Nálož ministru Hermanovi. Za sudeťáky i ustupování islamistům. On tak hezky mluví o tom panu Posseltovi...

Ministr kultury Daniel Herman v rozhovoru pro časopis Týden reaguje na tento váš výrok: „Zkuste si vzhledem k historickým reminiscencím představit, že Němci hlídají řecké hranice. Vždyť to nemůže fungovat.“ Herman o tomto vašem pohledu prohlásil, že je „obrácený do minulosti“. Co si o tom myslíte?

Já především nevím, co myslí pohledem do minulosti. Pokud se někdo neustále dívá – zejména v česko-německých vztazích – do minulosti, je to člověk, který stále otevírá téma poválečného odsunu. Stále hovoří o tom, že je nutné se smířit s minulostí a vyrovnat se s poválečnou minulostí. Myslím si, že většina českého národa se necítí nesmířena s Německem jako se státem a s Němci jako jednotlivými osobami. Máme dobré vztahy a nepotřebujeme profesionální usmiřovače a Posselty (předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt, pozn. red.), který se tímhle živí. Pro něj jde o existenční otázku. Jestli je někdo obrácen do minulosti, je to Herman.

Nedomníváte se tak, jako ministr kultury, že některé předsudky mezi Čechy a Němci stále přetrvávají?

Pro normální, běžnou populaci a běžného občana, když se řekne Německo sedmdesát let po válce, tak mu na mysli nic negativního nevytane. Spíš mám samozřejmě výhrady k politice současné německé vlády, jako je přílišná vstřícnost k uprchlíkům. Nikdo nemá reminiscence na pevnou minulost. Jsou to právě lidé jako Herman, kdo toto téma stále otevírá přesto, že bylo dávno uzavřeno. Nerozumím tomu, proč to dělá. Jestli on má pocit, že se potřebuje smiřovat, ať se nesmiřuje jako ministr kultury nebo člen vlády České republiky a jménem České republiky. Nic takového nepotřebujeme.

Daniel Herman v už uvedeném rozhovoru v souvislosti s úvahami o přirovnání EU k Říši římské řekl: „Za branami je velké množství lidí, kteří chtějí dovnitř. Je to otázka našeho rozhodnutí. Nějakou dobu asi ještě můžeme zvyšovat hradby a kvalitu našich zbraní, ale naše civilizace je za zenitem, ani jedna evropská země není nad hranicí přežitelnosti. Budeme-li pokračovat tímto způsobem, ti za branami je dříve nebo později prolomí.“ Herman v rozhovoru zároveň zmínil, že se s vámi pravděpodobně neshodne na jediném tématu. Shodnete se na tomto výroku?

Někteří lidé chtějí vytvořit celoevropskou říši. Ale národní státy jsou cennou pojistkou demokracie a zárukou svobod. Smíchat je do amalgámu a vytvořit jednu říši by byla chyba a všechny ty pokusy, které vidíme ze strany lidovců, té myšlence evropské spolupráce škodí.

Pokud jde o uprchlíky, vidím, že defénistický Herman nevěří na schopnost národů Evropy a Evropské unie samotné se bránit proti nekontrolovanému přílivu uprchlíků. Naopak jde o něco, co musíme udělat. Nelze připustit, aby do Evropy proudily miliony nebo desítky milionů lidí z jiného civilizačního okruhu. To ji změní demograficky, kulturně, civilizačně a rezignovali bychom tak na samotnou podstatu evropské civilizace. Nevím, jak to Herman myslel, jestli on sám rezignoval, já nikoliv. Takže v tom se také neshodneme.

Někteří politici tvrdí, že se Evropská unie řítí ke stejnému konci jako Římská říše. Řítí?

Víte, já bych začal jednou historickou reminiscencí. Daniel Herman velice pěkně mluví o Posseltovi. Já s ním nesdílím kladný názor. S Posseltem jsem si užil své při cestě jako předseda parlamentní delegace do Evropského parlamentu v letech devadesát osm až dva tisíce čtyři. Pak jsme do Evropské unie vstoupili a tato delegace se pochopitelně rozpustila. Dělal jsem to šest let a Posselt byl poslancem v Evropském parlamentu. Tehdy České republice před vstupem výrazně škodil a otevíral opakovaně otázku Benešových dekretů. Bylo vidět, že se toho pokoušel využít pro svoji politickou agendu. K Posseltovi kladné pocity nechovám, ale je v podstatě produktem, výpěstkem Otty Habsburského, který byl dlouhou dobu poslancem a Posselt u něj dělal asistenta.

Otto von Habsburg přišel ještě před druhou světovou válkou s myšlenkou a plánem na jakousi malou Evropskou unii. Šlo o pokus vytvořit pohrobka bývalého Rakouska-Uherska, a když se na tu teorii dnes podívám, tak to byl předobraz dnešní Evropské unie. Myšlenka Evropské unie jako obdoby Římské říše je velmi chybná teze. Taková teorie nemůže fungovat, neodpovídá české národní tradici, neodpovídá národním zájmům.

