Nas... si, mohlo také říct Řecko věřitelům. USA si mohou dělat libovolné dluhy, protože ostatní okrádají. Buď budeme xenofobové, nebo zanikneme, říká spisovatel

Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti fenoménů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Globální kapitalismus je obdobou domácího, chová se stejně, jenom v globálním prostředí není nadřízená politická síla, která by vymáhala pravidla. Proto postupně slušná pravidla přestávají platit, morálka upadá, protože není vymahatelná. Příkladem anomie v globálním prostředí je neplacení daní v zemi, kde zisky vznikají, ale placení někde jinde, případně v daňovém ráji. To už samo o sobě je nespravedlivé a vyvolává ony protikapitalistické nálady. Dnes největším fenoménem je vykořisťování periferií, jako je Řecko. V zahraničí se nalézají všechny holdingy a centra bank. Tam jdou všechny zisky a platí se daně. Země, kde zisky vznikají, nemá příjmy, potom nemůže splácet dluhy (i když v Řecku je to ještě trochu jinak).

Ekonomové mají samozřejmě mnoho argumentů, které zde nebudu opakovat. Zatímco vlastní trh, tedy distribuce zboží, nepotřebuje nějaká globální pravidla, finance a investice v jiných zemích potřebují ochranu a vymahatelnost pravidel, proto musí být politické bloky, armády a podobně. Jakmile finančně silné státy a instituce zjistily, jak je pro ně globální prostředí výhodné, začaly si vytvářet pravidla pro sebe. Jinak si nemyslím, že kritici systému jsou schopni vymyslet něco úplně jiného. Kapitalismus v podstatě nelze nahradit něčím, co by nebylo direktivní, a proto nesvobodné. Protestovat proti globalizaci, aniž by bylo zcela jasné, čím ji nahradit, je zbytečné.

Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem? Není spíše diktaturou nadnárodních korporací a velkých bankovních domů, které mají vliv na americký Fed, který tiskne nekryté peníze a manipuluje světovou ekonomikou, vysílá falešné signály a nahrává spekulacím těch, kteří jsou dobře informováni a mají dobrý přístup k „levným penězům“? Není to celé založené na manipulaci místo reálné tržní hodnotě založené na nabídce a poptávce?

Trh zase není nic tak posvátného, je to jenom soutěž jako každá jiná. A každá soutěž musí mít pravidla, aby se nezvrhla ve válku jako u kluků na venkovském hřišti, kde chybí rozhodčí. Stát tedy musí vytvářet rozhodčího, to vědí všichni dobří ekonomové, třeba Václav Klaus, proto je nutná státní nezávislost. V globálním světě ovšem vládnou určité státy, které si pravidla světového trhu určují pro sebe a svůj prospěch a vymáhají je třeba armádou nebo prostě hrozbou. To je tak, jako kdyby na hřišti bez rozhodčího určoval pravidla jeden nebo dva silní hráči. Představme si, že by Řecko prostě odmítlo platit dluhy a udělalo posunek k věřitelům – ať si na… Co by se stalo? Nastoupilo by blíže nespecifikované násilí. Pravidla jsou do určité míry vymahatelná, ale jen těmi, kdo mají moc a určují si je pro sebe. Náš stát na nikom nic nevymůže.

Jedním z fenoménů je zadlužování a tím ovládání států. To už není kapitalismus, jaký jsme znali (kdo šetří má za tři), protože ten byl omezený na stát a ve státě přece jen do nějaké míry vládl lid a pravidla určoval. Dnes už lid států nic neurčuje. Z toho vyjímám státy, jako je Rusko a Čína, které si mohou dovolit se nějak separovat. Možná, že bude jednou možnost odejít na jiné hřiště, třeba BRICS, jenže to není snadné; a je otázka jaké politické zábrany učiní původní siloví hráči. Kdyby si takto ve světě konkurovalo několik hřišť, možná by byla pro slabého hráče možnost větší svobody.

