Otče kardinále, velký ohlas vzbudilo vaše kázání ve Staré Boleslavi. Jaký je podle vás význam této pouti a svatováclavské tradice?
Svatováclavské slavnosti ve Staré Boleslavi odpovídají profilu, který 28. září získalo po prohlášení svátku svatého Václava také za státní svátek, tedy za Den české státnosti. Znamená to jistým způsobem, řečeno s Karlem Čapkem, navrácení se ke kontinuitě se starým státem. Ten se nám ztrácí na horizontu naší historie, kde máme staré pověsti české, které jsou jistou improvizací na biblický příběh o Abrahámovi. Nemáme tedy otce Abraháma, ale praotce Čecha. Hovoříme-li o historickém kontextu, míníme tím ty události, které sehrály rozhodující úlohu při formování i formulování toho, co nazýváme českou identitou a českou státností.
A v čem pramení česká identita a státnost ?
Zcela jistě je v tradici nové Evropy, zrozené z velké migrace v souvislosti se zánikem Západořímské říše; v tom, že nové národy vstupovaly do tehdejšího života našeho kontinentu křtem. Rozhodnutí pro křest je i v našem kontextu velmi složitě zachyceno ve starých kronikách a v dalších zápisech, které objevujeme v některých starobylých benediktinských klášterních knihovnách. Mám na mysli zejména nálezy profesora Dušana Třeštíka, nebo záznam o existenci Prahy jako města, který je o 100 roků starší než doposud tradovaný a citovaný zápis Ibráhíma ibn Jákúba.
Stará Boleslav je pojítkem mezi českým státem, který se vlastně zrodil ze státnosti Velké Moravy. Jinak by se stal jednou z marek Římské říše německého národa. A je to tedy ona odvolávka nikoli na řezenský křest, ale na křest knížete Bořivoje a svaté Ludmily. Česká státnost tedy začíná příběhem ve Staré Boleslavi se svatým Václavem. Tento muž nám ukazuje, že láska k národu není ani nacionalismus v moderním slova smyslu, ani šovinismus, ani úzkoprsý provincionalismus české kotliny, ale že spolupatřičnost evropského společenství národů, nových států, které vznikají postupně od sedmého století, je dílem těch, kteří hledají to, co je spojuje, ale kteří také zodpovědně budují svůj domov.
Na počátku jsou to také veliké tragédie, které se odehrávají ve vlastních dynastických rodinách. A tak i letošní svatováclavská pouť nám ukazuje, že v žádné rodině není jednomyslnost, není uniformita, ale je určitá rozmanitost a určitá pluralita v názorech. Stará Boleslav byla obnovena jako národní pouť mým předchůdcem, kardinálem Miloslavem Vlkem, což bylo na návrh části biskupů, který přijala celá biskupská konference; čili nebylo to rozhodnutí jednotlivce, nýbrž rozhodnutí naší české církve, abychom si uvědomili, že církev žije v novém státním útvaru, kterým již není Československá republika, ale Česká republika, která se přihlásila ke kořenům tak, jako se k nim přihlásil po určitých peripetiích a sporech Tomáš Garrigue Masaryk v jubilejním milenijním roce umučení sv. Václava 1929. Hledat a formulovat tuto identitu a uvědomit si, co znamená stát, co znamená vlast, co znamená národ, je zapotřebí i dnes. A je to pochopitelný proces, který není nikomu diktován, ale který musí reflektovat a přemýšlet o něm.
A co pro vás znamená slovo národ a vlast?
Slovo národ nám zcela jasně ukazuje vznik lidského pokolení – rodit se čili rodina, rod, kmen, národ. Ale nikdy v době sv. Václava nechápali národ pouze jako příslušnost k určitému jazyku. Pojem národ v českém knížectví a českém království byl vždy chápán jako společenství těch, kteří budují tuto zem. A naše identita vznikla v dialogu mezi Čechy, Němci a Židy. Někdy toto soužití bylo také s napětím, jindy bylo také důkazem opravdového porozumění a pochopení. Nedovedeme si představit českou kulturu – a kultura je jedním ze základních prvků – kde by se neuplatnila všechna ta zmíněná etnika. A pochopitelně, že také ve středověku i v době baroka i v 19. století zde žily různé jazykové menšiny, které ovšem se hlásily k zemskému pojetí národa a vlastenectví, chápání domova.