Ptala jsem se, jestli Evropská unie dopadne stejně jako Římská říše…

Pokud bude pokračovat způsobem jako Svatá říše římská a pokud se bude pokoušet národní státy zažehlit do jedné legislativní, kulturní a ekonomické linie, tak to dopadne špatně. Tak to v Evropě fungovat nemůže. Měla by být založena na různosti, konkurenci, aby národy soutěžily, a to dávalo Evropské unii vývoj i dynamiku a hnalo ji dopředu. Při myšlence, že tady má vzniknout nějaká říše, bych doporučil vzpomínku, jak dopadla habsburská říše – Rakousko-Uhersko, což byla Evropská unie v malém. Zašla na svoji instituciální sklerózu, byla zbyrokratizovaná a sklerotická. Nemohla přežít a rozpadla se sice úderem první světové války, kterou částečně vyvolala, ale dost možná by se rozpadla i bez ní. Jestliže někdo bude chtít budovat Evropskou unii jako Římskou říši, tak to tak s ní i dopadne.

Evropská unie reagovala v krizi pomalu, na tom se shodne většina politiků. Co bychom měli udělat právě teď?

Jak je vidět, když se člověk podívá na uprchlickou krizi, kdy příliv uprchlíků v posledních měsících polevil, tak se poměrně razantní opatření, která přijaly jednotlivé státy bez ohledu na evropskou komisi, vyplatila. Lepší hlídání hranic, ať už Srbska, Makedonie, celkově to balkánskou cestu ztížilo, a proud uprchlíků se tím omezil. Jak je vidět, restriktivní opatření fungují a budou muset fungovat na bázi jednotlivých států. Evropská unie nemůže postavit plot uprostřed Středozemního moře, to jednoduše nejde a kaskáda pozemních hranic napříč Balkánem funguje docela dobře. Evropské orgány by těmto státům, které zadržují nápor, neměly házet klacky pod nohy, ale měly by jim pomoci. Doufám, že se to v příštích letech bude dít.

Měli bychom do Evropy pouštět přistěhovalce, kteří hodlají respektovat naše zákony, protože je potřebujeme, jak zmínil ministr Herman, nebo máme ty pomyslné brány úplně zavřít?

To, že by se podařilo hermeticky utěsnit nějaký kontinent proti vůbec jakémukoliv typu migrace, je iluzorní. To se v dnešním světě podařit nemůže, tak bychom se vraceli před rok osmdesát devět k zadrátovaným hranicím. Můžeme ztížit podmínky pro udělování azylu nebo trvalého pobytu a podmínit tyto věci. Jde totiž o privilegium, nikoliv samozřejmost, že země udělí azyl nebo právo na trvalý pobyt či státní občanství. Podmínky musejí být jasně definované a závislé na vzdělání migranta, jeho schopnosti naučit se cizí jazyk, uplatnitelnosti na trhu práce a integrace do našeho prostředí, to udělat musíme. Nemůžeme přistoupit na vytváření enkláv a ostrůvků imigrantů, kteří žijí po svém a nerespektují zákony zemí, ve kterých se ocitli.

K tomu ale už v některých státech dochází. Na některá místa se bojí jít i policie...

To je výstražný příklad pro Českou republiku, kde nic takového naštěstí není, abychom se proti tomu razantně stavěli.

Jak se tedy podle vás daří současná integrace?

Záleží na tom, o jakou zemi jde. V některých zemích je natolik vstřícný systém sociálních podpor pro různé migranty, že mají motivaci do těchto zemí jít, a je zapotřebí se podívat do historie. Migranti to nikdy neměli lehké, vždy bylo složité se vystěhovat ze země a jít na jiný kontinent nebo do jiného civilizačního okruhu. Samozřejmě je potřeba těm lidem pomoci, ale ne vytvořit systém, který budou zneužívat, a to se v celé řadě západoevropských zemí děje. Migranti nemají důvod se integrovat, protože vědí, že většina společnosti je existenčně udrží, to se musí změnit.

Nestavíme nové hranice či mosty mezi náboženstvími? Neobáváte se velkých konfliktů, které z toho mohou vzniknout?

My v Evropě jsme, a Česká republika je toho příkladem, součástí sekulární civilizace, kde se oddělilo náboženství od správy věcí veřejných a každý, kdo zde chce žít a zapustit kořeny, musí primárně ctít princip sekularizace a respektovat ji. Není možné náboženské zásady stavět nad státní zákony či administrativu, což se v některých komunitách migrantů zejména z islámského světa děje. Ale na druhou stranu existují v západoevropských zemích komunity muslimů, které se dobře integrovaly do společnosti. V naší europarlamentní frakci máme tři muslimy za britskou stranu a jsou to lidé, které by ani nenapadlo náboženství nadřazovat legislativě, zákonům či něčemu podobnému. Je zapotřebí, aby byla jasně dána vůle státu a zásadně vyřčeno, že platí státní právo, nikoliv náboženské.