Co jste dělal během sametové revoluce v roce 1989?
Do Československa jsem přijel v roce 1985. Nicméně 17. listopadu 1989 a během sametové revoluce spolužáci založili stávkový výbor. Všemu vládla obrovská euforie, že dojde k nějakým změnám. Prožívali jsme to společně. Země žila nadějí, že přijde lepší doba, konec diktátu jedné strany.
Pokud si dobře pamatuju, tak zde za bývalého režimu studovali pouze studenti ze zemí, které měly přátelský vztah s východním blokem. Většinou šlo o socialisticky naladěnou mládež, a ta to mohla vnímat třeba i jako zradu SSSR či povstání prozápadních živlů...
Narodil jsem se v roce 1968, takže jsem prožil v Kábulu království, převrat i ruskou okupaci od roku 1979. Uspěl jsem u přijímaček na vysokou a po půl roce přišla nabídka studovat ve východní Evropě. Když se pak posílali studenti do zahraničí, tak měli buď vládní anebo stranická stipendia. Každý to měl napsané v indexu. První měli dobré výsledky, druzí měli „rudý“ profil. Já měl vládní stipendium. My z Afghánistánu jsme navíc už také věděli, jak vypadá Sověty obsazená země s tanky na každé křižovatce.
Jak se změnila česká společnost za tu dobu, co jste tady?
Hodně. Lidé brali Západ jako ráj a neuvědomovali si, že tam musí člověk dodržovat určitá pravidla a čím je úspěšnější, tím více má povinností. Můžeš si říkat skoro co chceš, ale musí se makat mnohem víc než v socialismu. Neděláš, nemáš. Sociální dávky se tam až tak moc nerozdávaly. Pro některé to byla velká změna, ale šlo o výzvu. Každý stál na stejné startovní čáře a všichni měli podobnou možnost něco začít. Podnikat, jít do politiky, dělat něco jiného. Začalo se cestovat ve velkém, takže lidé poznávali jiné způsoby života. Mladým lidem se otevřely obrovské možnosti. Je pravda, že někteří, zvlášť starší lidé, na to doplatili.
Na druhou stranu zní hlasy o ukradené revoluci, lepších startovních podmínkách bývalých režimních kádrů a vlastně i o tom, že za „socíku“ bylo lépe...
Když jsme jednou odpluli z přístavu socialismu a vybrali si Západ, tak bych si nestěžoval. Bylo jasné, že na Západě se nelenoší. Když nemakáš, nevzděláváš se, jsi zátěž pro společnost. Často proto společnost kritizovala Romy, a nyní je v Německu vidět stejný problém s uprchlíky. Nemakačenkové budou na nové poměry vždycky nadávat. Jinak práce v Česku je, a spousty. Jestli se chceme přiblížit Švýcarsku, tam je jiná výplata, ale uvědomme si, že i větší daně a povinnosti. A mladí, co pořád vzývají socialismus, už vůbec nechápu.
Dobře jste se znal s Václavem Havlem a přátelíte se s jeho ženou Dagmar. Jak jste vnímal prvního českého prezidenta?
Projev Havla na Václavském náměstí v roce 1989 je nezapomenutelný. Pak přišla příležitost, že jsme naplánovali první společný humanitární projekt Voda pro Afriku. V Africe jsme vytipovali dvě země, kam by se dovezla čerpadla a celé vesnice by měly vodu. Havel byl první, co se k tomu přihlásil. S výtvarníkem Jiřím Davidem jsme navrhli sochu černého anděla. Bylo jich sedmadvacet a stály ve všech velkých obchodech. Tam se vybíraly peníze na čerpadla.
Havel otevřel Československu dveře do světa. Všude, kam se podíváte, ctí Václava Havla. Ostatně jsem se podílel na výrobě neonového srdce nad Pražským hradem, kterému se říkalo Havlovo.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Po smrti se ale stal Havel obrovským terčem kritiky. Proč to?
