Největším mediálním šoumenem byl Kennedy. Trump je až na třetím místě, říká vydavatel knihy o amerických prezidentech a jejich odrazu v médiích

Autorem publikace Američtí prezidenti mediálního věku, kterou jste vydal, je komunální politik Dalibor Mlejnský. Jak se to celé seběhlo?

S Daliborem Mlejnským se znám již dlouho. Jak si tak povídáme o všem možném, řeč přišla i na to, že připravuje nějakou publikaci, která by se měla týkat amerických prezidentů. Musím říct, že mne vydávání knih neživí. Vydávám jednu, někdy dvě knihy za rok, ale baví mne to. A toto téma mne zaujalo. Už třeba proto, že prakticky celý život se živím novinařinou. Po roce 1989 jsem si založil komunikační agenturu. Předtím jsem působil jako moderátor v Československé televizi. Moje práce a můj život se jednoduše stále točí kolem písmenek a obrázků, tedy médií.

Mlejnského kauzy, které se dají dohledat na otevřených zdrojích, vám nevadí?

To už jsme opět u médií, o kterých rovněž pojednává i Daliborova kniha. Já si myslím, že to celé není tak jednoznačné. Kde je pravda? Mají pravdu editoři Wikipedie? Oni to mají ozdrojované z MF Dnes, která tehdy byla přátelsky nakloněna těm politikům, kteří byli na Praze 11 v opozici. Hledání pravdy je složitá věc, to už bychom byli u filozofie. A koneckonců – nevydávám knihu o politicích z Prahy 11, ale o amerických prezidentech.

Asi bych na to, co jste řekl, navázal přímo citátem z úvodu vaší publikace. „Naše realita je zprostředkována způsobem, kdy je těžké rozeznat, zda je život napodobován médii, nebo média napodobují život.“ Jak byste tu myšlenku čtenáři vyložil?

Tuto větu jsem coby vydavatel knihy na úplný úvod publikace vypíchl zcela záměrně. Zvažoval jsem přitom, jestli tam dám tuto větu, anebo citát Jacqueline Kennedyové. Ta měla říci: není důležité, jak věci jsou, ale jak vypadají. A ona sama byla mimochodem novinářkou. Takže věděla, o čem mluví. Proto dokázal klan Kennedyů vytvořit obraz Johna Fitzgeralda Kennedyho takový, jaký byl. Právě Kennedym přitom naše publikace začíná, a z jediného důvodu. JFK, jak zní jeho přezdívka, byl prvním prezidentem, který realizoval přímý přenos tiskové konference z Bílého domu, a to prostřednictvím televizního vysílání. To já osobně považuji za velký mezník v dějinách žurnalistiky. Proto tedy Kennedy. Nicméně tím, že publikace Američtí prezidenti mediálního věku vznikala několik měsíců, jsme se dostali až do okamžiku, kdy byl v USA zvolen Donald Trump.

Přece jenom bych raději na chvíli zůstal u toho Kennedyho. Jak podstatnou roli hrála v jeho úspěchu televize?

Řekl bych, že zásadní. Ono to bylo vidět v situacích, kdy se John F. Kennedy účastnil rozhlasových debat. V těch mladý kandidát na prezidenta prohrával se zkušeným praktikem politiky Nixonem. Celé se to ale změnilo ve chvíli, kdy jej lidé uviděli na televizní obrazovce. Poté začal Kennedy překvapivě vítězit. A odpověď na otázku, proč, je nasnadě. JFK dobře vypadal, měl hodně vlasů, byl mladý a jeho chování bylo naprosto excelentní. V podstatě tak najednou přestalo být důležité to, co bylo, řekněme, v jádru věci, včetně faktu, že Kennedyové se dostali k penězům všelijak a i způsoby, které byly mimo zákon. Důležité najednou bylo, že JFK vypadá velmi dobře, dokáže dobře hovořit a působit velice galantně a přesvědčivě na televizní obrazovce.

Byl tedy Kennedy vlastně mediálním produktem, když bychom zašli do extrému?

Ano, s trochou nadsázky by se to dalo říct určitě. Naši politici jsou si síly mediálního obrazu všichni velice dobře vědomi. Proto koneckonců každý z nich hledá nějaký svůj vlastní image a snaží se od těch druhých odlišit, byť je to třeba i jen tím, že si k obleku nevezme kravatu, nebo používáním nějakých slovních spojení.

