Sedmnáctý listopad roku 1989 bývá označován jako den, kdy jsme znovu nabyli svobodu. Ta není jen politická, ale i ekonomická. Myslíte si, že s tou druhou umíme zacházet, nebo jsme často spíše v roli Neználka, což však na druhou stranu může některým jednotlivcům, firmám, ale třeba i státu vyhovovat?
To máte těžké – finanční svoboda je k ekonomickému rozvoji nezbytná, ale protože generace dnešních zhruba padesátníků a výš se ji neměla kde naučit, protože mládí prožili před rokem 1989, nemohli znalosti předat ani svým dětem a ty zase svým dětem. Takže dnes tu máme pomalu dvě další generace, které často přistupují k penězům s – jemně řečeno – jakousi naivitou. Nechají si často nakukat finančním poradcem cokoliv. Stát a Evropská unie v tom, bohužel, moc dobrou roli také nehraje. Na jedné straně máme třeba stoprocentní pojištění bankovních vkladů. To je typický příklad morálního hazardu: člověk se cítí při výběru banky zcela bezpečný, vždyť se mu nic stát nemůže, když jeho vklad je plně pojištěný! Ale na druhou stranu lidé pak nerozlišují a se stejnou důvěrou jako do banky jdou třeba do penzijního či podílového fondu nebo se baví s finančním poradcem. A tady zase není ochrana žádná. Jenomže to už klientům nedojde, protože od bank jsou uchlácholeni oním stoprocentním pojištěním vkladů.
Zmínila jste dvě generace, které k penězům přistupují s jistou naivitou. U těch mladších už to nehrozí?
Ale kdepak, s finanční gramotností dětí jsme teprve na štíru! Shodou okolností není to ještě ani měsíc, co jsme s Vladimírem Pikorou vydali knihu pohádek Zlatý poklad vzdělávající děti ve finanční gramotnosti. Ovšem ten proces uvedení knihy na trh – to byla panečku trnitá cesta! Od některých finančních a úvěrových společností, kterým jsme nabídli participaci na knize, jsme se dozvěděli „zajímavé“ věci: „Děti v dětských domovech? To nás nezajímá, to není naše cílová skupina“. Přeloženo: Těm se nedá prodat žádný finanční produkt. Nebo: „Není v našem zájmu, aby finanční vzdělanost byla nějak extrémně vysoká“. Opět přeloženo: Hloupý klient, dobrý klient. A tak dál. Ale popravdě – nemá smysl se zlobit na tyto instituce za jejich postoj. Je to totiž jenom na nás, abychom se my sami naučili přijímat finanční odpovědnost a přemýšlet nad svými penězi …
Psali jsme:
Polistopadový vývoj nás dovedl před jedenácti lety ke vstupu do Evropské unie. I když ji můžeme kritizovat třeba za uprchlické kvóty, za předpisy o banánech, nařízení o úsporných žárovkách a podobně, je vůbec pro zemi, jakou Česká republika je, představitelné fungování mimo EU a nejsou holým nesmyslem občas zaznívající návrhy na naše vystoupení?
Tahle otázka vystoupení z Evropské unie má své zuřivé odpůrce i stejně tak zuřivé prosazovatele, a přitom já myslím, že překvapivě není zase tak klíčová. Klíčové totiž není setrvání v EU, klíčové je setrvání v zóně volného obchodu a v Schengenském prostoru. Proč? Protože podstatné pro ekonomický rozvoj a prosperitu jsou liberalizace obchodu, pohybu kapitálu i lidí. Jenomže paradoxně tohle všechno nemá zase tak moc společného s Evropskou unií. Všechny tyhle svobody jsou spíš důsledkem dalších evropských multilaterálních smluv. EU jako taková není ani tak o liberalizaci, o větší ekonomické volnosti, ale naopak spíš o regulaci, o napasování ekonomiky do stejné šablony, o likvidaci komparativních výhod jednotlivých zemí skrze jejich unifikaci. A já si umím představit setrvání v těchto strukturách, ale mimo Evropskou unii.
Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce atd. Jak se podle Vás v České republice posledních šestadvacet let žije a jaké dluhy vůči těm nejslabším společnost má?
