Před vypuknutím koronavirové pandemie jsme slýchali, že dnešní mladí – ti narození po roce 2000, tedy tzv. „mileniálové“, jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?
To vše asi pramení z mezigeneračních problémů, ty ale byly vždy a v každé době. Když si vzpomenu na sebe, děti květin, šedesátý osmý, vzdor hodný dění ve společnosti. Pokud jde o dnešní generaci, nemyslím, že by zrovna tahle generace se měla mít hůř než její rodiče a prarodiče. Válku nezažili, totalitu nezažili, hlášku „dobře už bylo“ neberu. Předně vycházím ze známého: „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Je ovšem otázkou, k čemu je vedou rodiče, škola a společnost. A tam bych řekl, že se budou mít hůř – především je před nimi spousta podivných nejistot. Je to generace mama hotelů, parazitů na dotačních zdrojích, generace, co si neví rady se svým pohlavím, vůbec si takové idiotismy nedovedu v době našeho mládí představit. Jsem rád, že jsem žil v době, kdy pár facek jasně definovalo problém a hovadiny podobné těm dnešním jsme neřešili. A taky nebyl, kdo by nám je natloukal do hlavy. Marně přemýšlím, co bylo horší – socialisticko-komunistické bláboly, nebo dnešní multikulti genderově vyvážené a politicky korektní sračky.
Takže když vezmeme všechny zmiňované nejistoty negativně působící na duševní rozvoj mladého člověka, k tomu trvalý pobyt v matrixu, studia oborů, o kterých téměř nikdo neví, k čemu by mohly být užitečné, působí to zmatek a chaos. Takže výsledkem je generace, na kterou když se někdo škaredě podívá, tak se rozbrečí a utíkají to do Prahy, Bruselu, Štrasburku žalovat. Generace, z nichž mnozí jinak jednají face to face, jinak za zády. I když to je pro určitou část naší populace dosti charakteristické, to nebude generačně zas tak odlišné.
Ale je to tak skutečně? Bohužel, pro část této generace to skutečně platí, ale jsem si jist, že ne pro celou generaci. Naštěstí, alespoň co znám ze svého okolí, tak jsem si jist, že to není beznadějné. Ale přece jenom studium přírodovědných, lékařských či technických oborů dává jiný základ, pragmatický, založený na logice, matematice, přírodních zákonitostech, platných alespoň v této části galaxie. Ale abych nebyl napadán pro zaujatost, totéž najdeme ve většině společenskovědních oborů, nakonec já jsem původně chtěl jít, pokud jde o univerzitní studium, na archeologii a historii. Jen tím myslím to, že se řada společenskovědních oborů dostala do podoby pro mě víc než podivné. Ale berme to jako můj zcela subjektivní pohled.
Co dalšího ještě zatěžuje mladou generaci při pohledu na svět?
Další problém současnosti, je přemíra informací a informačních zdrojů. Pravých či nepravých, těch se správnou pravdou nebo těch dezinformačních. To vede k problémům se zvládáním informací, jejich přemíra vede k tomu, že se ztrácí kreativita v myšlení, slepě kopírujeme internetové zdroje, aniž bychom byli schopni jim porozumět. Myslím, že je to také otázka relativizace všeho, ztráta víry – v boha, ve vyšší spravedlnost, nerespektování autorit. Je to také otázka neustálého posouvání hranic toho, co je ještě společností akceptováno. Pocit neomezené svobody vlastní normálně se vyvíjející mladé generaci. Mládí odpovídající pocit neexistujících závazných povinností a nerespektu k autoritám, ať už jsou to rodiče, učitelé, politici, starší generace.
Ale jak jsem říkal, určitě to není celogenerační problém už proto, že jsem byl a jsem vždycky optimista, ale určitě se to týká nezanedbatelné části mladé generace. Ale zase optimisticky vzato – každá generace má něco, je něčím poznamenaná a je něčím divná a jiná. Aspoň si tedy myslím.
