Německý velvyslanec: Naše země nese v Evropě odpovědnost, o kterou vůbec neusilovala. V Rusku se uraženost ze ztráty impéria mění v agresivitu

Studoval jste dějiny. Proč byli po většinu historie Češi a Němci na válečné stezce, proč k sobě cítili většinou takový antagonismus?

Němci a Češi jsou spolu jako sousedé historicky velmi úzce spojeni a kulturně a jazykově se navzájem ovlivňovali. Češi a Němci spolu žili po staletí, především v pohraničí, ale také ve městech jako je Praha. Připomeňme si například českou pražskou spisovatelku Lenku Reinerovou, poslední představitelku německy psané literatury v Praze v meziválečném období. Toto soužití brutálně zničila druhá světová válka, okupace Československa nacistickým Německem. Česko-německá smlouva o dobrém sousedství a Česko-německá deklarace byly proto skutečnými hvězdnými hodinami naší společné historie. Na jejich základě se mohly bilaterální vztahy opět pozitivně rozvíjet. Německo a Česká republika jsou dnes dobrými sousedy, kteří úzce spolupracují a raději hledí společně kupředu, než aby hledali v dějinách argumenty proti soužití založenému na důvěře.

Fotogalerie: - Německá vizitka

Jak se stavíte k neustálým debatám o tom, kdo by se měl omluvit. Jestli Němci za druhou světovou válku či Češi za Benešovy dekrety. Proč hraje v české i německé politice tato historická záležitost tak důležitou roli?

Vědomí historické viny je v německé politice a veřejném povědomí silně zakořeněno. Také v Česko-německé deklaraci z roku 1997 se německá strana hlásí k zodpovědnosti Německa za nacistické zločiny, okupaci a za rozbití Československa po roce 1938. Vina se nedá vzájemně vypočítávat.

Podle mého mínění uvolnila diskuse o otázkách minulosti místo pro dobrou spolupráci, která je zaměřena na budoucnost. Nakolik se věci pozitivně změnily, ukazuje i nedávno schválená změna stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Toto jednostranné usnesení, vědomě nevyžadující reciprocitu, je podle mého názoru odvážným krokem vpřed. Věřím, že posílí vzájemnou důvěru a podpoří dialog.

Myslíte si, že jsou Česko a Německo nyní dobří sousedé?

Česká republika a Německo jsou dnes výbornými sousedy. Oba naši ministři zahraničí chtějí zintenzivnit evropskou a bilaterální spolupráci prostřednictvím nového „strategického dialogu". Tento proces byl již zahájen. Obzvláště silné jsou hospodářské vztahy. Německo je pro Českou republiku nejdůležitějším obchodním partnerem a České republika je pro Německo velmi důležitým partnerem pro obchod a investice. Obchodní bilance již řadu let roste a v roce 2014 dosáhla rekordní hodnoty kolem 70 miliard eur. V České republice působí odhadem 4000 německých firem a jen 10 největších německých podniků vytvořilo v Česku více než 100 000 pracovních míst. Z toho důvodu ostatně mohou znalosti němčiny znamenat plus pro kariéru. Zahájili jsme proto v roce 2011 s našimi německými a rakouskými partnery jazykovou kampaň Šprechtíme, jež je k vidění na stejnojmenné internetové stránce, kterou velmi podporují i naši čeští partneři.

Velmi úzké jsou i kontakty na politické úrovni. Tak například v minulém roce navštívili Prahu jak spolkový prezident Joachim Gauck, tak i dvakrát ministr zahraničí Frank - Walter Steinmeier. Velký počet přeshraničních a společenských iniciativ a projektů ukazuje vzájemný zájem a posiluje přeshraniční kontakty mezi lidmi. Zde patří velké poděkování Česko-německému fondu budoucnosti, který již podpořil tisíce takových iniciativ a projektů.

Je Evropská unie (EU) opravdu takovým stmelujícím prvkem, jak si většina Evropanů přeje anebo jde o nadnárodní koncern, v němž jsou některé země vládnoucí - Francie, Německo, Velká Británie - a některé podřízené, jako třeba Řecko či Česko?