Myslím, že toto musíme pochopit i my. A to je základní výpověď svatováclavské pouti, to je výpověď o svátku sv. Václava a to je také výpověď o Dnu české státnosti. Jsme státem, který nám definuje na základě usnesení ústavodárného shromáždění, Parlamentu České republiky Ústava České republiky. Ta říká: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“ Prosím tedy všechny – pracovníky medií, občany, křesťany – aby četli mou homilii v duchu této preambule. Zde tedy leží odpověď na všechny otázky, které si v této souvislosti kladou.
Psali jsme:
Vy jste ve svém kázání na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi řekl: „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“ Můžete více rozvést, koho a co míníte tou „umlčovanou většinou“ a „rozmary menšin“?
Volby rozhodují. Nemínil jsem tím volební menšiny. Vnímám nejrůznější zákonité menšiny jazykové, sociální a mohli bychom jich vyjmenovávat tak velikou řadu, což bych nechtěl, protože jsem ani při přípravě toho kázání nemohl mít v zorném úhlu všechny menšiny. Jedná se tu ovšem především o takové názory, které nerespektují obecné mínění a které nerespektují to, čemu říkáme přirozený zákon, a chtějí se stát pomocí politických nástrojů těmi názory, které musí všichni ostatní občané přijmout. A toto vidíme, že je určitý spor a napětí, které vždycky ve společnosti bylo a bude. Ale tak jako reklamy, billboardy při cestách nám nevykládají, tak jako mnohé televizní šoty nám pouze nechají symboly, a my musíme domýšlet, tak je tomu i s tím, když hovoříme o některých těchto otázkách. Podle mého mínění jsem tedy dostatečně naznačil, že základní starostí musí být společné blaho, a nikoliv, aby na prvním místě byl politický život ovlivňován názory jednotlivců a jednotlivých skupin, které hájí pouze své dobro. Tam musí nastoupit kompromis, a nikoliv cesta ovládání.
To, co jsem považoval za důležité připomenout, bylo také vedeno jasným vědomím, že nejenom dochází k výměně generací, ale že hodnotové paradigma se mění. A nejenom nastupující generace, ale vlastně během 25 let se nepodařilo vypořádat s problémy minulosti, a to téměř 50 lety totality. V tomto smyslu je tedy třeba také i chápat ty jednotlivé výpovědi.
Též jste hovořil o bezpečnosti…
Nemyslel jsem státní bezpečnost ani policii, ale myslel jsem skutečnou bezpečnost státu tak, jak je to v té preambuli řečeno. A jestliže chceme mít tuto bezpečnost, příští rok si nejenom budeme připomínat 100 let našeho státu, ale budeme si také připomínat výročí Mnichova. A ptejme se, v jaké situaci se rozhodovalo o naší budoucnosti. Česká „Maginotova“ linie nebyla dokončena. Nebyla tedy připravena plně rozhodovat. A v těchto souvislostech musela hlava státu rozhodovat o naší budoucnosti. Jsme skutečně připraveni, tak jako se 1. republice nechtělo jít do obranných projektů, tak my, kteří soustavně hovoříme, jak nás ohrožuje Východ, ale domníváme se, že nemusíme plnit mezinárodní dohody, které se týkají naší bezpečnosti? A to by tedy mělo i naše občany do jisté míry vést k zamyšlením, jestli toto je správná cesta.
Jaká další témata důležitá pro volby byste zmínil?
Musíme si uvědomit, že nemůžeme mít vizi o stálém růstu našeho blahobytu, když nám ekologové říkají, jaké nás čekají velké katastrofy. A my nejenom, že si nepřipravujeme finanční prostředky, abychom jim čelili, ale my vlastně vůbec nejsme ochotni splatit dluh. A přitom bychom každého dlužníka, který má mnohem menší dluh, hnali okamžitě do vězení. Tady si tedy uvědomme, v jakých schizofrenních podmínkách se často pohybuje náš společenský a politický život. A nad tím je potřeba se zamýšlet.
Téměř dvě desetiletí se pohybuji nejenom ve východních či středních Čechách, ale pohybuji se v řadě obcí a měst. Při každém setkání – to není jen bohoslužba, ale je to i diskuse s věřícími farníky. Mnohdy přicházejí i nepraktikující. Mnohdy přicházejí i ti, kteří sami říkají, že nejsou věřící. Myslím si tedy, že vím, jaké jsou většinové názory v této zemi. A proto je zapotřebí jim naslouchat, ale také je vyzvat k tomu, aby svůj hlas projevili. Říkáme, že chceme vést dialog. Nevím, zda se laskavý čtenář podívá na webové stránky a zjistí, jak vypadá dialog. A co nám říkala právě ona preambule Ústavy, jak chceme tento dialog vést. To znamená, jestliže mám ten názor, který není názorem mainstreamovým, v tom okamžiku jsem terčem opravdu nevybíravých útoků, nadávek, odsuzování, a dokonce i vyhrožování. Tedy toto jsou skutečnosti, nad kterými bychom se také měli zamýšlet. Co znamená svoboda a odpovědnost.