Jsou klimatické změny a různé pandemie tím nejhorším, co na nás může v blízké budoucnosti dolehnout? A je pravděpodobné, že po letošní zkušenosti budeme lépe připraveni na příští epidemie, aby se skoro nezastavil život v zemi, jako tomu bylo od března do května?
Podle mého názoru klimatické změny určitě nenastanou v podobě hlásané klimatickými alarmisty. To nic nemění na faktu, že problematika globální změny je reálná a problémy životního prostředí planety jsou vážné už minimálně sto let. Ale poradili jsme si s řadou z nich, jako třeba acidifikací i dalšími. Ale lidská zpupnost po desítky let přehlížela narůstání problémů, a to, že mnohé sotva vyřešené problémy nahrazují jiné. Staré toxické, perzistentní, ve vodě málo rozpustné chemické látky, strašící nás od třicátých let minulého století, vystřídaly nové, moderní, ale pořad toxické, ve vodě dobře rozpustné a velmi pohyblivé v prostředí. Svět kolem nás se skládá ze statisíců, milionů různých chemických látek, o jejichž účincích a vlivech jsme neměli a nemáme dostatečné znalosti o tom, co mohou způsobovat, jak se projeví teď anebo pozítří, jak se projeví na lokální, regionální nebo globální úrovni.
Používali jsme je, aniž jsme tušili, jak se v prostředí či organismech budou chovat a co mohou způsobovat. Dlouhá léta pro to používám označení chemické časované bomby. Prostě tu jsou a my nevíme, kdy dojde k problému. Mnoho je jich někde ilegálně uloženo a tento problém stále přetrvává a případné klimatické změny nebo vyšší výskyt extrémních událostí je znovu přivede na povrch. Klasickým příkladem takové spojitosti přírodních a antropogenních rizik jsou povodně, zvyšující se teplota a další problémy.
A stejně tak pandemie koronaviru. Nevěděli jsme o něm nic, teď víme cosi, ale určitě ne vše. Nevěděli jsme, co s ním, jak na něj. Teď trochu víme. Určitě se objeví další. Budeme spekulovat, zda jsou přirozené nebo jsou možnou biologickou zbraní.
Podívejme se na možné přístupy – neuděláme nic, uděláme něco, uděláme něco preventivně racionálního.
Tak jako u těch chemických látek – když už o nich něco víme, tak naše aktivity musí směřovat k prevenci škodlivých vlivů a dopadů a jejich eliminaci, to jsou základy strategie mezinárodních i národních organizacích, ať jde o chemické látky, radiaci, biologická rizika.
Předpokládám, že každopádně pokud se něco podobného vyskytne, tak budeme lépe připraveni. I když nerad konstatuji, že jsem si to myslel i po povodních v létech 1997 a 2002 a později. Některé chemické havárie posledních let mě přesvědčily o opaku.
Psali jsme:
Co si z těch událostí, které nás postihly, máme vzít?
Je několik důležitých ponaučení. Každý takový problém vyžaduje profesionální přístup k řešení. Ne teatrální mediální vystoupení amatérských ministrů a vysokých státních úředníků. Vyžaduje to otevřený přístup, jasné postupy a žádné lži a vytáčky. Jde o životy občanů, o možné ekonomické ztráty, o možnou ztrátu respektu k autoritám. Prostě žádné šaškování a hraní si na důležité, ale jasně vymezené co, kdo, kdy, jak. Trochu se ztratila role civilní obrany – ne takového toho šaškování, co jsme kdysi zažívali na školách, ale jasně vymezených pravidel pro armádu, policii, hasiče, záchranáře. Myslím, že zkušeností existuje dost na to, abychom vytvořili systém, který bude efektivní a profesionální. O tom jsem přesvědčen.