Dám takovou provokativní otázku. Není to tak, že střední třída, kterou budeme široce definovat jako pracující, kteří nedostávají subvence, dotuje a živí dvě skupiny obyvatel? První jsou nepracující a nepřizpůsobiví asociálové žijící ze sociálních dávek. A druhou nadnárodní korporace a banky, které si vymohly sobě vyhovující legislativu, které dostávají státní zakázky a dotace a levné natištěné peníze od centrálních bank? Do této druhé skupiny bychom mohli zařadit i různé nevládní „neziskové“ organizace, umělce či pseudovědce a pedagogy žijící ze státních peněz ve formě grantů a subvencí... Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?

V podstatě to tak je, jenom bych k tomu dodal, že tento jev má zase stejnou esenci jako všechny předchozí. Trh samotný, tedy výměna zboží, existoval vždy, ale muselo se něčím platit, zlatem nebo vzácnými předměty. Dnes se platí papírky, které nejsou kryté. Není, kdo by nastavil pravidla světovému finančnímu kapitálu, lépe řečeno pravidla určují státy, které jsou silné a manipulují měnou, která pro ostatní slouží jako rezervní. Když ovšem Obama vyrobí navíc dolary a koupí za ně dluhopisy, tak okrade všechny ty, kteří dolary vlastní jako rezervní měnu. Trochu přehnaně řečeno: USA si mohou dělat libovolné dluhy, potom si vyrobí dolary a těmito ničím nekrytými papírky dluhy zaplatí. Ostatní to dělat nemohou a jsou tím pádem v nevýhodě. Pokud se neplatí zlatem, potom by měla být nějaká světová síla, která by zajišťovala spravedlnost. Taková ovšem není. Když Kaddáfí začal mluvit o zlatém standardu, náhle vypukla v Libyi revoluce.

Takto levně vyrobené peníze jsou potom na rozdávání, jako by padaly z nebe, a zmocňují se jich zase silní hráči určující pravidla hry. Jsou též k disposici pro prosazování ideologie pomocí různých neziskovek, informačních médií a podobně. Ale někdo to všechno zaplatí, jak správně říkáte – střední třída. Přesto ovšem vidíme, že takový kapitalismus existovat nemůže.

Co otázka neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě? Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů potřeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Nadbytek lidí vzniká především v zemích nevyspělých, a řešení tohoto problému je z jiného soudku. Pokud se týká mechanizace práce, je tento trend poměrně pomalý a vyžaduje velké investice. Daleko snadnější je zaměstnat levnou a nemechanizovanou pracovní sílu v zaostalých zemích, což má zároveň výhodu, že není zapotřebí dodržovat ekologická a humanitní hlediska. Ve vyspělých zemích potom zůstávají jen řídící, projekční a výzkumná pracoviště, centra bank a holdingů, kde jsou zaměstnáni vysoce kvalifikovaní lidé s vysokými platy.

Tak se virtuálně zvyšuje produktivita práce prostě tím, že nekvalifikovaná práce se přesune do zahraničí. To má za následek, že ve vyspělé zemi není práce pro nekvalifikované pracovníky. Ti potom žijí v ghettech na periferiích a jsou substrátem pro vznik zločinnosti a terorismu. Naopak zaostalá země se nikdy nestane vyspělou, protože kvalifikované práce tam nepřijdou a inteligence odchází do vyspělých zemí. Česká republika je tím částečně postižena také. Tato zhoubná dělba práce je opět umožněna globalizací a diktátem silných hráčů.

Nadbytek lidí má vliv pouze na životní prostředí a vyčerpávání zdrojů. Ohledně zaměstnanosti bych to tak neviděl, jsou silně zalidněné země, ale nezaměstnanost nemají. Každý člověk je totiž konzumentem, a tím dává práci druhým, a zároveň pracovníkem pro ty ostatní, které potřebuje, aby měl práci. Tak vzniká rovnováha při jakékoliv zalidněnosti, dokud se nenarazí na nedostatek zdrojů.

Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelné katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?

