Nedivím se, že je Putin tak populární. Bezpečnostní analytik rozebral ubohost evropských špiček

Země V4 by rády uvedly do provozu záložní hranici Schengenu kolem Makedonie a Bulharska, s čímž má zřejmě problém samotné Bulharsko a odmítá ji Merkelová. Kam se celá věc s řešením migrační vlny posouvá?

Posouvá se zcela nevyhnutelně k tomu, čím to skončit musí, totiž k faktickému rozkolu v EU, který by mohl (teoreticky) vést až k rozpadu. Nemusí to však nastat, protože země V4 nemají důvod měnit své postoje, stačí jen čekat. Jakékoli volby v západní Evropě budou logicky znamenat úspěchy stran, které mají na imigraci podobné názory jako státy V4, resp. opačné než většina dnešního západoevropského a unijního establishmentu. Důležité teď je, aby státy V4 vydržely ještě tak rok nebo dva, protože poté se jejich dnes „okrajové“ postoje změní v oficiální celoevropský mainstream.

A potom bude konečně možné se rozumně bavit nejen o fungujícím celoevropském řešení imigrace, ale i o dalším směřování Unie jako takové, protože i to je nesmírně důležité téma, s nímž souvisí i „brexit“. Ale upozornil bych ještě na jednu ohromně významnou věc, a sice na pozici samotné V4. Byla období, kdy šlo jen o jakýsi nepříliš vlivný debatní klub, kterému málokdo věnoval pozornost. Ale teď se z ní stal silný hráč, který konečně formuluje a artikuluje společný postoj v zásadní otázce. Na tomhle musíme stavět, jelikož to je dle mého názoru nejlepší cesta k úspěchu v Evropě. Z té čtyřky se může úplně samostatně prosadit jedině Polsko, ale pokud bude V4 soudržná, pak je to opravdu relevantní síla, která se může efektivně vzepřít diktátu Bruselu, popř. Berlína a Paříže. Jak se říká, musíme společně táhnout za jeden provaz, protože jinak nás na tom provazu pověsí každého zvlášť.

Je osud Schengenu zpečetěn? Poslední dobou zazněla řada silných výroků. Šéf Evropské rady Donald Tusk před měsícem varoval, že na vyřešení migrační krize jsou dva měsíce, jinak se Schengen zhroutí. Od počátku roku dorazilo do Řecka dalších 77 tisíc migrantů. Jaké dopady by měl případný pád schengenského systému na fungování EU, případně eurozóny jako takové? Byla by to katastrofa, jak mnozí analytici předpovídají?

Kdyby padl schengenský systém, určitě by to byl potenciálně velký problém, protože by tak byl zničen jeden z nepochybně největších přínosů evropské integrace, a sice volný pohyb osob. Naneštěstí to, co se děje teď, už k tomu směřuje, protože obnovování hraničních kontrol je logicky v rozporu s volným pohybem osob. Je to důkaz, že schengenský systém v té stávající podobě nefunguje, protože se není schopen vyrovnat s přílivem imigrantů, z nichž někteří nepochybně představují bezpečnostní hrozbu.

Volný pohyb osob uvnitř jakési vymezené oblasti je jistě správná věc, ale současně vyžaduje, aby se o to lépe bránila vnější hranice takové oblasti, což se nyní neděje. Schengen prostě selhává. Otázka je, zda ještě má smysl zachraňovat a reformovat stávající systém, nebo jestli bychom si měli říct, že takhle to už nejde a je nutno vytvořit něco nového, v čem bude klíčovou roli hrát ochrana vnějších evropských hranic. Tedy to, čemu se (někdy pochvalně, někdy hanlivě) říká „Pevnost Evropa“. Pokud budeme jen čekat, že Schengen to nějak zvládne, pak se prostě živelně rozloží a zhroutí, v celé Evropě se obnoví hraniční kontroly, a to by katastrofa byla. V každém případě se musí začít konečně něco dělat, aby se ta svoboda pohybu uvnitř Evropy ještě dala zachránit.