Další problém, který současná krize ukázala až na dřeň, je exhibicionismus různých expertů a politiků. Řada expertů se v médiích léta neukázala, i když by si to jejich práce možná zasloužila, ale teď najednou každý cítil potřebu se vyjádřit. Dobrá, proč ne, když mám co říct. Jenže deset tak, deset jinak, je to problém, není to problém. A nějak si zapomněli uvědomit, že nejde o jejich mediální show, ale o informace pro občany. A co si má myslet člověk, když jeden den slyší: noste roušky, druhý den: je to zbytečnost, a tak na střídačku. V takových rizikových situacích je zásadní rychlá a účinná prevence problému, prevence šíření v tomto případě, nutnost zabránit panice, nutnost rozumně lidem říct, co mají dělat, jak se mají chovat, jak se mají chránit. A ne exhibovat s tím, že ten či onen udělal to či ono špatně. To je možné udělat poté, až se problém zvládne.
V minulosti jsme se připravovali na různé druhy ohrožení. Na migrační krizi, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? A naopak které přípravy byly užitečné a v budoucnu se nám vyplatí?
Má oblíbená fóbie/fílie. Vezměme si aktuální situaci. Koronavirus – zmatek nad zmatek, Světová zdravotnická podobně jako EU totálně zklamaly, a ještě obě instituce hrály víc než podivné politické hry. Amatérismus politiků v řadě zemí – takového nic neexistuje, to zvládneme, na všechno jsme připraveni, všemožné ochranné pomůcky máme, promoříme, uzavřeme – politické hry a v řadě zemí poměrně dost mrtvých, žádné číslo není malé a argumenty, že na to či ono umírá víc lidí, nejsou za dané situace, kdy nevíme, jak na to, relevantní. K tomu média s nesmyslnými informacemi a spoustou čísel zahlcujících normálního občana a hlavně jej děsící.
Migrační krize, ohrožení terorismem, ohrožení ze strany Ruska – zcela jistě jsou to existující rizika. Já za jedno ze současných největších považuji narůstající konflikt na řecko-turecké hranici a zoufalou nečinnost a neschopnost tento horký problém řešit ze strany NATO a EU. EU pořád zasedá a řeší něco včetně naprosto nesmyslné zelené strategie do budoucna, ale tenhle sud prachu na svých hranicích ne. Mohl jsem to přeslechnout, ale rozhodně to není řešeno tak, jak by tento problém vyžadoval.
Rusko – jistě velmoc mající svou velmocenskou politiku a strategii s celou řadou postkomunistických manýrů a přístupů. Ale přeci jenom Ruská federace není Sovětský svaz, není. I když řada sovětských způsobů zůstala – viz okupace Krymu a další. Je to velmoc s obrovským vojenským potenciálem a spoustou lidí, co si na vojáčky nikdy nepřestali hrát. A nelibě nesou cokoliv, co se jich nějak negativně dotýká. Harašení zbraněmi u normálního člověka nevyvolává dobré pocity. Ale buďme realisty, to strašení Ruskem má své meze – kolik je vojenských základen NATO kolem ruských hranic a kolik je ruských základen v Mexiku a Kanadě?
Jak reálný je větší válečný konflikt?
Myslel jsem si bláhově počátkem devadesátých let, že by svět tedy včetně velmocí mohl normálně, klidně a v míru existovat za koexistence velmoci bez harašení zbraněmi a hraní si na vojáčky. Jenže asi to lidstvu není dáno. Najednou je tu Čína – obrovská vojenská i ekonomická síla, jsou tu podivné hrátky Turecka a dalších zemí.
Dalo by se říci – probůh, neblbněte, jsou tu lidé, ale nikdo by to neslyšel a nebral v potaz.
Ale pořád si myslím, že mezinárodní, především muslimský terorismus je větší hrozbou než Rusko. Vyvolat válečný konflikt dnes – přeci jenom na straně všech velmocí je jistá míra rozumu, pud sebezáchovy a jistá míra představivosti, jak by takový konflikt, pokud jde o stav světa, poté dopadl. Ale mezinárodní terorismus je těžko uchopitelný, dlouhodobý, neviditelný, často založený na jednotlivcích nebo malé skupině často extrémních fanatiků, pro něž život nemá cenu. A s tím se bojuje obtížněji, a proto tuto hrozbu považuji za mnohem výraznější. Prostě svět je plný magorů vycházejících především z různých náboženství a podivných -ismů a je nutné s tím počítat a účinně tuto hrozbu eliminovat.