Co se týče těch slovních spojení, napadá mě Andrej Babiš a jeho „čau lidi“, kterým se prezentuje na Facebooku…

Andrej Babiš je bezesporu nejvýraznější mediální osobností u nás. Přitom ale opakuje ta samá klišé čtyři roky. Lidé je ale zřejmě pořád chtějí slyšet. Normální je nekrást, že ano. Babiš ale stále dokola opakuje, že „všichni kradnů“. Jenom já si zařizuji dotace. Osobně vůči Babišovi netrpím žádným obdivem, ale ani žádnou záští. Musím přiznat, že člověk musí smeknout před tím, co on všechno dokáže obsáhnout. Na druhou stranu ale dobře vím, že stát se nedá řídit jako firma. Ve firmě by Babiš jako její majitel mohl nařídit, což v demokratické společnosti dost dobře nejde. Jelikož on má tady oponenturu minimálně dvou set poslanců a jedenaosmdesáti senátorů.

Co si myslíte o vzestupu alternativních médií v souvislosti s poslední volbou amerického prezidenta, co za ním stálo?

V první řadě bych zmínil, že nic jako nezávislé médium neexistuje. Médium je vždy závislé na vydavateli, na ekonomice i na vedoucím toho kterého vydání. Nezávislost médií je velmi iluzorní a v zásadě nemožná. To, že tištěná média v USA připískávají demokratické straně, je známo. No a pokud se ptáte na tzv. alternativní média, mluvíme tedy především o internetu. Tak to je dnes již plnohodnotná linka informací. Myslím si, že v případě toho, co alternativní média psala o Donaldu Trumpovi, šlo pouze o vyvažování toho, co o kandidátovi republikánů psala jiná, tedy mainstreamová média.

Možná i z toho důvodu, aby se dostal ke svým potenciálním voličům přímo, a ne přes velká média, zvolil Trump pro komunikaci Twitter…

Donald Trump potřeboval ve volbách oslovit mladou, klipovou generaci. Pro tento účel byl Twitter naprosto ideální. A to z toho důvodu, že Twitter vám dává na jednu zprávu k dispozici 150 znaků. Dnes mladí už jenom píší a koneckonců i do SMS zprávy, což je v posledních letech populární formát komunikace, se toho také nevejde tolik. Twitter je navíc diskusní médium, a proto si myslím, že bylo zvoleno naprosto geniálně. Twitter je jedna z věcí, která Trumpovi pomohla vyhrát volby.

Demokratizoval rozvoj internetu svět médií?

Výraz demokratizace nepovažuji úplně za šťastný. Demokracie, pokud bychom šli po významu toho slova, znamená vládu svobodných lidí. Jenže v demokracii je takovým zlatým pravidlem, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže absolutní demokracie existovat nemůže. Na sociálních sítích ale vidíme, že se tato práva kříží. Web si může založit kdokoliv. Z logiky věci se pak následně na těch stránkách objevuje nejen publicita, ale i propaganda toho jedince nebo spolku. Koneckonců u žádného vydavatelství v soukromých rukách nemůžeme očekávat, že budou jeho média objektivní. Do určité míry budou vždy poplatná majiteli.

V Česku jsou ale soukromá všechna média kromě těch veřejnoprávních. Je tedy objektivita jenom hra?

Vlastník bude do svých médií zasahovat vždy. Může to mít různou formu. Buď přijde do redakce osobně a bude diktovat, co se bude psát, nebo prostě jenom tím, že všichni redaktoři i vedoucí vydání budou vědět, že jejich médium patří panu XY. Všechna média zkrátka patří někomu. Hovořit tedy o objektivitě a objektivních informacích v nich je velmi iluzorní. Kde bych čekal objektivitu, tak to jsou veřejnoprávní média, která nám zbyla, tedy Český rozhlas a Česká televize.

Bývalý moderátor československé televize a v současné době vydavatel Miroslav Fořt (Foto: Archiv Miroslava Fořta)

Jak na tom z tohoto hlediska jsou?

Tak, bohužel, je to tam s tou objektivitou tak trochu na štíru. Ono stačí řazení zpráv, jedna věta v komentáři, podprahová informace prostřednictvím obrazu. A objektivita je ta tam.

Trumpovo zvolení provázel ještě jeden zajímavý fenomén, zrod pojmu fake news. Věnuje se autor i tomuto tématu?