A stejné je to s celou Evropskou unií. Buďto se bude pořád zaslepeně pokračovat po slepé koleji, dokud se zákonitě nenarazí, načež se Unie rozloží a nastanou bezprecedentní problémy, nebo se konečně přizná, že se někde udělala principiální chyba, vrátíme se do nějakého bodu a odtamtud to zkusíme znovu.

Zajímavé je, že proti kvótám, jak je navrhuje a prosazuje německá kancléřka Merkelová, je i Francie. Navíc došlo k dohodě ruského a francouzského premiéra o společném boji proti terorismu. K tomu ještě papež František s ruským patriarchou Kirillem při svém nedávném setkání rovněž hovořili o nutnosti boje proti terorismu. Jde o posuny, které mohou nejvíce těšit Rusy a znervózňovat třeba právě německé vedení. Co z toho všeho může vzejít?

Ano, nepochybně je to velké plus pro Moskvu. Kvůli svému angažmá na Ukrajině se Rusko dostalo do částečné politické izolace, z několika důvodů se mu nevede optimálně ani po ekonomické stránce, ale konflikt v Sýrii tohle změnil. Oproti nedůslednému boji koalice vedené Američany jsou v případě Rusů vidět jasné výsledky, někdy možná trochu kontroverzní, ale přesto viditelné. To prostě zabírá. Konflikt na Ukrajině se dostal do pozadí. Vladimir Putin tím zapojením v Sýrii hodně zariskoval a riskuje pořád, protože jsou tam některá úskalí, jak jsem se už zmínil, třeba ta logistika nebo doba trvání operace, ale zatím mu to vychází.

Nejsem nekritickým obdivovatelem prezidenta Putina, jak mi bývá podsouváno, mám proti němu i řadu výhrad, ale jednoznačně vidím, že z hlediska schopnosti strategicky plánovat, podstupovat kalkulované riziko a jít cílevědomě za svým prostě převyšuje většinu západních politiků rozdílem třídy. Nedivím se, že Putinova popularita v evropských zemích roste, protože lidé, kteří teď vedou většinu západních států, proti němu působí trapně a uboze.

Jako kdyby vůbec nechápali, podle jakých pravidel se v mezinárodní politice hraje. Snaží se chovat jako v nedělní škole nebo skautském klubu, a potom se jen užasle diví a ublíženě fňukají, když jim tvrdý kluk ze sousedství rozkope hračky. Nedochází jim, že musí být stejně důrazní jako ten kluk od sousedů, aby vyhráli. Přál bych si jedině to, aby v čele západních zemí konečně byli státníci, kteří dokážou za západní zájmy boxovat stejně tvrdě, důsledně a cílevědomě, jako dokáže Putin boxovat za ty ruské.

Slovenský premiér Robert Fico řekl pro PL, že nás kvůli migraci čeká neuvěřitelně těžký rok, a naznačil, že důvody, proč EU jedná tak pomalu, mohou být různé, třeba i to, že některé státy Unie podporují občanskou válku v Sýrii atd. Jaké motivy lze vidět za neakceschopností EU prosadit razantní řešení?

Těch důvodů je určitě několik, ale jako hlavní problém vidím to, jaká atmosféra nyní panuje ve vedení států západní Evropy. Dlouhá doba zdánlivého míru a falešného pocitu bezpečí způsobila, že nahoru vystoupali charakterově slabí a méněcenní politici, kteří se samozřejmě obklopují dalšími takovými a vytvářejí jakýsi systém chování. Nestačí vyměnit jednoho nebo pět, musí to být systémová změna – a právě ta se dá očekávat od volebních úspěchů tzv. krajní pravice.