Takže na možná rizika a jejich podceňování – poučení z COVID 19, HIV, SARS, Eboly – je třeba být připraven a umět se racionálně a efektivně bránit. A to se týká i těch vojenských rizik. To se určitě v budoucnu vyplatí.
Po roce 1989 začala podle statistik česká společnost bohatnout. Nicméně využili jsme posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Kritikům tohoto vývoje vadí, že jsme až příliš mnoho českého průmyslu a majetku odevzdali do zahraničních rukou. Převažují spíše pozitiva nebo negativa tohoto jevu?
Lidé budou vždy nespokojeni, to je tak trochu přirozenost. Je otázkou, jsem-li s něčím nespokojen a žene mě to k nápravě k tomu, že s tím musím něco udělat. Taky je to o tom, že jsem v prvé řadě zodpovědný sám za sebe. Nebo je to tak rozšířená nespokojenost vedoucí k nekonečnému brblání, nadávání, remcání, když tedy použiji jen nevulgarismy. To může mít různé kořeny. Je rozšířenou tezí, že jsme závistivý národ, no, něco na tom bude, když se rozhlédneme kolem. Tak těch přejících moc nenajdeme.
Jsem přesvědčen, že privatizace v devadesátkách měla daleko k dokonalosti. Stejně jako strategická rozhodnutí o určitých odvětvích, kde jsme byli velmi úspěšní a představovali výhodný vývozní artikl – viz třeba nesmyslné rozhodnutí o zbrojním průmyslu, sice vedené rádoby humánními důvody, ale ve svých důsledcích propadák, protože zbrojní průmysl těch, co nás za to chválili, po uvolněných trzích okamžitě skočil, humanismus sem humanismus tam. A takových rozhodnutí bylo mnohem víc. Nehledě na různé privatizační zločiny, zapomenuté nebo spláchnuté amnestií a podobně.
Jestli převažují negativa nebo pozitiva, těžko říct. Myslím, že spíše pozitiva, ale určitě bude mnoho lidí, kteří budou mít radikálně opačný názor a povětšinou oprávněně. Dnešní svět je světem kooperací, nadnárodních společností. To, že jsme rozprodávali náš průmysl, mělo několik důvodů – jednak jednoduchá snaha na tom co nejvíce vydělat, jednak problémy to udržet v chodu, neschopnost konkurence. Těžko teď říct, co bylo vyloženě chybné, co bylo strategické. Jsem přesvědčen, že se udělala spousta chyb včetně hospodářských deliktů bez potrestání, ale léta nebyla a není snaha to řešit a vyřešit. Nebo to jde jen velmi ztuha a mnohé je definitivně někam spláchnuto, protože to někdo nějak zařídil a tak podobně.
Osobně bych byl zase asi naivně velmi rád, kdyby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Ale jak říkám, asi jsem naivní.
Psali jsme:
Velice frekventovaným pojmem se v poslední době stala „potravinová soběstačnost“ i v souvislosti s uzavřením hranic, k němuž došlo během nouzového stavu. Jednou z cest k ní může být pozměňovací návrh poslanců k zákonu o potravinách, podle něhož by obchody měly v příštím roce povinně nabízet 55 procent českých potravin a kvóta by se navyšovala až na 85 procent potravin českého původu do roku 2027. Měli bychom o „potravinovou soběstačnost“ usilovat, i když se to podepíše na ceně produkce, jak upozorňují odpůrci této vize?
Nesmysl, dříve jsme žili sezónně z domácích surovin. Ale to nebylo chtění, nebyly jiné možnosti, dovoz neexistoval a fronty na banány před Vánocemi jako vrchol trapnosti bych už nechtěl zažívat a nikomu to nepřeji.
