Nacisté se chovali opravdu brutálně, a lidé byli Sovětům vděční. I když třeba přišli o hodinky... Brněnský historik líčí osvobozování města

Jak vypadalo osvobozování jižní Moravy na jaře 1945?

Plán na osvobození jižní Moravy vznikl na Vrchním velení sovětských ozbrojených sil (Stavka) pod názvem Bratislavsko-brněnská operace, kterou dostal za úkol uskutečnit 2. ukrajinský front maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského se třemi sty padesáti tisíci vojáků včetně rumunských. V Rumunsku došlo již koncem srpna 1944 ke státnímu převratu, pronacistický diktátor Antonescu byl svržen a země se přidala na stranu Spojenců. Operace začala 25. března 1945 překročením slovenské řeky Hronu a během dvou týdnů pronikla sovětská vojska do hloubky 120 km a osvobodila téměř celé jihozápadní Slovensko včetně hlavního města Bratislavy (4. dubna). Na Moravu pronikla Rudá armáda v noci ze 6. na 7. dubna, kdy první jednotky překročily trosky mostu u obce Brodské a vytvořily malé předmostí na západním břehu řeky Moravy. Přímo z chodu pak zahájily boj o první moravskou obec Lanžhot.

Provizorní hroby důstojníků Rudé armády před ruinami Německého domu v Brně, ilustrační foto z roku 1945

Byl postup z vojenského pohledu něčím výjimečný?

Významně se do osvobozování jihu Moravy zapojilo jezdectvo, které bylo typickým fenoménem 2. ukrajinského frontu. Šlo o jízdní kozácké jednotky nasazované s úkolem proniknout co nejhlouběji do německé obrany. Kozáctvo mělo mnohaletou tradici ještě z dob carské armády, ale tato tradice byla sovětským režimem v předválečném období tvrdě potlačována a na kozáky bylo pohlíženo jako na potenciální nepřátele komunistického režimu. Přesto Stalin v roce 1936 rozhodl zavést kozácké jezdecké jednotky a po napadení Sovětského svazu byly už plnohodnotnou součástí Rudé armády.

Kozáci ale bojovali také na straně nacistů, kteří využili kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků na Ukrajině a v jižních oblastech Ruska. Zejména na Donu, kde byl postih sovětským režimem nejtvrdší, se Němcům podařilo během války vytvořit dvě kozácké divize bojující v jejich službách, zejména v Maďarsku nebo proti partyzánům v Jugoslávii. Drtivá většina však zůstala věrná Sovětskému svazu. Od roku 1943 byly všechny jezdecké divize doplňovány tankovými jednotkami a dělostřelectvem a jejich početní stav se pohyboval kolem 6 000 mužů a 500–600 koní. Na jihu Moravy byli kozáci zastoupeni dvěma gardovými sbory – 4. kubáňským jezdeckým a 6. gardovým jezdeckým sborem. Ty byly součástí 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny pod velením generálporučíka Issy Alexandroviče Plijeva. Tento voják se později zapsal i do dějin studené války: v době karibské krize působil na Kubě jako velitel sovětské vojenské mise, který měl v případě americké invaze na ostrov použít proti USA jaderné rakety.

Co následovalo po vstupu Rudé armády na Moravu?

Německá obrana Lanžhota byla velmi silná, obec byla mohutně opevněna a přístupové cesty zaminovány. Navíc útok v tomto úseku ztěžovala vysoká hladina vod na loukách a v lužních lesích po jarním tání, takže nad hladinu vyčnívaly pouze železniční násep a některé úseky silnice vedoucí z Lanžhota do slovenských Kút. Kozáci dosáhli několikrát okrajů obce, ale bez podpory těžkých zbraní byli odraženi zpět. Ženisté proto museli pod palbou postavit provizorní mosty, aby se mohly přisunout obrněná technika a dělostřelectvo. Při těchto bojích trpěli jak vojáci, tak i zvířata a po skončení bojů velitel 6. gardového jezdeckého sboru, generálmajor Kuc, hlásil ztrátu více než dvou tisíc koní. Podle některých údajů padlo přes 2 000 rudoarmějců, ale přesné počty nejsou dodnes známy. Lanžhot byl nakonec osvobozen 11. dubna 1945 a obec utrpěla obrovské válečné škody jako žádná jiná v okrese Břeclav. Jasně se ukázalo, že boje budou urputnější, než sovětské velení předpokládalo. Původně plánovaný termín osvobození Brna již 8. dubna se ukázal naprosto nereálný.

Němci původně chtěli z Brna udělat pevnost a velitel německé posádky, generál Poel, plánoval proměnit každý dům v pevnost a české obyvatelstvo předtím vyhnat pomocí dělostřelectva. Tehdy si brněnský policejní ředitel JUDr. Karl Schwabe stěžoval u německého státního ministra pro Čechy a Moravu, SS Obergruppenführera Karla Hermanna Franka, aby bylo k obraně Brna přihlíženo se zřetelem k politickým poměrům v protektorátě. Nakonec bylo rozhodnuto zrušit „Festung Brünn“ a většinu sil přesunout do vybudovaných obranných pozic u Židlochovic k zabránění průlomu sovětských vojsk z jihu. Pro obranu města byly ponechány jen minimální síly posádky, policie a tzv. Volkssturmu, tedy civilní lidové domobrany, kterou nacisté založili již na podzim 1944. Obrana počítala i se členy Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). Tito výrostci potom během bojů v ulicích centra zničili pancéřovými pěstmi několik sovětských tanků a samohybných děl.