Nevím, do jaké míry člověk ovlivňuje podnebí, ale jistě ovlivňuje prostředí. Dnes je kapitalismus vlastně na jakémsi rozcestí. Pokud bude dále fungovat stejným způsobem, budeme se stále obklopovat věcmi a odpadky; nekonečný růst hmotných předmětů, mnohdy nepotřebných, zbytečně vyčerpá zdroje a zničí životní prostředí. Správný růst by měl být nějak korigován, tedy směrem k obnovitelným surovinám a materiálně skromnějšímu životu, tedy nahrazení materiálního růstu rozvojem, kvalitou a kulturním životem. Jenže právě tato korekce je proti samotnému smyslu kapitalismu. Odpůrci kapitalismu tímto argumentují, ale sami nemají kromě zelené totality nic jiného.

Celou záležitost ještě k tomu komplikují zaostalé státy, které jsou na jedné straně přelidněné, na straně druhé chtějí žít jako Evropané a Američané – stejně materiálně bohatým životem. To ovšem není možné, pokud by se jejich životní standard jen přibližoval evropskému, myslím si, že vzduch nebude dýchatelný a v moři zaplaveném odpadky už ryby nebudou. Musíme tedy nutně dát nějaký vzor úsporného a ekologického života. Kapitalismus musí tedy najít nějakou novou hodnotovou tvář, musí to být hospodářská soutěž v jiném prostředí.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, především mladých lidí. Jaká ekonomická budoucnost čeká dnešní mládež v Evropě? Jak zabránit odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Číňané, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

Životní úroveň, pokud už je dost vysoká, nemůže donekonečna růst. Horší je to, že se země zadlužují, což znamená, že už neutáhnou všechny sociální výdaje. Ale totéž je i v České republice. Sociální výdaje neúměrně rostou, a není z čeho je zaplatit. Je to dáno především civilizační krizí: Populace stárne a mladí nestačí uživit staré. Automatizace výroby vyžaduje velké investice, přechod výroby do zaostalých zemí znamená zvyšování nezaměstnanosti, všechno to jsou nepříznivé trendy. Přitom zisky jsou v rukou mezinárodního kapitálu, který je přelévá ze země do země a hledá nejmenší daně. Tyto zisky jsou obrovské, ale státy nejsou schopny je zdanit a zajistit sociální transfery. Pokud bych to měl nějak zjednodušit, příčinou je: zaprvé civilizační úpadek a zadruhé globalizace.

Co otázka školství? Není to tak, že s počtem vysokých škol i studentů klesá jejich kvalita, že existují zbytečné obory, které nikoho neuživí, a že je naopak nedostatek technicky vzdělaných lidí a nedostatek klasických učňáků?

Samozřejmě, že to tak je. Je těžké to odstranit. Dlouhodobé trendy se těžko odhadují. Pouze je zbytečné množství vysokých škol a studentů. Mladí lidé zbytečně stráví mnoho let na studiích, zaplatí velké peníze, a k ničemu jim to není. Ale to je rozhodnutí každého.

Zhruba polovina manželství se rozvádí a zhruba polovina dětí se rodí mimo manželství. Co to říká o stavu společnosti a rodiny?

To je jen jeden segment celkového fenoménu – escapismu – unikání od společenské zodpovědnosti, únik od kolektivních ctností: věrnosti, solidarity, jednoty a tak dále. Kdo tyto ctnosti nemá, projeví se to u něj jak rozpadem rodiny, nezakládáním rodiny, tak i úpadkem vlastenectví, neschopností se sdružovat a správně obecně uvažovat, neschopností pracovat ve stranách, dělat programy a vůbec přemýšlet o společnosti a její budoucnosti. Escapisté – hlavně kulturní marxisté, relativisté a hedonisté podporují úpadek svými ideály; jejich opak považují za xenofobii, nacionalismus, zpátečnictví a podobně. Liberálové se starají jen o trh, a ostatní je nezajímá. Takže buď budeme v jejich očích nacionalisté, xenofobové a podobně, ale zachováme se, nebo přijmeme jejich úpadkové ideály, a zanikneme. V podstatě máme jen tyto dvě možnosti.