Zoufalá EU strategie, zemědělská politika, nesmyslné regulace samozřejmě řadě problémů napomáhají. Ale myslím, že řada lidí je ráda, když na trhu je to či ono exotické, prostě je to k dostání. Jiná věc je, že když to u nás roste a má to svou sezónu, proč to vozit odjinud. Ale každý to má nějak nastavené a asi většina lidi nemusí nutně mít španělská rajčata, když rostou zrovna u nás. Ale já třeba mám zrovna rajčata velmi rád a chci je sobecky mít po celý rok. Rád bych byl v situaci, kdy si je mohu kupovat celý rok, a ne jen sezónně. Takže je to otázka, jak moc dovážet něco, co u nás v některé sezóně roste. On ten transport odněkud vyvolává často divné představy. Když se sem něco veze, auto zpět veze něco od nás někam.
A ta procenta naší produkce – ano jsem pro to, a hlavně pro vytvoření odpovídajících podmínek pro naše zemědělce, ale nepovažuji za úplně účelné omezovat dovoz na nulu. Ale nemyslím si, že k tomu dojde.
Do jaké míry je česká společnost nyní „otřesena“ a „ochromena“ neviditelným nepřítelem viru? Může se strach z nákazy stát trvalým společníkem pro část populace? Obstojí počáteční slova o „největší krizi“ v kontextu druhé světové války či jiných konfliktů? Je takové srovnání vůbec relevantní?
Vedou se teď časté a hlubokomyslné diskuse, zda je či bude společnost po krizi jiná. Já myslím, že ano, mnozí z nás si uvědomili, jaké problémy mohou nastat. Současné generace něco takového nezažily, na rozdíl od našich rodičů a prarodičů, kteří prošli jednou nebo oběma světovými válkami, což bylo něco mnohonásobně děsivějšího s mnohem horšími dopady a neskutečnou brutalitou a obrovským počtem mrtvých. Takže ta epidemie rozhodně nebyla zkušeností, kterou si prošly starší nebo dřívější generace.
Přesto i během těch několika měsíců jsme mohli přehodnotit mnohé. Ocenil bych zodpovědnost a disciplinovanost mnoha lidí, i když samozřejmě se našlo dost těch, kteří řadu opatření považovali za zbytečná, ale nakonec myslím, že se to zvládlo, ať už jsme si o tom či onom mysleli to či ono.
Za negativum beru to, že řada opatření vedla k podivnému chování jedinců – hádky, donášení, nelibost vůči starším lidem, snaha zbytečně se zviditelňovat.
Jaké reakce na zavedená opatření vás nejvíce překvapily?
Za úplně ujeté jsem považoval řeči o tom, že zavření hranic je ohrožením demokracie v tomto státě. To už pro mě hraničilo s demencí, každému soudnému člověku muselo být jasné, že je to otázka týdnů či měsíců sice nepříjemně omezujících možnost cestování, omezujících obchod, ohrožujících ekonomiku, ale exhibice typu „já se bál návratu uzavřených hranic a socialismu“, to fakt svědčilo téměř o slaboduchosti. Že šlo jen o časově omezené opatření bylo jasné a mě vůbec nenapadlo uvažovat o jiné variantě, ale asi snaha se zviditelnit za každou cenu je u některých jedinců více než silná.
Takže pokud jde o možné ochromení společnosti. Ano pro část populace určitě, asi i z různých důvodů – někdo měl obavy až strach o sebe, o své blízké, někdo je prostě zodpovědný a disciplinovaný, někdo má přirozenou snahu pomoci, jiný má nepřirozenou snahu na tom každopádně nějak vydělat.
Lidé se báli a bojí. Myslím, že ta disciplinovanost, která určitě předešla plošnému šíření, byla dobrým východiskem. A nezaslouží si posměšky rádoby demokratů a expertů, nezaslouží si zbytečné řeči o stádu tupých ovcí následujících slepě hloupé příkazy. Naopak takové řeči považuji za velmi hloupé, rádoby intelektuálské, rádoby zasvěcené. Je jasné, že každý je zodpovědný především sám za sebe a své blízké. Ale také třeba za své podřízené či svěřené a tam už myslím, že disciplinovanost, a především preventivní opatření mají svůj smysl. Kdo chce dělat frajera, může, ale taky za to musí být připraven nést důsledky.