Nejsem pro ekonomickou rovnost mezi lidmi, rozdíly jsou nezbytné. Ale současně si myslím, že skutečně jsou některé skupiny obyvatel znevýhodňovány či naopak zvýhodňovány podle podivného klíče. Tak třeba nepochopím, jak je možné, že na jedné straně se stát snaží vydávat veřejné peníze na takové vyložené hlouposti, jako jsou obědy pro všechny děti ve školách zdarma, anebo desátý povinný rok školní docházky (v podobě povinných školek), ale současně sociální podpora kupříkladu postižených dětí nebo i dospělých nedosahuje takové výše, jak bych si představovala. Zkrátka mám dojem, že Česká republika jde cestou plošné, co nejširší podpory co největšího poštu obyvatel, takže na mnoho lidí zbude jen trochu, ale měla by spíš jít cestou vyšší, zato přísně selektivní podpory těch, kteří za své postavení nemohou.
Momentálně nejpalčivěji vnímá Evropa migrační krizi a neustále přibývají alarmující hlasy, jak to s naším kontinentem může dopadnout. Považujete tu uprchlickou vlnu v konečném důsledku za hrozbu i pro Českou republiku a demokracii u nás?
Jen v jistém slova smyslu. Totiž imigrační vlna hrozí rozklížit Evropu. A to právě ty užitečné evropské struktury, o kterých jsem mluvila na počátku. Nejohroženější je v první fázi Schengen, ten už dnes v podstatě neexistuje, ubývání dalších svobod může následovat. Čili imigrace může poškodit pozitivní výdobytky evropské integrace, dosažené svobody, ale naopak může prohloubit negativní efekty evropské integrace, tedy regulaci, typicky v podobě kvót.
I když jsme se 17. listopadem 1989 otevřeli světu, jak si vysvětlit, že výrazná většina obyvatelstva je proti přijímání migrantů, což okomentoval Karel Schwarzenberg jako zamindrákovanost, malost a zaprdlost Čechů. Jsme opravdu takoví a proč nám ani čtvrtstoletí nestačilo k tomu, abychom se změnili a aby se za nás světaznalý Karel Schwarzenberg nemusel stydět?
Já to vidím jinak než Karel Schwarzenberg. Pravda, nesdílím některé krajní hysterické postoje proti imigrantům, zejména ty, které jsou namířené automaticky bez selekce proti každému muslimovi bez rozdílu. To mi v té své krajní poloze příliš asociuje norimberské zákony. Ale současně to, co předvádí Německo či Švédsko se svou otevřenou náručí a vysokými sociálními dávkami pro každého příchozího, to je pro mě nepřijatelné. Hrozí to poškodit životní úroveň původního evropského obyvatelstva. Můj postoj se dá zjednodušit, s jistou nepřesností, zhruba takto: Poskytnout azyl ano, ale neposkytnout sociální dávky. To by velice rychle zregulovalo příval zlatokopů.
Co bychom mohli přát české demokracii v období do příštího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Napadá mě milion věcí, na které skuhrat … Ale víte co? Neudělám to. Myslím totiž, že je strašně důležité uvědomit si, že celý ten slavný Západ, po němž jsme 17. 11. 1989 tolik toužili, jsme už v podstatě nejen v mnoha ohledech dohnali, ale v lecčems už i předehnali. Nemám teď na mysli ukazatele jako výši HDP na hlavu. Mám na mysli mix soudnosti, zdravého rozumu obyvatelstva, vymahatelnosti práva, ekonomické úrovně i sociálních jistot. Ani jedno u nás není dokonalé, na vše se dá nadávat. Ale současně ani jedno není nejhorší. Nemáme ochočené obyvatelstvo a státní moc s mírným nádechem totality jako Skandinávci. Nemáme u nás přeuprchlíkováno jako Němci. Nemáme permanentně před bankrotem jako Řecko. Nemáme kult práce přesčas jako Japonci a tak dál a dál. Když ty naše průměrné výdobytky spojíme v jeden celek, mám dojem, že jsme jedna z nejpříjemnějších zemí pro život. Takže si přeju, aby to tak zůstalo. A aby v Evropě přibývalo svobod a ubývalo regulace.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