V současnosti vedou Evropu lidé, u nichž lze pozorovat téměř patologický strach z jakéhokoli konfliktu. Silně to připomíná konec 30. let, kdy různí Chamberlainové a Daladierové svou politikou appeasementu přivedli Evropu a celý svět ke zničující válce, byť se nabízela spousta možností, jak Hitlera zastavit, dokud byl ještě slabý. A dnes je to stejné. Pořád se jen ustupuje, pořád se jen mluví a mluví, předkládají se plány a návrhy, ve kterých jsou úžasně přesná, ale naprosto nesmyslná čísla. Mám dojem, že jediný rozdíl mezi Chamberlainem a dnešním mainstreamem evropských politiků je v tom, že Chamberlain předkládal jen návrhy psané na psacím stroji, zatímco dnešní politici mají tabulky z Excelu a prezentace z PowerPointu, ale povaha jednání je stejná.

Většina dnešních politiků se zkrátka bojí udělat rázný krok, říct „sakra, dost!“, třeba i zariskovat, ale hlavně začít už konečně něco dělat. Tohle Západu strašně chybí. Potřebujeme nového Churchilla nebo nového de Gaulla, Amerika potřebuje nového Reagana. Ale já jsem v tom optimistou, protože historie dokazuje, že takové velké osobnosti se nějakým záhadným řízením osudu objeví vždy v tom krizovém momentu, kdy jsou nejvíce potřeba.

Podle profesora Jana Kellera k úplnému rozpadu EU nedojde, vždycky prý zůstane zachována osa Německo–Francie a je pouze otázkou, jaké státy toto původní jádro obalí. Za jakých okolností si takový vývoj dokážete představit a jak by to mohlo konkrétně v praxi vypadat?

Ani já nečekám, že by se Evropská unie kompletně rozpadla a beze zbytku zanikla, resp. že bychom se vrátili ke stavu naprosto nijak nepropojených národních států, jaký tu existoval před druhou světovou válku a nějakou dobu po ní. Přece jenom některé výsledky evropské integrace jsou vysoce pozitivní a ze všech stran bude maximální snaha je zachovat. Mám na mysli třeba právě již zmíněný volný pohyb osob, společný trh apod. Naopak s Janem Kellerem nesouhlasím v tom, že tady vždycky a za každých okolností zůstane osa Německo–Francie. Nezapomínejme, že spojenectví Paříže a Berlína není něco, co by bylo nějak dlouhodobě historicky zakotvené. Spíše naopak, obě země mají mimořádně dlouhou historii válek.

Tím samozřejmě neříkám, že se bude znovu bojovat o Alsasko-Lotrinsko, jenom prostě nejsem zastáncem těch iluzí o „věčném a nerozborném přátelství“. Stačí se jenom podívat, jak Barack Obama během několika málo let poškodil vztahy USA s Izraelem, který teď zjevně sází spíše na alianci s Ruskem. Státy mají v prvé řadě zájmy, teprve pak spojence, a spojence si vybírají podle svých zájmů, nikoli naopak. A popravdě řečeno, i kdyby ta osa Německo–Francie vydržela, tak to přece ještě není důvod, abychom se k ní nutně přidávali. Spíše bych se orientoval na budování vztahů v rámci střední Evropy, nebo chcete-li, v prostoru bývalé habsburské monarchie. Teprve v druhé řadě bych uvažoval o tom, že se tento středoevropský celek může připojit k jiné alianci, a to jedině jako rovný k rovnému, nikoli jako jeden ze slabých, kteří mají obalovat jádro silných.

Množí se texty jako například nyní v Observeru, že je zde riziko světové války, kterou by vyvolali Rusové. Objevují se názory, že Putin světovou válku přivolává v souvislosti s Tureckem i Sýrií. Co k tomu říci?