Ing. Miloš Zeman
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Nebo od nich takové lídrovství očekávat nemůžeme?
Autoritou jsou podle mě především osobnosti. Osobnosti, ať už umělci či vědci, technici, učitelé, lékaři. Pokud jde o umělce, z chování a vystupování mnohých jsem rozpačitý sám. Nejsou automaticky tribuny společnosti, dnes jen málokterý. A rozhodně ne žádný z těch s podivnou nadřazeností nad ostatními. Něco jiného je vyjadřovat nespokojenost. Dobrá, volby nedopadly podle mých představ, dáme jim šanci a uvidíme. To je jeden ze základních demokratických principů. Jsem-li s nimi nespokojen, mohu zcela legitimně vyjadřovat nespokojenost, mohu protestovat, psát do médií, na sociální sítě, organizovat protesty, prostě vyjádřit své postoje. Nemusím ovšem při tom nikoho urážet.
A pak je tu ten základní nástroj, a to jsou svobodné volby. Jsem-li nespokojen, jdu do toho, zapojím se, připravím program, který osloví desítky procent občanů a pak může dojít k nějaké změně.
Takže s tím očekáváním lídrovství bych byl opatrný, já osobně bych umělce za přirozené lídry společenského dění nepovažoval. Určitě jimi pro mě nejsou ani ti, co se motají kolem Milionu chvilek, určitě ne svým chováním tam. Ale určitě je mezi nimi řada osobností, které mají potenciál k tomu být vůdčími osobnostmi. Tak jo, tak pojďme do toho a připravme program, který osloví občany, ne jenom ty, které jako nespokojené dostanu na náměstí.
Také jsem nespokojený a současného prezidenta nebo stranu současného premiéra bych v žádném případě nevolil.
Pak už je jen otázkou, koho volit a zda se objeví někdo, komu bych ten svůj hlas dal. Což já osobně zatím moc nevidím. Současná opozice je zcela impotentní, pokud jde o snahu se spojit a domluvit na něčem, co by skutečně mohlo vést k rozumné změně, a ne novému boji o koryta. Zatím nenabízí nic, co by bylo schopno oslovit 30 procent občanů a nebyl to slepenec pidistran, který hrozí krizí v každém okamžiku a při každé dílčí neshodě nad tím či oním.
Je snadné kritizovat, je velmi obtížné něco změnit a efektivně dál organizovat a řídit.
Ve volbách do Evropského parlamentu se pokusilo zaujmout voliče hnutí Vědci pro ČR, jehož jste byl lídrem. Proč vědci nedokázali oslovit významnější část společnosti a byl ten pokus jen epizodou, ale jinak vědci do věcí veřejných mluvit nechtějí?
Zkusili jsme cosi, co bylo evidentně nad naše síly, a pokud se objevily snahy o spojení se s tím či oním subjektem, nedávalo to pro dílčí ambice či naprosto odlišné přístupy šanci na úspěch, bohužel. Ten problém je v tom – a to nám samozřejmě bylo řadou lidí vytýkáno – vědci mají své poslání a svůj život ve vědě, čím hlouběji jsou do ní ponořeni, tím lepších vědeckých výsledků mohou dosáhnout. Ale zase je to o osobnostech, mnoho z nich působí tam či onde, pokud jde o veřejné zapojení a velmi úspěšně. Ale neznamená to automaticky, že každý, kdo do toho jde, je úspěšný. Pro mě osobně jsou velkým zklamáním mnozí senátoři pocházející z akademického prostředí, ale to je často o přístupech a postojích.
Z toho pohledu Vědci pro ČR byl pokus, který nenavázal na další aktivity, protože nebyla ta hnací síla jít do politiky povětšinou pro to negativní kolem, a proto, že jsou oddáni své vědě, svému oboru a v něm vidí svou budoucnost. Což je naprosto v pořádku.
Vybudovat něco jako stranu se ukázalo být nad naše síly. Jistě se mnozí, ale asi spíše na lokální úrovni zapojí, jinak spíše moc ne. A zcela jistě řada kolegů ve vědě působících, chce a bude do aktuálních problémů mluvit, rozhodně bude.