Často se zapomíná na to, že Evropská unie vznikla jako mírový projekt po katastrofě dvou světových válek. Díky úzké hospodářské a politické propojenosti vytvořily evropské země dosud nevídanou formu kooperace, aby pracovaly spolu a nikoli proti sobě. Všechny země EU dnes ze svého členství profitují. V některých oblastech, jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika, se rozhoduje jednohlasně, v jiných rozhoduje většina. Roli přitom samozřejmě hraje velikost země a počet obyvatel. Je samozřejmě pravdou, že Německu se především v důsledku evropské krize dostalo velké zodpovědnosti, o niž ostatně vůbec neusilovalo. Faktem je však i to, že rozhodovací procesy v EU jsou kvůli množství členů a institucí velmi komplexní. „Velké země" nemohou nikdy rozhodovat samy, nýbrž musí vždy přesvědčovat další a vytvářet koalice. Věřím, že české rozhodnutí osvobodit se z okrajové role, kterou si samo zvolilo, a vrátit se do evropského hlavního proudu, výrazně posílí váhu České republiky v EU.

Premiérka Angela Merkelová a prezident Francois Hollande začali jednat s prezidenty Vladimirem Putinem a Petro Porošenkem o urovnání konfliktu na Donbase. Myslíte si, že budou úspěšní?

To doufám! Nedávno vyjednaná dohoda z Minsku může být politickým krokem pryč od vojenské eskalace k politickému řešení. Světýlkem naděje je již uskutečněná výměna zajatců a shoda ohledně rozšíření mise OBSE, jakož i stažení těžkých zbraní, které už započalo na obou stranách. Konečně mohla OBSE zahájit skutečnou verifikaci umístění zbraní. Nicméně cesta ke stabilnímu příměří zůstává velice obtížná.

Pracoval jste i v Moskvě. Jak na vás působí současné Rusko? Myslíte si, že film Leviathan o něm vypráví pravdivě?

Bohužel jsem zatím neměl příležitost ten film vidět. Proto zde nemohu srovnávat. V Moskvě jsem žil delší dobu dvakrát, jednou před dvaceti a potom ještě jednou před deseti lety. Rusko i Rusové mě přitom velmi fascinovali. Poznal jsem tam skvělé lidi, také Borise Němcova, který byl nedávno chladnokrevně zavražděn. Byl to významný, odvážný politik, který byl dokonce v devadesátých letech považován za prezidentského kandidáta. Jeho smrt je pro zemi velkou ztrátou. Dnešní Rusko je nepochybně méně demokratické a méně evropské než v devadesátých letech. Zdá se mi, že se uražená národní hrdost a nezpracovaná ztráta impéria přeměnily v agresi a nacionalismus. V ruské společnosti vzniklo ovzduší nenávisti a strachu.

Jak vnímáte historické nepravdy vynášené kvůli současné nenávisti, že SSSR napadlo za druhé světové války Ukrajinu a Německo, nebo že Osvětim osvobodili Ukrajinci?

Historické události byly dostatečně zdokumentované, proto považuji za málo smysluplné, abych se zaobíral spekulacemi a šířenými lžemi.

Jak jste osobně prožíval rok 1968 v Česku a pád Berlínské zdi či následné znovusjednocení Německa?

Velmi intenzivně. V roce 1968 jsem chodil do školy v Bonnu, v tehdejším hlavním městě Spolkové republiky. Můj otec byl generálem, otázky evropské bezpečnosti hrály i v naší rodině velkou roli. Sovětské potlačení Pražského jara nás rozhořčilo a evropská mládež, stejně jako já, velmi silně vnímala jeho dopady na lidská práva a evropskou bezpečnost.

Znovusjednocení jsem pak prožíval v Paříži, na svém prvním zahraničním postu. Velmi silně na mě zapůsobilo, jak si prosadila cestu touha lidí za železnou oponou po svobodě a odvaha, s níž lidé pro své přesvědčení vyšli do ulic. Také strategické debaty, vyvolané v Paříži v souvislosti se znovusjednocením – zda zůstane Německo ještě „prozápadní" a evropské – byly velmi napínavé a pravou výzvou pro začínajícího diplomata. Musím konstatovat, že jsem se do roku 1989 zajímal mnohem více o Západ než o Východ. Za to jsem se trochu styděl a okamžitě jsem začal intenzivně cestovat po střední a východní Evropě. Nezapomenutelné pro mě byly dojmy z mé první několikatýdenní cesty do NDR v dubnu roku 1990.

