V čem vidíte hlavní příčinu toho, že v Bruselu došlo k teroristickým útokům, při nichž přišlo o život více než třicet nevinných lidí?
Potvrdí-li se, že v Bruselu vraždili bojovníci z Islámského státu, potom je hlavní příčinou útoků ideologie této organizace. Ta, jak známo, dokáže motivovat své stoupence k nejrůznějším brutálním zločinům. Bombové útoky na civilní obyvatelstvo jsou paradoxně tím nejmírnějším, co má Islámský stát ve svém arzenálu. To samozřejmě nijak nesnižuje obrovskou tragédii, která se v Bruselu stala. Evropské instituce však od loňského léta mají podrobné informace o tom, co Islámský stát páchá v Sýrii a Iráku. Existují nezpochybnitelné důkazy, že IS provádí na „svém“ území akty genocidy zahrnující mučení, systematické znásilňování, barbarské obléhání měst nebo hromadné popravy civilistů. Již v létě 2015 byly německou tajnou službou zveřejněny informace, že nekontrolované migrační vlny Islámský stát zneužije pro vyslání svých zabijáků. Logicky tak druhou příčinou bruselských útoků je neschopnost vedení Evropské unie a jejích členských států tuto hrozbu včas a úspěšně eliminovat.
Bratři Bakraouiovi, kteří sebevražedný atentát na letišti a v metru spáchali, byli belgickými občany. Dá se to brát jako potvrzení, že lidé z islámského světa, i kdyby žili sebedéle v evropském prostředí, zůstanou pro něj navždy hrozbou?
Potvrzuje se, že hrozbou pro Evropu jsou uzavřená ghetta a centra radikálního islámu. Obě tyto „instituce“ poskytují teroristům účinnou ochranu pro plánování a provádění operací. Radikální islám je navíc schopen kohokoli, zdůrazňuji kohokoli, účinně zrekrutovat pro svatou válku. To není vůbec dobrá zpráva pro nikoho. Bude velice obtížné se k tomuto problému postavit. Princip kolektivní viny je nepřijatelný, protiústavní a myslet si, že zákazem něčeho se problém vyřeší, je velice naivní. Zákaz nebo omezení může vést ke zrodu ještě něčeho horšího než je IS. Jediným řešením je podle mého názoru aktivní spolupráce muslimských komunit a radikální přehodnocení imigrační a integrační politiky. Jaký smysl má zvát do Evropy migranty z celého světa, když je vysoká pravděpodobnost, že skončí v izolovaném a sociálně vyloučeném ghettu, kde je východiskem radikalizace a nenávist?
První místopředseda belgické vlády Didier Reynders prohlásil v reakci na atentáty, že je velmi obtížné bránit lidi proti někomu, kdo je připraven jít na smrt. Není právě v tom jádro pomýlení, že si Evropská unie pustí na své území lidi s naprosto jiným uvažováním, pro něž lidský život nic neznamená, a pak se diví, k čemu ta její otevřenost vede?
Z mediálních zpráv je zřejmé, že belgické a evropské bezpečnostní orgány situaci nezvládly. Belgická vláda tedy hledá vysvětlení, proč své občany – a občany jiných států – nedokázala ochránit. Zatím to vypadá, že bezpečnostní systém v Evropě zcela selhal. Je těžko uvěřitelné, že pachatelé teroristických útoků se do Evropy nekontrolovaně vrátili „v převleku“ za uprchlíky a projeli se svými kamarády z Maďarska až do Paříže. Základní problém podle mého názoru spočívá v náhledu na členy a sympatizanty IS. Nejedná se o „pouhé“ teroristy nebo islamisty. Islámský stát je mimořádně dobře zorganizovaný genocidní režim, který používá rozvětvenou strukturu přívrženců v Africe a Evropě. Čím dříve si evropská politická elita tento fakt uvědomí, tím dříve se Evropa dostane z bezpečnostní letargie.
Psali jsme:
Dá se od nynějších špičkových evropských politiků vůbec očekávat, že přijmou nějaká rázná opatření, která by vedla k zajištění větší bezpečnosti lidí v Evropě?
K reálným změnám dojde až ve chvíli, kdy k masivnějšímu útoku dojde na území Německa. Samozřejmě by bylo úžasné, kdyby se nic takového nestalo, ale míra pravděpodobnosti výskytu je vysoká. Bohužel, způsob vládnutí v současné Evropě nedává příliš velkou naději na opatření, která budou ve prospěch evropských občanů. Dá se očekávat, že naopak budou omezena práva těch, kteří s terorismem a násilím nemají nic společného. A samotný problém – infiltrace Evropy Islámským státem – vyřešen nebude.