Politikům bývá vyčítáno soustředění na „fetiš růstu HDP“, kdy jen sledují, jak ekonomika roste, ale přehlížejí všechny ostatní aspekty rozvoje. Filozof Václav Bělohradský kriticky nazývá růst HDP jako „růst růstu“, podle bývalého europoslance Hynka Fajmona je to však „pouhé pejorativní označení pro přirozenou snahu lidí produkovat více, aby se měli lépe“. Více rovná se lépe? Ale copak lze otočit kola a začít cíleně vyrábět méně?
To je zase velmi individuální. Pro řadu lidí asi „více rovná se lépe“ bude mít i své oprávnění. Hladový sytému nevěří. Nejsem ekonom ani filozof, aby mé odpovědi byly zcela exaktní a korektní.
Ale trochu zase při té veškeré debatě o tom, co bude dál a jak se svět změní, zapomínáme na jeden důležitý faktor, který už jsme vícekrát diskutovali. Já osobně za největší problém současné civilizace považuji trvalý nárůst populace. To všechny problémy, které máme, umocňuje a neřeší. Proto jsem tak alergický na aktivistické aktivity a fráze, Greta story a podobně – všechna naše opatření něco stojí a stojí proto, že jsme se v minulosti k prostředí chovali velmi, řekněme, nemoudře a špatně. A řešení nemohou být jednoduchá a hlavně nebyla, nejsou a nebudou laciná. A musí pořád respektovat, že populace narůstá a je nutné její potřeby zajistit. Ale ne tak, že ji nějací pašeráci z nevládních organizací přetransportují do Evropy a v ní budou bez práce brát sociální dávky. A Evropa je bude živit. Ještě při tom klečící hloupě na kolenou, jak se momentálně zcela nesmyslně děje.
V rámci Evropské unie se rýsují obrysy toho, jak by se měly řešit následky pandemie. Podle návrhu Evropské komise by měly mít členské země k dispozici 750 miliard eur, tedy přes 20 bilionů korun, z toho 500 miliard eur mají být nevratné granty a dalších 250 miliard eur by mohly státy využít jako půjčky. Itálie má získat 173 a Španělsko 140 miliard eur, Česku má být vyhrazeno 19,2 miliardy eur. Andrej Babiš si odmítáním tohoto plánu vysloužil kritiku. Jde o prostou solidaritu s těmi nejvíce postiženými nebo bude naše země vysávána bohatšími?
Přijde mi to zase trochu jako podivná manipulace. Říkal jsem, že EU zklamala, ale ona má jinou roli v tomto případě, řešení je dáno na národní úrovni. Ale zklamala hlavně v přístupech a hodnoceních, prohlášení z března jsou šílená na to, že jsou od osob, které představují top management EU. Pomoc poté je zcela jistě vítána, je otázkou, za jakých podmínek.
Solidarita je určitě žádoucí, pro mě to byla a je jedna z hlavních a nosných myšlenek celé EU. Ale Evropská unie je v tuto chvíli podle mého názoru na cestě k rozkladu, řekl bych všem eurohujerům navzdory. Ukázala to tato epidemie, ukazuje to i neřešení tragické situace na řecko-turecké hranici a další.
Naše odmítání je takové trochu zvláštní a bojím se, jestli to není zase jeden z příkladů, že premiér něco jiného říká doma a něco jiného v Bruselu. A rozdávání prostředků je samozřejmě možné, ale je otázkou, jak moc bude prospěšné a efektivní také vzhledem k dalším cílům, jako je třeba celá zelená politika do budoucna. A trochu se bojím, že to vše především sníží výkonnost EU jako celku i jednotlivých zemí a bude to jen další krok k rozkladu EU. A ten je podle mě už, bohužel, nastartován.
Takže naše produkce musí zajistit naše potřeby, potřeby společnosti. Ale ne tak, že budeme zdarma a bez práce rozdávat prostředky někomu, kdo se na jejich tvorbě nepodílí nebo dokonce odmítá podílet.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
