posuzujete znění tohoto zákona, přinese skutečně do státního rozpočtu potřebné miliardy? A proč se vlastně opozice této nové legislativní normě tolik brání? Je opravdu tím hlavním důvodem fakt, že by zakoupení registračních pokladen a příslušného vybavení zlikvidovalo mnoho drobných podnikatelů?

Víte... to, že hlavním politickým tématem je u nás rozprava, jestli se budou vydávat účtenky, ukazuje, že jsme skutečně periferie. Copak tohle je nějaké téma na obstrukce?
U EET se často hovoří o zvýšení daňového inkasa. Ano jistě, úniky u DPH jsou realitou. Ale nejde jen o ně. Prostě NENÍ normální, aby určité skupiny neplatily daně a jiné ano. Jenže tohle prazvláštní podnikatelské podhoubí se tady tak usadilo, tak zarylo, že vyrvat ho i s kořeny bude velice obtížné.
Skutečnost, že některé ekonomické subjekty roky neplatí daně navíc vede k tomu, že stát takové podnikání vlastně „dotuje“. Se zavedením EET by navíc vyniklo, jak nízké jsou naše mzdy, když se kupní síla „povzbuzuje“ právě přes fakt, že některé subjekty neplatí daně.
Samozřejmě, že ti, kteří říkají, že je třeba se koncentrovat na ty velké ryby, mají pravdu. Daňové ráje a vnitrofiremní ceny jsou tématem, které nelze vynechat, i když v řadě ohledů vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Většina politiků se u nás nyní holedbá nízkou nezaměstnaností a růstem ekonomiky. Nicméně ve většině moravských i českých krajů, kromě Prahy a okolí, je životní úroveň značné části obyvatel stále dost nízká v porovnání s našimi západními sousedy. Nedosahuje ani úrovně, jaká panuje například ve středomořských demokraciích, tedy v Itálii či Španělsku. Český důchodce má stále daleko hlouběji do kapsy než třeba ten řecký. Jaká by mohla být cesta ke změně, jestli vůbec u nás ještě existuje?

Cesta ke změně představuje dlouhodobou strategickou práci, která musí vést k vymanění z bludného cyklu: nízké mzdy, nízká přidaná hodnota, závislá ekonomika, odlivy zisků do zahraničí, nízké mzdy… Podotýkám, že k tomu je ovšem potřeba politická odvaha. To není operativa. Některé návrhy jsem uvedla ve své knize Jak jsme se stali kolonií. Zahrnují širokou škálu opatření od daňových změn, po vytvoření suverénního fondu, vlivu státu v klíčových odvětvích až po lokální ekonomiku (včetně podpory družstev). Určitou výhodu spatřuji v tom, že i Slovensko hledá cesty – vzájemně se můžeme jeden od druhého učit a pomáhat si.

Co udělat proto, aby se v ČR stále více nerozevíraly „nůžky“ mezi zhruba desíti procenty úspěšných a veleúspěšných a zbytkem republiky? Proč jsme se v České republice stále nedostali na úroveň mezd před bankovní krizí z roku 2009, když v jiných srovnatelných státech se to už podařilo? Není zarážející nebo spíše ostudné, že teprve v minulých dnech vzrostla minimální mzda u nás na necelých 10 tisíc měsíčně? Česko se tak řadí v tomto ukazateli ke chvostu Evropy a v koupěschopnosti obyvatel jsme už podle oficiálních statistik dokonce za Polskem i Slovenskem.

Je to kombinace dvou vlivů. První z nich je destrukce bývalých pravicových vlád, která v konečném důsledku vede k tomu, že místo toho, abychom se přibližovali (konvergovali) k úrovni vyspělých zemí, začali jsme se od nich vzdalovat. A to i ve mzdách. Přehnaná a kontraproduktivní fiskální (rozpočtová) restrikce, která byla svým rozsahem a opakováním v rámci střední Evropy ojedinělá, jde jednoznačně na jejich vrub. Nyní se vláda snaží postupně zvyšovat minimální mzdu, aby nebyla v pásmu pracující chudoby, protože pak zcela postrádá smysl.
Druhý problém už jsem uvedla, je to model české ekonomiky založený na láci. Levná měna, levná práce. A nutnost tento model změnit, a to za situace obrovské ekonomické a geopolitické nejistoty.

Jaké ekonomické výzvy či problémy nás v letošním roce vůbec čekají?

Na prvním místě je to situace ve světové ekonomice, kde všichni významní aktéři buď procházejí strukturální transformací, která má značná rizika (například Čína), nebo se k těmto krokům teprve odvažují (rozšíření automatizace, to znamená Industrie 4.0 ve vyspělých zemích). Všechny ty manévry jsou velice obtížné, některé z nich jdou přímo k srdci současného systému, kupříkladu u podoby trhu práce.
Dalším faktorem jsou velmi nízké ceny ropy, které budou mít dopad na trh s břidlicovým plynem v USA, ale také na podobu a fungování minimálně zemí Blízkého východu.
Do toho nadále platí, že mezinárodní instituce přestávají fungovat a místo toho si velmoci vytvářejí své vlastní projekty, které se na první pohled tváří jen ekonomicky (resp. obchodně a investičně). Dále se stále více ekonomické nástroje používají pro geopolitické cíle, a to za situace postupného odchodu hegemona, katastrofální EU, sbližování Ruska a Číny…
Rozhodně nečekám klidný rok. Má to ale i svá pozitiva. V takovéto situaci na povrch vyplouvá pravda, a jen tehdy, když víme, kdo je kdo a jaký je reálný stav věcí, jen pak se můžeme správně rozhodnout.