Není to tak, že ze škol a rodin vycházejí rozmazlení fracci, kteří jsou zvyklí dostávat vše zadarmo a nevědí nic o pojmech, jako jsou sebekázeň, disciplina, pracovitost, autorita?

Samozřejmě, to je výsledek escapistické výchovy, jejímž hlavním výchovným cílem je individualismus, tedy výchova jen k nástrojům sloužícím individuálnímu úspěchu bez ohledu na společnost. Tím člověk vlastně od společnosti „uniká“. Kolektivní ctnosti, hlavně věrnost, spravedlnost, solidarita, jednota – jsou na indexu jako nepřípustný kolektivismus.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, jaká kdy byla. Nicméně, je to dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace před nimi? Umíme informace správně třídit?

Na tuto otázku těžko hledám odpověď. Ale lidská přirozenost je nezměnitelná, takže člověk si vždy nějaké východisko najde. Nejspíše v selekci informací. Bohužel, potom může podlehnout nějakým „selektorům“, kteří budou selektovat informace za něj – a tím ho vlastně řídit.

Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice? Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás uplatňované jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Kdo se chce správně rozhodovat, může. Informací na internetu je dost, to je naše výhoda oproti našim předkům. Mainstreamové informace jsou ovšem politicky korektní, to je jasné. Ale celá ta politická kultura je samozřejmě zase jen výsledkem escapismu, který vytvořil společnost bez vize. Politické strany by prý neměly mít programy, prý je to zbytečné, protože je nikdo nečte. Samozřejmě, hédonický člověk hledá jen zábavu, programy nečte, vize ho nezajímají. Politici potom spoléhají na laciné triky. A lidé si pak stěžují, že byli podvedeni. Začíná to ovšem u lidí escapicky (odloučeně od společnosti) vychovaných, a tím pádem se nezajímajících o politiku obecně, vyjma vlastních zájmů.

Výsledkem správné občanské sounáležitosti by měla být společnost, kde jsou velké politické strany s 300 tisíci členy, žijící společenským životem, diskutující o kandidátech, zodpovědně vytvářející program. To ovšem v dnešním úpadku nelze očekávat. Ale ať nikdo nenadává na politiky, lidé si za to mohou sami. Nějaká přímá demokracie to zachránit nemůže, naopak přímým rozhodováním se projeví v daleko větší míře „odloučení“ (escapismus). To vidíme dnes třeba tím, že k referendu přijde tak málo lidí, že jeho výsledek lze stěží považovat za vůli lidu.

Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých zbraňových „novinkách“, a sice ještě ničivějších. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, zároveň však otřásly současnou ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...

Vědecký pokrok určitě bude pokračovat, je ovšem otázkou, k čemu se využije. Myslím si dokonce, že lze vytvořit společnost s malou spotřebou energie, aniž by byla nějak pauperizovaná. K tomu by měla věda směřovat nejdříve. Ohledně využití k válkám, mám spíše obavy o konvenční zbraně, které nemohou mít zničující vliv na prostředí. Ty se totiž mohou použít. Ale jedno je jisté, současný „šílený liberalismus“, tedy donekonečna se zvyšující spotřeba materiálů a energie, není možný. Chce to nalezení jiného mravního systému, kde nebude honba za materiálními statky prvořadá. Něco jsem naznačil ve své knize Nadčasový humanismus.

Pokud jde o moderní technologie, vznikají stále sofistikovanější metody, jak špehovat občany. Kamery, čipy, GPS, sledování mailů, mobilů... Bude možno se vůbec proti Velkému Bratrovi nějak ubránit? Ty technologie budou moci používat i soukromé subjekty...

Pokud bude technika získávání informací známa a zůstane občanská svoboda, najde se zase technika jak získání informací zabránit. Jenom budeme více platit za techniku a navyšovat svoje výdaje. Zachování svobody a pluralitní společnosti je podstatné. Za daleko horší považuji ovládnutí sdělovacích prostředků nějakými oligarchy.

