Vy jste se o 17. listopadu dozvěděl vlastně až zprostředkovaně, protože jste pracovně pobýval na takzvaném Ostrově svobody, tedy na Kubě…
Na Kubě byla poměrně velká parta našich lidí. Různé podniky posílaly do zahraničí takříkajíc za odměnu, a to šli většinou straníci. Mě tam lákali z toho důvodu, že tady už jsem měl nějaké zkušenosti. Já jsem jim to třikrát odmítl, že tam nepojedu. Tam jsme byli taková malé skupina a něco jsme poslouchali v rozhlase. Až když jsem se v polovině roku 1990 vrátil domů, tak jsem říkal - je to výborné.
Vy jste tam byl jako strojař, že?
Já tam byl jako hlavní inženýr na výstavbě velké elektrárny. Nemohl jsem tam být poslán jako ředitel, protože jsem nebyl v partaji, tak jsem tam jel jako zástupce ředitele ve funkci hlavního inženýra a tři roky jsem tam toho ředitele zastupoval, což bylo prakticky i proti předpisům. Přijel tam škodovácký kádrovák, velmi nebezpečný člověk, a ten tam prohlásil, když jsme se jej ptali začátkem roku 1990, co u nás doma je, on říkal, že je tam nějaký Havel a studenti chtějí svobodné volby - já bych to postřílel. To byla slova toho člověka. To byl šéf personálního oddělení ve Škodovce, kádrovák. Pak jsem se dozvěděl, že si udělal autodopravu a podnikal.
Na začátku devadesátých let to pro vás byla po všem, co jste zažil, dobrá zpráva, že?
To víte, že jo. Když člověk byl na té vojně, co zažil… Člověk nejdřív nevěděl, co jsou ti PTP. Od mazáků jsem se pak dozvěděl, že jsou to útvary politicky nespolehlivých, to bylo v tom jednapadesátém roce, co jsem šel. A to jsme pořád věřili, že to tenkrát praskne, jak se říkalo. No, kdo tam se mnou byl - parta vysokoškoláků, vyhozených ze škol, pak kulaci, hodně ze Slovenska, a pak to byli faráři. Ti mazáci, co byli o rok výš, tak to bylo téměř to samé. Tam na vojně neexistovala nějaká šikana, naopak mazák řekl - na toho a toho si dávej pozor, to je svině, ten je zase dobrý…
Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?Anketa
Jak jste se v PTP ocitl?
Já jsem se blbě narodil. Otec měl fabriku, byl členem Rotary klubu - já jsem byl tedy také členem, byl prezidentem obchodní komory, byl členem česko-švýcarské obchodní komory. Odmítl vstup do KSČ, takže jsem v roce 1949 nastoupil na vysokou a v roce 1951 mě vyhodili ze školy a já šel z kádrových důvodů, ne s ohledem na prospěch, to já jsem měl výborný. Index mi sebrali estábáci, když jsem byl na vojně, když doma dělali prohlídku a tátu zavřeli. Já jsem tam měl asi 1500 korun z praxe, kterou jsem dělal ve Škodovce, v tom indexu ty peníze byly a oni si mysleli, že je to vkladní knížka, tak to sebrali.
Otce zavřeli v roce 1952. Dali mu tam totiž do práce chlapíka, který říkal - já chci utéct ven, a vzhledem k tomu, že ho otec neudal, tak jej zavřeli. Dostal rok a po roce ho lákali, aby podepsal spolupráci. Tu pochopitelně nepodepsal, takže ve třiapadesátém nás ani ne během čtyřiadvaceti hodin vystěhovali z Plzně.
Já jsem na vojně byl až do zrušení PTP, to bylo 1. května 1954, přišel jsem domů 7. května. Tam se člověk dostal velmi snadno, když měl takový kádrový profil.
Ta devadesátá léta byla tedy pro vás dobrá, že?
No, já jsem přijel z Kuby a šel jsem do důchodu. Tam jsme prakticky žádné informace, co se děje ve vlasti, neměli. Jedině, když někdo přijel z Československa, třeba nový pracovník, tak jsme jej zahrnovali otázkami typu co je nového. Co se týká rozhlasu, jeden chlap tam měl takový malý čtvereček, byla na něm anténka a my jsme na tom leželi… O půlnoci jsme občas něco slyšeli. Čtyři dopisy, které jsem měl dostat, tak ty mi ani nedali, ty zůstaly v Praze. Jestli úmyslně, nevím. Ten, kdo to tam řídil, tak to byl straník jak hrom, tak to mohlo být úmyslné. Když jsme přijeli, tak kluci říkali - komunisti jsou v hajzlu, a já odpovídal, dávejte majzla, protože ti se jenom tak nevzdají, ti se cpou všude…
Dalo se vůbec vyhnout spolupráci?
Na mne se nikdo neobrátil, abych podepsal spolupráci. Na tátu jo, ale to jsem se dozvěděl až dlouho potom, protože to se mi táta bál říci, abych to někde neprokecl. Teď si vzpomínám, že když jsem byl v roce 1952 v Bochoři u Přerova, tak mne táta přijel navštívit, a to už asi po něm nějak šli, možná už něco tušil… Táta bydlel v hotelu Grand v Přerově, šel pro mne do kasáren, a když jsme přišli na pokoj v tom hotelu, tak mi ukazoval, abych moc nemluvil… Podíval jsem se, tam bylo sluchátko sundané, nastražené - tenkrát ještě nebyly žádné štěnice… Tak jsme si povídali takové ty všeobecné věci, jak se máš - výborně...