Rozhodně si nemyslím, že někdo relevantní opravdu usiluje o světovou válku, resp. že ji přivolává. To má ovšem jednu výjimku, a to islamisty, protože u nich si člověk nemůže být jistý vůbec ničím kromě toho, že jejich konečným cílem je ovládnutí světa a jeho podřízení despotické středověké tyranii. A to i za cenu světové války. Takže pokud bych se něčeho takového bál, tak bych ukazoval daleko spíše na islamistickou vládu Turecka, nikoli na Kreml.

Pokládám za tragikomicky absurdní, že členem NATO je země řízená islamisty. Copak za studené války byla v NATO nějaká země ovládaná komunisty? A i zde existuje jeden podstatný rozdíl, protože pokud by třeba v neklidné Itálii v 60. nebo 70. letech vytvořili vládu komunisté, tak by spíš usilovali o odchod z NATO, kdežto tureckým islamistům přece to členství v Alianci úžasně vyhovuje. Můžou se cítit bezpeční a můžou argumentovat tím, že pokud by propukla válka s Ruskem, tak se za ně NATO plnou silou postaví. „Černý scénář“ by tak byl ten, že by se turecká islamistická vláda snažila vtáhnout Alianci do války s Ruskem.

Krátce řečeno, ocas by mohl chtít vrtět psem. Naštěstí pro Západ a naneštěstí pro Turky si myslím, že k tomuhle by nedošlo, protože Aliance se sice oficiálně staví za Turky, ovšem neoficiálně je známo, že v kuloárech jsou někteří představitelé členských zemí stále více nespokojení, že Ankara teď ve jménu obnovení muslimské Osmanské říše svévolně kazí pokusy o dorozumění a spolupráci Západu s Moskvou. Nemluvě o tom, jak turecká vláda doslova vydírá Evropu prostřednictvím imigrační krize.

Co se týče Ukrajiny, kyjevské noviny píší, že je prezident Porošenko velmi nespokojen s premiérem Jaceňukem. Vláda je velmi křehká a Rusové poukazují na to, že nebyl splněn žádný článek minských dohod, které vešly po náročných jednáních v platnost před rokem. V co to všechno může vyústit? Hrozí další Majdan, jak zní některé předpovědi, anebo se podaří situaci zklidnit?

Upřímně řečeno, nejsem expert přes ukrajinskou politiku, ale tohle mě vůbec nepřekvapuje. Pokud se pokusíme odhlédnout od jakýchkoli sympatií a antipatií a podíváme se na to čistě systémově, tak zde platí, že Majdan přivedl k moci koalici, kterou tvoří tři elementy: prozápadní liberálové, nacionalisté a část oligarchů (z nich někteří působili v opozici proti Janukovyčově vládě už dřív, kdežto jiní pohotově změnili strany). A každý od toho spojenectví něco očekával.

Část zájmů byla společná, jenže teď více a více vycházejí najevo odlišnosti. Liberálové by rádi viděli Ukrajinu v EU, zatímco nacionalisté touží po navázání na (nezřídka fašistické) historické tradice a oligarchům jde logicky jen o zisky a moc. Takže to spojenectví se zákonitě rozpadá, tak jako se vždycky rozpadají všechny podobné aliance, jejichž členy pojí pouze odpor k nějaké vládě či režimu, ovšem jinak mají diametrálně odlišné představy. Na místě liberálů bych se hodně obával zejména toho, co můžou způsobit nacionalisté.

Ve volbách sice dopadli mizerně, ale jejich značná část teď působí v Národní gardě a v dobrovolnických praporech, mají zbraně, mají zkušenosti z boje a požadují, aby byli za svou účast v konfliktu odměněni politickou mocí. Velkou část z nich navíc platí oligarchové jako své „soukromé armády“. Tohle je opravdu nebezpečná situace a „druhý Majdan“ bych vůbec nevylučoval. Kdekdo tvrdí, že vláda Ukrajiny je „fašistická junta“, což je totální nesmysl, jenže pokud by skupiny jako Azov, Ajdar či Pravý sektor provedly ozbrojený převrat a začaly by vládnout, pak by takové označení odpovídalo přesně.