Naše civilizace zažívá nevídané možnosti prodloužení života a zvýšení jeho kvality z hlediska lékařské vědy. Kam až se v tomto směru dostaneme v příštích desítkách let? Jsme připraveni na to, že mezi námi bude žít více starších lidí? Lze vůbec vyřešit problém demografické obrácené pyramidy?

Stárnutí populace má dvě příčiny. Jednou je snižování porodnosti a druhou je prodlužování věku. Ta první je špatná, ta druhá je dobrá. Zda se může ještě více zvyšovat věk, musí odpovědět lékaři. Já to nevím. Určitě by se ovšem měla zvýšit porodnost, a také samozřejmě věk odchodu do důchodu. Ale to už je také záležitostí snižování nezaměstnanosti, protože pracovat by měli především mladí. Zvýšit hranici pro odchod do důchodu, když mladí nemají práci, je hloupost. Rozumné by bylo propouštění státních a veřejných zaměstnanců při dosažení důchodového věku.

A jsme připraveni na to, že v kombinaci s vyšší natalitou lidí mimo Evropu můžeme být díky rozšíření těch shora uvedených možností převálcováni jinými?

Převálcování se už děje. Současná migrace je už výsledkem vysoké porodnosti v Africe. A konflikty v Africe jsou také výsledkem přelidnění. Je to jeden problém – vysoká porodnost.

V čem budeme žít za dvacet, třicet let? Dokážete odhadnout? V prosperitě, či nové verzi totality?

Jsem optimista. Myslím si, že se příliš mnoho nezmění. Nepříznivé trendy se prohloubí, nebudeme žít lépe, tedy alespoň většina, pokud bude v některé části světa pokrok, tak v té zaostalejší, tedy v Číně, Thajsku apod. Přelidněné země budou mít průměr spíše horší, rozšíří se však střední třída. Chudé periferie budou chudšími a bohaté státy bohatšími, dokud je nedostihne civilizační úpadek, který budou krýt přistěhovalectvím vzdělaných lidí ze zaostalých zemí. Naše země snad trochu zbohatne, vyspělé státy EU nikdy nedoženeme. Totalita světových hráčů postoupí, demokracie upadne. To vše jen tenkrát, pokud se něco zásadního nestane.

Já bych si přál, abychom alespoň dosáhli příznivější porodnosti a měli jen nepatrné vymírání, ale hlavně, abychom svoji zemi neobsadili velkým množstvím nepřizpůsobivých přistěhovalců a nezpůsobili odliv inteligence. Kromě toho musíme s ostatními národy Evropy zajistit materiálně úspornější život. To vše shora řečené nejde jinak, než zavrhnout escapismus a vytvořit konzervativní ideály. Cestou k tomu je dostatečná národní a státní samostatnost, abychom mohli svoje věci řešit sami a mohli vzdorovat vnucování escapismu. Dokonce se domnívám, že smysl existence českého národa ve smyslu Masarykově je konečně také být nějak užitečnými evropské civilizaci, v boji proti escapismu to můžeme realizovat.

Ing. Vlastimil Podracký (* 5. září 1940 Praha) je český spisovatel, konzervativní myslitel a publicista. Je synem československého legionáře, který byl komunistickým režimem odsouzen v roce 1949 na 23 let do vězení a v roce 1960 omilostněn. Podracký v šedesátých letech vystudoval dálkově obor měřicí technika na VUT v Brně. V roce 1968 a od roku 1990 byl členem Klubu angažovaných nestraníků, v roce 2005 se stal členem Konzervativní strany a později i členem jejího předsednictva. Napsal knihy: Pozor na tunelování, Občanská obroda, Návrat k domovu, Hrdinům se neděkuje (životní příběh antikomunistického disidenta Vladimíra Hučína), Žluté nebezpečí, Poslední člověk, Temná komora, Sodoma Gomora a Nadčasový humanismus.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.