Vím, třeba že poškodil československý zbrojní průmysl. Uvědomme si ale, že byl humanista, který nenáviděl válku. A jak uvažoval? Moje země nebude vyrábět zbraně, nebude zabíjet lidi. Díky Bohu jsem s ním strávil hodně hodin a bavili jsme se o Afghánistánu. Chtěl jsem tam vzít jeho srdce, že by se rozsvítilo v Kábulu. Demokratický prezident měl svému protějšku z Afghánistánu darovat srdce Evropy. Mělo stát jako symbol humanismu tam, kde Tálibové dříve sekali hlavy. Tenkrát to zařízl český velvyslanec s tím, že by to mohlo evokovat symboly křesťanství. Taková hloupost.
Je možné říct, že byl Havel vaším myšlenkovým vzorem?
Jednoznačně. Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. Pak jsem poznal paní Havlovou. Ostatně, potkávali jsme se spolu v této restauraci. (Rozhovor se odehrál ve Wabi sabi restaurantu na náměstí Svobody v Praze.)
Nicméně vaším kamarádem a společníkem je i Daniel Landa. Použiju stokrát omletou věc, ale jak jste si pro sebe vysvětlil, že máte rád bývalého skinheada, který zpíval: Bílý jezdec jede tmou, jede smutnou Evropou...
Nezapomeňte, že jsem v Československu žil. Skinheadi byli dříve odpůrci režimu. Po roce 1989 chtěli někam patřit, tak se vymezili vůči někomu jinému. Dan Landa vytvořil písničku Nad Afghánistánem a říkal jsem si, že mou zemi trochu poznal. Sešli jsme se a našli společnou řeč. Nikdy by mě nenapadlo ho brát za rasistu. Podívejte se na mě, nejsem žádný blonďák. Znám hodně lidí, kteří dostali lživé nálepky, ale většinou jde o vlastence.
Je to skvělý básník a zpěvák, dobrý umělec. Společně jsme zažili spoustu skvělých akcí. Nicméně kvůli lživé nálepce, kterou dostal, jsme zastavili mnoho dobrých projektů. Byly hlavně z oblasti sportu a kultury. Nadace pro pomoc afghánskému lidu nyní spolupracuje s Jaroslavem Novákem alias Večerníčkem a třeba s Nadací Karla Janečka. Naše projekty se týkají také kultury, sportu a vzdělání.
Také chcete, co se týče migrantů, dělat prevenci. Proti nim se vymezujete, ač také imigrant, velmi ostře. Proč?
To máte pravdu. Nejdřív vysvětlení ohledně mé osoby. V Praze jsem vystudoval Vysokou školu zemědělskou, pak tady začal podnikat. Dodnes jsem však afghánským občanem s trvalým pobytem v Česku. Nikdy jsem o azyl nežádal.
Při emigraci po roce 1990 do Česka přišli Ukrajinci, Vietnamci či lidé z bývalé Jugoslávie. Tito lidé zde dobře zapadli. Pomoc žádali maximálně na půl roku, než se postarali sami o sebe. Teď už většina z nich maká. Migrantské vlny současnosti jsou o něčem jiném, byť v Česku uprchlíci většinou nezůstávají, protože nedostanou tak velkorysé dávky. Chápu, když se přijmou rodiny s malými dětmi ze zemí, kde je válka. Ale mladý kluk, který nechá rodinu na holičkách a uteče za lepším, je podle mě srab. Vždyť jeho povinností je se o rodinu postarat. A do Evropy se hnali hlavně mladí muži, navíc mnozí z nich z válečných oblastí nebyli. Z mých zkušeností vyplývá, že většina uprchlíků, co se vydávají za oběti války v Afghánistánu, byli Pákistánci, Íránci anebo občané jiných zemí.
Jak by chtěla Nadace pro pomoc afghánskému lidu konkrétně pomoci uprchlíkům z Afghánistánu?
Když tady budou nějací uprchlíci, tak s nimi nadace naváže kontakt, aby cítili, že nejsou sami. Když jsem přijel do Československa, tak se k nám i přes nespočet zdravotních potvrzení chovali nedůvěřivě. Také bychom jim chtěli pomoci s uplatněním, řečí či znalostí zdejších tradic a zákonů.