Nijak zvláště se tomu nevěnuje. V této souvislosti mě napadá jiný druh manipulace s veřejností, která se odehrála před vstupem USA do první války v Perském zálivu. Celé to bylo o tom, že tehdejší americký prezident Bush starší potřeboval dostat veřejné mínění Američanů na svou stranu, a sice pro vstup do války. Bush tedy nechal před americké zákonodárce vystoupit asi patnáctiletou Kuvajťanku, která barvitě popisovala, jak iráčtí vojáci vtrhli do nemocnice a vraždili tam nemluvňata. Ovšem to bylo v době, kdy již vojenští plánovači museli mít celou operaci připravenou. V americké veřejnosti totiž pořád přetrvávají rezidua války ve Vietnamu, která stála spousty amerických obětí. A navíc ji Američané vlastně prohráli. Proto bylo potřeba v případě invaze do Zálivu veřejné mínění nějakým způsobem zpracovat. Co se týče samotných fake news, tak to není model, který by byl nějak neznámý. Falešné nebo zavádějící zpravodajství bylo používáno například i v době socialistických médií, například když bylo potřeba pohanit západní, kapitalistický systém hospodaření, „vykořisťování“ dělníků, či naopak nenaplňování práva na práci a spousty nezaměstnaných. Dnes to může být třeba téma migrantů a jejich násilností.

Jak se ale takzvaným fake news bránit?

Zpravodajský web je nádherná věc. Jenom člověk informace, které z těchto zdrojů načerpá, nesmí považovat za stoprocentně pravdivé. Ono je možné například, že se dozvíte o tom, že se někde něco stalo, z jedné strany, pak ze druhé a nakonec i ze třetí. Ale pokud je to jenom z internetu, tak je to málo. Co mi ale na současné žurnalistice vadí, je to, že neověřuje. Já si můžu klidně zřídit internetovou stránku Vladimir Vladimirovič Putin a pět dnů do světa vysílat zprávy, které se budou tvářit jako velmi osobní (nebo agenturní) a média je prakticky bez ověření budou přebírat. Potom mi stránku někdo zablokuje, ale informace někde na síti zůstanou. A fake news budou žít vlastním životem.

Vraťme se zpět ke knize. Který z amerických prezidentů, o nichž publikace pojednává, byl podle vašeho názoru největší mediální celebritou, šoumenem?

Bezesporu John Fitzgerald Kennedy. Ten byl prvním v tomto ohledu, a tím pádem i zůstává jedinečným. Druhým mediálním šoumenem v Bílém domě pak byl podle mě Ronald Reagan, který to měl coby profesí herec dokonce v samém popisu práce. No a dalším je podle mne Donald Trump. Nyní se tedy přesouváme do přítomnosti. Publikace Američtí prezidenti mediálního věku udává u každého z prezidentů v Bílém domě jeden příměr. A u Trumpa je to příměr o bájném Fénixovi, tedy mytickém ptáku, který dokáže vstávat z popela. Donald Trump dokázal čtyřikrát zbankrotovat a čtyřikrát se znovu postavit na nohy, a to jen proto, aby se napopáté stal americkým prezidentem.

Řekl bych, že to svědčí o jeho obrovské síle a zároveň i o určité dávce cynismu, protože jak je vidět, Trump si v takové situaci nepřipouští, alespoň navenek, co o něm ostatní píší. Trump má jednu obrovskou a pozitivní vlastnost. On je sice nesmírně nevybíravý a drsný obchodník, ale není mstivý, a to z něj dělá velkého muže.

Z čeho tak soudíte?

Bylo to vidět například během jeho rozvodové pře s Ivanou Zelníčkovou, která zcela určitě vstoupí do dějin americké advokacie. To byl skutečně nesmlouvavý a neskutečný souboj o majetek. Ti dva se navzájem vůbec nešetřili ať už v médiích, či mimo ně. Nicméně spor se s pomocí právníků nějak rozhodl a v ten moment jako by se všechno to ošklivé, které jej provázelo, zapomnělo a najednou je to zase ta Ivanka, která za Donaldem může klidně přijít. Ta rozvodová pře ale byla brutální.

Je nějaká další kniha, kterou s autorem Amerických prezidentů mediálního věku Daliborem Mlejnským plánujete?

Dokončujeme novou knihu a pravda je, že je z trochu jiného soudku. Bude se jmenovat Kaleidoskop života a vlády Karla IV. Titul nebude popisovat životopis tohoto panovníka. To už udělali zhusta jiní, renomovaní profesoři a profesorky historie. My oproti tomu jsme z toho všeho udělali takový kaleidoskop, požádali jsme při tom o pomoc ještě pár našich kamarádů, aby pomohli kaleidoskop dotvořit. Knihu nezamýšlíme jako prvoplánový studijní materiál, ale spíše jako motivační titul k dalšímu poznávání vítěze soutěže o největšího Čecha. Koneckonců i o tom, nakolik se cítil být Čechem, je v knize psáno.

Publikaci Dalibora Mlejnského Američtí prezidenti mediálního věku můžete zakoupit v síti knihkupectví Neoluxor.