Není to dokonce tak, že politici ve většině zemí Evropské unie jdou svou migrační politikou nejen proti bezpečnosti, ale i zájmům vlastních občanů?
Špatně nastavená migrační politika je jednou z mnoha vrstev problému s extrémním násilím. Většina zemí EU migrační politiku vyřešenou nemá, politické strany nemají vyjasněné názory a výsledkem je dlouhotrvající chaos, kterého zneužívají nejrůznější zločinné organizace. To samozřejmě v zájmu občanů není.
Po dlouhých měsících váhání se Evropská unie rozhoupala a rozhodla se řešit migrační krizi dohodou s Tureckem. Jak hodnotíte tento její krok?
Dohoda s Tureckem je osudová chyba. Evropa je vydírána autoritářským režimem, který vězní novináře a akademiky, omezuje všechny možné svobody a v řešení problémů s menšinami používá zcela nepřijatelné metody. Turecký režim navíc migrační krizi nevyřeší, jediným výsledkem bude ustupování v otázkách, které s migrací vůbec nesouvisejí. Turecké pojetí řízení státu a společnosti je od roku 1915 v ostrém protikladu k evropským hodnotám a je zcela nepřijatelné, aby evropské instituce pokračovaly v přístupových jednáních. Evropa může s Tureckem obchodovat, ale nesmí s ním vytvořit jakoukoli formu státního útvaru – i kdyby se mělo jednat o koncepce typu „jedna Unie, dva systémy“. To považuji za obrovské riziko pro evropskou demokracii, protože ji to ve výsledku může zničit.
Jakým partnerem Turecko vlastně je a co můžeme čekat od chystaného bezvízového styku pro občany této pětasedmdesátimilionové země?
Převážná část nekontrolované migrace proudí právě skrz tuto zemi. V Turecku vládne represivní režim. Takže zájmem Evropy by mělo být spíše zpřísnění vízového styku.
Kam dovedla nynější garnitura politiků Evropskou unii? A nepřestává už být EU společenstvím rovnoprávných členů?
Rovnoprávnost se nedá zaručit zákonem nebo nějakým nařízením. Evropská unie je plná řečí o rovnoprávnosti, ale na té nejvyšší úrovni rozhodování vítězí vždy ten silnější. Malé státy, pokud se nepřizpůsobí politické linii silnějších, degradují na mocenské satelity. K vaší první otázce: současné problémy s migrací, společnou evropskou měnou, kolapsem schengenského systému a extrémním násilím jdou „na vrub“ evropským vůdcům. V normální demokracii by pan Juncker musel dávno odstoupit. Místo toho bude předseda Evropské komise tvořit „bezpečnostní unii“ na hašení požáru, který sám způsobil.
Nezačínají v Evropské unii ustupovat do pozadí dříve tolik vyzdvihované hodnoty jedince, tedy nezávislost, svoboda volby a podobně?
Evropa dlouhodobě nemá žádnou vlastní politiku ani jednotnou vizi. To není nic nového. Zároveň je pro udržení nesourodého a rozmanitého spletence zemí, zájmů a kultur bezpodmínečně nutné najít optimální hodnotový systém. Hodnoty, které zmiňujete, povedou spíše k rozpadu Unie. Není zkrátka možné řídit tak ohromnou sociálně-ekonomickou entitu na základě třiceti pěti různých identit. Evropa pro udržení organizovaného celku bude potřebovat silnou kolektivní identitu a poslušné občany, kteří budou s evropským útvarem plně identifikováni a nebudou se příliš zajímat o obsah dohod typu Evropa-Turecko. Historicky je však Evropa úplně jiná, plná rozporů a věčných diskusí, ať se jedná o politiku nebo filozofii. Kolektivistické tendence v minulosti vedly pouze a jen k destrukci, násilí a utrpení milionů lidí.
Co říkáte volebním úspěchům protisystémových stran v členských zemích EU?
Úspěch tzv. protisystémových protestních stran není nic překvapivého. Neschopnost tzv. tradičních stran vede k hledání alternativních politických elit. Je pravděpodobné, že postupem času tyto alternativy mohou ovládnout politický mainstream ve všech zemích Evropské unie. Pestrost a radikální podoba jednotlivých „protisystémových“ politických subjektů je pouze dočasná. V dohledné době se budou muset tyto strany zbavit vnitřních proti-demokratických tendencí. Protestní strany se totiž v současnosti mohou dostat poměrně snadno do parlamentu, ale volby s největší pravděpodobností nikdy nevyhrají. Změnit to může pouze masivní ostrakizace nebo globální hospodářská krize, které ovšem tyto politické síly uvrhnou do bažiny extremismu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