Přes Německo se reexportuje mnoho českého zboží. Čím to je? Dobrým jménem Německa ve světě, kvalitnější obchodní sítí, lepším obchodním know how?

Německo má výbornou dopravní infrastrukturu. Jednu z nejhustších silničních a železničních sítí na světě. Jedenadvacet mezinárodních letišť, třiadvacet námořních přístavů a dvě stě padesát říčních přístavů. Z mezinárodního propojení německých podniků, budovaného po desetiletí, vyrostly kontakty, které využívají i čeští exportéři.

Význam Německa jako tranzitní země pro český export má dlouhou historii. Hamburk je od čtrnáctého století jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů a překladovým přístavem pro zboží z Čech a do Čech. České podniky dnes oceňují především velmi dobrá železniční spojení a četná světová lodní spojení hamburského přístavu. Přes šedesát procent českého importu a exportu do zámoří bylo v roce 2013 odbaveno přes přístav v Hamburku.

Došlo v Německu k absolutní denacifikaci?

O takzvané denacifikaci bylo po válce v roce 1945 rozhodnuto Spojenci v Postupimské dohodě a ta se realizovala na základě Zákona o denacifikaci, který byl platný do roku 1951. Tím však nebyla denacifikace státní správy, hospodářství a společnosti zdaleka ukončena. Především generace takzvaných osmašedesátníků proto požadovala a iniciovala intenzivní společenské vyrovnání se s nacistickou minulostí. Tato debata probíhá dodnes, také na našem ministerstvu zahraničí se dnes intenzivně zabýváme jeho minulostí, jak ukazuje debata o studii vydané v roce 2010 „Ministerstvo a minulost".

Jaké je v Německu největší tabu, tedy téma, o kterém se moc nemluví?

Já vnímám německou diskusní kulturu jako velmi otevřenou, proto mě nenapadají žádná témata, která by byla tabu, a o kterých by se nemohlo debatovat.

Jak vnímáte vlnu protiislámských vášní, na které pluje hnutí Pegida?

Xenofobní a antiislámské postoje nemají v natolik světu otevřené zemi, jako je Německo, kde žije také mnoho muslimů, žádné místo. Německo velmi pozitivně těží z kontaktů s lidmi z jiných kultur. O tom je velká část společnosti přesvědčena, jak ukázaly početné demonstrace proti hnutí Pegida v Německu. Mnoho lidí tak dalo svou účastí najevo, že si přeje pokojné soužití. Německá politika přesto musí brát vážně starosti a obavy lidí, které vedly ke vzniku a rozšíření hnutí Pegida.

Teroristické činy radikálních islamistů se Německu doposud vyhýbaly. Myslíte si, že se to může v budoucnosti změnit?

Doufám, že nikoli! Víme, že radikální islamisté v minulém desetiletí opakovaně plánovali útoky, ty se však podařilo bezpečnostním silám včas zmařit. Smutným poučením z teroristických útoků v jiných zemích je, že terorismus je nepředvídatelný a udeří nečekaně. Proto není možné dělat v tomto směru nějaké prognózy.

Co máte v Česku nejraději a co vás v této zemi naopak nejvíce trápí?

Nejraději mám pohled z okna velvyslanectví, kde také bydlím, na zlatou Prahu, Staré Město a Pražský hrad. Velkolepé kulturní dějiny této země mě budou nekonečně fascinovat. A co mi vadí? Dosud jen velmi málo. Možná by mohlo někdy být na Karlově mostě méně turistů…

Myslíte si, že se současný svět výhledově, třeba v příštích padesáti letech, nějak výrazně změní?

Jsem velvyslanec a nikoli jasnovidec! Jedinou konstantou v univerzu je změna, říkal prý už pět set let před Kristem filosof Hérakleitos z Efesu. Proto můžeme zcela jistě počítat s tím, že se v příštích padesáti letech musíme připravit na zásadní změny ve světě. Některé z nich jsou na dohled, jako třeba klimatické změny, dramatický nárůst světové populace nebo přesun politické a ekonomické váhy do Asie. Z hlediska politiky je pro mě nejdůležitějším úkolem, aby si Evropa zachovala své postavení v měnícím se světě.