Jaká byla v Brně situace civilního obyvatelstva?

Na konci války zde žilo na 60 000 Němců oproti 200 000 Čechům. Mezi německým obyvatelstvem začala pochopitelně narůstat panika a stále častěji se ozývaly hlasy volající po urychlené evakuaci. V neděli 8. dubna 1945 proběhl první sovětský nálet, další následoval 12. dubna a od té chvíle se letecké útoky staly každodenní realitou a veřejný život města se zastavil. Paniku přijel 11. dubna osobně uklidnit K. H. Frank, který slíbil, že bude pro Němce zajištěna evakuace. K té byl potom vydán rozkaz v noci ze 14. na 15. dubna, ale týkala se spíš nacistických prominentů s rodinami a příslušníků represivního aparátu než obyčejných lidí. Kdo mohl, tak uprchl, ale kolem 25 000 Němců v Brně zůstalo až do osvobození. Mohli se jen domýšlet, jaká bude jejich situace po příchodu sovětských vojsk.

Začátkem dubna 1945 nacisté zřídili v Brně stanný soud, který měl zamezit nepokojům civilního obyvatelstva a rabování po náletech. Ještě 21. dubna, pár dnů před osvobozením, se popravovalo. Na medlánecké střelnici bylo zastřeleno patnáct osob za to, že si po jednom ze sovětských náletů na nádraží odnášeli cukr z rozbitého vlaku. Němečtí vojáci, kteří nádraží hlídali, jim v tom nebránili, ale na udání jednoho vysokého člena NSDAP přijely policie a Volkssturm, které zadržely několik lidí, jež byli později odsouzeni k trestu smrti. Ještě předtím, 6. dubna, byl z brněnských Kounicových kolejí vypraven transport více než dvou stovek dříve zatčených odbojářů do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli po příjezdu všichni zavražděni v plynové komoře.

Jak postupovaly boje o Brno?

Po krátkém zastavení náporu vlivem silné německé obrany došlo k přeskupení sil a zejména příchodu nových posil z Rakouska, především 6. gardové tankové armády, která se pak zásadní měrou zasloužila o osvobození města. Dne 23. dubna 1945 přiletěl na Moravu osobně maršál Malinovský a na pozorovatelně nad obcí Křepice vyslechl hlášení o připravenosti vojsk a poté dal povel ke generálnímu útoku na Brno. Stalinův rozkaz zněl, že město musí být osvobozeno nejpozději do tří dnů, což se 26. dubna naplnilo. Brno ale zůstalo nadále frontovým městem a boje o severní předměstí jako Bystrc, Řečkovice nebo Soběšice trvaly ještě několik dní. Velké riziko znamenala Brněnská přehrada, do jejíž hráze Němci umístili deset protitankových min, které chtěli odpálit po přiblížení sovětských tanků. Hráznému Františku Šikulovi se však podařilo varovat sovětské průzkumníky a nebezpečí protržení přehradní hráze bylo zažehnáno.

Ve městě byl v prvních dnech po osvobození vytvořen Národní výbor pro Velké Brno, který řešil hlavně zásobování obyvatel a soužití se sovětskými vojáky. V bývalé věznici gestapa v Kounicových kolejích byli soustředěni zatčení příslušníci nacistických organizací SS, SA, NSDAP a Hitlerjugend, dále čeští kolaboranti apod.

Co nakonec vedlo k tzv. divokému odsunu, který následoval o pár týdnů později?

Nálada v Brně byla silně protiněmecká, ale taková byla v podstatě ve všech evropských zemích osvobozených z nacistické okupace. Je třeba si uvědomit, že lidé si pamatovali, s jakým nadšením brněnští Němci vítali v březnu 1939 okupaci a Adolfa Hitlera při jeho návštěvě města, jak aktivně podporovali a schvalovali nacistický teror třeba za heydrichiády apod. V čerstvé paměti potom měli popravy z posledních dnů války.

Jaký byl vztah obyvatel k příchozím sovětským vojákům? Objevují se velmi rozdílné interpretace, mluví se o začátku okupace a ne o osvobození…

Někteří politici zřejmě chtějí při výročí konce války získat laciné politické body. V roce 1945 byli lidé šťastní, že válka konečně skončila, a byli vděční Rusům za osvobození. To, že někteří přišli o kolo a někdo zase o hodinky, neumenšuje tehdejší pocit vděčnosti. Nikdo nemohl tušit, že ta nabytá svoboda je relativní, že za tři roky ovládnou moc v naší zemi komunisté a všechno bude jinak. Občas se objevuje názor, že nebýt odsunu německého obyvatelstva, nedošlo by k únoru 1948, což podle mě neobstojí. Je samozřejmé, že s Rudou armádou přišli komunisté a Stalin měl o toto území zájem. S výjimkou Rakouska, které se v roce 1955 vymanilo po velkých ústupcích (mimo jiné výměnou za neutralitu) ze sovětského vlivu, platilo ve všech případech: kam jednou vstoupila noha sovětského vojáka, tam také zůstala. Druhá světová válka prostě dopadla takto, na její historii se nedá nic změnit.