Navíc chceme v Afghánistánu dělat osvětu, aby lidé už doma dostali dobré informace. Vytvořit dobré podmínky, aby se migranti dokázali rychleji včlenit do zdejší společnosti. To je problém Německa. Milosrdenství má určité hranice. Deset lidí tam maká na ulici – a třicet z nějaké ubytovny pro uprchlíky na chodníku posedává a čumí na ně. Pak to budí zbytečné protinálady.
Vyjádřil jste tady několik podobných názorů, jako má prezident Miloš Zeman. Ví o vašich snahách?
Samozřejmě. Vážím si ho, byl i v Afghánistánu a ohledně uprchlíků má jasné názory. Je třeba je identifikovat, poznat a pak je lze přijmout, jinak mohou být nebezpeční pro společnost.
Když se podíváme na oba prezidenty prizmatem dnešní doby, tak jsou pohledem obou názorových táborů jako Dr. Jekyll a pan Hyde...
To je bohužel dnešní dobou. Společně však řešili mnoho věcí a navzájem respektovali své názory. Ostatně Zemanův názor, že je třeba uprchlíky prověřovat a přijímat již v zemi, kde žijí, sdílím bez výhrady. Tak to bývalo dříve a on jen chce, abychom se vrátili k prověřenému postupu.
Hlavní příčinou migrace jsou chudoba a války. Ve vaší zemi se válčilo většinu její historie. Intervenovaly v ní i SSSR a USA se spojenci. Která intervence byla citlivější, pakliže se lze v souvislosti s vojenským zásahem takto ptát?
Ze strany Sovětského svazu šlo o okupaci, což bylo uznáno, a po deseti letech odešel. Operace Trvalá svoboda po roce 2001 dostála svému jménu. Spojenci udělali pro Afghánistán opravdu mnoho. Do té doby nebyly školy, ministerstva, stadiony. Tálibánci nic nepovolili. Poté se začal opět budovat stát a holky mohly chodit do školy. Tímhle úhlem se na to dívám. Vždyť dnes máme z celkem 270 míst v parlamentu přes 68 poslankyň, to je i v Evropě výjimečné.
Nicméně moc tálibánců, kteří rozbili v Afghánistánu státní struktury a vyvolali občanskou válku, opět vyrostla. Proč?
Umožnila to velká nevzdělanost a nezaměstnanost mladých ve venkovských oblastech. Bohužel. V některých regionech je to dost problematické. Už nechci nikoho obviňovat, chci mírový kulatý stůl s velmocemi, se sousedy a se silami v Afghánistánu.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Proč jednat zrovna s Tálibánem? Nejste tak trochu „ďáblovým advokátem“?
Opravdu nejsem ďáblovým advokátem. Jestliže se podepíšou mírové smlouvy a bude do nich zahrnut i Tálibán, proč ne. Viděl jsem ty zločiny a tálibánce opravdu nemusím, ale je třeba jít kvůli míru dál. Ať tálibánci jdou do voleb, pak se pozná, jakou mají opravdu podporu. Bojů už tam má každý po krk.
Jak Afghánci vnímají pojem demokracie?
Když to člověk nezná, těžko to vnímá. Neznalý člověk si myslí, že si v demokracii může dělat, co chce. Takže se můžeme dostat i tam, že darebáci dělají větší darebárny. Nicméně je třeba společnost vzdělat a až později jí poučovat o pojmu demokracie. Je třeba, aby si lidé jen pořád na něco nestěžovali, ale aby sami chodili s návrhy na zlepšení.
Jde liberální demokracie vůbec naroubovat na afghánskou realitu?
Podle mě ano, ale bude to několik let trvat. Vždyť i v Evropě začíná mít liberální demokracie horkou půdu pod nohama a vzmáhá se autoritářství. Proto je třeba posilovat nezávislost senátů, soudů, svobodných médií a dalších institucí, aby se tomu dalo bránit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