Psali jsme:
V Boleslavi jste řekl: „Na přímluvu sv. Vojtěcha prosíme za vyhnance a uprchlíky. Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji.“ To vyvolalo řadu reakcí…
Pokud některé z našich občanů pohoršila přímluva o odvaze utečenců a běženců navrátit se do svých domovů, rád bych přečetl slova muže, který je hlasem Předního východu, Řehoře III. Lahama, který je opravdu respektovaným reprezentantem nejenom církve, ale celého tohoto regionu. Jeho kniha „Moje milovaná Sýrie!“ vyšla i v českém jazyku, proto z ní tedy mohu citovat.
„Pro Sýrii a pro všechny rodiny, jichž se to týká, je to drama. Západní vlády otevřely své dveře dokořán, převaděči kvůli svým obchodním zájmům tento exodus také podporují, lidé prodávají vše, jen aby si tento přechod zaplatili… Někteří opustili svoje rodiny. Odjelo mnoho mladých a mnoho mužů, ačkoli jsou méně zranitelní než ženy a naše země je potřebuje. Nemáme už dost manželů pro naše dívky.“ (str. 30, Karmelitánské nakladatelství 2017)
Autor takto odpovídá na otázku, proč odjíždějí právě muži: „Aby se vyhnuli vojenské službě. Některé armáda chytla přímo na silnici, když jeli se ženou a dětmi… To nahání strach mnoha mladým. Ale co chcete dělat uprostřed války? Je scestné chtít, aby byli naši mladí ušetřeni, je válka a je třeba bránit naši zemi.“ (str. 31)
A já nejsem jenom hlasem, který by hovořil sám za sebe, protože my se s biskupy těchto zemí setkáváme. Hovořím s diplomaty a můžete se zeptat diplomatů z této oblasti, kdo je Řehoř III. Laham, autor těchto vět. I oni jsou přesvědčeni o potřebě pomoci na místě, aby došlo k obnově této oblasti, protože jinak, tak jako nám se nelíbí, že odcházejí naši lékaři a naši odborníci z této země, nemůže se líbit ani občanům Ukrajiny a dalších zemí, že jim odebíráme tyto síly, které se jim nedostávají. A rovněž je obdobná situace v této migrační vlně. Tak ptejme se, jestli skutečně naše otevřená náruč je otevřenou náručí milující a pomáhající matky a otce, nebo zda je to také náruč, která hledá svůj vlastní profit.
Přímluva ke sv. Zdislavě se týká rodiny, otců a matek…
A především dětí. Doporučil bych zhlédnout film o siru Wintonovi, nositeli Řádu Bílého lva. A zaposlouchejte se do výpovědí těchto dnes pradědečků a prababiček. Jak hovoří o svých rodičích, o svých prarodičích. Co pro ně znamená rodina, co pro ně znamenají děti, vnoučata a pravnoučata. A zkuste nahradit slovo tatínek, maminka – rodič A, rodič B. Ptáte-li se tedy, které menšinové názory považuji za rozmarné a za destruktivní, zde máte odpověď. Ale nechtějte, abychom psali manuál nebo pojednání o několika stech stránkách, protože tolik problémů před nás staví dnešní společnost.
Jaké je vaše poselství k volbám?
Ohledně tématu voleb bych doporučil výzvu České biskupské konference k nadcházejícím parlamentním volbám, která byla uveřejněna na první stránce Katolického týdeníku a na webu cirkev.cz. Jde o texty, které vznikají v souhlasu celé biskupské konference, je to tedy i můj text. Není v kontroverzi s tím, co jsem řekl ve své homilii. A pokud si někdo přečte všechny výpovědi papeže Františka v kontextu, zjistí, že ani biskupská konference, ani Duka není v kontroverzi. Rozdíl je v tom, že začínáme vždy problémem na místě. Kdežto papež hovoří na konečné stanici, na oněch uprchlických táborech, kde tito lidé strádají na základě mafiánských metod okrádání a zneužívání peněz, které jsou mezinárodními organizacemi poskytovány. To je třeba si uvědomit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