Víte, o té spolupráci s STB, když někoho vyslýchali třeba dva dny, a přinesli ho v dece a ostatní vězni jej dávali dohromady, aby vůbec žil, a když ho tam zavolali znova a aby podepsal… Každý to podepsal! Ono to nejde říci - ty jsi to podepsal, ty jsi takový. To se musí každý případ brát, jak to skutečně bylo. Důležité je, jestli ten dotyčný škodil nebo ne.
Nezdá se vám, že je právě těch hrdinů, kteří dnes hovoří o tom, že by to nikdy nepodepsali, že by nikdy nevypovídali, přiliš mnoho?
Víte, to je, jak jste říkal, po vojně je každý generál. On ten život je každý jiný a nedá se říci, že to je tak. Já jsem starý skaut a krást se nemá. Vidíme, jak se to tam rozkrádalo… Ti lidé po těch penězích bohužel jdou…
Revoluce má vždy ideály, ale ony jdou někdy pomaleji, někdy rychleji pryč, mění se, vyprchávají…
Já jsem to přímo v listopadu nezažil, ale pamatuji rok poté. Lidé tomu věřili, ale nikdy to tak nejde. Ten český národ má jinou, zvláštní náturu…
A nebyla ta sametová revoluce až příliš takzvaně něžná?
Dneska je člověk po těch letech chytrý… Spíše se musíme dívat dopředu, co bychom měli udělat. Jsme rádi, že když člověk mluví, nemusí si dávat bacha, dívat se kolem, kdo poslouchá… My ale v té demokracii asi neumíme žít. Demokracie je umění, není to o tom, že si každý může dělat co chce, ale to není pravda, to má také určité hranice. Místo, aby se šlo dopředu, tak se na toho druhého hledají ty největší špíny. A to není dobré, ale ono to snad je v celém světě…
Máme ÚSTR, máme zákony a nástroje, abychom o lidech, kteří tehdy dělali špatné věci, věděli, ale oni běžně splynuli s politikou…
To by se musel řešit každý případ zcela samostatně. Není to jednoduché. Buďme rádi, že ta revoluce vůbec byla a že ten komunismus padnul. Chodím na besedy po školách… Když jim vyprávím na besedách třeba o auťáku Spartak, který stál sedmadvacet tisíc. Na to se čekalo na poukaz, když jste auto koupili, tak se s ním čtyři roky jezdilo a pak se prodal za 35 tisíc. A oni se ptají, jak je to možné, že se prodal ještě dráž, než se koupil? Nebo když se jelo ven, tak celní prohlášení… To ty děti nechápou, to jsou věci, které jsou pro ně už nepochopitelné. Dnes si řeknou, tady ve Vídni něco mají, tak tam zítra jedeme. To dřív nebylo možné! Ty děti to zajímá, mají otázky…
- Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.
A co si myslíte konkrétně o lustračním zákonu?
To je to samé, co jsme říkali o těch estábácích. Když se chce, tak se z toho udělá divadlo. Když se nechce, tak se nestane nic. Když byl někdo komunista, tak by neměl jít do vlády… Jenže ono to bylo! Po některých ministrech se lustrační osvědčení nechtělo. A najednou přijde jiný a po něm se to chce? My jsme měli jako političtí vězňové před nějakým časem schůzi v Senátu, a tam se mluvilo o tom, že by se z těch našich organizací měli komunisté vyhodit. To jsou takové štvavé řeči.
Vždy po nějakém časovém období se ozývají hlasy, že by se komunistická strana měla zakázat…
Těch pár pravých komunistů, kteří je dneska stále volí, těch deset, jedenáct, dvanáct procent z počtu lidí, co chodí volit. Když ty komunisty zrušíte - co oni udělají? Komunistická strana má jednu teorii - když se dostane do průšvihu, spolupracuje s vládnoucí třídou, a až přijde den D, tak se uchopí moci a tu vládní třídu zlikviduje. To vám říkám slova marxismu-leninismu. Poslanci by si měli přečíst alespoň ten Komunistický manifest, aby věděli, jaké mají komunisti náboženství, protože vždycky mám znát náboženství svého nepřítele. Když by se tedy strana zakázala, tak by se to rozprchlo. Někdo by zůstal doma, druzí by šli do různých politických stran. Co by tam dělali - buď by se zapojili, nebo by škodili. Ale řekněte to teď! Je demokracie, tak každý má právo si udělat politickou stranu. A proč by si měli měnit název? K čemu by to bylo? Ti lidi by byli více neznatelní. Teď víme, že komunistická strana, to jsou komunisté - a tihle lidé pro mne končí!
| Richard Smola (84 let) - předseda Oblastního klubu svazu PTP v Plzeňském kraji. V Plzni studoval ve vůbec první třídě strojírenské vysoké školy. Poté byl necelé tři roky „na vojně“ v PTP. Pracoval v Energostroji Praha, později pak v plzeňské Škodovce. |
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
